Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

28. Zpátky ve Forks

„...ty neutíkáš,“ podivila jsem se a snažila se ignorovat bolest v hrudi, která se vrátila spolu se všemi vzpomínkami na moji rodinu. Řekla jsem jí všechno. Některé příliš citlivé části jsem zkrátila nebo vynechala, ale to podstatné se dozvěděla. Nejsem člověk a nikdy nebudu. Jsem smrtící monstrum.

„ Ne.“ Zavrtěla Gab souhlasně hlavou.

„ Nechápu to. Měla bys být zděšená. Normální člověk by byl zděšený.“

„ Vážně věříš, že já jsem normální?“ zašklebila se.

„ Ne.“

„ Tušila jsem to. Víš, dost věcí se tím vysvětluje. Ale mám pár otázek...“ Asi nebyla zas až tak nevšímavá, jak jsem si myslela.

„ Samozřejmě. Jen do mě.“ Začala jsem Edwarda roztržitě hladit po zádech.

Chvíli mě sledovala a pak vypálila: „ Co ta kočka?“

V duchu jsem se usmála, to ona mi ji sem přece dotáhla. „ Málem jsem vás tehdy zabila oba, jak jsi ho donesla. Ale Edward je velmi inteligentní zvíře. Máme mezi sebou dost složitou dohodu. V podstatě jde o to, že já ho nevysaju a on mě neopustí.“ Začal příst, jako by věděl, že mluví o něm.

Otřásla se a pak pokračovala: „ Jmenuje se po něm, viď?“ kývla na něj hlavou.

Instinktivně jsem si chytila snubní prsten. „ Ano,“ vzdychla jsem.

„ Hodně ho miluješ?“

„ Víc než si dokážeš představit. Je celý můj život, vlastně byl. Už ho nikdy neuvidím a to mě zabijí.“ Sklopila jsem hlavu, abych se ni nemusela dívat.

„ Tomu nevěřím.“ Zvedla jsem obočí. „ Myslím, že váš příběh ještě neskončil,“ vysvětlovala rychle. „ On se vrátí. Budete zase šťastní.“

„ Gab.“ Zavřela jsem oči a zakroutila hlavou. „ Je to už sedm let. Není naděje, že by se vrátil. Jestli ještě žije, tak se vracet nechce, nebo nemůže.“ Každé to slovo se do mě zabodávalo jako nůž, ale musela jsem se konečně podívat pravdě do očí. Nemohla jsem si víc nalhávat, že tahle noční můra skončí.

„ Týno, já-“

Tělem mi projela strašlivá bolest. Znovu ten oheň! Napnula jsem se a vykřikla. Edward zaprskal a uskočil. Gabriela zděšeně zalapala po dechu a vyskočila, v instinktivní touze mi pomoc. Znovu jsem zakřičela a dopadla na zem. Všechno zčernalo.

Běžela jsem podivně známým lesem, ale nemohla jsem si vzpomenout, odkud ho znám. I když jsem cítila, že za mnou někdo běží a snaží se mě dohnat, nezastavovala jsem.

Přidržela jsem se jednoho ze stromů a prudce změnila směr. Všimla jsem si rukou a zalapala po dechu. Moje záda se v křeči prohnula. Znovu jsem byla v Edwardově hlavě!

Chtěla jsem se zastavit, chtěla jsem s ním mluvit, alespoň na malinkatý okamžik, ale on nezastavoval, běžel dál.

A pak mi začal být les čím dál povědomější a Edward konečně zpomalil. Slyšela jsem, jak si ten, co běžel za ním oddechl. Byla to žena.

Edward se prudce zastavil, jako by něco ucítil. Zvedl pomalu hlavu ke kmeni stromu, u nějž stál. V tmavé kůře se už skoro ztrácelo slovo, které jsem tam já sama před lety vyryla. Sirius.

Jen tam stál a zíral. Ani nemrkal. Zdál se ohromený, šokovaný. Jako by tušil, že je to pro nějak důležité, ale nevěděl jak.

Kolem krku se mu obmotaly dvě malé ruce: „ Mám tě!“ ozval se Alicin zvonivý smích.

Oheň v mém těle ještě zesílil, netušila jsem, že by to bylo možné.

Edward nereagoval.

Zklamaně mu slezla ze zad a postavila se vedle něj, ruce si strčila do kapes malé větrovky. Nechápavě se dívala na strom a hledala, co by ho mohla tak uchvátit. Všimla si nápisu. „ Sirius? Co to znamená?“ nakrčila obočí, jako vždy, když něco nevěděla dřív než ostatní.

