Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

4. Šance

Nakonec jsem přece jen musela vstát a vyrazit do školy. Bylo to poprvé, co se mi tam vůbec nechtělo, ale teď, když jsem měla nové přátele, jsem cítila ještě větší potřebu se v angličtině zlepšit a tak jsem se na výuku maximálně soustředila. Pak samozřejmě následovala práce. Šéf mě strašlivě vytočil, když mě přišel zkontrolovat - kolem půlnoci. Nebyly se mnou žádné potíže a pracovala jsem líp než kterýkoliv jiný člověk - protože jsem prostě člověk nebyla.

Domů jsem se vrátila ještě podrážděná. Musela jsem brzy zase na lov, opět se mi nezdařilo vyvolat iluzi svého bratra. Má nálada se tím opět snížila, už tak dlouho jsem s ním nemluvila! Musela jsem se mu svěřit se vším, co mě potkalo!

Následující týden byl příšerný. Stále jsem musela myslet na Cullenovi a okřikovat sama sebe, že po týdnu se ke mně hned nepohrnou, aby se podívali jak se mám, navíc když většina z nich přes týden chodí do školy. Tohle byla další věc, ve které se knížka trošku lišila. Do školy ještě chodily všechny Cullenovic děti. Rosalie, Jasper a Emmett chodili do maturitního ročníku a Edward s Alicí o rok níž do třeťáku.

Otráveně jsem se v sobotu ráno ploužila z práce domů lidskou rychlostí a nakopávala mrzutě kamínky na cestě. Před sebou jsem měla celý volný den. Přemýšlela jsem, co budu dělat.

Napadlo mě zrovna, že bych si znovu mohla přečíst Stmívání, jen abych ho porovnala se skutečností, když jsem uviděla před domem stát povědomý červený kabriolet se zataženou střechou.

Málem jsem to nevydržela a ten kousek doběhla. Rozrazila jsem dveře a v duchu se stále okřikovala, že to auto určitě nepatří tomu, komu myslím.

Na posteli seděla Rosalie a Alice se mi hrabala ve skříni.

„ Nechápu, jak můžeš žít na takovém místě,“ zabrblala na mě Alice místo pozdravu. Téměř jsem vybuchla nadšením, že je vidím.

„ Ahoj, Christine!“ pozdravila mě Rosalie a šťastně se na mě usmála. „ Říkaly jsme si, že tě o víkendu navštívíme. Doufám, že ti to nevadí?“

„ Ahoj, holky!“ bublala jsem radostí. „ Tak ráda vás vidím! Vůbec mi nevadí, že jste přijely, mám teď celý den volno, ale večer musím do práce.“ Zabouchla jsem dveře a svalila se na postel vedle Rose.

„ Tak jak bylo ve škole?“ zeptala jsem se rozverně.

„ Strašlivě!“ odpověděla otráveně Rosalie a se zvednutým obočím sledovala Alici, která v mých věcech už skoro nebyla vidět. Byly rozházené po celém pokoji.

„ Panebože ,Alice! Co to děláš?“ okřikla jsem ji, ale přišlo mi to strašně legrační.

„ Musíme ti obnovit šatník,“ odpověděla rozhodně.

„ Proč? Mě přijde docela nový, žádná z těch věcí nemá víc než tři měsíce! Jsou to ještě miminka!!“ žertovala jsem, ale uvnitř jsem byla zděšená, moje věci mě stály skoro všechny peníze a jí se vůbec nelíbí.

„ V tomhle nemůžeš chodit,“ bručela a v každé ruce držela jedno moje tričko a mávala jimi, aby mi je předvedla.

„ Lituju, ale tohle si teď nemůžu dovolit. Mám před výplatou,“ zchladila jsem ji a otočila se zpátky k Rose. „ Jak se mají ostatní? Neviděla jsem vás ani týden a už se mi po vás stýskalo,“ přiznala jsem se.

Obě se zasmály. „ Taky se nám stýskalo. Dneska chtěli jet všichni, ale přesvědčila jsem je, že by tu bylo trochu těsno,“ vysvětlila Alice a poklepala si na hlavu - věděla, že se sem všichni nevejdou.

„ Jak ses měla v práci?“ zeptala se mě na oplátku Rose.

„ Děsivě, málem jsem to nepřežila.“ Všechny jsme se zase rozesmály nad mojí poznámkou - jako by mě práce mohla zabít. „ Tak co podniknem? Dřív než mi Alice zničí celý šatník!“ přísně jsem se na dotyčnou podívala, protože se mi zase hrabala v oblečení.

