Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

Další vsuvka, která ale vznikla nedávno, několik měsíců po ukončení povídky, takže je možné, že některé věci nesedí. Je to jen takový vtípek... :)

Hollis

Alice

Seděla jsem na Carlisleově stole v jeho pracovně, klátila nohama a hlasitě si broukala nějakou melodii. Bylo mi úplně jedno, co to bylo zač, možná ani neexistovala, důležité bylo, že plnila svůj účel a sice, že mě udržela v téhle realitě a čase a nemusela jsem pozorovat Edwarda s … ní.

Vydal se ji hledat asi před měsícem, sprostě opustil nás - svou rodinu, kvůli holce, která byla podle všeho mrtvá. Jenže ona tak úplně mrtvá nebyla. Byla upír, to jsem věděla hned, když jsem ji uviděla ve své první vizi.

Byla jsem tenkrát s Jasperem na lovu, když přišla.

Viděla jsem nějakou mladou ženu. Jela v autě. Byla mi docela povědomá, ale neviděla jsem jí moc do obličeje. Natáhla se k palubní desce a vzala telefon, co tam ležel. K rameni se ji zhouply rezavé kudrnaté vlasy.

Vytočila číslo a vlasy netrpělivě odhodila zpátky na záda. Spatřila jsem její obličej. První mě uhodilo, že upír a vegetarián navíc, jako my. A pak její výraz. Mrtvý, smutný, opuštěný. Dokonale prázdný. Vypadala jako někdo, koho zlomili - srazili k zemi bez možnosti vstát. Bylo mi jí moc líto.

„ Gab? Mohla by jsi mi o víkendu pohlídat Edwarda?“ řekla do mikrofonu. Ztuhla jsem, když jsem uslyšela jméno svého bratra. „ Potřebuju jít na lov,“ zamumlala temně. Najednou vytřeštila oči a prudce sešlápla brzdu. Za rohem mizelo Volvo. Přesně takové, jako měl Edward.

Nechápala jsem tehdy, proč jsem ji uviděla ve své vizi, protože jsem ji neznala, ale během půl hodiny přišla další.

Tentokrát to byl Edward. Byl v nějakém pokoji a prohlížel si nějakou fotografii. Byla tam ta žena z auta, ve svatebních šatech a dole bylo datum. 3. 4. 2011

A další vize, teď pro oba společná. Chytila jsem se za hlavu a klesla na kolena do jehličí.

Stáli naproti sobě v nějaké kuchyni, její zařízení bylo už pár desítek let zastaralé, ale byla bezvadně uklizená, až na kabát pohozený na stole. Zírali na sebe, jako kdyby ani nemohl uvěřit svým očím.

Ženě se roztřásly ruce a upustila misku, co držela v nich držela, na zem. Rozbila se a její obsah se rozsypal všude možně. Ani jeden si toho nevšiml, dál se na sebe dívali. Pak na sebe začali mluvit a Edward odcházel, ale zastavila ho. Něco řekla a on přikývl. Rozběhla se a zuřivě ho objala, on objetí vřele opětoval.

Ten prázdný výraz z tváře ženě zmizel, vystřídal ho výraz naprostého štěstí.

Ta vize byla téměř shodná se současností. Edward byl tedy zrovna u ní a ona mu zrovna vběhla do náruče. Vrávoravě jsem se postavila na nohy a snažila se mu dovolat. Položil mi to a vypnul mobil.

Co se dělo pak, mi doslova vyrazilo dech. Můj andělsky čistý bratr Edward! Ovšem pozorovat ty dva, mi přišlo krajně neslušné.

Nikomu jsem neřekla o své vizi, ať si to bratříček pěkně vyžere sám. Když vleze do postele nějaké cizí ženské! Nevím, proč mě to tak rozčililo, když jsme všichni chtěli, aby si někoho našel. Ta holka se zdála docela milá, na první pohled.

Vrátila jsem se z lovu trochu dřív, než bylo původně v plánu a šla za Carlisleem. Potřebovala jsem se nějak zabavit, aby mě nepřepadaly vize, o které jsem opravdu nestála. Edward by určitě nebyl moc rád, kdyby věděl, že jsem zrušila jejich soukromé okamžiky a udělala z nich poloveřejné. Rozcupuje mě na kousíčky, až se vrátí. Pokud se tedy vrátí.