Neodpověděl. Najednou, zničehonic, se sehnul a začal odhrnovat jehličí a zetlelé listí u jeho kořenů. „ Edwarde, co to děláš?“ povzdechla si, jako by byla od něj byla na bláznivé chování zvyklá, ale Edward se nikdy nechoval jako blázen, když jsem byla s ním.

Ignoroval ji.

Čekala jsem, zkroucená v mučivých bolestech, kdy najde papír, který jsem tam schovala.

Konečně.

Vzal ho do rukou, napřímil se a zíral na polorozpadlý špinavý list ze sešitu s jeho podobiznou.

„ Páni! To jsi ty,“ vydechla Alice. „ Nikdy jsem tě neviděla takhle se tvářit! Kdo to dělal a co to dělá tady?“

„ Nevím,“ uslyšela jsem jeho hlas. Litovala jsem, že mu nemůžu pohlédnout do tváře nebo mu alespoň říct, že jsem to byla já. Podal jí papír. Zdál se zklamaný.

„ Je tu něco napsáno. Dívej! Je tu tvoje jméno, ale je to nějakým divným jazykem,“ povzdechla si znovu a chtěla odhodit obrázek zpátky na zem.

„ Počkej.“ Zadržel ji nadějí v hlase a vzal si ho od ní. Četla jsem společně s ním: „ Edwardovi, navždy s láskou, Kristýna.“

Obraz se změnil. Před očima se mi rychle míhaly obrázky z mého života:

Já sklánící se v pruhovaném roláku nad mrtvým medvědem v Goat Rocks...

V ošklivém mundůru obsluhuji hosty v bistru v Seattlu a snažim se na něj nedívat...

S nenávistí v očích sleduji záda Belly Swanové...

V zelených šatech s ním tančím na jeho louce...

Natahuji ruku k obličeji svého bratra, hlavu položenou v jeho klíně...

Na té samé louce ho přemlouvám, aby utíkal. Kolem nás se ozývá zběsilé vytí vlkodlaků...

Ležím na pohovce, bez života, oči mám otevřené, ale zorničky vidět nejsou, jen hrůzostrašná bělma...

Sedím stočená do klubíčka v koutě svého pokoje, v očích prázdný výraz...

Běžíme spolu lesem, drží mě za ruku...

Náš první polibek...

Zuřivě ho k sobě tisknu, když se vrátí po třech dnech z lovu...

Zastávka u benzínové pumpy, na cestě do Juneau...

První den ve škole...

William Shelley a já na chodbě, vypadám velmi naštvaně...

Žádá mě o ruku...

Kráčím k němu v bílých šatech a s úsměvem na rtech v kostele...

Pláču v jeho náručí, když mi říká, že odjíždí...

Stojím sama ve sněhu před naším domem a dívám se na kolonu odjíždějících aut...

Konec.

Znovu jsem uviděla les ve Forks. Nechápala jsem, co to mělo být.

„ Edwarde?“ zeptala se Alice a zamávala mu před očima rukou.

Mlčky zvedl ruku ke krku a trhl. Na dlani se mu objevil prsten, který mu před sedmi lety Luis ve Volterře sebral.

„ Kristýna,“ vydechl. „ Jak jsem mohl zapomenout?“

„ Kdo je Kristýna?“ divila se Alice.

„ Moje žena.“

„ Ách!“ zasténala. „ Edwarde nech už toho! Ten prsten nikomu nepatří, ta osoba ne-e-xi-stu-je,“ odsekávala slabiky, jako by mluvila s dítětem.

„ Je můj!“ odsekl. „ Musím ji najít. Čeká už tak dlouho...“

Poslední slova zněla jakoby z dálky.

Naposledy jsem vykřikla a dopadla zády na podlahu, tentokrát oheň ustupoval rychleji. Už jsem věděla, co mám čekat.

„ Týno! Kristýno!“ ječela hystericky Gab a pokoušela se mi třást rukou. Nedokázala však mým tělem ztuhlým v křeči pohnout. „ Kristýno!“

„ Nech toho,“ zašeptala jsem, zuby stiskla k sobě, aby mi neunikl už ani jeden zmučený sten.

„ Co je ti?“ ptala se, hlas jí přeskakoval pláčem.

„ To bude dobrý. Dej mi chvilku,“ požádala jsem ji a snažila se soustředit na to, abych mohla zase ovládat svoje tělo.

Byla tiše, ozývaly se jen její vzlyky a Edwardovo syčení.

Pomalu jsem otevřela oči, připravená je znovu zavřít, kdyby se přede mnou neobjevil obývák.

Zamžikala jsem do nenadálého světla. Slunce už zapadalo a dopadalo oknem pod špatným úhlem. Svítilo přímo na mě.

