Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

Edward

Ahojky. Tak tohle je taková vsuvka k Chuti věčnosti. Nevěděla jsem, jak popsat to, jak to viděl Edward, aniž by to musel Kristýně vykládat, takže jsem prostě napsala 28. a 29. kapitolu z jeho pohledu. Doufám, že se vám to bude líbit. Měla by k tomu být písnička od Marka Ztraceného – Ztrácíš se. Tak torchu by to měla být ta písnička, co Edward složil, myslím, že se celekm hodí.... Doufám, že se vám to bude líbit :)

Hollis

Seděl jsem u piána a ťukal do dřeva malým zlatým prstýnkem, který mi poslal Luis po tom upírovi, co nás doprovázel z Volterry.

Vůbec celý náš pětiletý pobyt u Volturiových byl podivný, celý jsem si ho pamatoval tak nějak rozmazaně, některé vzpomínky byly velmi nejasné. I náš náhlý odjezd, kdy nás z města vyprovázel jeden člen z gardy, který vůbec neměl ponětí, kdo jsme. Jakoby schválně poslali někoho, jehož myšlenky pro mě budou naprosto zbytečné. Jen když mě zastavil a vložil mi do dlaně tenhleten zpropadaný předmět, objevil se mu v mysli Luisův obličej plný naděje. Samozřejmě jsem to nepochopil.

Vrátili jsme se do Ameriky.

Carlisle si našel práci v New Yorku, Rose s Emmettem odjeli studovat Yale a jezdili domů jen na prázdniny. Chod naší rodiny se ustálil a nikdo se tím záhadným rozmazáním pěti let našeho života nezabýval. Nikdo, kromě mě.

Byl jsem posedlý touhou zjistit, proč mi Luis poslal právě tuhle věc. Musel k tomu mít nějaký důvod, navíc my dva jsme téměř nepřišli do styku, viděl jsem ho tuším všeho všudy jednou či dvakrát a vůbec žádný vztah se mezi námi nevytvořil.

Když jsem se na prsten díval proti světlu uviděl jsem do něj vyrytá nějaká slova, která by žádný člověk nebyl schopen přečíst.

Kristýna Rousínská 3. 4. 2011

Neměl jsem tušení, kdo to je, ani co znamená to datum. Ale měl jsem pocit, že to je klíč k rozluštění hádanky. Přijal jsem to jako výzvu. Já na to příjdu! Alespoň se nějak zabavím po nocích.

Alice je samozřejmě trávila s Jasperem a Carlisle buď s Esmé nebo v práci. Já byl sám. Měl jsem neodbytný pocit, že to tak vždycky nebylo, ale to nebylo možné. Nikdy jsem nepotkal nikoho, koho bych chtěl. Byl jsem rád sám. Sám se svou hádankou ukrytou ve zlatém kroužku.

Nejdřív jsem se zaměřil na datum. Hledal jsem v knihách, v novinách, všude kde se dalo, co se toho dne stalo. Nic. Byl to naprosto obyčejný den, jakých je tucty. Zkoušel jsem sčítat, odčítat, přehazovat jeho číslice, nebo k nim přiřazovat písmena podle abecedy, ale nic. Číslice neměly vůbec žádnou spojitost.

Když moje snaha vyšla vniveč, zkusil jsem najít něco o té ženě. Neznal jsem ji, ale to jméno mi něco říkalo. Hledal jsem na internetu, ale našel jsem jen článek z novin.

Ta dívka umřela v roce 1996. Byla mrtvá už víc jak sedmnáct let. Byla tam i fotografie. Ta tvář mi přišla tak povědomá. Přesto jsem věděl, že jsem ji nikdy neviděl. Byla totiž krásnější, než všechny ženy, co jsem kdy spatřil. Bylo mi líto, že jas v jejích krásných zelených očích už pohasl. Jak mohl být osud k té bytosti tak krutý a předčasně ukončit její život?

Zarazilo mě, že jsem článku rozuměl. Byl totiž v češtině. Nevzpomínám si, že bych se někdy učil česky. Neměl bych k tomu ani žádný důvod. Ta malinkatá zemička v Evropě mě vůbec nezajímala. Byla to jen tečka na už tak přeplněné mapě.

Kdyby ta žena žila, vydal bych se ji hledat, abych jí ho vrátil. Bylo by to správné. Ale myslím, že bych to stejně nedokázal. Cítil jsem se s tou cetkou nějak propojený. Bylo to tak bláznivé!

Ovšem celá moje rodina si myslela, že jsem blázen. Nedokázali pochopit, proč jsem tak posedlý zjistit, komu ten prsten patří. Pro ně to byl jen kousek kovu. Ale já věřil, že s odpovědí na hádanku prstenu, odpovím i na tu nevysvětlitelnou příhodu v Itálii.

Bylo to už sedm let a já neměl k odpovědi o nic blíž než na začátku. Kroužek jsem si pověsil na krk a schoval pod košili.

Hlavě se mi samovolně začal rozvíjet životní příběh Kristýny z prstýnku a společně s ním i melodie.

Zmáčkl jsem první klávesu a pak se moje prsty rozběhly. Tóny znějící v mé mysli se rozezněly celým domem. Tiše jsem si začal pobrukovat slova.

Uslyšel jsem, jak se Esmé zastavila za mými zády a zatajila dech.

Hraje? ozvalo se jí v mysli.

Ztuhl jsem. Hudba ustala. Složil jsem ruce do klína a podíval se z okna na postupující noc. Esmé byla dnes velmi nedočkavá. Carlisle měl dvojitou směnu, protože bylo výjimečně zataženo, stejně jak Alice předpověděla před týdnem. Stýskalo se jí po něm. Celou dobu chodila po domě jako tělo bez duše a vyhlížela ho.

Ne! vzdychla. Hraj, prosím tě. Už tak dlouho jsi nehrál.

Poslušně jsem začal hrát zase od začátku, protože jsem ztratil nit. Hudba byla agresivnější, než obvykle, ale taky smutnější. Přesně to odráželo moje pocity. Byl jsem rád, že tu Jasper není, asi by se ze mě zbláznil, nebo by byl přinejmenším frustrovaný. Jasper nejvíc ze všech nedokázal pochopit, proč ve mně ten cizí snubák vyvolává tolik emocí.

„ To je hezké, ale neznám to.“ Posadila se vedle mě na židličku.

„ Zrovna mě to napadlo,“ přiznal jsem a přidal dalších pár nových taktů.

„ Předtím jsi zpíval. Má to i slova?“ Esmé byla tak ráda, že už nepřítomně nezírám do daleka, jako jsem to teď dělal tak často. Doufala, že jsem se konečně vrátil do normálu.

„ Ano.“ Uhnul jsem pohledem.

„ Zazpívej mi,“ zaprosila.

Vzdychl jsem. Tohle se jí asi nebude líbit, ale poslechl jsem.

Nevím jak mě ta slova napadla, ale přišla mi pravdivá. Pořád to otravné tušení, že tu dívku znám, ale že jsem na ni zapomněl. Ztratila se z mojí paměti.

Když jsem skončil, nejistě jsem se na ni podíval. Měla v očích tolik soucitu a smutku.

„ Edwarde.“ Dotkla se mé tváře. „ Proč to prostě nenecháš být? Jen si z tebe vystřelil.“

„ Ne,“ zatnul jsem zuby. Byl jsem tak umíněný!

