Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

3. Šťastné a veselé, Christine

„ Co jí je?“ uslyšela jsem po chvíli Emmettův hlas. Před očima jsem měla stále tmu.

„ Nevím, asi omdlela,“ odpověděl mu Edward. Bojovala jsem s temnotou a snažila se otevřít oči.

„ Je upír, nemůže omdlít.“

„ Já nevím, jak je to možný! Měli by jsme ji asi odnést ke Carlisleovi, ten si s ní poradí. Navíc nás zná! Může být nebezpečná.“

„ Prosím tě, jak ta by asi mohla být nebezpečná, vždyť je menší než Alice! Přeperu ji malíčkem,“ zachechtal se Emmett. Začala jsem se vracet k vědomí.

„ Hele, nezvedneme ji? Toho medvěda je škoda...,“ pokračoval Emmett, zdálo se, že je silně nad věcí.

„ Počkej! Probouzí se..,.“ zarazil ho Edward. Už zase se mi hrabal v hlavě.

„ Nech toho,“ zamumlala jsem a rozlepila oči, „ nečti mi myšlenky.“

S obtížemi jsem se posadila a pohlédla do jejich šokovaných tváří. „ Co se stalo?“ zeptala jsem se.

Oba zaujali obezřetný postoj a Edward mi nejistě odpověděl: „ Omdlela jsi.“

„ Vážně?“ chytila jsem za hlavu, měla jsem pocit, že mě praštili palicí.

Oba zvedli obočí a uvolnili trochu své postoje, asi došli k závěru, že bych jim nemohla vůbec ublížit. Zdáli se spíš ohromení a zvědaví.

„ Odkud nás znáš?“ vypálil Edward a znovu do mě zabodl své oči, ve snaze přečíst si to v mojí hlavě.

„ Z té knížky přece,“ řekla jsem, spíš pro Emmetta, Edward si to vyhrabal v mých myšlenkách.

„ Z jaké knížky?“ podivil se Emmett. Edward se tvářil rozčileně.

„ Stmívání... Je o něm.“ Ukázala jsem na něj. „ A o vaší rodině.“ obrátila jsem se zpátky na Emmetta.

„ O nás je knížka?“ zeptal se a tvářil se velmi nadšeně. Přikývla jsem. „ Páni! Jsme slavní!“ obdivně hvízdl.

„ Emmette!“ okřikl ho. „ Měli by jsme ji dovést ke Carlisleovi! Tohle ho určitě bude zajímat.“

„ Přestaň o mě mluvit, jako bych tu nebyla!“ vyštěkla jsem na něj.

„ Vážně mi připomíná Alici. Taky toho ví nějak moc a je děsně otravná,“ zamumlal Emmett. Zamračila jsem se na něj.

„ Dobrá,“ řekl mi Edward naštvaně. „ Když toho o naší rodině tolik víš, měla by ses s ní seznámit.“

„ Ráda,“ odpověděla jsem nadšeně. Jestli vážně existuje rodina z knížky, kterou miluju, a navíc rodina, která žije tak jako já, seznámím se s ní víc než jen ráda. „ Jen bych se předtím ráda trochu napila, stěží se udržím na nohou. Vyrušili jste mě od večeře,“ pokynula jsem k teď už vyhládlému medvědu.

Edward se zdál ohromený tím, jak rychle jsem souhlasila. Emmett byl nadšený, opět.

„ Posluž si,“ odvětil.

Emmett zamířil mezi stromy a šelmovsky na mě mrkl. Edward odešel o pár kroků dál a hlídal mě, abych neutekla. Snažila jsem ho ignorovat a zahryzla se do medvídka.

Jeho krev byla studená a nechutná. Pila jsem jen s velkým sebezapřením. Byl to hnus, ale já potřebovala síly.

„ Fuj,“ zašklebila jsem se, když jsem byla hotová. Postavila jsem na nohy a prohlédla si rolák - ani kapička! Zatvářila jsem se mírně samolibě, jsem dobrá!