Strávily jsme spolu velmi hezký den. Udělaly jsme se takovou dámskou upíří jízdu. Já musela pak do práce a holky odjely zpátky do Forks, ale předtím mi musely přísahat, že budou všechny pozdravovat.

Měla jsem skvělou náladu, kterou mi nezkazil ani šéf a která mi vydržela celý týden. Bála jsem se, že tento víkend nikdo nepřijede, ale před domem zase stálo auto. Tentokrát Volvo.

„ Ahoj Edwarde,“ pozdravila jsem dotyčného návštěvníka. Stál uprostřed pokoje s rukama v kapsách a zíral se zakloněnou hlavou z okna.

„ Christine!“ vydechl a podíval se na mě. Usmál se, když mě viděl stát nerozhodně ve dveřích. Rozhlížela jsem se po pokoji a hledala další. Jako by se tam měli kde schovat.

„ Jsi tu sám?“ podivila jsem se.

„ Ostatní jeli na lov, ale mě přišlo kruté nechat tě tu celý týden samotnou. Navíc, když nás minule Alice nechtěla vzít s sebou,“ pokrčil rameny. Všimla jsem si, že jeho oči jsou už čokoládově hnědé. Nejel na lov jen kvůli mně. Měla jsem z toho radost a nevěděla jsem proč.

Prošla jsem kolem něj a plácla sebou na postel. „ Přežila jsem to tu sama tři měsíce a předtím roky doma. Ale stejně jsem ráda, že tě vidím,“ poznamenala jsem.

Sedl si na postel vedle mě.

„ Řekneš mi někdy, odkud jsi?“ zkusil to znovu.

„ Možná,“ připustila jsem. „ Vadí ti hodně, že mi nerozumíš?“ zeptala jsem se po chvíli.

„ Ani ne. Není to tak úchvatné hrabat se všem v soukromí. Člověka to hodně zatěžuje,“ odpověděl mi tiše a pozoroval, jak mi vycházející slunce kreslí v rezavě blonďatých vlasech. Zvedl jeden pramen a prohlížel si ho. Nebylo to nepříjemné, jen jsem byla ráda, že nemusím pravidelně dýchat, bylo by to teď hodně těžké.

„ Pak je tedy štěstí, že nejsi člověk,“ vydechla jsem. Tuhle poznámku jsem si prostě nedokázala odpustit.

„ To máš pravdu,“ zasmál se. Měl krásný sametový smích. Zatřepala jsem hlavou, abych z nich tyhle myšlenky vytřásla a děkovala osudu, že Edward neumí česky.

„ Jaký jsi měla týden?“ zeptal se. Dnes měl dobrou náladu, byl tak ještě hezčí, pokud to šlo. Chápala jsem fiktivní postavu Belly - být člověk, taky bych se do něj bláznivě zamilovala.

„ Dlouhý a ty?“

„ Nudný,“ povzdechl si a pak se zasmál. „ Kdybys slyšela, co si o nás myslí naši spolužáci! Teď třeba diskutovali, proč naše rodina tak vzrušená.“

Taky jsem se zasmála. „ A proč teda je?“ Dotkl se špičkou prstu mého nosu a shovívavě se usmál.

„ Vážně?“ podivila jsem se. Přikývl. „ Je zvláštní, kolik toho taková malá upírka jako ty, dokáže. Nikdo teď doma nemluví o nikom jiném než o tobě,“ povzdechl si, jako by ho to už strašně otravovalo, ale já poznala, že si dělá legraci.

„ Jsem malá, ale šikovná.“ prohodila jsem prostořece, ale měla jsem šílenou radost. Líbila jsem se jim! Pak mě něco napadlo: „ Víš, tenkrát v lese jsem si myslela, že jsi pořádný mrzout, ale jsi celkem fajn,“ řekla jsem, a hned jsem svých slov litovala. Neměla jsem mu říkat, že je mrzout, co když se urazí? Chvilku se nad tím zamyslel a pak řekl: „ Víš, tenkrát v lese jsem si myslel, že bych ti nejradši zakroutil krkem, ale víš ty co? Taky jsi celkem fajn.“ Oba jsme se zasmáli.

Byli jsme spolu celý víkend. Edward šel se mnou do práce - říkal, že doma stejně nikdo není, a celou dobu seděl na barové židličce a pozoroval, jak obsluhuju hosty. Na jednoho staršího muže, který byl stálým zákazníkem a byl na mě moc milý, se celou dobu mračil. Nechápala jsem to.

