Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

30. Nepředstavíš nás?

„ Stejně to pořád nechápu,“ zavrtěl Edward hlavou. Seděla jsem mu na klíně a on mě svíral pevně v náručí ve starém houpacím křesle u mě v pokoji, kam jsme se přesunuli, když jsme uznali, že ta postel je vážně trochu malá pro nás dva.

„ Nemusíš to chápat,“ pokrčila jsem rameny. Doufala jsem, že tohle téma co nejrychleji opustíme. Chtěla jsem si s ním povídat o daleko zajímavějších věcech.

„ Ale já chci. Chci vědět, co tě donutilo si tu kočku nechat,“ stál si na svém umíněně.

„ Prostě mi tě připomínal, to je všechno,“ zabručela jsem. „ Když jsem se poprvé podívala do jeho očí, viděla jsem ty tvoje, jak jsi se na mě díval, když jsme se brali.“

Nic mi na to neřekl, jen našpulil pusu a obočí se mu zkrabatilo, jak nad tím usilovně přemýšlel. Nelibílo se mi, když se tak tvářil.

„ Řekneš mi teď něco ty?“ namotávala jsem si nervózně pramen vlasů na prst.

„ Cokoliv budeš chtít,“ naklonil zvědavě hlavu na stranu.

„ Co všechno jsem prošvihla?“ vyhrkla jsem.

„ Co prosím?“ vykulil oči a zatvářil se naprosto nechápavě.

Zasmála jsem se. „ No, co je nového, víš.“ Pořád nechápal, povzdechla jsem si, dnes mu to moc nezapalovalo. „ Co je nového v rodině?“ upřesnila jsem.

„ Aha,“ svěsil koutky a podíval se stranou. „ Emmett a Rosalie se znovu vzali,“ řekl nakonec pomalu.

„ Uh,“ ztuhla jsem na chvíli, ale pak se zachichotala: „ Moc se zlobí, že jsem to propásla?“

„ Oni totiž...“ Nechal větu vyjít do ztracena a smutně se mi podíval do očí.

Pochopila jsem. „ Oni totiž vůbec nemají ponětí, kdo jsem, že?“ dokončila jsem za něj a naklonila hlavu, aby mi tu šílenou teorii vyvrátil. Nemohla to být pravda.

„ Jak to víš?“ zeptal se nevěřícně.

' Sakra! Tak ona je to pravda?' Naprosto mi to vyrazilo dech. Zůstala jsem na něj zírat.

„ Jak to víš?“ naléhal.

„ Já totiž... Vlastně...“ zakoktávala jsem se. Mám se mu přiznat, že jsem se zbláznila? „ Já nevím. Ona je to pravda?“ ptala jsem se nevěřícně.

„ Kristýno?“ zvedl obočí. Jistě, nevěříl mi, že bych něco takového jen tak vycucala z prstu.

„ Dobře, tak dobře. Je to bláznivé. Ale když to chceš vědět...“

Zavřela jsem oči a přehrála mu v myšlenkách oba mé podivné výlety k němu do hlavy.

„ To je neuvěřitelné,“ zamumlal.

„ Spíš bych řekla, že je to pořádně ujeté,“ zabručela jsem kysele. „ Jako by nestačilo, že už jsem tak dost divná, já ti ještě lezu do hlavy.“

„ Jenže jsem si toho vůbec nebyl vědom, takže mi to zas až tak nevadí. Já lezu do hlav ostatním každou chvilku, je celkem fér, že i ty máš tu možnost.“

„ Ale ty se u toho nesvíjíš v bolestech,“ ujelo mi.

„ V bolestech?!“ vykřikl a celý se napjal.

„ Ups. To jsem asi neměla říkat. Hele zapomeň na to, ano?“ Pokoušela jsem se to zamluvit.

„ Ne,“ procedil skrz zaťaté zuby. „ Jak to myslíš, v bolestech?“

„ No,“ zaváhala jsem, jestli k němu budu úplně upřímná. Ale pak jsem se rozhodla, že ano. Zaprvé by to na mě poznal, kdybych mu lhala a zadruhé jsem mu nechtěla lhát. „ Nemůžu si být docela jistá – já si svoji přemněnu nepamatuji – ale podle toho, co jste říkali vy, bych to volně přirovnala k tomu. Bylo to, jako by mě zevnitř něco spalovalo. Nějaký oheň. Strašně to bolelo a nešlo to zastavit.“ Otřásla jsem se při té vzpomíce.

„ Je mi to líto,“ přitiskl si mě ke své hrudi.

„ Vratíme se domů?“ zašeptala jsem, obličej schovaný v jeho košili. Měla jsem strach, že řekne ne.

„ Chtěla bys?“ Odtáhl se, aby mi viděl do tváře.

„ Moc,“ vydechla jsem. „ Tolik se mi po nich stýská. Je mi jedno, že si mě nepamatují. Chci je ještě alespoň jednou vidět.“

„ Dobře, pojedeme domů.“ Usmál se. Měl radost.

„ Hned?“ vyskočila jsem nadšeně.