Snažila jsem se číst, ale to nepomáhalo, takže jsem přešla na tuhle taktiku a ta docela zabírala.

„ Alice, nechtěla bys toho nechat?“ vyjel na mě Carlisle a zvedl ke mně hlavu od knížky. Musím uznat, že vydržel obdivuhodně dlouho.

„ Promiň,“ zamumlala jsem, ale dál kopala patama do stolu. Ti dva mi pořádně lezli na nervy – trochu ohledů prosím!

„ Nechceš jít třeba za Jasperem?“ navrhl unaveně a přísně se na mě podíval.

Zavrtěla jsem hlavou. „ To nepomůže.“ Navíc Jasper by poznal, že něco tajím.

„ Co kdyby ses podívala, kde je Edward?“

Zavrčela jsem. „ Je v Evropě, už jsem to říkala,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

Povzdechl si a zavřel knihu, co četl. „ Nechystá se domů?“ zeptal se nadějně.

Rezignovala jsem. „ Upřímně, zrovna teď má hlavu plnou něčeho jiného,“ zabrblala jsem a začala si třít spánky.

Toho se Carlisle chytil. „ Alice! Ty něco vidíš? Co se děje? Je v pořádku?“

„ Je naprosto v pořádku, neměj obavy.“ Víc než jen v pořádku... „ Myslím, že už ji našel,“ dodala jsem neochotně.

„ Koho?“ Byl zmatený.

Protočila jsem oči. „ Tu holku, co má být mrtvá a on si myslí, že je to jeho manželka,“ upřesnila jsem tónem, jako kdybych to vysvětlovala dítěti..

„ Má být mrtvá? Ona není?“ Vyskočil na nohy.

„ Zjevně ne. Vypadá víc než jen živě. Teda v přinejmenším stejně živě, jako my.“ Zjistila jsem, že odpovídat na jeho otázky, má stejný účinek, jako si broukat nebo kopat do stolu.

„ A kde je?“

„ Je s Edwardem.“ Uteklo mi další slabé zavrčení.

„ Co dělají?“ Myslím, že se nechtěl zeptat takhle přímo, ale...

„ Opravdu po mně nechtěj, abych ti to vykládala.“ Zmučeně jsem se na něj podívala.

Podíval se na mě a pochopil. „ Aha.“

A... Sakra, zapomněla jsem ve své posedlosti zbavit se vizi o Edwardovi a zrzce, jsem naprosto zasklila upíří dokonalý sluch. Za tohle mě Edward přizabije, až se vrátí. Protože jsem, kdesi v dálce, zatím bez bližšího časového určení, viděla ty dva tady. Ale neustále se to měnilo. Nemyslel zatím na návrat cíleně, prostě jen zbloudilá myšlenka, mlhavý plán a moje hlava může vybuchnout!

Ozval se Emmettův burácivý kašlavý smích, jak se ho snažil potlačit a vzápětí už všichni, co byli v domě, stáli natěsnaní v téhle malinkaté pracovničce pro tolik upírů.

Jasper se hned šel postavil ke mně a objal mě konejšivě kolem ramen. Zahrnoval mě vlnami klidu, které mi rozhodně nepomáhaly.

„ Žertuješ, Alice!“ smál se Emmett a já se divila, jak může mluvit, když nemůže skoro dýchat. „ Haha! Edward! Hahaha!“

Zamračila jsem se. „ Víš, Emme, kdyby ti říkalo něco slovo soukromí a vůbec, tak bys...“ rozhořčením jsem nenacházela slova, ale snažila jsem se alespoň trochu Edwarda bránit, možná mi to přičte k dobru, než mě roztrhá na kousíčky.

Nakoukla jsem do budoucnosti s poněkud masochistickou zvědavostí a snažila se vidět, jak přesně budu pykat, ale nic. Edward, ať jsem se zkoušela dívat z jakékoliv perspektivy, byl naprosto v klidu. Žádný křik, žádné zuření. To se mu nepodobalo. Posledních pár let byl pořádně výbušný.