S Edwardem se hezky povídalo. Byl skvělý společník. Litovala jsem, když v neděli večer odjížděl, ale musel do školy a já do práce.

Další týden pro mě byl utrpením a já se nemohla dočkat víkendu. Tentokrát přijela Esmé s Carlisleem, který měl výjimečně volno.

Takhle to pokračovalo až do začátku února. Každý víkend za mnou někdo přijel a moje bytná si toho samozřejmě všimla. Slyšela jsem ji jak jednou vykládá nějakým známým: „ … vypadala tak spořádaně! Chovala se slušně a platila vždycky včas. Na Vánoce mi řekla, že bude celou dobu v Seattlu, ale když jsem se vrátila, byla pryč. Dovezl ji nějaký mladík v nablýskaném autě a ona se s ním potom ještě objímala na ulici. Od té doby za ní o víkendu pořád někdo jezdí!...“ V tu chvíli jsem ji naprosto nenáviděla a přísahala si, že až uvidím Edwarda, pořádně mu vynadám, protože to věděl, když mě tenkrát objal. Podvodník jeden!

Bylo to ve středu - středa byl vždycky můj nejneoblíbenější den, protože do pátku, kdy Cullenovi jezdili, zbývaly ještě dva dny.

Šla jsem ze školy do práce a uvažovala, že si zítra asi zajdu na lov, abych nějak zabyla čas. Automaticky jako robot jsem si vytáhla uniformu a převlékla se, zabraná do svých myšlenek. Okolí jsem vůbec nevnímala a tak jsem si nevšimla Alice, která seděla neklidně na barové židličce, dokud mě nepozdravila

„ Ahoj, Christine,“ ozvalo se za mnou tiše. Prudce jsem se otočila s konvicí studené kávy, kterou jsem držela v ruce.

„ Alice!“ Hrozně jsem se jí lekla. Nechápala jsem, co tu dělá! Byla středa, zítra musí přece do školy. Vypadala ustaraně.

„ Děje se něco?“ zeptala jsem se zděšeně. V hlavě se mi vyrojily různé hrůzyplné scénáře.

„ Ne. Mělo by?“ odpověděla, ale dívala se na své ruce, které měla položené na pultu.

„ Je středa, nemusíš zítra do školy?“ připomněla jsem jí.

„ Zítra bude jasno, takže ne...,“ začala si hrát s výzdobou baru, „ jé, to je legrační.“ Otáčela malinký umělý stromeček v květináči. Měla jsem strach, že to rozbije a tak jsem jí to vytrhla z ruky a položila zpátky na své místo. Mlčela a tak jsem se obrátila a dala uvařit čerstvou kávu, tu starou jsem vylila.

Byla ticho nějak moc dlouho a to bylo velmi velmi divné, zvlášť u Alice. „ Proč jsi přijela Alice? Vypadáš divně.“ Chystala jsem koláčky na podnos a čekala, co mi odpoví. Její chování mě rozčilovalo.

„ Jen jsem se přijela podívat...,“ vytáčela se a zase popadla květináč.

„ Alice!“ vyštěkla jsem a květináč jsem postavila na desku, za mými zády. „ Přijela jsi se na mně podívat ve středu a sama? Vážně si myslíš, že ti na to skočím?“ Kromě jedné návštěvy Edwarda ke mně jezdili vždy přinejmenším po dvou.

„ Jak dlouho myslíš, že tahle rutina bude pokračovat?“ změnila z ničeho nic téma. Od jednoho stolu na mě zamával zákazník, který chtěl platit. Musela jsem za ním, pak jsem se vrátila a otočila se k ní čelem, s rukama složenýma na prsou.

„ Jaká rutina?“ Byla vážně divná. Takhle se nikdy nechovala. Byla... nervózní.

„ No tohle dojíždění do Seattlu,“ mávla kolem sebe rukou, „ je to z Forks trochu z ruky...“

Málem se mi znovu zastavilo srdce a do očí vyhrkly slzy. Mohla jsem jen zalapat po dechu.

„ Neříkej, že vám najednou záleží na ceně benzínu.“ řekla jsem hluše a hlava se mi točila. Oni mě nechtějí! Už jsem je omrzela!

Jen pokrčila rameny. Vzala jeden z ubrousků a začala ho skládat jako oregami.

„ Přijela jsi sem proto, abys mi řekla, že už za mnou nebudete jezdit?“ zeptala jsem se smutně.

