Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

29. Čas nic nezměnil

„ Gab? Mohla by jsi mi o víkendu pohlídat Edwarda?“ Držela jsem telefon pod bradou a stála na semaforu, na cestě do školy.

„ Jo, jasně. Proč?“

„ Potřebuju jít na lov,“ zamumlala jsem temně. Konečně naskočila zelená a já se rozjela, řízení jsem nevěnovala téměř žádnou pozornost.

Najednou mě něco zaujalo a já prudce sešlápla brzdu, auta za mnou začala naštvaně troubit. Za rohem právě mizelo stříbrné Volvo. Neviděla jsem ho, co jsem byla v Česku.

„ Týno?“ ozvalo se nejistě z repráčku.

„ Promiň, cos říkala?“ zakroutila jsem hlavou a znovu vyjela. ' Náhoda, prostě jen náhoda!'

„ Ptala jsem se, jestli mi pro něj necháš v ledničce nějaký žrádlo.... Počkej chvilku Baruš,“ okřikla svou malou sestřičku, která začala pištět, že má hlad.

„ Samozřejmě. Stačí jen, když se tam zastavíš a dáš mu to. Přijedu, co nejdřív budu moc,“ slíbila jsem.

„ Ok. Jsme domluvené,“ ujistila mě.

„ Díky Gab. Nevím, co bych bez tebe dělala,“ zalichotila jsem jí. Konečně jsem vyjela z města a mohla zrychlit.

„ Já ti to někdy připomenu,“ zasmála se. K křiku její sestry a přidal i zvuk zvonku. „ Musím jít, někdo zvoní. Měj se a užij si to,“ rozloučila se spěšně.

„ Jasně,“ ušklíbla jsem se. „ Ahoj.“ Ukončila jsem hovor a mobil hodila na vedlejší sedadlo k notebooku.

Pedál jsem přišpendlila až k zemi.

Musela jsem na lov i z jiného důvodu než z hladu. Bylo ve mně příliš napětí, potřebovala jsem se odreagovat. I přes své nejlepší přesvědčení, jsem celý minulý měsíc netrpělivě vyhlížela z okna, jestli nezahlédnu jeho bronzové krátké vlasy a užasnou bledou pokožku. Zhluboka jsem si znechuceně odfrkla. Bylo to čiré bláznovství a jen mi to zbytečně způsobovalo bolest, jako bych jí už tak neměla dost. ' Nevratí se, Kristýno!' opakovala jsem si stále dokola. ' Přestaň snít. Ty nežiješ v pohádce.'

Mobil na sedačce začal vyhrávat. Ignorovala jsem ho. Potřebovala jsem se uklidnit. Vjela jsem znovu do města a tak jsem musela zpomalit, což mi k sebeovládání moc nepřidalo. Nesnášela jsem pomalou jízdu.

Melodie na chvíli utichla a pak začala nanovo.

Natáhla jsem, že tomu dotyčnému, co mi nedá pokoj, jednoduše vynadám do pitomců a pak to položím, ale včas jsem si všimla čísla. Gabriela. Blikalo na dispeji.

Znovu jsem ho odhodila a nechala zvonit. Nezajímalo mě, co mi chce. Za chvíli to vzdá a napíše mi zprávu, jako vždy.

Samozřejmě se ozval zvuk SMS, když jsem zajížděla do garáží university. Nečetla jsem to. Jen jsem vzala tašku, mobil jsem nechala ležet v autě a šla do sálu, kde jsme měli první přednášku.

Sedla jsem si na své obvyklé místo v rohu a rozjela počítač. Byla to rutina. Pomalu se ke mně začali přidávat další.

Vešel profesor, který nám ovšem dnes přednášet neměl. Znuděně jsem k němu zvedla oči. Hlavu stále plnou Volva, jenž se zničehonic projíždělo u nás ve městě.

„ Dobrý den,“ pozdravil. „ Dnešní přednáška byla přesunuta na pondělí a na její místo byla zařazena jiná,“ vysvětlil nám a přešel k tabuli. „ Tématem přednášky, je Španělská chřipka v USA ve dvacátých letech minulého století.“

Zalapala jsem po dechu. „ Jen náhoda,“ zašeptala jsem tiše.