„ Půjdeme?“ zeptal se Edward otráveně. Nevěděla jsem, co ho žere, chovám se přece slušně a Emmett se mnou vůbec žádný problém asi neměl.

„ Ano,“ odpověděla jsem a vykročila k němu. Před ním jsem se zastavila. „ Můžu se tě na něco zeptat?“

Podíval se na mě a pak přikývl.

„ Co ti vadí? Já... nechci vás otravovat. Nevěděla jsem, že tu na vás narazím. A za to, že vás znám, přece nemůžu, ani za svoje schopnosti, jen jsem se bránila,“ vyhrkla jsem.

Usmál se - měl krásný úsměv. „ Nás neotravuješ, všichni budou nadšení z někoho nového. Jen... odkud jsi?“

Zarazila jsem se. „ Proč to chceš vědět?“

„ Nerozumím tvým myšlenkám, mluvíš jazykem, který neznám.“ Vadilo mu, to bylo jasné.

„ Promiň, to ti nemůžu říct, mám ráda svoje soukromí,“ rozesmála jsem se.

Pokrčil rameny a otočil se k lesu. Vydala jsem se za ním. Za chvilku nás dohnal Emmett. Edward zrychlil a nechal nás daleko za sebou. Držela jsem teď tedy za Emmettem, aby mi ukázal cestu.

Zanedlouho jsme vyběhli z lesa. Na cestě stál nablýskaný červený džíp a u něj na nás čekal Edward. Byla jsem ohromená. Byl skvělý.

„ Máš bezvadné autíčko!“ pochválila jsem ho Emmettovi.

„ Že jo?“ zachechtal se, potěšený mojí pochvalou. Touhle prostou větou jsem si u něj hodně polepšila. Vyhodil Edwarda na zadní sedadlo a otevřel mi dveře spolujezdce jako správný džentlmen. U Edwarda jsem si tímto jeho gestem asi hodně pohoršila.

Sedla jsem si vedle Emmetta, který už seděl za volantem. Jakmile jsem zaklapla dveře, rozjel se po nerovné cestě. Otočil se na mě a rozpustile se usmál.

„ Tak povídej, odkud jsi?“ začal se vyptávat.

„ Teď bydlím v Seattlu. Pracuju tam v jednom bistru na noční směny a chodím do jazykové školy.“

„ Jsi tu dlouho?“

„ Asi tři měsíce,“ pokrčila jsem rameny.

„ Jak se vlastně jmenuješ?“ Přišlo mi to jako křížový výslech, ale byla to legrace.

„ Christine, jak už jsem vám řekla,“ zašklebila jsem se.

„ Tos neřekla ty, to řekl Peter.“ Nad jménem Peter udělal prsty uvozovky a přitom pustil volant.

„ Drž ten volant!“ vykřikla jsem.

„ Klídek,“ byl otrávený, ale poslechl. „ Kolik ti je?“

„ Já nevím, asi devětadvacet. Nepočítám to,“ zamračila jsem se.

On se zasmál. „ Myslel jsem, kolik ti, bylo když ses stala -“ ostentativně se odmlčel.

Taky jsem se zasmála. „ Osmnáct. A tobě?“ zeptala jsem se na oplátku.

„ Ccc. Nevíš, že ptát se muže na věk je nevychovanost?“ pitvořil se.

„ Omlouvám se pane. Už se to nestane,“ hrála jsem jeho hru. Edward seděl tiše vzadu a naštvaně zíral z okna.

Emmett si všiml, že se na něj dívám v zrcádku a prohodil: „ Edwarde netvař se jako kakabus, jsou tu dámy!“

„ Haha, moc vtipný,“ odsekl. „ Dívej se radši na cestu.“

„ Nevšímej si ho,“ zašeptal mi Emmett, „ Je otrávený z toho, že ho žádná nechce.“

„ A co Bella?“ divila jsem se.

„ Jaká Bella?“ podivil se teď Edward.