„ Chovej se laskavě alespoň pět minut jako dospělý,“ okřikla ho netrpělivě Rose a odhodila si vlasy na záda. Pak se otočila ke mně. „ Alice, mohla bys nám vysvětlit, co se děje? Co přesně jsi myslela tím, když jsi předtím říkala, že ji našel? Myslím, že jsme se všichni shodli, že není koho najít. Maximálně nějaký náhrobek.“

Skvěle! Už se sebe patrně nabažili, nebo se rozhodli, že si můžou taky pokecat. Je mi to fuk. Hlavně, že mám pokoj. Relativně.

Přejela jsem si dlaní po čele a opřela se Jasperovi o rameno. „ Zjevně jsme se všichni mýlili. Což samozřejmě neznamená, že je všechno až příliš nepochopitelné.“

Esmé ke mně přistoupila. „ Alice, kdy se vrátí!“

Zavrtěla jsem hlavou. Bylo jasné, že Esmé bude zajímat jedině tohle. Chtěla mít rodinu pohromadě. „ Nevidím čas. Ještě o tom nemluvili, ale Edward to má patrně v plánu. Jen nevidím čas,“ zopakovala jsem.

„ Přiveze ji sem?“ vyštěkla Rosalie. Její postoj jsem nechápala, ale vypadalo to, že by tu holku s chutí nechala hnít někde hodně daleko. Daleko od našeho bratra.

„ Jo,“ přikývla jsem zmateně. „ Něco proti?“ Když už mě nerozčilovali svými aktivitami, dokázala jsem zase vidět tu dívku jako docela milé stvoření. Chtěla jsem ji poznat. Byla uchvatná, při bližším ohledání. Myslím, že by to mohla být moje přítelkyně.

„ Jistě! Je cizí! Je nebezpečná!“ rozčilovala se.

Všichni na ni překvapaně zírali.

Složila jsem ruce na prsou. „ Je to Edwardova manželka,“ řekla jsem mrazivě.

„ To si myslí on. Nikdo jinej!“

„ Ona si to myslí taky,“ ujistila jsem ji klidně.

Všichni se teď obrátili ke mně. Pokrčila jsem rameny – vždyť to byla pravda. Teď už jsem se na ně soustředila. Potřebovala jsem vědět co nejvíc, abych jim mohla nějak pomoc a taky jsem byla zvědavá.

Povídali si. Byla jsem v jejich rozhovoru asi tak o půl minuty napřed. Často měnili rozhodnutí a pronášeli jiné věty, než měli původně v plánu.

„ Takže je to pravda?“ vydechla Esmé.

„ Ano, je to pravda,“ řekla jsem pouze a snažila se najít nit spojení, kterou mi přetrhla.

„ Důkaz!“ zasyčela Rose.

Protočila jsem oči a znovu se vrátila do přítomnosti. „ Co takhle druhý prstýnek do páru k tomu, co má Edward, na jejím prstě, kam jí ho sám před pár hodinami navlékl, když si ho sundala z řetízku na krku?“

Našpulila pusu, protože proti tomu neměla argument.

Viděla jsem, jak všichni přímo touží po dalších informacích. Chtěli všechno, co jsem věděla já. Zvedla jsem proto prst, abych je zarazila, než se vůbec začnou ptát.

„ Minutku. Snažím se vidět,“ informovala jsem je.

Poslušně mlčeli a čekali. Zavřela jsem oči a zase se ponořila do svých vizí.  O něčem mluvili. Chvíli mi trvalo, než jsem zachytila smysl.

„ Cože?!“ vykvikla jsem nahlas.

Okamžitě u mě všichni byli. „ Co je?“ „ Co se děje?“ křičeli jeden přes druhého.

„ Ona nás zná,“ vydechla jsem překvapeně. „ Ale my prý nemáme ponětí, kdo je. Jak to ví?“ ptala jsem se sama sebe.