Vždyť ho to utrápí!

„ Já vím, co dělám, Esmé,“ odsekl jsem, na její upřímné starostlivé myšlenky. „ Musím ji najít.“

„ Sám si říkal, že ta dívka umřela před dvaadvaceti lety,“ namítla a sklopila oči, když jsem s sebou trhl.

„ Tak proč tomu nevěřím?“ vyskočil jsem prudce na nohy a přešel na druhou stranu pokoje.

„ Vždyť je to bláznovství!“

„ Promiň Esmé,“ zamumlal jsem a vyběhl z domu.

Běžel jsem dlouho. Za chvíli jsem byl celý mokrý od deště. Tady v Oregonu pršelo celkem často, i když ne tak často jako ve Washingtonu, kde jsme bydleli před lety. Zítra už zase bude svítit slunce. Nedokázal jsem si představit, že budu muset strávit celý den zavřený v domě. Slunce bylo tak omezující.

Vrátil jsem se zpátky. Šel jsem k sobě do pokoje a sebral klíče od auta.

„ Edwarde?“ Esmé stála mezi dveřmi, čelo zkrabatěné.

„ Potřebuju odsud na chvíli vypadnou. Za pár dní jsem zpátky,“ oznámil jsem jí a prošel kolem ní, pokračoval jsem do garáže.

„ Ale -,“ začala protestovat, ale pak to vzdala a nechala mě odjet.

Jel jsem do Forks. Tam jsme byli ještě relativně šťastní. To bylo před Volterrou.

Za mnou se objevilo žluté porsche. Ignoroval jsem ho.

Vjel jsem do města a zpomalil. Dobře jsem si pamatoval odbočku k našemu domu. Cesta už byla zarostlá, příroda jsi ji krutě nárokovala.

Zaparkoval jsem před domem, vystoupil a s rukama zkříženýma na prsou jsem pozoroval Alici, jak ke mně hopsá od porsche.

„ Co tu chceš?“ vyštěkl jsem.

Protočila oči. Taky se chci podívat. Mohl jsi na mě počkat, jeli by jsme spolu.

„ Chci být sám.“ Otočil jsem se k ní zády.

No tak, Edie. Nebuď takový bručoun. Co ti to udělá, když budeš chvilku se svou malou sestřičkou?

„ Se svou otravnou sestřičkou,“ opravil jsem a proti své vůli se usmál. Objal jsem ji kolem ramen a vedl dovnitř. „ Tak pojď. Jsem tu celý jen pro tebe.“

„ To ráda slyším,“ zasmála se. „ Vypadá to tu tak pustě,“ povzdechla si. „ Kam vůbec zmizely všechny naše věci? Měla jsem za to, že zůstaly tady.“

„ Máš jich snad málo?“ Pomyslel jsem na její obrovský šatník, velký jako můj celý pokoj. „ Třeba jsou na půdě. Schválně, kdo tam bude dřív,“ laškoval jsem a už vybíhal schody. Pomalým krokem mě dohnala. „ To nemá cenu, když se tak ploužíš,“ upozornil jsem ji.

„ Věděla jsem, že vyhraješ, tak proč se namáhat,“ pokrčila rameny.

„ Jsem galantní, nechal bych tě vyhrát,“ zazubil jsem se.

„ Cha! Uvědom si, s kým mluvíš,“ ušklíbla a přehrála si v myšlenkách svoji krátkou vizi mého vítězství.

„ Máš pravdu, nenechal,“ přiznal jsem. „ Tak pojď, ty věštkyně.“ Rozcuchal jsem jí vlasy a otevřel dveře. Ztuhl jsem na prahu.

Stál jsem na kraji pokoje, vyvedeného v zářivých barvách. Celou protější zeď zabíraly obrovské police, zřejmě na knihy. Jinak byl pokoj celý prázdný.

„ Kde se to tu vzalo?“ vydechl jsem.

Paráda. Možná na té jeho teorii s rozmazanými vzpomínkami něco bude. Zabručela skepticky Alice v myšlenkách. „ Vím já?“ řekla nahlas.

Nasál jsem okolní vzduch. Zachytil jsem jen pach prachu a špíny. Ani po nás tu žádné pachy nezůstaly. Ať byl tenhle pokoj kohokoliv, byl už pořádně dlouho pryč.

Přešel jsem k dalším dveřím v místnosti a otevřel je. Byla tam koupelna. Vzpomněl jsem si, jak Emmett bojoval s kohoutky, vždycky se mu rozpadly v ruce. Ovšem proč by Emmett dělal další koupelnu, když jich v domě bylo dost, mě nenapadlo.

Alice stála stále mezi dveřmi. Momentálně zaměstnáná vizí o přepadovém testu, který chystala učitelka na pondělí.

„ Pojď se proběhnout,“ nabídl jsem jí. Jel jsem sem proto, abych se uklidnil a ne abych znovu rozdýmával naděje, že na něco příjdu.

Alice souhlasila. Ladně přeskočila řeku a zmizela mi v lese. Brzy jsem ji dohnal a předběhl. Povdechla si a vynadala mi v myšlenkách do nezdvořáků, když jsem ji nechal několik metrů za sebou.

Zasmál jsem se, ale nezastavoval. Něco mě táhlo dál. Přidržel jsem se stromu a zabočil prudce doprava. Les mi přišel nějaký povědomý, ale to bylo dost dobře možné, když jsme ve Forks tři roky žili.

Edwarde, počkej! křikla Alice.

Zpomalil jsem a ona si oddechla. Byla ode mě už skoro míli daleko. Zastavil jsem, aby mě mohla dohnat. Zvedl jsem hlavu, na louce kousek odsud se páslo stádo jelenů. Možná by stálo za to si trochu zalovit, ale pak moji pozornost upoutal vyrytý nápis na stromě.

Sirius

Tupě jsem na to slovo zíral a snažil se potlačit ten stejný pocit, který jsem měl, když jsem si poprvé přečetl nápis na prstenu.

„ Támhle je Sirius, tu hvězdu mám moc ráda,“ ozval se mi v hlavě sametový hlas, nevěděl jsem, komu patří, ale byl nádherný, jako hlas nějakého anděla. Byl jsem šokovaný, až do teď jsem měl pocit, že upíři nemůžou trpět schizofrenií. Možná bych se na to měl pozeptal Carlislea. Asi jsem se opravdu zbláznil.

Alice mi přistála na zádech. „ Mám tě,“ zasmála se.

Neodpověděl jsem dostatečně rychle a tak zklamaně slezla. Podíval jsem se na ni, abych to napravil nějakým vtípkem, nebo tak, ale nic mě nenapadalo. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že už jsem tak strašně blízko, že jsem konečně na tom správném místě.

Strčila si ruce do kapes a taky se podívala na ten strom.

„ Sirius? Co to znamená?“ zeptala se udiveně.

Tentokrát jsem jí neodpověděl záměrně, protože jsem to nevěděl. Pak poháněn náhlým nevysvětlitelným nutkáním jsem se sehl a začal odhrnovat hlínu u kořenů.

„ Edwarde, co to děláš?“ povzdechla si, ale nebránila mi. Na bláznivé chování si za těch sedm let zvykla. Prudké změny nálad u mě byly na denním pořádku.

Začínám uvažovat, jestli tě někdo nepraštit něčím hodně tvrdým do hlavy. Chováš se jako idiot, bručela v myšlenkách a otráveně mě pozorovala.