„ Žádná,“ zamumlala jsem. Asi skutečnost nebyla stejná jako knížka. Kdybych mohla, tak jsem rudá až za ušima. To je ale trapas.

„ Ty se červenáš,“ zachichotal se Emmett. „ Jsi první upír, kterého jsem kdy viděl omdlít a červenat se.“

„ Bylo mi ctí,“ zavrčela jsem a zírala z okna stejně jako Edward.

Krajina venku rychle ubíhala, ale já viděla docela ostře. Přemýšlela jsem, kde jsem se to ocitla. Jela jsem v autě se dvěma neznámými upíry, o kterých jsem akorát četla v knížce pro teenagery a vykládala jim o svém životě. Musela jsem se naprosto zbláznit.

„ Ach jo. S váma je teda zábava,“ povzdechl si Emmett. Zbytek cesty nikdo nepromluvil.

Z ničeho nic jsme odbočili z cesty a pokračovali dál lesem. Najednou se před námi objevil úžasný obrovský dům. Brada mi spadla úžasem dolů.

„ Líbí?“ zeptal se Emmett.

„ Je okouzlující. Ten je váš?“ Přikývl a zajel do velkých garážových dveří, které vedly do rozlehlé podzemní garáže.

Zaparkoval mezi stříbrným autíčkem, které jsem neznala, a černým mercedesem. Vystoupila jsem a rozhlížela se kolem.

Zpod kapoty červeného kabrioletu vykoukla nádherná blondýna. Rosalie!

„ Emmette! Jste tu brzy!“ zvolala. Pak její pohled padl na mě. „ Kdo to je?“ zeptala se.

Než jí kdokoliv stačil odpovědět, přiřítilo se do garáže žluté porschátko a z něj vyskočila černovlasá drobná upírka - Alice.

„ Ahoj! Já jsem Alice!“ přiřítila se ke mně s roztomilým úsměvem a vrhla se mi kolem krku. Byla jsem ohromená, ale potěšilo mě to.

„ Ahoj Alice. Ráda tě poznávám. Já jsem Christine,“ odpověděla jsem jí. Líbila se mi, byla stejně milá a ještě trochu milejší než v knížce.

„ To já přece vím a bydlíš v Seattlu.“ Zasmála jsem se. Konečně mě pustila. Rosalie ke mně obezřetně přistoupila. Nejistě se na mě usmála.

„ Rosalie,“ představila se a podala mi ruku.

„ Christine. Těší mě.“ Taky jsem se plaše usmála.

„ Našli jsme ji v lese! No není úžasná? Můžeme si s ní hrát!“ chlubil se Emmett. Rosalie se na něj zamračila.

„ Já nejsem hračka,“ procedila jsem zkrs zuby.

„ Neboj, já tě nikomu nedám,“ prohlásila Alice a přehodila mi ochranitelsky ruku kolem ramen. „ Měli by jsme jít, nebo se sem za chvíli přiřítí Esmé, co je to tu za povyk,“ ušklíbla se a vyrazila po schodech ke dveřím, které zjevně vedly do domu. Všichni ji poslechli a šli za námi.

Dovedla mě dlouhou chodbou do prostorného světlého obýváku. Jedna stěna byla prosklená a vyvýšeném stupínku stálo piáno. Víc jsem nestihla zaregistrovat, protože z vedlejší místnosti přiběhla mladá žena s dlouhými čokoládovými vlasy. Zastavila se kus od naší početné skupiny, které stála uprostřed  obývacího pokoje.

„ Esmé!“ vypískla Alice a táhla mě za ruku k ní. „ Tohle je Christine! Kluci ji našli na lovu! Že tu může zůstat?“ brebentila a udělala prosebný kukuč.

„ Ahoj, Christine, ráda tě poznávám,“ usmála se Esmé a potřásla mi rukou.

„ Já vás taky paní Cullenová,“ odpověděla jsem zdvořile, zrovna když se od schodiště ozval medový hlas upíra, který právě scházel z horního patra: „ Neuvěřitelné! Člověk je jednou nechá jet samotné a oni hned něco přitáhnou domů!“ vtipkoval a přišel až ke mně. Obklopila mě radostná, téměř euforická nálada.

