Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

5. Zoufalství

Bytná nebyla nadšená, že přichází o nájemníka a když uviděla Alici s tou taškou, liskla po ní takovým pohledem, až jsem se lekla. Alice jí ho v klidu oplatila.

Měla jsem z toho všeho špatný pocit. Můj život se přese mně převalil jako tsunami a já už nevěděla, kde je začátek a kde konec. Ochable jsem se nechala unášet jeho vlnami, když jsem ve žlutém Porche uháněla do Forks, mého nového domova. Nový domov... Nová rodina... Nový život - opět.

Alice vedle mě pořád štěbetala. Její ustaraná nálada ji přešla. Horlivě mi popisovala pokoj, o kterém jsem neměla vědět.

„ Celý ho samozřejmě navrhla Esmé. Edward s Carlisleem ti vybírali knihovnu - měla jsi je vidět, jak se hádali, co se ti bude víc líbit! A Jasper s Emmettem ti udělali koupelnu. Byla to legrace, když Emmett zdemoloval třetí kohoutek. Já s Rose jsme všechno nakupovaly.“ Ušklíbla jsem se, to se jí muselo líbit.

Byla jsem dojatá. Na tom pokoji, zdá se, pracovali úplně všichni. Muselo jim to dát tolik práce...

„ Alice? Kdy jste ten pokoj začali stavět? Muselo vám to trvat šíleně dlouho!“ odtrhla jsem oči od okolní uhánějící krajiny.

„ No... hned jak jsi odjela, jsme věděli, že to bez tebe dlouho nevydržíme. A že chceme, abys byla součástí naší rodiny, jenže jsme pro tebe neměli pokoj. Tak jsme se prostě rozhodli, že ho postavíme a do té doby za tebou budeme jezdit,“ vysvětlila.

„ Aha,“ hlesla jsem a zase zírala z okna. Bože, co z toho všeho bude? Samozřejmě, že jsem byla ráda, že budu Cullenová, ale vůbec jsem netušila, co to všechno obnáší. Jak se mám chovat... Co mám říkat... Co se vůbec bude dít, až žlutý zázrak zastaví před tím úchvatným domem? Neřeknou nakonec, že to byl špatný nápad až mě lépe poznají? Až mě budou mít na očích každý den věčnosti? V hlavě se mi to všechno pralo a já měla pocit, že snad dostanu migrénu. Chtěla jsem se stočit do klubíčka, chytit se za hlavu a křičet z plných plic. Vykřičet ze sebe všechno to iracionální zoufalství.

„ Ty vůbec nejsi šťastná,“ podivila se Alice. „ Tobě se k nám nechce?“ zeptala se smutně. „ Víš, kvůli nám to dělat nemusíš. Budeme tě mít rádi i když nebudeš oficiálně součástí naší rodiny...“

„ Ach ne, Alice... Já si nepřeju nic jiného než být součástí vaší rodiny. Jen...“ nevěděla jsem, jak to popsat. Nechtěla jsem, aby se urazila. Měla jsem vrnět blahem a né se chovat jako pětiletá holka.

„ Jen?“ povzbuzovala mě.

„ Alice, já se bojím.“ přiznala jsem nakonec a očima upřenýma na svoje ruce v klíně. „ Co když to není dobrý nápad? Neomrzím vás za chvíli?“

„ Jsi jako Edward - taky o všem moc přemýšlíš! Vy dva si opravdu budete rozumět,“ zasmála se. „ Víš co? Nemysli na to. To je naše věc. I když si opravdu nedokážu představit, že bys nás omrzela. Copak jsi nějaká hračka?“

„ Ne, já jen... Máš pravdu, chovám se příšerně,“ nejistě jsem se usmála. Moje obavy jsem stlačila do malého kvádru a zasunula hluboko do temných zákoutí mé mysli.

„ Já mám vždycky pravdu,“ pochlubila se a hodila hlavou. Rozesmála jsem se.

'No tak Kristýno! Užívej si. Život nenabízí tolik nových šancí. Ani ten tvůj...'

Sotva jsme zastavily před domem Cullenových, dveře na mé straně se otevřely a dvě obrovské ruce mě vytáhly ven. Ocitla jsem se ve vzduchu. Emmett mě držet v náručí a točil se se mnou dokola.