Něco se mi lehce otřelo o prsty. Nahl jsem se blíž, abych to líp viděl. Byl papír, vytržený z obyčejného školního sešitu, už ve značném stádiu rozkladu. Odhrnul jsem poslední zbytky hlíny a vzal ho lehce do rukou. Měl jsem strach, že se pod mým dotykem rozpadne.

Našel jsi něco?

Rozložil jsem ho a zmrzl v údivu. Byla to kresba. Kresba mého obličeje. Ale ten výraz... Musel bych si nafackovat, kdybych se tak někdy doopravdy tvářil. Tak stupidní a bezmocný, i když pokud bych se na něj díval z jiného úhlu, byl by plný lásky a bezmezného zbožňování.

„ Páni! To jsi ty,“ vydechla Alice a nakukovala mi přes rameno. To by mě vážně nenapadlo, po myslel jsem si sarkasticky. „ Nikdy jsem tě neviděla takhle se tvářit! Kdo to dělal a co to dělá tady?“

„ Nevím,“ odsekl jsem. Byl jsem zklamaný. Někde v hloubi jsem doufal, že tohle je odpověď nebo alespoň vodítko.

Pujč mi to, požádala a tak jsem jí ho podal. Ona možná něco najde.

Chvíli na to zírala, obracela ho v dlaních. „ Je tu něco napsáno!“ vypískla nadšeně. „ Dívej!“ strkala mi to pod nos. „ Je tu tvoje jméno, ale je to nějakým divným jazykem,“ povzdechla si nakonec a protože jsem si ho od ní nebral napřahovala se, že ho odhodí. Její nadšení z náhlého dobrodružství už ji opustilo, chtěla se vrátit za Jasperem.

Zmínka o cizím jazyce mě upoutala. Připomněla mi příhodu s článkem v češtině, kterému jsem, bůhví proč, rozuměl. Možná to má nějakou spojistost s tou dívkou!

„ Počkej,“ zadržel jsem ji a bojoval z prudkou nadějí, která mě celého pohltila. ' Nic si od toho neslibuj. Určitě je to jen shoda okolností.' okřikoval jsem se.

Přeletěl jsem papír očima, až jsem konečně vespod našel vybledlé písmo.

„ Edwardovi, navždy s láskou Kristýna,“ přečetl jsem nahlas.

Opět ta čeština a jméno Kristýna. Pořád mě to pronásledovalo, byl to začarovaný kruh. ' Kristýna?'

Najednou mou hlavu zaplnila směs útržkovitých obrazů, jako příliš rychlá prezentace fotografií.

První se objevil obrázek nádherné dívky sklánící se nad medvědem. Když ke mně zvedla hlavu, poznal jsem obličej Kristýny Rousínské, i když byl téměř k nerozeznání změněný přeměnou.

Ulevilo se mi, že přece jen není mrtvá, že osud nebyl tak krutý.

Pak zase ona. V nějakém levném občerstvení procházela mezi stoly a nalévala hostům kávu. Podívala se na mě s radostnýma jiskřičkama ve zlatých očích.

V dalším obraze jiskřičky zmizely. Probodávala nenávistně pohledem záda nějaké dívky.

Zničehonic jsem ji držel v náručí a tančil s ní uprostřed noci na louce. Dívala se mi do očí a její pohled tál.

Konečně jsem si vzpomněl, odkud ji znám. Ale nemohl jsem se tím dlouho zabývat, protože přišla další vzpomínka, tentokrát doprovázená prudkou nenávistí z mojí strany.

Ležela na sedačce v tom záhadném pokoji v našem starém domě a s láskou v očích se natahovala k nějakému mladíkovi, hlavu položenou v jeho klíně.

Ruce jsem měl celé od krve, která mi vytékala z rozdrápaného břicha a ona mě přemlouvala, abych utíkal a nechal ji tam samotnou proti obrovské přesile nepřátelských vlkodlaků.

Bál jsem se dalšího obrazu ještě dřív, než přišel, protože jsem věděl, co uvidím. Něco, co jsem nechtěl už nikdy spatřit.

Kristýna bez života, oči protočené. Mou vinou.

Čtvrt roku na to stále její oči postrádají ty mnou tolik milované jiskřičky a její myšlenky jsem zmatené.

Znovu na mě těžce dopadla zodpovědnost za stav, ve kterém se díky mě tenkrát ocitla. Bylo to horší než jakýkoliv druh pekla, dívat se, jak bloudí ve své vlastní hlavě a nemůže se dostat ven.

Její maličká ruka panicky svírá tu moji, když spolu běžíme lesem na její první lov po půl roce bloudění. Našla už cestu ven? ptal jsem se tehdy.

Její měkká sladká ústa se váhavě tisknou na ty moje. Ten pocit štěstí, který mnou v tu chvíli projel se snad ani nedá popsat.

Pár dní na to jsem udělal tu strašlivou chybu a na chvíli ji opustil. Mělo mi dojít, jak moc to pro ni bude těžké, přesto jsem nedokázal potlačit radost, když jsem cítil jak mě drtí ve svých pažích po mém návratu z lovu.

Byla jen moje. Miloval jsem každou její část. Miloval jsem její úsměv i to, že se vůbec neuměla zlobit i její paličatost a tajemství, kterými se opředla.

Podával jsem ji u nějaké benzínové pumpy malou růžičku. Měla prý růže moc ráda.

Sledoval jsem její paniku, když procházela svým prvním prvním dnem ve snobské škole a chtěl jsem zakroutit krkem každému chlapci, jehož myšlenky se na ni byť jen na vteřinu stočily.

Nějaký odporný výrostek ji obtěžoval na chodbě. Dlaně tiskla do malých pěstiček, oči naprosto černé zuřivostí, jak odolávala touze se ho jedním dotykem navždy zbavit.

Ta příhoda mě donutila jednat. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila. Byl jsem nejšťastnější upír na zemi.

Slastně jsem očekával nasledující okamžík, protože ten byl snad tím nejkrásnějším, kromě ní, co mě mohlo potkat.

Naprosto uchvátná a nádherná s láskou v očích se ke mně blížila v tom malinkatém kostelíčku, který pro nás dva vybrala Alice.

A pak jsem se znovu bál. Další vzpomínka, o kterou bych radši navždy přišel.

Její oči byly zalité slzami. Zrovna jsem jí oznámil, že musíme odjet, že je její život v nebezpečí. Že ji opouštím. Trhalo mi to srdce stejně jako jí.

Nehybná jako socha zírá na nás jak odjíždíme. Moje poslední vzpomínka na ni.

Znovu jsem uviděl les přede mnou. Trvalo to jen kratičký okamžik, sotva pár vteřin, ale já se během těch několika sekund naprosto změnil. Žádné vzpomínky už nebyly rozmazené, protože teď na jejich místě byly ty pravé. Všechny vzpomínky, co jsem na ni měl a které mi byly násilně odebrány.

„ Edwarde?“ zamávala mi Alice před očima rukou, protože jsem stále hleděl před sebe, neschopný pohybu.

Zvedl jsem jako robot ruku ke svému krku a strhl zněl řetízek, na který jsem měl pověšený svůj snubní prsten.