„ Já jsem Jasper,“ představil se. Chtěla jsem být uražená, ale musela jsem se rozesmát. Jeho nálada prostě byla „nakažlivá“. Né že by za to mohl...

„ Christine,“ zopakovala jsem se smíchem. Tohle jméno jsem dnes říkala tolikrát, jako nikdy. Všichni byli tak milí! Byla to taková ta správná rodina. Na všech bylo vidět jak se mají rádi a drží spolu, i když spolu vlastně vůbec nebyli příbuzní. Píchlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla, že tohle všechno jsem taky měla - doma.

Mezi dveřmi se objevil poslední zbývající člen rodiny.

„ Vítám tě u nás,“ řekl srdečně a přistoupil ke mně. Všichni kolem mě stáli v kruhu a já uprostřed. Edward měl pravdu, byli nadšení, že vidí někoho nového. Měl stejně jako jeho žena na sobě světlé usedlé oblečení a já si hned vedle nich v riflích připadala jako buran.

„ Děkuju vám, pane,“ odvětila jsem nesměle s tím, že se mi to oslovení k němu vůbec nehodilo. Byl tak mladý a nádherný, takovým „lidem“ se prostě neříká pane.

Celá rodina se zasmála, taky jim to přišlo příšerný.

„ Říkej mi Carlisle,“ usmál se na mě. „ A mě říkej Esmé, nesnáším, když mi někdo říká paní Cullenová, jako bych už byla tak stará,“ požádala mě i Esmé.

Musela jsem se zasmát, určitě už byla starší než kterákoliv jiná paní na světě.

„ Dobře,“ souhlasila jsem.

„ Carlisle, Christine říká, že je o nás knížka. Není to skvělý?“ chytil se slova Emmett, protože se mu asi zdálo, že je moc dlouho potichu.

„ Vážně?“ divil se Carlisle a i všichni ostatní, kromě Edwarda a Emmetta, se tvářili ohromeně.

„ Ano. Úžasně se shoduje se skutečností, kvůli ní jsem se vlastně rozhodla přestěhovat se sem, ale netušila jsem, že jste opravdoví!“ Všichni se rozesmáli a já se k nim musela přidat.

Posadili mě doprostřed béžové sedačky. Z jedné strany se vedle mě sedla Alice a z druhé Esmé, ostatní si posedali kolem nás. Musela jsem jim všechno vyprávět.

Jak jsem se stala upírem. Co jsem dělala než jsem se přestěhovala do Seattlu. Co všechno o nich vím. Jak teď v Seattlu žiju. Proč lovím zvířata - Carlisle byl nadšený tím, že jsem se stejně jako on dala na tuhle cestu sama od sebe, ostatní udivení.

Povídali jsme si dlouho. Za okny vystřídala den noc a pak zase den.

Carlisle se potom omluvil, že musí do nemocnice - opravdu byl doktor - a já se zvedala s ním, že už půjdu, nechtěla jsem zbytečně otravovat. Vtrhla jsem jim zničeho nic do rodiny, zrovna když byli svátky.

„ Já už půjdu, nechci vás zbytečně otravovat,“ loučila jsem se. Cullenovi se zatvářili nechápavě.

„ Drahoušku nás přece vůbec neotravuješ!“ zvolala Esmé. „ Nechceš tu s námi zůstat? Alespoň na Vánoce? Nemůžeš být přece zavřená o Vánocích sama v Seattlu!“

„ Já nevím. Vánoce jsou rodinné svátky,“ váhala jsem, i když jsem si nepřála nic jiného. Tolik mi připomínali moji rodinu...

„ Christine, prosím!“ žadonila Alice. „ No tak, udělej nám radost!“ přemlouvali mě všichni.

„ Tak dobře. Děkuju vám,“ usmála jsem se nakonec.