Nevnímala jsem profesorův hlas, jen jsem si třela spánky a snažila se uklidnit. Nešlo to.

Rychle jsem zaklapla notebook a vyběhla z místnosti. Všichni se za mnou zmateně otočili.

Naskočila jsem do auta a opřela se čelem o volant. „ Náhoda!“ vykřikla jsem a praštila do něj. Znovu se ozval zvuk upozornění na zprávu.

Uvítala jsem jakékoliv rozptýlení. Sebrala jsem telefon a otevřela nabídku.

V naprostém úžasu jsem zírala na slova, která se mi objevila před očima:

NEMA TVUJ MUZ NAHODOU BRONZOVE VLASY?G.

Co to má znamenat? Jak na to mohla Gabriela přijít? Další náhoda?

Tohle mě tedy moc nerozptýlilo. Rychle jsem vyjela z garáže a uháněla zpátky do města. Můj kocour mě vždycky uklidní. Musím ho vidět.

Moje nálady se měnily rychlostí blesku. V jednu chvíli jsem nedočkavě dupala na plyn a v druhou jsem v panice brzdila. Někde v půlce cesty jsem zpomalila a jela skoro krokem. Auta mě s troubením objížděla a já si jich nevšímala.' Chovej se jako dospělá! Je to jen náhoda.'

Blížila jsem se k mému domu. Na rohu naší ulice stálo to Volvo z rána, i poznávačka byla stejná.

„ Náhoda!“ procedila jsem skrz zuby.

Zaparkovala jsem pečlivě auto, vypnula motor a vytáhla klíčky. Nehnutě jsem několik minut seděla.

' Je vůbec možné, aby se tolik náhod sešlo v jediný den na jednom místě?' ptala jsem se sama sebe. Povzdechla jsem si. Tu naději jsem nesměla nechat příliš zakořenit.

Najednou mě napadlo úplně přesné a logické vysvětlení tohohle zmatku v mojí hlavě. Iluze! Samozřejmě, co jiného. Tolik jsem toužila po Edwardově návratu, že jsem donutila svou slabou mysl, aby vytvořila tyhle náznaky, matné stíny vzpomínek na něj.

Vystoupila jsem a zavrávorala, zády jsem dopadla na dveře auta.

' Taky iluze?' zeptalo se jízlivě moje duchovní já.

Celý dům, každá molekula vzduchu, která mi proudila spolu s každým nádechem do plic, nesla Edwardovu nádhernou vůni.

„ Iluze,“ zamumlala jsem, jakoby opilá.

Rychle jsem hledala očima rezavého kocoura, který vždycky sedával na schodech a čekal na mě. Nebyl tam. To se ještě nikdy nestalo. Našpicovala jsem uši a hledala hlasitý rytmický zvuk jeho srdce, ale neslyšela jsem ho.

„ Edwarde.“ zavolala jsem v panice roztřeseným hlasem. Že by odešel? Zrovna když ho tolik potřebuju!

Zezhora se ozval nějaký šramot. Něčí zrychlený dech a klapnutí, jako když dřevo klepne o dřevo. Ztuhla jsem.

„ Či-či!“ zavolala jsem hlasitěji. Někdo byl v mém domě. Ublížil mu snad? Šramot ustal. Bylo tu zase jen hrobové ticho a Edwardova spalující vůně. „ Edwarde!“ křikla jsem znovu, i když jsem věděla, že tu není. „ Kde jsi ty bláznivá kočko?“ zabručela jsem a bojovala s pokušením otočit se na patě a utíkat. Utíkat daleko, tak daleko, abych už nic necítila. Bylo by to zbytečné. Moje iluze by šla se mnou. Jeho vůně by mě stále pronásledovala.

Zhluboka jsem se nadechla.

„ Uklidni se Kristýno. Ani jeden Edward tu není, nechovej se jako blázen,“ okřikovala jsem se.

Natáhla jsem se pro věci a pomalu vycházela schody.

„ Co sis myslela? Žádné normální zvíře se tak dlouho nevystavovalo nebezpečí a nežilo pod jednou střechou s upírem,“ mumlala jsem po cestě. Snažila jsem se přemoci smutek z Edwardova odchodu. „ Měl mě rád,“ oponovala jsem si umíněně. „ Neodešel by tak najednou.“

Hodila jsem tašku a kabát na stůl.