Konečně jsem pochopil, proč mi ho Luis poslal. Věděl, že si vzpomenu, že jeho schopnost není dokonalá. Chtěl mi nechat nějaké vodítko. Volturiovi mu zabili družku, nenáviděl je úplně stejně jako já.

„ Kristýna.“ Její jméno mi znělo v uších jako rajská hudba. „ Jak jsem mohl zapomenout?“

„ Kdo je Kristýna?“ podivila se Alice. Zase ta mrtvá holka bůhví odkud? Přísahám, že Luise vážně, za-

„ Moje žena,“ přerušil jsem její nepříliš lichotivé myšlenky. Na ni zřejmě tohle místo vůbec nezapůsobilo. Pořád neměla tušení, kdo to je. Nevzpomínala si na svou sestru a švagrovou. Nemohl jsem jí to vyčítatat, ona s ní nebyla tolik propojená tolik jako já. Proto mi přišlo její jméno tak povědomé a cítil jsem se spojený s prstenem.

„ Ách!“ zafuněla. „ Edwarde nech už toho!“ zakřičela na mě. „ Ten prsten nikomu nepatří, ta osoba ne-e-xi-stu-je.“

Její myšlenky se tentokrát vzácně shodovaly s jejímy slovy.

I přesto, že jsem věděl, že ona vůbec nemá o ničem ponětí a má tedy plné právo takhle reagovat, prudce jsem se ohradil: „ Je můj,“ a pak jsem se podíval do dálky. Sedm let. Bude ještě čekat? „ Musím ji najít. Čeká už tak dlouho,“ zamumlal jsem. „ Pokud ještě čeká.“

Nedivil bych se, kdyby nečekala. Nemohl bych jí to vyčítat. Přesto jsem bláhově doufal, že dodržela svůj slib. Milovala mě tolik, aby zahodila sedm let života, čekáním na někoho, kdo na ni zapomněl?

„ Nemůžeš odejít,“ zalapala po dechu Alice, když ve své vizi viděla, jak bloudím světem. „ To nám nemůžeš udělat. I když se poslední dobou chováš jako maniak. Esmé to strašně zarmoutí. To jí přece neuděláš, nebo snad ano? Jsi opravdu takový sobec? Sám jsi říkal, že je mrtvá, nevím, kde jsi najednou přišel na ten nesmysl, že jsi ženatý, ale já nevím o žádné tvojí svatbě a víš moc dobře, že já bych o ní věděla, kdyby nějaká byla, hned jak by ses pro ni rozhodl. Pokud ses tedy nestihl oženit dřív než jsem tě poznala, o čemž silně pochybuju, protože by to věděl Carlisle, tak...“ spustila příval slov, který přerušila až když se musela nadechnout. Trpělivě jsem očekával tenhle okamžik a navázal na něj.

„ Alice, já vím, že ti to bude znít velmi bláznivě, ale ty sama jsi tu svatbu chystala, jen si na to nevzpomínáš. Vím moc dobře, co to udělá s Esmé i s ostatními, ale Kristýna čeká už sedm let, chápeš? Musím se pro ni vrátit, slíbil jsem jí to. Hned jak ji najdu, dovezu ji domů, pokud mě bude ještě chtít, jestli ne, vrátím se sám.“ Několikrát mě chtěla přerušit, ale zadržel jsem ji. „ Vrať se do Portlandu a řekni to ostatním, prosím. Řekni jim, že je mám rád.“ Nechtěl jsem promarnit už ani jediný okamžik i tak bylo už určitě pozdě. Musel jsem vyrazit hned. „ Já musím jít.“ Otočil jsem a chtěl se vrátit zpátky k autu.

„ Edwarde! Počkej. Neblázni.“ Chytila mě za ruku. „ To přece nemůžeš myslet vážně!“

„ Myslím to smrtelně vážně. Miluji ji, nemůžu bez ní žít,“ ujistil jsem ji.

„ No tak. Edie! Emmett s Rose dneska přijedou. Zahrajeme si fotbal, všechno bude jako dřív. Přestaň vyvádět a pojeď se mnou domů,“ přemlouvala mě zoufale.

„ Dokážeš si představit, jaké by to pro tebe bylo žít sedm let bez Jaspera?“ zeptal jsem se jí tiše a sklopil hlavu.

„ To nemůžeš srovnávat,“ odfrkla si.

„ Můžu. Můj cit k ní je stejně pevný jako ten váš. Tak mě nech jít,“ vytrhl jsem se jí. „ Mám tě moc rád sestřičko, nenuť mě být k tobě hrubý,“ požádal jsem ji mrazivě, když se mě znovu pokusila zastavit.

„ Jsi idiot,“ zaprskala a ustoupila.

„ Zavolám ti,“ křikl jsem přes rameno a rozeběhl se.

Naskočil jsem do auta a okamžitě vyjel. Věděl jsem dopředu, že tam určitě nebude, ale musel jsem někde začít.

Za dva dny jsem stál před domem v Juneau.

Okenice byly zavřené a její vůně už byla pryč stejně jako ty naše. Byly tam pouze stopy cizích upírů, jenže ty byly slabé. Domyslel jsem si, že je to hlídka Volturiových, před kterou ji Carlisle varoval, když jsme odjížděli. Přijeli ji sem hledat. Doufal jsem, že tou dobou už byla pryč.

Zkusil jsem dveře, ale bylo zamknuto. Napadlo mě, jestli si klíče vzala s sebou. Náhradní byly v garáži. Nechtěl jsem rozbíjet dveře a tak jsem se tam pro ně vydal. Stejně tu nebyla, nebylo kam spěchat. Hruď mi svíralo naprosté zoufalství. Kam půjdu teď? Nechala mi uvnitř nějaké vodítko, než odešla? Kristýna byla chytrá, určitě to udělala. Pokud by chtěla, abych ji našel. ' Chtěla to?' Doufal jsem, že ano.

Natáhl jsem se k polici, kde byly klíče schované, když jsem ucítil slabě její vůni. Šel jsem za ní, nebylo možné si ji splést. Strčil jsem ruku mezi plechovky s olejem, které tam měla Rose. Něco jsem nahmatal. Rychle jsem to vytáhl. Klíč.

Oddechl jsem si. Jestli stihla ten klíč ukrýt tady, jistě neutíkala před útokem jiných. Přitiskl jsem si ho až k nosu a vdechoval vůni, téměř tak sladkou, jako byla ona.

Odemkl jsem a vydal se malý průzkum okolí. Všude bylo plno prachu a v něm žádné stopy. Všechno bylo tak, jak jsme to opustili. Jen jedna židle v jídelně nestála na svém místě. Byla přiražená ke stěně a nechala v ní malý otisk. Šel jsem nahoru, když jsem v přízemí nic nenašel.

Nejdřív jsem zamířil k ní do pokoje.

Byl tam strašlivý nepořádek. Věci poházené po zemi. Přešel jsem ke stále plné knihovně. Nic si z ní neodvezla a přitom měla knihy tolik ráda. Příliš by ji to zraňovalo? Jedno místo bylo přece jen prázdné. Rychle jsem přeletěl tituly a hledal, která kniha to byla. Máj. Tu od nás dostala k narozeninám ten den, kdy jsem ji požádál o ruku. Vzpomínky?

Přeletěl jsem rychle očima zbytek pokoje, abych zjistil, co si ještě vzala. Chyběl pouze její školní batoh, podle papírů na zemi jsem poznal, že asi i její doklady. Nebrala si toho moc. Doufala, že se brzy vrátí? Nebo nechtěla vzpomínat?