„ Emmette!“ vypískla jsem. Konečně mě postavil na zem a chytil mě kolem ramen. Vedl mě na verandu, odkud vycházelo sporé světlo.

Celá rodina tam byla. Stáli jako sochy antických bohů a na tvářích měli široké úsměvy. Cítila jsem, jak se moje tvář taky do jednoho roztahuje.

„ Tak jsem ji přivezla,“ zahlaholila Alice a šla za Jasperem a opřela se o něj zády, on ji chytil kolem pasu. Emmett už nestál vedle mě, ale u Rosalie a držel ji za ruku.

„ Ahoj, Christine,“ řekl Edward, který stál jako jediný sám a opíral se s rukama v kapsách o jeden ze sloupků, které držely stříšku.

„ Ahoj,“ odpověděla jsem nesměle. Stála jsem samotná, proti obrovské rodině Cullenových. Měla jsem něco říct, třeba jak je ráda vidím, nebo něco podobného, ale nešlo mi to. Sklopila jsem radši oči.

Najednou jsem cítila, jak moje rozpaky odchází. Ohromeně jsem zvedla hlavu a setkala s Jasperovým pobaveným pohledem. Zdálo se, že na něco čekají.

Zafoukal lehký vánek a rozehnal mraky, které halily noční nebe. Na verandu posvítilo světlo měsíce v úplňku. Zrovna když se první ze stříbrných paprsků dotkly dřevěné podlahy, všichni Cullenovi unisono zvolali: „ Vítej doma!“

Pak ožili a začali se kolem mě rojit.

První ke mně přistoupil Edward, protože stál nejblíž a objal mě. „ Hodně štěstí, sestřičko!“ zašeptal mi do ucha.

„ Díky,“ stačila jsem jen říct, než ho odstrčil Jasper a cpal se na jeho místo.

Vystřídali se všichni, jako poslední Esmé, která mě mateřsky objala kolem ramen a vedla dovnitř.

Všude byly čerstvé květiny, což bylo divné, když byl únor...

„ Christine, zavři oči!“ řekla mi nadšeně Rosalie a usmívala se na celé kolo.

„ Proč?“ divila jsem se.

„ No tak! Udělej to pro mě. Prosím...“ zamrkala na mě svýma úžasnýma očima a moje víčka poslušně spadla dolů.

Někdo mě popadl za loket a táhl dopředu. Vedl mě po schodech, pak nejspíš nějakou chodbou a po dalších schodech. Slyšela jsem tiché cvaknutí zámku. Byli jsme zjevně u cíle.

Nevěděla jsem, jestli už smím otevřít oči a tak jsem alespoň pozorně poslouchala. Všichni Cullenovi byli kolem mě. Jejich nadšení jsem skoro cítila.

Najednou někdo rozsvítil a světlo mi proniklo do očí, i přes zavřené víčka.

„ Tak a teď můžeš otevřít oči,“ pošeptal mi do ucha Jasper. Poslechla jsem.

Byla jsem ohromená.

Stála jsem v obrovském pokoji. Byl úžasný.

Celý byl laděn do zářivých žluto - oranžových barev. Zem pokrýval měkoučký oranžový koberec. Přímo naproti mně, tedy proti dveřím stála obrovitánská knihovna plná knížek a u ní stálo pohodlné velké křeslo s lampou. U jedné stěny byla složitá hi - fi věž s malým výběrem cédéček vyrovnaných do sloupce u jednoho z jejich reproduktorů. Kousek od ní měla své místo gigantická skříň, pochybovala jsem, že někdy budu mít tolik věcí, abych ji zaplnila. Na druhé straně byl psací stůl s černým notebookem a malá oranžová sedačka. Uprostřed pokoje stála lenoška. Všude bylo plno polštářů, různě poházených po zemi. Všude bylo tolik prostoru!

Brada mi spadla dolů a já jen dokázala zírat na tu nádheru.

„ Líbí?“ zeptala se mě nadšeně Esmé. Mohla jsem jen přikývnout.

„ Zavři pusu,“ zachichotal se Emmett. Zavřela jsem ji, ale zírala dál.