Otevřela jsem jednu se skříněk a vyndala granule. Nasypala jsem je do misky. Doufala jsem, že přilákám zpět na jídlo? Opřela jsem se hlavou o dvířka a zavřela oči.

„ Edwarde,“ vzdychla jsem.

Zvuk tichých kroků mě přiměl se otočit. Nebyla to moje kočka, byl to nějaký upír, protože jsem neslyšela ničí tep.

Sotva moje oči spatřily bělostnou siluletu bytosti v mé kuchyni brada mi spadla úžasem dolů. Ruce se mi roztřásly a miska s řinkotem dopadla na zem a rozbila se na malinkaté střepy, granule se rozletěly po celé zemi.

' Sním?'

Přede mnou, v celé své božské kráse stál Edward. Stejně nádherný jako před lety mě propaloval očima plnýma lásky.

Zírala jsem na něj neschopná uhnout pohledem několik dlouhých minut.

Čas na něm nezanechal žádné stopy. Vypadal pořád stejně. Tak jak jsem si ho pamatovala. Zlaté oči měly pořád ten stejný tvar, jeho ústa pořád stejně sváděla k políbení. Jeho tvář byla dokonalá, bez jediné chybičky.

Jeho rty se zachvěly. Opravdu zašeptal mé jméno?

„ Ne,“ hlesla jsem a zavřela oči.

Nebyl to on. Nemohl to být on. Nesměla jsem si dovolit doufat, bude to příliš bolet. Proč jsou ke mně moje iluze tak kruté? Proč mě moje podvědomí takhle mučí? Proč ho vyvolalo po takové době, jako by byl skutečný?

„ Už ne,“ zašeptala jsem a přikryla si tvář rukama, aby mě to nesvádělo se podat pokušení pohlédnout do jeho tváře.

Dlouho bylo ticho. Doufala jsem, že už zmizel. Že se rozplynul, že už mě nebude mučit. Tolik jsem chtěla věřit, že je skutečný. Chtěla jsem mu padnout do náruče, přitisknout se k němu a už nikdy nepustit. Stále jsem ho tolik milovala, čas na tom nic nezměnil.

„ Omlouvám se.“ ozval se jeho užasný sametový hlas. Byl tak nádherný, ale zlomený smutkem. Rychle jsem spustila ruce a otevřela oči, abych na něj opět viděla. Jeho oči byly plné žalu, stejně jako tu noc, co odjížděl. Musí moje iluze trpět se mnou? „ Asi jsem sem neměl chodit. Je už příliš pozdě. Chtěl...“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „ Chtěl jsem tě jenom ještě jednou vidět.“

Moje ruce se znovu roztřásly. Chtěla jsem ho utěšit, ale nebyla jsem schopná slova, ztratila jsem se v jeho zlatém něžném pohledu, kterým se do mě vpíjel, když říkal: „ Nemusíš se bát. Odjedu, už o mě nikdy neuslyšíš. Vždycky tě budu milovat, Kristýno. Sbohem.“ Sklonil hlavu a odcházel.

' Ne! Nemůže přece jen tak odejít. Moje iluze ode mě nemůžou odcházet.'

„ Ne!“ zakřičela jsem za ním v panice a natáhla ruku, abych ho zastavila. Zarazil se v půlce pohybu a otočil zpátky čelem ke mně, ve tváři ztrhaný výraz. Taky natáhl ruku, takže nás dělily jen centimetry, abychom se mohli dotknout. Jako by mezi nimy proudilo elektrické napětí. Fascinovaně jsem ruku kousek nahla a on okopíroval můj pohyb. „ Ty...“ hlas se mi zlomil. „ Ty,“ začala jsem znovu, tak něžně, jak jen jsem dokázala, abych ho nevyplašila, „ jsi skutečný?“ zeptala jsem se nejistě. Opravdu se ke mně moje štěstí vrátilo?

Pohlédl mi do očí a pak se mu po tváři roztáhl úsměv. Pochopil. Krátce přikývl.

„ Vrátil ses?“ Špatná otázka. Bylo to zřejmé na první pohled, když tu přede mnou tak stál.