Tenhle pokoj mi už víc nabídnout nemohl. Tady to vodítko nebylo.

Nebylo ani v našem společném pokoji, který jsme použili jen jednou. Vzpomínal jsem, jaké to bylo držet ji v náručí...

Raději jsem odešel k sobě do pokoje, i když tam by to určitě nenechala. Jen jsem ho chtěl vidět. Možná tam na něco příjdu. Nechtěl jsem to tak rychle vzdát. Nesměl jsem to vzdát. Slíbil jsem jí to. Nedokázal bych bez ní žít. Musel jsem ji ještě alespoň jednou vidět.

Pletl jsem se. V mém pokoji opět byla cítit její vůně, i když mnohem slaběji než u ní. Přešel jsem ke stolu, odkud to vycházelo.

Ležel tam papír a vedle něj tužka, pokrýté silnou vrstvou prachu. Opatrně jsem ho sfoukl a přečetl jsi vzkaz, který tu pro mě nechala.

Jen dvě slova. - Jedu domů. - Byl jsem zklamaný, čekal jsem něco víc, než tohleto prosté konstatování. A kam vůbec domů? Tady byla doma. Tady a ve Forks. A do Forks se nevrátila, tím jsem si byl jistý.

Sedl jsem si na koberec a složil hlavu do dlaní. Zuřivě jsem přemýšlel, co mi tím chtěla říct, kam mě chtěla navést.

Mobil mi začal vibrovat. Zvedl jsem ho, protože jsem věděl, že čím dřív to budu mít za sebou, tím dřív mi dají pokoj.

Alice.

„ Našel jsem naše věci,“ oznámil jsem jí mrtvým hlasem do telefonu, dřív než stačila něco říct.

„ Ano. Viděla jsem. Vrať se zpátky domů Edwarde, ke své rodině,“ poručila.

Konečně mi to docvaklo. Domů. Ke své rodině. Jak jsem mohl být tak hloupý! Pro Kristýnu byla její rodina vším, příliš lpěla na svém lidském životě, víc něž kdokoliv jiný, koho jsem poznal. Určitě se vrátila do Evropy.

" Díky Alice," zašeptal jsem a zaklapl telefon. Rychle jsem vyběhl z domu, nezdržoval jsem se zamykáním a v příští minutě už uháněl na letiště.

Prohlédával jsem město po městě a nikde po ní nebylo sebemenší stopy. Začal jsem si myslet, že jsem si ji opravdu vymyslel.

Další, už snad tisící město, se přede mnou objevilo brzy ráno. Tentokrát jsem nepocítil žádnou zběsilou naději a víru, jako na začátku.

Stejně jako vždy jsem vystoupil a nadechl se, jestli ji neucítím. Připravený, stejně jako vždy se vrátit do auta a pak začít naprosto zbytečně projíždět ulicemi a hledat ji v myslích lidí okolo cesty.

Jenže teď mě ta sladká nezamněnitelná vůně zasáhla natolik, že jsem zavrávoral. Není možné, abych ji přece jen našel. Nastoupil jsem a vydal se směrem, odkud vanul vítr.

Sehnal jsem si Volvo. Byl jsem na něj už zvyklý.

Zastavil jsem na kraji jedné z ulic a vystoupil. Bylo naštěstí zataženo, slunce mě dnes neomezovalo.

Zazvonil jsem u prvních dveří.

Slyšel jsem tlukot dvou srdcí. Nějaké dítě ječelo, že má hlad a jeho matka telefonovala. Smála se a pak hovor spěšně ukončila a šla otevřít.

Snažil jsem se jí nabourat do hlavy, abych zjistil jestli o Kristýně něco neví a ušetřil si tak tenhle rozhovor, ale slyšet jsem jen jekot dítěte.

Dveře se otevřely.

Stála v nich mladá dívka a holčičkou v náručí. Byla příliš mladá, aby to byla její matka. Zírala na mě v čirém udivu, neschopná slova. Její myšlenky ale byly tiché. Jako špatně naladěné rádio.

„ Přejete si?“ zamračila se a zatřepala hlavou, jako by z ní chtěla vytřepat nějakou bláznivou myšlenku.

Chvíli jsem tápal a hledal v paměti nějaké české zdvořilostní fráze. Pak jsem to vzdal a pouze se zeptal: „ Kristýna Rousínská?“

Zamrkala a vykulila svoje oči, jako by viděla ducha. Sjela mě pohledem od hlavy k patě a šťastně se usmála, jako by se o něco vsadila a nakonec došlo na její slova. Začalo mě rozčilovat, že její myšlenky jsou tak podivně naladěné, že je nezachytávám dost dobře, abych jim porozumněl.

„ Kristýna Rousínská, tu není,“ rozesmála se. Opravdu velmi vtipné! Zasáhlo mě prudké zklamání, chtěl jsem se otočit a odejít, ale ona ještě pokračovala. „ Ale Kristýna Cullenová, bydlí v tom domě na konci ulice, předpokládám, že hledáte ji.“

Nevěřícně jsem zamrkal. Že by se na mě štěstí konečně usmálo?

„ Díky,“ vydechl jsem a rozběhl se k němu. 'Už brzy ji zase uvidím!'

Měl jsem co dělat, abych udržel lidskou rychlost, než jsem přeběhl silnici a utíkal dál ulicí až k tomu domu, kam mě poslala ta dívka.

Byl starý a upřímně – nic moc, nedokázal jsem si představit, proč v tomhle domě bydlí, ale v tu chvíli mi to bylo docela jedno. Protože nebyl sebemenší pochyb, že tu bydlí. Všude byla její vůně. Pamatoval jsem si ji, i po všech těch letech.

Byl jsem už tak blízko. Je hned tady za těmi dveřmi, stačí jen zaklepat, zazvonit. Cokoliv a uvidím ji. Ale pak mě napadlo něco jiného.

Musela už vědět, že tu jsem. Musela mě cítit a jistě si mě pamatuje stejně dobře, jako já ji. Tak proč nejde?

To vědomí mě zasáhlo tak silně, že jsem ztuhl před prahem toho domu, kde můj anděl přebývá a zíral na dveře.

Sedm let. Jak jsem si vůbec mohl myslet, že by tak dlouho počkala? Ztratil jsem ji. Jsem takový hlupák! Už si jistě našla někoho mnohem lepšího, než jsem já. Někoho, kdo ji ochrání a kdo bude s ní. Nemohl jsem jí to vyčítat. Ona si zaslouží lásku. Ona si zaslouží víc než mě!

A pokud je šťastná, půjdu a nebudu jí v jejím štěstí bránit. To pro mě bylo nejdůležitější – aby byla šťastná. Bojoval bych o ni s tím, kdo byl teď na mém místě, komu bylo dovoleno ji milovat a dotýkat se jí... Ale pokud je s ním šťastná, ani se ho nedotknu.

Najednou mi došlo, že tu něco nehraje. Něco nezapadá na své místo. Ano!

Z domu jsem cítil dvě vůně, z nichž jedna byla její, ale ta druhá nepatřila žádnému upírovi, ani muži. Bylo to zvíře a když jsem se zaposlouchal, slyšel jsem jeho srdce. Bilo docela klidně a i jeho dech byl klidný. To bylo víc než jen zvláštní, musel mě cítit, musel vědět, že jsem pro něj nebezpečný a přitom se zdálo to zvíře naprosto klidné.