„ Alice!“ Nevím, kdo vykřikl, ale vize pokračovala a spustila vodopád dalších, protože další její rozhodnutí, zasáhne životy nás všech. Můj, Jasperův.... Všech Cullenových.

Klesla jsem k zemi pod tíhou nových informací. Jasper mě okamžitě zachytil.

„ Chce jet domů,“ zašeptala jsem. „ Stýská se jí po nás, chce nás vidět.“ Tlumočila jsem jim její vlastní slova. Ona nás považovala za svou rodinu.

Nastalo dlouhé ticho.

Něco tu pořádně nehrálo. A Edward měl pravděpodobně pravdu. Ta Volterra. Nebylo to všechno jen tak.

„ To podstatně mění situaci,“ řekl nakonec zamyšleně Carlisle. „ Patrně budeme mít zajímavou návštěvu.“

Objevila se další krátká vize. Byla v ní rezavá kočka, ta zrzka – Edwardova holka a Jasper. A pak jen zrzka a Jasper. Kočička nepřežila a zrzka Jasperovi začala nadávat. Byla smutná. Patrně má ráda zvířata. Docela problém, když je upír. A pak vize zmizela a kočka taky. Už se nikdy neobjevila. Moc jsem nechápala, co to mělo být.

Měla jsem dobrou náladu. Budoucnost se upevňovala a až na pár nepříjemností s Rose, to bude dokonalé. Viděla jsem to.

Vtančila jsem ke Carlisleovi do pokoje. To jsem moc často nedělala a podávala mu telefon.

Udiveně se na mě podíval. Snažil se Edwardovi posledních pár dní nesčetněkrát dovolat, ale nakonec to vzdal. Pořád měl vypnutý mobil.

„ Řekni mu, že jsem na něj naštvaná. A jestli mi ji nepůjčí na nakupování, tak vám řeknu i to, co nevím!“

Zvedl obočí, ale nekomentoval to. Vzal si ode mě telefon a on začal zvonit, sotva se ho dotkl. Zakřenila jsem se na něj a posadila se na okraj postele.

Protočil oči a postavil se k oknu, o které se jednou rukou opřel.

„ Haló? Carlisle?“ uslyšela jsem Edwardův nejistý hlas. Věděl stejně dobře jako já, že tohle mu jen tak neprojde.

„ Edwarde!“ začal Carlisle. Bylo slyšet, že je sice rád, že ho slyší, ale vůbec to nezmenšuje to, jak je na něj naštvaný, že tak zmizel. „ Můžeš mi vysvětlit, jak jsi mohl udělat takovou pitomost? Jen tak si prostě zmizet a nic neříct? Víš, jak to Esmé zarmoutilo? Mohl jsi počkat, šli by jsme s tebou...“ Ještě chvíli pokračoval, než to ze sebe dostal, pak se uklidnil a znovu to byl on.

Edward čekal na tenhle okamžik. „ Já vím, omlouvám se.“

„ Doufám, že se chystáš vrátit velmi brzo.“

Ušklíbla jsem se. Stačilo se zeptat mě, řekla bych mu to. Už byli na cestě.

„ Vlastně se vracíme oba,“ odpověděl Edward. To už jsme taky věděli. Nějaké novinky?

„ Oba, jistě,“ přisvědčil omluvně. Ještě nezvykl, stejně jako u nás ostatních, zahrnovat do pojmu Edward i pojem jeho druhá polovička a naopak. „ Promiň, ale nechtěl bys mi to všechno vysvětlit? Například to, proč nikdo z nás nemá ponětí, kdo to je?“

„ Je to hodně složité,“ vytáčel se Edward, „ vysvětlím ti to později. Pár věcí na tom sám nechápu.“

Skvělý – vševědoucí Edward něco nechápe. Emmett pukne smíchy.

„ Kdy přijedete?“

„ Snad zítra. Nevím, jaký seženeme let.“

„ Počkáme na vás na letišti,“ nabídl Carlisle.

„ Ano. Dobře.“

Carlisle se otočil a chtěl hovor ukončit. Významně jsem ukázala na sebe a zamrkala. Pochopil.