Zničehonic se vedle mě objevil Jasper a popadl mě za ruku: „ Pojď, ukážu ti tvoji koupelnu.“ Táhl mě ke dveřím vedle knihovny.

Koupelna byla stejně úžasná jako pokoj, vypadala spíš jak pro nějakou princeznu než pro mě.

Ani jsem si nemusela připomínat Alicinu prosbu, abych se tvářila překvapeně. Já totiž opravdu byla překvapená. Něco takového jsem rozhodně nečekala.

Všichni si posedali různě po pokoji. Esmé s Carlisleem způsobně na sedačku, Alice se zhroutila na lenošku a ostatní si posedali na zem na polštáře. Dlouho jsme si povídali, od Vánoc jsem neviděla celou Cullenovic rodinu pohromadě a teď jsem k nim taky patřila. Bylo to úžasné si to jen myslet. Už nebyla Kristýna Rousínská. Teď byla jen Christine Cullenová...

Přesto jsem toužila po chvilce klidu, potřebovala jsem si to v hlavě všechno srovnat.

První odešli Esmé s Carlisleem. Po nich se vytratili Emmett s Rosalií. Alice s Jasperem se chvíli snažili pokračovat v konverzaci, ale pak to vzdali a vydali se na romantickou procházku při měsíčku. V pokoji se mnou zůstal je Edward.

Stulila jsem se do klubíčka a pohlédla na něj, čekajíc, že něco řekne, cokoliv. Sedl si naproti mně a jen se na mě díval. V očích měl pochopení.

„ Je toho na tebe moc, co?“ zeptal se po chvíli tiše.

„ Četl si Alici myšlenky,“ uhodla jsem a smutně se na něj podívala.

„ To taky,“ připustil, „ ale jde to na tobě vidět. Jak chceš, abychom byli všichni šťastní. Ale tady jde přece o tebe...“ zašeptal. Jeho hlas byl smutný, jako by se bál, že uteču.

„ Jenže já jsem taky šťastná,“ bránila jsem se. „ Jen tomu pořád nemůžu uvěřit. Navíc! Podívej se, co jste kvůli mně všechno udělali,“ pokynula jsem rukou k nádhernému pokoji. „ A co já udělala pro vás? Čím vám můžu oplatit, že jste mi vrátili život?“

„ Ty jsi nám dala sebe. Neber si to tak, budeš z toho mít vrásky,“ usmál se na mě. Váhavě jsem mu úsměv oplatila. Jeho čelo se zkrabatilo a pak se vyjasnilo a on vyskočil na nohy.

„ Pojď, vypadnem odsud. Něco ti ukážu.“ Podával mi ruku.

Ráda jsem ji přijala a nechala se vytáhnout na nohy.

Vyrazili jsme s domu. Běželi jsme lesem, Edward mě držel za ruku a ukazoval mi cestu. Ten pohyb byl osvěžující. Všechny starosti, že mě spadly.

Příliš brzy jsme zastavili. Byli jsme na malé louce. Byla dokonale kulatá.

„ To je přece tvoje louka,“ hlesla jsem.

„ Ano,“ zasmál se. „ Chodím sem, když potřebuju být chvíli sám. Nabízím ti ji teď k dispozici, ber to jako takový dárek na přivítanou, sestřičko,“ pokřiveně se usmál.

Taky jsem se musela usmát. „ Díky, bráško.“

Odcházel, chtěl mi nechat chvilku soukromí na přemýšlení. Nechtěla jsem, aby odešel. Nechtěla jsem zůstat na jeho louce sama.

„ Neodcházej, prosím. Zůstaň tu se mnou,“ zaprosila jsem.

Plavně se svezl k zemi a posadil se do tureckého sedu. Znovu jsem se stulila do klubíčka a ponořila se do svých myšlenek.

Ztratila jsem pojem o čase. Začalo vycházet slunce. Alice měla samozřejmě pravdu. Dnes bylo slunečno. Zůstali jsme s Edwardem na louce a vyhřívali se. Světlo se od nás odráželo a mi prosvítili i kus lesa okolo. Nemluvili jsme, každý přemýšlel o tom svém.

Když se začalo stmívat, vydali jsme se zpátky domů. Moje pochybnosti byly ty tam. Teď už jsem byla jen šťastná.