Co vůbec dělá zvíře v domě, kde žije upír?

Pečlivě jsem se zaposlouchal. Ten dům byl tichý, výjma zvuků toho zvířete. Nebyly slyšet žádné mýšlenky. Ani Kristýniny, ani ničí jiné. Ten dům byl prázdný.

Nedokázal jsem uvěřit tomu, že jsem přišel pozdě a jen o tak malý kus se s ní minul. Protože to nebylo dlouho, co odešla, ta vůně byla ještě silná.

Musel jsem alespoň zjistit, co se tu děje. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli mě někdo neuvidí, ale ulice byla prázdná.

Obešel jsem dům a hledal nějakou cestu, jak se dostat dovnitř. Jedno okno v horním patře bylo otevřené. Nebyl pro mě žádný problém vyšplhat se po stěně nahoru.

Ocitl jsem se v dívčím pokoji, který byl plně prosycen její vůní. Byl ale v bezvadném pořádku. Vypadalo to téměř, že je už léta nepoužívaný, až na to, že nikde nebylo smítečko prachu, jediné vlákénko pavučiny. Ten pokoj byl jen dokonale uklizený. Dával tušit, že tady odpovědi nenajdu.

Zamířil je ke dveřím a opatrně je otevřel. Nechápal jsem své počínání, dům byl prázdný, nemusel jsem jsem se pohybovat tak tiše. Bylo to ironické, že jsem se zrovna vloupal do domu své manželky.

Vyšel jsem na chodbu, která na tom byla podobně jako pokoj, ze kterého jsem vyšel. Do nejmenšího detailu uklizená. Procházel jsem jí, otvíral každé dveře a nahlížel dovnitř. I všechny ostatní pokoje vypadaly stejně. Bez jediného smítečka, bez duše. Až na jeden. Ten těm všem tvořil dokonalý kontrast.

Byl prázdný, nikde nic nebylo, až na tlustou vrstvu prachu na podlaze a spousty pavučin na stěnách i v okně. V tomhle jediném pokoji jsem ji necítil. Sem nechodila.

Došlo mi, že to ona tak úzkostlivě uklízí pokoje v domě. Vypadalo to, jako kdyby nevěděla co s časem.

Vrátil jsem se ke schodišti, které jsem předtím přešel a sešel do přízemí.

Prošel jsem kuchyní. Jediná věc, která dokazovala, že tu někdo žije, byly dvě misky u stěny pod oknem. V jedné byla voda a ta druhá byla prázdná, ale cítil jsem nějaké kočičí žrádlo.

Pochopil jsem, že to zvíře, které slyším, je kočka. Proč má ve svém domě kočku? Podle té misky to vypadalo, že tu není náhodou.

Šel jsem dál, po čichu jsem hledal tu kočku. Doufal jsem, že alespoň ona mi odpoví na některé otázky. Ne, že by to řekla samozřejmě, ale nějaké vodítko - nápovědu.

Našel jsem ji ve vedlejším pokoji. Vypadalo to, jako docela staromódní obývák.

To zvíře – byl to rezavý kocour – spalo na sedačce stočené do klubíčka. Nechápavě jsem nakrčil obočí. Jak může spát?

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tenhle pokoj byl uklizený jako ostatní, ale jedna věc neležela na svém místě. Knížka pohozená na stole a na ní nějaký papír.

Chtěl jsem se podívat, co to je, ale něco se změnilo. Tlukot srdce už nebyl tak klidný a místo uvolněného oddechování se ozývalo zlostné syčení.

Otočil jsem se a setkal se s očima kocoura, který si mě měřil nepřirozeně klidným, vyzývavým pohledem a nepřátelsky prskal.

Překvapilo mě to a vyděsilo, jak jen může takový kocour vyděsit upíra. Tohle nebylo normální. To zvíře nebylo normální.

Nenapadlo mě nic lepšího, než ho odehnat. Hlasitě jsem tleskl rukama a doplnil to výstražným zavrčením.

Sjel mě opovržlivým pohledem, protáhl se a ladně seskočil ze sedačky. S ocasem hrdě vztyčeným a srstí naježenou kolem mě prošel, aniž by se jedinkrát ohlédl. Nevím, kudy se dostal ven, ale najednou byl pryč. Ještě pár vteřin jsem za ním koukal neschopný pohybu. Bylo to tu čím dál tím víc divné.

Po chvíli jsem se vzpamatoval a vzpomněl jsem si, proč jsem sem vlastně přišel. Lepé řečeno – proč jsem se sem vlastně vloupal.

Zaměřil jsem se na tu jedinou věc, co tu nebyla na místě. Přešel jsem pokojem a podíval jsem se, co je to za knihu a co je na tom papíře.

Tak za prvé – nebyl to papír. Byla to fotografie. Myslel jsem, že neexistují žádné fotografie z naší svatby, ale tohle mě vyvedlo z omylu. Byla to Kristýna ve svatebních šatech a vypadala jako anděl. Ostatně jako vždy.

A za druhé – ta kniha, byl Máj. Ten co jsme jí dali k narozeninám. Ten den, kdy jsem ji požádal o ruku. Ta jediná kniha, kterou si odnesla z domu v Juneau.

Odložil jsem knihu zpátky na stůl, ale fotografii si schoval do kapsy. Alespoň nějakou vzpomínku...

Vrátil jsem se do toho pokoje, kterým jsem sem přišel. Chtěl jsem odejít, ale v poslední chvíli jsem si všiml malého rámečku, který stál na stole vedle postele.

Zvedl jsem ho a zmateně si prohlížel tu fotografii. Uvědomil jsem si, že všechny ty lidi na ní znám. Opravdu to byli lidi. Byla tam Kristýna, ještě člověk, její bratr a její rodiče. Přišlo mi to tak příšerně dávno, kdy vyvolala jejich iluzi, aby mi je představila a jak jsem žárlil na jejího bratra, protože jsem si myslel, že miluje jeho.

Vypadali tak šťastně. Všichni stáli před tímhle domem a smáli se. Uvědomi jsem si, proč bydlí právě v tomhle domě. JEDU DOMŮ. Nemyslel jsem, že to vzala tak doslova.

Vyrušil mě zvuk motoru, který po chvíli zhasl.

Ztuhl jsem a stikl rámeček víc než bylo nutné. Po skle se rozletěly malé prasklinky. Několik minut bylo ticho, které skončilo až hlasitým vzdechem.

Ozval se povědomý zvuk, jak někdo otvíral dveře auta a pak dutý náraz. Zaměřil jsem se na myšlenky toho, kdo právě přišel. Málem se mi podlomila kolena, když jsem ten hlas poznal.

Taky iluze? Zabrblala v duchu Kristýna.

Ona je tady! Přímo v tomhle domě, jen pár metrů ode mně! Chtěl jsem se rozběhnout a pevně ji sevřít v náručí. Zlíbat každý milimetr jejího těla. Ale neodvážil jsem se. Musel jsem nejdřív zjistit, co si myslí.

Už o mně věděla, cítila mou vůni, ale její myšlenky byly velmi zmatené. Nedokázal jsem rozeznat, jestli mě vůbec chce vidět.

„ Iluze,“ opakovala, tentokrát nahlas.

Pak začala hledat tu kočku, která odešla.