„ Možná by jsme měli chvilku počkat.“ Shovívavě se usmál nad mou nedočkavostí. „ Máš tu svůj život. Nemůžeš jen tak zmizet.“

„ Proč ne?“ nakrčila jsem nos. „ Mám tohohle města už plné zuby.“

„ A co Edward? Chceš ho vzít s sebou?“ zeptal se. „ Myslím, že Jasper z něj bude naprosto unešený,“ dodal ironicky.

„ Pravda,“ svěsila jsem ramena.  Opravdu byla chyba navazovat jakékoliv vztahy. Budu ho tu muset asi nechat a Gab už taky nikdy neuvidím. Edward a Gabriela, moje jediné dvě malé hvězdičky v době temna. „ Mohla bych ho vrátit Gab,“ řekla jsem zamyšleně. Bylo by to dobré řešení. Najednou jsem si vzpomněla, že jsem ji požádala, aby Edwarda přišla nakrmit. „ Ou. Sakra! Musím jí zavolat.“ Vyskočila jsem na nohy a začala přemýšlet, kde jsem nechala telefon. „ Dej mi minutku,“ požádala jsem ho a políbila ho na tvář. Co nejrychleji jsem mohla, jsem seběhla schody, popadla dole kabát a vrátila jsem se s ním zpátky, ještě jsem zachytila dveře, než se stačily zavřít. Opět jsem se posadila k Edwardovi na klín a on mě objal.

O pár dní později už jsme měli namířeno do Prahy. Řídila jsem, moc ráda jsem řídila a tak jsem Edwarda přemluvila, aby mi to dovolil. Držela jsem volant jednou rukou a tou druhou svírala tu jeho.

Edwarda jsem předala do Gabrieliných spolehlivých rukou a naposledy se s nimi rozloučila. Bylo mi moc líto, že je opouštím, ale po setkání s rodinou jsem toužila daleko víc. Nemohla jsem se dočkat, až je uvidím. Pak už bude moje znovuobjevené štěstí úplné.

Edward po dlouho době opět zapnul svůj mobil, aby nám mohl zamluvit letenky.

„ Páni,“ hvízdl, když se displej rozsvítil.

„ Co se děje?“ znejistěla jsem, odtrhla oči od silnice a podívala se na něj.

„ Nechtěj vědět, kolikrát se mi Carlisle pokoušel dovolat,“ zamručel a vytočil číslo zpátky.

„ Jejda.“ Nový začátek v rodině jsem tedy neodstartovala moc dobře, klasicky.

„ Haló? Carlisle?“ Vydechl a zavřel oči, když ho dotyčný zahrnul proudem slov. Snažila jsem se soustředit na cestu, protože z repráčku jsem slyšela jen nepřesné mumlaní. Měla jsem tak blízko, abych znovu slyšela jeho hlas... „ Já vím, omlouvám se,“ řekl v malé odmlce. „ Vlastně se vracíme oba,“ upřesnil. „ Je to hodně složité, vysvětlím ti to později. Pár věcí k tomu sám nechápu.“ Zkoumavě se na mě podíval a pak pokračoval v rozhovoru. „ Snad zítra. Nevím, jaký seženeme let,“ povzdechl si. „ Ano. Dobře.“ Pak se zasmál. „ O to se rozhodně nemusíš bát. Vím, jak se k tomu staví.“ Znovu se uchechtl a ukončil hovor. Okamžitě začal vytáčet další číslo, než jsem se ho stihla něco říct.

Nepozorně jsem poslouchala, jak vyřizuje letenky. Začalo se stmívat a dálnice se vyprazdňovala, mohla jsem zrychlit.

„ Jak to vypadá?“ zeptala jsem se, když telefon odhodil na palubní desku a opřel se hlavou o sedadlo.

„ Zítra touhle dobou, už budeme v Portlandu.“ Usmál se.

„ Bydlíte v Portlandu?“ můj hlas zněl nezúčastněně, jako pouhá zdvořilost. Přitom jsem hořela touhou zjistit co nejvíce podrobností z jeho života za těch sedm let, co byl pryč.

„ Ano,“ přitakal.

„ Chtěl jsi tam už, než jsme se odtěhovali do Juneau. Musíš být spokojený.“

„ Já tam ani moc nechtěl. Bylo to pro tebe prostě nejbezpečnější,“ zamumlal. „ Navíc, já jsem spokojený jenom tam, kde jsi ty.“ Zvedl moji ruku a políbil mě na ni.

„ Rozptyluješ moji pozornost, s takovou z toho auta moc nezbyde, když sjedu z cesty.“ Pozvdechla jsem si a pohladila ho hřbetem ruky, kterou držel, po tváři.

„ Možná je čas na nějakou novou značku. Něco modernějšího,“ ušklíbl se.

„ Možná,“ přisvědčila jsem a vjela do města. „ Tak, jsme na místě. Matička Praha,“ oznámila jsem důstojně.

Položila jsem si hlavu na jeho rameno a povzdechla si.

„ Už tam budeme,“ ubezpečil mě a objal kolem ramen.

„ Je to tak zvláštní. Já je znám už tolik let a oni věří, že mně v životě neviděli.“

Byli jsme zrovna na cestě z New Yorku do Portlandu.