„ Jo, Edwarde! Alice ti vzkazuje, že...“ Trpitelsky si povzdechl, když si všiml mého vyčkávavého výrazu a pokračoval. „ Je na tebe naštvaná. A jestli jí ji nepůjčíš na nakupování, tak nám řekne i to, co neví. Nebral bych to na lehkou váhu. A upřímně – nepotřebuju vědět všechno.“

Slyšela jsem, jak se zasmál. „ O to se rozhodně nemusíš bát. Vím, jak se k tomu staví.“

Radostně jsem si promnula ruce. Vyhrožovat Edwardovi je vážně legrace - budu to dělat častěji. Začala jsem plánovat, kam všude ji vezmu.

Carlisle hovor ukončil a poslal mě pryč. Asi jsem ho trochu rozčilovala.

„ Přijedou zítra!“ zavolala jsem vesele na celý dům a půl hodiny později.

Stáli jsme na letišti a netrpělivě na ně čekali. Letadlo zrovna přistávalo. Všichni na ni byli zvědaví. Já nejvíc a to jsem ji díky svým vizím už trochu znala. Vážně byla tak milá, jak vypadala, alespoň na Edwarda byla milá. Někdy až moc.

Věděla jsem už dopředu, že nezůstanou natrvalo, ale neřekla jsem to. Nechtěla jsem to Esmé kazit. Měli proto dobrý důvod. Oba se zdáli něčím vyděšení. Chtěli odejít někam sami a za námi jezdit. Mělo to být bezpečností opatření. Věděla jsem, že nám to Edward vysvětlí, takže jsem nespekulovala, co by za tím mohlo být.

Už byli v hale. Zaměřila jsem se na ně, ostatní o nich ještě nevěděli. „ Dobře, přiznávám, že se trochu bojím,“ řekla zrzka. Protočila jsem oči.

„ Není čeho. Jsou to pořád oni,“ uklidňoval ji. Už jsem je chtěla vidět, ne jenom slyšet.

A oni tu byli. Zastavili se pár metrů od nás.

Byla hezká. Hezčí, než v mých vizích. A dívala se na nás s tak radostným výrazem, měla jsem strach, aby se nám nevrhla kolem krku, to by Jasper asi nepřekousl. Automaticky v ní viděl hrozbu, když ji neznal. Někdy byl trochu paranoidní.

Proč tam tak stojíš, pojď blíž, děvče! Volala jsem na ni v duchu. Edward na mě zakoulel očima. Nevšimla jsem si, že se netrpělivě nakláním a stoupám si na špičky, abych ji lépe viděla, protože mě Jasper schovával za svým ramenem, dokud ke mně nestřelila pohledem a neusmála se na mě. Bylo těžké jí úsměv neoplatit.

Zhluboka se nadechla. Jasper se zarazil. Copak jí nevadí, kolik tu je lidí? „ Tak do toho,“ řekla si potichu a otočila se na Edwarda. Nebylo pochyb, že se neskutečně milují.

Dovedl ji až k nám.

Nemohla jsem z ní spustit oči. Viděla jsem všechny ty věcí, které se budou spolu s ní měnit.

„ Nepředstavíš nás, Edwarde?“ prolomil Carlisle ticho, které nastalo jako první.

Po tváři jí přeletěl bolestný výraz, ale velmi rychle ho schovala. Jasper sebou trhl.

„ To je Kristýna, moje manželka,“ řekl hrdě Edward a zadumaně na nás pohlédl. Jako kdyby něco čekal. Ale nic.

Všichni se na ni podívali a jí se ve tváři znovu objevila ta bolest, ale menší. Zahnala ji rychleji. A nahodila úsměv.

Připomněla mi šíleným způsobem Edwarda. Přepínání výrazů – to mu šlo.

Rozesmálo mě to.

Nedbala jsem na Jaspera, který s tím určitě nebude souhlasit a objala ji. Potřebovala pomoc. „ Nemám sice ponětí, kdo jsi, ale jsem si jistá, že si budeme rozumět,“ oznámila jsem jí upřímně.

Vřele mi objetí opětovala.

„ Ach, Alice,“ zašeptala, „ moc jsi mi chyběla.“