„ Edwarde!“ zavolala panickém strachu. Já ho potřebuju!

Věděla o mě a chtěla mě vidět! Odhodil jsem rámeček na stolek, odkud jsem ho vzal a chtěl se rozběhnout dolů, ale ten hluk, co jsme nadělal, ji vyděsil. Nechápal jsem to. Věděla, že tu jsem a volala na mě, proč se bojí?

„ Či – či!“ Ona nevolala na mě! Volala na tu kočku, říká té kočce Edward, pochopil jsem z jejích myšlenek. Měla o něj strach, myslela si, že jsem mu ublížil. Někdo je v mém domě. Ublížil mu snad? Ona nevěděla, že jsem tu já, ale věděla, že cítí moji vůni. Co to znamená! Vůbec nic nedávalo smysl. „ Edwarde!“ zakřičela a hlas se jí zlomil. „ Kde jsi ty bláznivá kočko?“ brblala a přemýšlela, jestli nemá útéct. Chtěla utéct mé vůni, ale myslela si, že bych ji pronásledoval. Pořád říkala něco o iluzi.

Snažila se uklidnit. „ Uklidni se Kristýno. Ani jeden Edward tu není, nechovej se jako blázen.“ Počkat! Ani jeden? Vždyť já tu jsem! „ Co sis myslela? Žádné normální zvíře se tak dlouho nevystavovalo nebezpečí a nežilo pod jednou střechou s upírem.“ Takže s tou kočkou opravdu žila a taky by to vysvětlovalo, proč se mě to zvíře nebálo. Bylo zvyklé na upíry a nemyslelo si, že mu ublížím. Jen se mu nelíbilo, že jsem cizí. „ Měl mě rád, neodešel by tak najednou.“ Nevěděl sjem, jestli teď mluví o mě, nebo o té kočce. Co je to za nápady, dávat kočce moje jméno!

Šla dál do domu a pořád si pro sebe něco mumlala. Vypadalo to, že ji odchod toho zvířete opravdu zarmoutil. Zamrzelo mě, že jsem ho vyhnal.

Něco dutě dopadlo dole v přízemí na dřevo. Patrně na stůl. Byla v kuchyni, otvírala nějakou skříňku a vyndala krabici s granulemi. Sledoval jsem ji prostředictvím jejích vlastních myšlenek. Doufám snad, že příjde kvůli jídlu? Jsi blázen, Kristýno. Kdyby to tak šlo. Přišla jsem už o oba. Proč zrovna já?

„ Edwarde,“ vzdychla smutně.

Už jsem to nevydržel. Musel jsem ji vidět. Musel jsem ji utěšit, slíbit ji, že se vrátí, nebo jí alespoň obejmout, aby se tolik netrápila.

Nevěděl jsem, co dělám, ale najednou jsem viděl sám sebe, jak scházím ze schodů a jdu po její vůni do kuchyně.

Slyšela mě a otočila se. Poznala mě. Vytřeštila oči a otevřela pusu. Vypadala jako omráčená. Ale neubralo jí to na její božské kráse. Byla pořád stejně krásná, byla to pořád Kristýna. Ta, kterou jsem znal a miloval. Ta, kterou jsem musel opustit. Jak jsem vůbec mohl? Určitě to šlo i jinak.

Upustila misku, co držela v ruce a ona se rozbila o zem. Střepy a jednotlivé granule se rozletěly všude možně po pečlivě vycíděné podlaze.

Sním?

Myslel jsem si to samé, když jsem se díval do jejích očí, které jsem tolik miloval. Jejich tvar, jejich zlatou barvu. Tu upřímnost, co jsem v nich mohl číst. Lásku...

Opravdu bych mohl doufat, že mě stále miluje?

„ Kristýno,“ vyslovil jsem neslyšně její jméno. Znělo jako rajská hudba. Chtěl jsem ho vykřikovat nahlas a stále dokola.

„ Ne,“ hlesla a bolestně zavřela oči. Proč mě moje podvědomí takhle mučí? „ Už ne,“ zašeptala a skryla tvář v dlaních. Nezvládnu to. Musím ho dostat z hlavy. Zblázním se. Příliš to bolí. Prosím, už ne. Ne!

Nechápal jsem to. Pohled na to, jak trpí, slyšet v jejích myšlenkách, jak chce, abych šel pryč. To bylo nesnesitelné.

Chtěla bych mu padnout do náruče, přitisknout se k němu a už nikdy nepustit. Stále ho tolik miluju, čas na tom nic nezměnil.

Nechápal jsem to. Její myšlenky si protiřečily. Byl jsem zmatený. Nevěděl sjem, jestli mám odejít, nebo zůstat. Nevěděl jsem, co udělat. Připadlal jsem si bezmocný.

Možná už zmizel. Už mě nebude mučit. Ach ne! Není snad pryč. Musí tu být. Potřebuju ho. Proč se nevrací. Edwarde! Edwarde, prosím!

Jsem takový sobec, když ji tak ubližuju! Měl bych okamžitě odejít.

„ Omlouvám se,“ řekl jsem a snažil se nedát najevo, jak strašně mě bolí dát ji znovu sbohem, ale když to tak chce, udělám to pro ni. Sundala ruce z obličeje a já opět uviděl její oči. Když jsem se do nich díval, bylo daleko těžší říct: „ Asi jsem sem neměl chodit. Je už příliš pozdě. Chtěl...,“ málem jsem to nedokázal ani říct, neměl jsem to říkat! „ Chtěl jsem tě jenom ještě jednou vidět.“ Roztřásly se jí ruce a to mě utvrdilo v tom, že je to správné, že jí jen ubližuju. Je pozdě..., příliš pozdě. „ Nemusíš se bát. Odjedu, už o mě nikdy neuslyšíš. Vždycky tě budu milovat, Kristýno. Sbohem.“

Už jsem se na ni nemohl dál dívat. Trhalo mě to na kousky, každý další pohled na toho anděla, kterému jsem tolik ublížil. Odejdi! Odejdi, Edwarde! Už jí neubližuj! Poroučel jsem si a nenáviděl jsem se za to, když jsem se poslechl.

Její hlasité myšlenky mi pronikly do hlavy.

Ne! Nemůže přece jen tak odejít. Moje iluze ode mě nemůžou odcházet.

„ Ne!“ vykřikla téměř hystericky. Zarazil jsem se a rychle se otočil, abych viděl, co se jí stalo a jak jí můžu pomoc.

Natahovala ke mně ruku s dychtivým pohledem. Nechápal jsem to. Moje ruka se zvedla, aniž bych jí k tomu dal nějaký podnět a zůstala viset ve vzduchu kousek od té její. Díval jsem se na naše ruce a chtěl překonat těch pár centrimetrů a spojit je. Dotknout se jí. Cítí také ten proud, který mezi nimy proudí?

Kousek svou ruku nahla a já jsem ji napodobil, aby se vzdálenost mezi našimi dlaněmi nezvětšila.

„ Ty...“ promluvila a zlomil se jí hlas. Jenže ona začala znovu s bojácnou něhou v hlase: „ Ty, jsi skutečný?“ zeptala se mě nejistě. Opravdu se ke mně moje štěstí vrátilo?

Konečně jsem pochopil, že ona nechce, abych šel pryč. Ona si myslí, že se jí zdám! Že si mě vytvořila v iluzi. Ona mě miluje! Pořád, miluje mě! Miluje!!!