„ Neboj. Už jednou si tě oblíbili, po druhé to nebude problém.“

„ Jistě, kdo by se bál šesti zákeřných upírů?“ ušklíbla jsem se sarkasticky, tak tiše, že soused přes uličku nás neslyšel.

Nevím proč, ale zničehonic jsem měla z toho setkání hroznou hrůzu. Jak se mám tvářít? Co mám říkat? Mám se taky tvářit, že je neznám? Tuhle možnost jsem okamžitě zavrhla, to bych nedokázala.

„ Jestli se ti do toho nechce, nemusíš to dělat,“ ujistil mě.

„ Blázníš?“ vykulila jsem oči. „ Umírám touhou je zase vidět. Je to moje rodina!“

Podíval se na mě pohledem plným lásky a něžně mě políbil. „ Miluji tě.“

„ Já tebe.“

„ Můžu se na něco zeptat?“ vyhrkla jsem po chvíli. Ta myšlenka mě trápila v koutku mysli, co se vrátil.

„ Samozřejmě.“

„ No víš. Trochu mě trápí myšlenka, že tímhle se opět vystavujeme do hledáčku Volturiových.“ Jejich jméno jsem nenávistně procedila skrz zuby. „ Nechci vás opět přivést do nebezpečí. Minule vás to stálo vzpomínky. Příště můžete přijít o daleko víc. Je ode mě hrozně sobecké, že tě nedokážu pustit, když vím, že tě nás to všechny může zabít.“ Sklopila jsem hlavu.

„ Já vím. Myslel jsem na to. Možná mám jedno řešení,“ řekl pomalu.

„ Opravdu?“ vykřikla jsem nadšeně, ale pak jsem se uklidnila, když se po nás pár lidí otočilo. „ Jaké?“ dodala jsem tišeji.

„ Co by jsi řekla studiu na nějaké universitě a malému domečku pro dva, paní Masenová?“ roztáhl rty do pokřiveného úsměvu.

„ To je velmi lákavá nabídka, ale...“

„ Samozřejmě budeme domů jezdit na prázdniny a tak,“ dodal rychle.

Zeširoka jsem se usmála. „ Ty jsi génius!“

Souhlasně pokrčil rameny. Tiše jsem se zachichotala a on se přidal.

Letadlo začalo klesat. Nervózně jsem se připoutala a zahleděla se z okna. Stikl moji ruku pevněji.

Seděla jsem v sedačce a čekala, až bude čas vystoupit. Měla jsem hroznou chuť vyběhnout, abych je viděla co nejdříve a zároveň zůstat sedět, abych nemusela čelit jejich znepokojeným pohledům.

„ Dobře, přiznávám, že se trochu bojím,“ zašeptala jsem a pevněji se k němu přivinula, když jsme kráčeli letištní halou.

„ Není čeho. Jsou to pořád oni.“

Rozhlédla jsem. 'Kde jsou?'

Konečně jsem je zahlédla. Zastavila jsem a zírala na ně, jako když matka kouká na své čerstvě narozené dítě.

Šestice těch nádherných bytostí stála v obezřetném hloučku pár metrů od nás. Měřili jsi mě stejně, jako já je. Ale jejich výrazy se dost lišili.

Carlisle se tvářil vážně a ustaraně. Esmé, která byla hned vedle něj, se šťastně usmívala. Uvědomila jsem si, že víc než na mě, se dívá na Edwarda. Jasper se tvářil velmi soustředěně, snažil se, jak jsem uhodla, přečíst mé emoce. Krátce jsem se nad nimi zamyslela a nenašla nic než radost, že je vidím. Rose s rukama pevně založenýma na hrudi špulila pusu a obezřetně mě rentgenovala očima od hlavy až k patě a zase zpátky. Emmett měl ruku položenou na jejím kříži a podivně se na mě šklebil, ušklíbla jsem se nazpět, s ním bude asi velmi snadné vjet do starých kolejí. Alice se usmívala jako sluníčko a nedočkavě si stoupala na špičky, aby nás lépe viděla. ' Poznala mě už?'

„ Tak do toho,“ řekla jsem, otočila se na Edwarda a hledala u něj oporu.

Několika dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi námi a naší rodinou.

Nastalo trapné ticho, které prolomil až Carlisle: „ Nepředstavíš nás, Edwarde?“

Nečekala jsem, že mě jeho zdvořilý tón, tak zabolí. Tohle nebylo fér! Co jsem komu udělala, že musím začínat pořád znovu?

„ To je Kristýna, moje manželka,“ řekl a přimhouřil oči. Možná stejně jako já čekal, že si třeba vzpomenou. Všichni upřeli oči na mě. Neviděla jsem v nich nenávist, ale ani lásku, kterou jsem tam vídala před lety.

Alice se nakonec zvonivě zasmála a padla mi kolem krku.

„ Nemám sice ponětí, kdo jsi, ale jsem si jistá, že si budeme rozumět.“

Tohle jednoduché gesto na přivítanou prolomilo bariéry. Byla jsem doma.