„ Ano.“ Nemohla jsem se nabažit zvuku jeho hlasu. „ Vrátil jsem se,“ ujistil mě.

Uvěřila jsem mu. Usmála jsem se a vběhla mu do náruče. Pevně jsem mu obmotala ruce kolem hrudi a zabořila do ní svůj obličej. „ Konečně,“ vydechla jsem.

„ Ano. Konečně,“ souhlasil a taky mě pevně objal. „ Nemůžu tomu uvěřit.“

„ Ani já ne,“ přiznala jsem. Nikdy jsem se necítila tak šťastná jako v tenhle okamžik. „ Tak dlouho!“

„ Přijde mi to jako sen.“ Sebral mi z úst moji myšlenku.

„ Jestli je to sen, pak se nechci probudit,“ zašeptala jsem a zvedla k němu hlavu. „ Miluju tě,“ řekla jsem nahlas větu, která naplnila celá mé nitro, hned jak jsem ho spatřila.

„ Já tebe.“

Lehce se ke mně sklonil. Zavřela jsem oči a nedočkavě očekávala ten okamžik, kdy se naše ústa spojí. Ale nestalo se tak.

Zase jsem je otevřela a pohlédla do jeho obličeje, stále nerozhodně nakloněným k tomu mému. „ Děje se něco?“ zeptala jsem se udivěně. Proč váhal?

„ Nevím jestli můžu,“ zamumlal. „ Není pozdě?“

„ Blázínku,“ zasmála jsem se. „ Čas nic nezměnil. Pokud ovšem...“ Nechtěla jsem ani pomyslet na tu možnost, že pro něj čas změnil spoustu věcí.

Už neváhal. Přitiskl své rty na ty mé a definitivně ve mně umlčel pochybnosti. Skutečně splnil svůj slib. Nebyl pouhou iluzí. Vrátil se.

Byla jsem ráda, že nepotřebuji dýchat. Bylo by trestuhodné přerušit ten polibek.

Příliš brzy se odtáhl, podíval se na mě, v tváři výraz naprostého štěstí.

„ Jsem ráda, že jsi přišel,“ dotkla jsem se prstem jeho tváře.

„ Jsem rád, že jsi počkala.“ Chytil moji ruku a stikl ji. Pak najednou ztuhl, jeho výraz zesmutněl. Kousek se odtáhl a vzal mě i za tu druhou. Obracel je a marně hledal.

„ Omlouvám se.“ Sklopila jsem hlavu. Zvedl ji svým prstem a donutil mě podívat se mu do očí. „ Nedokázala jsem... Příliš to bolelo.“

Zalovila jsem svou rukou pod tričkem. On stále nic neříkal. Mlčel.

Rozepla jsem jsem zapínání a podržela prstýnek na dlani. „ Promiň. Bylo to neodpustitelné.“

„ Ne. Nebylo to neodpustitelné,“ nesouhlasil. Vzal mi ho lehce z ruky a sundal ho z řetízku, který nechal volně dopadnout na zem. Prsten schoval pevně v dlani.

„ Ne!“ zakňourala jsem, protože jsem myslela, že už mi ho nevrátí. Držel mě těch sedm let při životě, nemůže mi ho vzít!

„ Hodně jsem toho pokazil, viď?“ usmál se na mě a znovu mě lehce vzal za ruku. „ Vynahradím ti to. Pokud budeš chtít.“

„ Chci být s tebou, nechci nic vynahrazovat.“ V hlavě se mi objevily mlhavé vzpomínky na ty roky bez něj, byla jsem tak mimo, že jsem si na ně skoro nevzpomínala.

„ Nikdy si neodpustím, že jsem tě nechal takhle trpět.“ zavrtěl smutně hlavou.

„ Nebuď smutný,“ hlesla jsem. „ Není to tvoje chyba.“

„ Nemůžu být smutný, když tě mám u sebe.“ pokusil se o úsměv, ale moc mu to nešlo. Napadlo mě, jestli se cítí stejně nesvůj, jestli stejně jako já neví, co má říkat a dělat.