Zvedla ke mně oči a já v nich viděl všechnu tu lásku. Jak jsem si mohl myslet, že by mě přestala milovat? Taková Kristýna nebyla. Usmál jsem se své pošetilosti a přikývl. Byl jsem tak šťastný, že jsem nemohl téměř ani mluvit.

„ Vrátil ses?“ ujišťovala se. Pořád se bála, že jí zmizím. Copak bych mohl?

„ Ano. Vrátil jsem se,“ ubezpečil jsem ji.

Po tváři se jí roztáhl široký blažený úsměv a prozářil celou místnost. Jako obrovské slunce. Najednou se do mě narazila a sevřela mě v náručí. „ Konečně,“ zašeptala mi do hrudi.

Nehodlal jsem uhýbat, chtěl jsem jí cítit ještě blíž. Nemohl jsem se nabažit toho, že ji cítím. Tak dlouho! Jak jsem to mohl vydržet, bez ní! „ Ano. Konečně,“ souhlasil jsem a pevně kolem ní obmotal ruce. Moje Kristýna! Ona na mě nezapomněla. Pořád mě miluje. „ Nemůžu tomu uvěřit.“

„ Ani já ne,“ hlesla a ještě víc se ke mně přitiskla. V prstech křečovitě sevřela moji košili na zádech. „ Tak dlouho.“

„ Příjde mi to jako sen,“ přiznal jsem. Copak si zasloužím tohohle anděla? Ne, ale potřebuju ho. Nedokážu bez ní žít. Má moje srdce, má moje všechno. Jsem celý jen její.

„ Jestli je to sen, pak se nechci probudit,“ prohlásila a zvedla ke mně hlavu. Za to štěstí v jejích očích byl zaplatil jakoukoliv cenu. Vždycky jsem ji chtěl vidět jenom takhle. Šťastnou, v mojí náručí. „ Miluju tě,“ řekla a já neměl jediný důvod jí nevěřit.

„ Já tebe.“ Chtěl jsem cítit její rty. Toužil jsem ji políbit. Chtěl jsem, aby byla jen moje, jako já jsem byl její. Sklonil jsem se k ní, ale pak jsem zaváhal. Copak můžu? Po všech těch letech?

Otevřela oči a zmateně na mě pohlédla, snad i zklamaně. „ Děje se něco?“

„ Nevím jestli můžu,“ zamumlal jsem. „ Není pozdě?“

„ Blázínku,“ zasmála se. „ Čas nic nezměnil. Pokud ovšem...“

To mi stačilo. Přitiskl jsem svoje rty k těm jejím a umlčel všechny své i její pochybnosti. Byli jsme jen my dva. Nic jiného nebylo a není a nebude důležitější, než my dva!

Odtáhl jsem se jen, abych zase mohl uvidět její oči. Vypadla úplně stejně šťastně, jak jsem se já cítil.

Dotkla se mojí tváře a pořád se usmívala. „ Jsem ráda, že jsi přišel.“

Chytil jsem její ruku a stikl ji. „ Jsem rád, že jsi počkala.“ Ale něco chybělo. Kde měla prsten? Hledal jsem ho. Chytil jsem ji i za druhou ruku, ale neměla ho. Bolelo to víc, než jsem si myslel, že taková chybějící cetka chybět může.

„ Omlouvám se,“ sklopila zahanbeně hlavu. Nelíbilo se mi to, chtěl jsem ji vidět do očí. Byly tím nejkrásnějším na světě, samozřejmě hned po ní. „ Nedokázala jsem.... příliš to bolelo.“ Nevěděl jsem, co říct. Věděl jsem, že bych ji měl utěšit, ale ona něco hledala pod tričkem.

Měla tam řetízek. Rozepla ho a spustila do dlaně. Měla na něm svůj snubní prsten. Stejně jako já, ho nosila celou tu dobu na krku. „ Promiň. Bylo to neodpustitelné.“

„ Ne. Nebylo to neodpustitelné,“ nesouhlasil jsem a vzal jí ho, řetízek jsem nechal spadnout na zem. Nosil jsem ho stejně jako ona. Nezáleželo na tom, kde ho měla, ale měla ho. Pořád byla moje žena a pořád mě milovala, na ničem jiném nezáleželo.

Schoval jsem prstýnek v dlani.

„ Ne,“ zakňourala vyděšeně. Držel mě těch sedm let při životě, nemůže mi ho vzít!

„ Hodně jsem toho pokazil, viď?“ Vzal jsem ji za ruku. Udělám cokoliv pro to, abych to napravil! „ Vynahradím ti to. Pokud budeš chtít,“ slíbil jsem jí a sobě taky.

Mírně se zamračila, jako dítě, bylo to velmi roztomilé. „ Chci být s tebou, nechci nic vynahrazovat,“ řekla a v myšlenkách se jí objevily všechny ty roky, co byla sama v tomhle domě. Byly tak rozmazané, jako kdyby se jich ani neúčastnila.

Zavrtěl jsem smutně hlavou. „ Nikdy si neodpustím, že jsem tě nechal takhle trpět.“

„ Nebuď smutný,“ zaprosila a pohladila mě po tváři. „ Není to tvoje chyba.“

Zase jí činím nešťastnou! „ Nemůžu být smutný, když tě mám u sebe,“ ujistil jsem ji a usmál se na ni. Nevypadala, že by mi ten úsměv věřila. Znala mě velmi dobře.

Vzpomínala na to, jak jsme spolu začali chodit, jak jsme nešikovně hledali, co si můžeme dovolit, co dělat. A pak na to, jak jsme se brali, těšilo mě, že ta vzpomínka je tak jasná, tak radostná.

Naklonila se ke mně a podívala se na mě prosebným pohledem, že bych ji nebyl schopen cokoliv odmítnout.

„ Vrátíš mi ho? Moc mi na něm záleží.“

Snad si nemyslela, že jí ho seberu? Můj malý blázínek...

Rozevřel jsem dlaň, ve které jsem stále svíral její prstýnek a návlékl jí ho na prst, jako tenkrát před sedmi lety. Slastně si povzdechla: „ Děkuju.“

Protočil jsem oči. „ Měl bych říct to samé.“

Zasmála se a objala mě kolem krku. Pochopil jsem a obmotal jí ruce kolem pasu, takže mezi nezbyl už ani milimetr místa.

Začala se mi třást kapsa. Mobil! Pitomec – zapomněl jsem ho vypnout. Zajímavé, že si našli tu nejméně vhodnou chvíli, jako vždy. Úžasné načasování, pomyslela si Kristýna.

„ Je to tu zas,“ zavrčel jsem. Tohle opravdu nebylo normální!

Rozesmála se a myšlenkách se jí objevil Emmett, který vrazil do pokoje, zrovna když jsme se líbali. Tenkrát jsem ho opravdu chtěl přizabít.

Tentokrát už si nenechám překazit chvilky strávené s ní. Budou muset počkat. Vytáhl jsem telefon a vypl ho.

„ Chytré,“ okomentovala to s úšklebkem a postavila se na špičky, aby mě mohla políbit.

Zvedl jsem ji, aby se nemusela natahovat.

„ Je my dva,“ slíbil jsem jí.

„ Jen my dva,“ souhlasila a vášnivě mě políbila.

Pokračovali jsme tam, kde jsme před sedmi lety skončili...