„ Ne!“ protestovala hned a na chvíli zvedla oči od svého skládání. „ Víš Christine... Já se nemůžu vrátit domů-“

„ Cože?!“ vyjekla jsem a přerušila ji.

Povzdechla si, oči stále sklopené. „ Necháš mě domluvit? Nemůžu se vrátit domů bez tebe.“ Pohlédla na mě.

Zírala jsem na ni s vykulenýma očima, brada mi spadla dolů.

„ Myslím..., že to... tak úplně nechápu... Cullenovi mě chtějí unést?“

Zasmála se. „ Ale ne. Já... Vlastně my všichni chceme, abys se k nám přestěhovala. Dostala jsem dnes za úkol tě dovézt. Bez tebe se prý vůbec nemám vracet.“

Byla jsem ohromená. Stála jsem za barovým pultem s konvicí kávy, neschopna pohybu. Nemohla - nesměla jsem tomu uvěřit.

Alice se zahihňala. „ Christine, tomu pánovi upadne ruka, jestli na tebe bude ještě chvilku mávat, abys mu dolila tu kávu.“

Jako v transu jsem se k němu vydala a hrnek mu doplnila. Trochu jsem se vzpamatovala tím pohybem.

„ O takových věcech se nežertuje, Alice.“ napomenula jsem ji chladně. Být součástí Cullenovic klanu - toho bylo nemožné dosáhnout.

„ No tak by mu neupadla, ale určitě by ho bolela,“ opravila se a udělala andělský kukuč: „ Tak co, nastěhuješ se k nám?“

„ Ale to přece nejde. Mám tu práci a školu a...“ zmlkla jsem, sklopila hlavu a začala utírat pult, abych nějak zaměstnala ruce a nemusela se na ni dívat.

„ No tak Christine! To nám přece nemůžeš udělat! Všichni tě máme tak rádi! Už jsme ti udělali v podkroví obrovský pokoj!-“ přemlouvala mě Alice.

„ Udělali jste mi pokoj?“ přerušila jsem ji, opět ohromená.

„ Určitě se bude líbit! Ale mělo to být překvapení. Ostatní mě roztrhají na kousky, že jsem ti to řekla. Viď, že budeš dělat překvapenou?“ Byla o krok napřed. Věděla, že budu souhlasit. Nic na světě jsem v tuhle chvíli nepřála víc. Němě jsem přikývla.

„ Jo!“ zavýskla a vrhla se mi kolem krku. „ Budeš úžasná sestřička! Počkej musíme to oslavit! Vyrazíme si třeba s Rose na nákupy, co říkáš?-“ štěbetala, když ji najednou přerušil burácivý hlas mého šefa. Hnusný nepříjemný chlap - měl příšerné načasování.

„ Co se to tu děje!!! Máte pracovat a né mi tu z toho dělat klubovnu pro své pochybné přátele!“ utrhl se na mě.

„ Žádnou klubovnu tu nedělám. A jaké pochybné přátele?“ zuřila jsem. Alice mě držela jednou rukou kolem pasu a mračila se na něj.

„ Téhle holce není ani sedmnáct a ten kluk, co tu byl předtím-“

„ Edward i Alice se chovají slušně! Což se o vás rozhodně říct nedá!“ křičela jsem na něj. Celý lokál ztichl a pozoroval nás.

„ Co si to dovolujete! Uvědomte si laskavě, že vám můžu dát kdykoliv výpověď!“ prskal.

„ To nebude třeba,“ odsekla jsem a strhla si zástěru. „ Dávám ji sama! Na hodinu!“ Popadla jsem Alici za ruku a táhla ji ze dveří.

Když jsme nasedaly do jejího žlutého porsche, bláznivě jsem se rozesmála. Připadala jsem si najednou tak svobodná, tak šťastná. „ Alice, uvědomuješ si, jestli sis ze mě dělala legraci, že jsi ze mě udělala nezaměstnanou a já nebudu mít z čeho platit nájem?“

Taky se rozesmála. „ Další důvod, proč se k nám nastěhovat!“ zatleskala rukama.

Dovezla mě až před dům. Vystoupila jsem a čekala na ni. Miss Darling se dívala na televizi. Slyšela jsem ji až na ulici. No alespoň ji nebudu muset budit.

Alice vytáhla z kufru obrovskou tašku. Zvedla jsem obočí.

„ Na tvoje věci přece.“

Vtrhla do mého pokojíčku a začala do ní cpát všechen můj majetek. Povzdechla jsem si a šla za Darling, abych jí řekla, že odcházím.