Byly to ty nejlepší svátky, jaké jsem kdy zažila. Cullenovi se o mě málem prali. Měla jsem co dělat, abych stihla věnovat svou pozornost všem.

Nejvíc jsem si rozuměla s Rosalií - která nebyla vůbec ta hloupoučká blondýna jakou působila - a Alicí, která byla takový skřítek, pořád někde běhala a štěbetala. Edward nakonec svůj vztek, že nerozumí, co si v myšlenkách říkám, překonal a zdál se být stejně nadšený jako ostatní. Upíral na mě svoje zlaté oči a prohlížel si mě s živým zájmem. Emmett pořád vtipkoval a Jasper byl prostě pohodář. Esmé byla trochu vážnější, ale milá. A když se občas zjevil i Carlisle mezi směnami, zjistila jsem, že je neskutečně inteligentní a skvělý společník.

Skoro celou svou návštěvu jsem strávila v obývacím pokoji. Neměla jsem prostě čas nikam odejít.

Když nastal Štědrý večer, dostala jsem dokonce i nějaké dárky, což mě neskutečně překvapilo a potěšilo, ale uvedlo mě to i do rozpaků, že já pro ně nic nemám.

Bylo mi s nimi příjemně a já se začala děsit okamžiku, kdy se budu muset vrátit do Seattlu a do práce. Pak už asi nikdy neuvidím...

Když ten den skutečně nastal nabídl se Edward, že mě tam zaveze. Všichni se se mnou rozloučili, smutní stejně jako já, že už musím odjet a zvali mě, ať zase přijedu, že mě moc rádi uvidí. Zdálo se, že to myslí vážně, že to není jen taková ta fráze, kdy doufáte, že ten dotyčný zmizí nakonec z povrchu zemského.

Edward nastoupil do toho stříbrného autíčka a já si sedla vedle něj, pás jsme si nezapínali, nebylo to potřeba.

„ Co je to za auto?“ zeptala jsem se, když jsme vyjížděli z gáráže.

„ Volvo,“ odpověděl prostě. Volvo...Mělo mě to napadnout! Zdálo se, že nad něčím uvažuje. Předtím jsem si všimla, že se nějak moc dlouho dívá na Alici. Opravdu by mě zajímalo, co si myslela.

Najednou se usmál. „ Tak co? Myslíš si, že jsou Cullenovi šílení?“

„ Ne,“ zasmála jsem se. „ Jste úžasná rodina. Připomínáte mi tu moji.“ Posmutněla jsem, když jsem si na ně vzpomněla.

„ Měla si hodně ráda, viď?“ zeptal se tiše.

„ Strašně. Byli celý můj život a pak jsem to v jediném okamžiku všechno ztratila.“ Vůbec mi nepřišlo divné, že se mu s tím svěřuju, bylo mi s ním víc než dobře, ale trochu jinak než s mým bratrem.

„ Taky si nedokážu představit život bez své rodiny,“ souhlasil.

Oba jsme pak už mlčeli každý zabraný do svých myšlenek. Nebylo to nepříjemné ticho. Byla už tma, když Edward zastavil před domem, kde jsem bydlela. Neptala jsem se, jak věděl, kde bydlím, nemělo to smysl.

Obešel auto a otevřel mi dveře. Všimla jsem si, jak za záclonou vykukuje moje bytná.

„ No zpátky do práce,“ povzdechla jsem si smutně.

„ Zpátky do školy...,“ zasténal na oplátku. Oba jsme se zasmáli.

Pokřiveně se usmál, když si všiml mojí bytné a objal mě: „ Rád jsem tě poznal Christine.“

„ Já tebe taky Edwarde i tvou rodinu. Bude se mi po vás stýskat,“ opětovala jsem jeho objetí.

„ Neboj, určitě se nevidíme naposled,“ usmál a nastoupil do auta. Dívala jsem za ním, jak odjíždí. Pak jsem se vydala po schodech do mého pokoje a rozvalila se na posteli. Celou noc a následující den jsem si v hlavě přehrávala všechno, co se mi poslední týden stalo.