Vzpomněla jsem si na těch prvních pár dní na začátku našeho vztahu, kdy ani jeden z nás nevěděl, co všechno si může dovolit. Tohle bylo stejné. Jenže teď jsme byli manželé. Bylo krásné si to jen myslet, vzpomínat na ten úžasný den, kdy se to stalo.

„ Vrátíš mi ho?“ naklonila jsem se k němu blíž, ve márné snaze prolomit tu odpornou zábranu mezi námi. „ Moc mi na něm záleží.“

Rozevřel svoji dlaň a vrátil prsten na své místo. Navlékl mi ho na prst. Tiše jsem povzdechla.

„ Děkuju.“

„ Měl bych říct to samé.“

Zasmála jsem se a položila mu ruce za krk, on mě pevně chytil kolem pasu. Mobil mu začal vibrovat – úžasné načasování.

„ Je to tu zas,“ zavrčel.

Rozesmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jak málo soukromí nám naše rodina vždycky dopřávala a jak skvělý měla dar vždy přijít v ten pravý čas.

Vytáhl ho a vypnul.

„ Chytré,“ komentovala jsem to. Přítiskla jsem se k němu, abych ho mohla políbit. Zvedl mě, takže jsem komíhala nohama pár čísel nad zemí.

„ Jen my dva,“ slíbil.

„ Jen my dva,“ zopakovala jsem, znělo to moc hezky.

Mačkala jsem se vedle něj na své malé posteli, ale nevadilo mi to. Chtěla jsem mu být co nejblíž, hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno a on si jemně pohrával s mými vlasy.

„ Stýskalo se mi.“ Políbila jsem ho na krk. „ Slib mi, že už mě nikdy neopustíš.“

„ Slibuju. Budeme spolu navěky. Jen ty a já.“

„ Zní to hezky,“ usmála jsem se.

Dole vrzly dveře a ozval se tlukot srdce.

„ Edward!“ napřimíla jsem se prudce v jeho náručí. Úplně jsem na něj zapomněla.

„ Myslel jsem, že už se nevrátí,“ zabručel. „ Vystrašil jsem ho.“

„ Je otrlý,“ zasmála jsem se a znovu si lehla vedle něj. Poslouchala jsem, jak se kocourovy tiché kroky pomalu přibližují. „ Dva roky žije s upírem.“

Maličký čumáček se objevil za dveřmi a odstrčil je. Kočka se rozhlédla po pokoji a pak elegantně vyskočila za námi na už tak přeplněnou postel.

„ Hej!“ okřikl ho Edward. „ Tady už je obsazeno.“

„ Ahoj Edie,“ poškrábala jsem ho za ušima, „kde ses toulal? Jsi celý špinavý.“

Nevšímal si mě, zíral na Edwarda se stejnou nenávistí, jako on na něj, jeho pohled jasně naznačoval, že ho považuje za vetřelce.

„ A smrdí,“ dodal Edward a nakrčil nos.

„ Ale no tak. Snad bys nežárlil,“ zachichotala jsem se, když jsem dešifrovala jeho výraz. „ Vždyť je to kočka.“

„ Já nežárlím,“ ohradil se, ale přitiskl si mě k sobě blíž, ne že bych protestovala. Rty mi tiskl k čelisti.

Kocour začal syčet a taky se domáhal mé pozornosti. Edward se na něj chvíli díval a pak začal velmi potichu vrčet.

„ Dobře, dobře,“ řekla jsem rychle, než by přišel můj kamarád k úrazu. Vstala jsem a popadla kočku do rukou. „ Promiň Edwarde,“ zašeptala jsem, když jsem ho vyhazovala z pokoje na chodbu. „ Bude to pro tebe bezpečnější.“

Zavřela jsem dveře na kliku a šourala se zpátky za Edwardem.

„ To nebylo nutné. Nemám s ním problém.“

„ Jasně,“ zabručela jsem a stulila se u jeho boku.

Chvíli mlčel a pak prohodil: „ Ten kocour má moje jméno.“ Zdálo se, že ho to rozveseluje.

Pohlédla jsem na něj, tvářil se potěšeně. „ Má i tvoje oči,“ upozornila jsem ho na další podobnost.

„ Opravdu? No,“ zamyslel se. „ Možná ho přeci jen budu mít rád.“

Rozesmálo mě to.