Rychle jsem se stáhla do stínu, vědoma si toho, že tu nejsem sama. Stejně už bylo pozdě, Gabriela mě viděla. Oči měla rozšířené strachem, srdce jí přerývaně bouchalo, jako kdyby jí chtělo vyskočit z hrudi, na tvářích měla zaschlé stružky slz.

„ Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit.“ Můj hlas zněl pouze unaveně. Neodrážela se v něm ani kapka té bolesti, co jsem cítila a to bylo dobře.

„ Co se ti to stalo?“ dostala ze sebe s obtížemi.

„ Slunce se ode mě odráží,“ vysvětlila jsem. „ Upíří záležitost.“

Trhla s sebou, jak uslyšela slovo upír. „ To jsem nemyslela. Křičela si bolestí už předtím, než se tě dotklo,“ zněla ustaraně.

„ Ach. Promiň.“ Sklopila jsem hlavu.

Edward ke mně udělal pár nejistých kroků a dýchl na mě. Trošku se mi ulevilo, dokázala jsem uvolnit ztuhlé prsty a opatrně se ho dotknout. Mermomocí jsem se bránila myslet na další podivný výlet k Edwardovy do hlavy. Nebylo to skutečné!

„ Řekneš mi, co to mělo znamenat?“ naléhala nesmlouvavým tónem.

„ Já nevím.“ Zakroutila jsem zoufale hlavou. „ Už dlouho se mi to nestalo.“ Schovala jsem ji do dlaní. „ Vypadala tak opravdově a jeho hlas!“ zasténala jsem.

„ Tys něco viděla?“ zeptala se nejistě, jakoby se bála, že jí vynadám do bláznů.

„ Ano,“ odpověděla jsem upřímně. „ Musela jsem se zbláznit.“

„ Co jsi viděla?“ Oči jí zasvítily zvědavostí.

Nechápavě jsem nad tím zakroutila hlavou. Jak mohla být najednou tak klidná? Vrátila se zpátky do své obvyklé bezstarostné polohy hlasu, obličej se jí vyhladil a pohled rozzářil. Neskutečný člověk.

„ Viděla jsem Alici a Edwarda.“ Jeho jméno mě pálilo v hrdle.

Najednou jsem strašně chtěla být sama. Chtěla jsem si stále dokola přehrávat moji podivnou nepřirozenou vizi a uvěřit jí. Tolik jsem chtěla věřit, že si vzpomněl, i když by to znamenalo uznat, že i zapomněl a tedy i ta předchozí byla pravdivá.

„ Oni jsou tady?“ rozhlédla se, jako by čekala, že se objeví mezi dveřmi.

„ Ne,“ odsekla jsem, najednou netrpělivá. „ Běž už, prosím tě.“

„ Nenechám tě tu samotnou!“ protestovala okamžitě. „ Před chvíli jsi se svíjela v bolestech!“

„ Umím se o sebe postarat,“ zavrčela jsem.

„ Vidím,“ prohodila uštěpačně. „ Předpokládám, že tohle se normálním...upírům nestává, nebo snad jo?“

„ Normální upíři loví lidi a nechovají kočky!“ okřikla jsem ji. Cukla s sebou, když ji zasáhla černota mých očí. „ Bude pro tebe lepší, když hned odejdeš. Neovládám se,“ pohrozila jsem jí, ale lhala jsem. Po její krvi jsem v tento moment výjimečně netoužila.

Pochopila a utekla, jak nejrychleji mohla. Budu se jí muset za své dnešní chování později omluvit. To si nezasloužila. Měla o mě jen strach, což se samo o sobě cenilo. Navíc, když dokázala překousnout i to, že ví, co jsem zač a zůstala, ji muselo stát spoustu odvahy. Byla jsem jí vděčná. Tohle pro mě ještě žádný jiný člověk neudělal...

Stočila jsem se kolem Edwarda na sedačce a zhroutila se stejně jako tehdy. Jen jeho přítomnost mě udržovala při vědomí a zdravém rozumu, dokud jsem se neuklidnila...

Použila jsem všechny možné páčky logiky, co jsem byla schopná proti tomu všemu použít. Nakonec jsem dospěla k názoru, že bude nejlepší, když jsem vrátím ke své předchozí taktice mrtvého brouka - že budu prostě dělat, že se nic nestalo. A zapomenu. Ano zapomenu. Musela jsem se vzdát jakékoliv naděje, že bych zase mohla Edwarda vidět.

Od té chvíle se můj život stal ještě více přežíváním ze dne na den. Už jsem neměla budoucnost a minulost jsem si přísně zakazovala vytahovat. Pro mě existovala jen přítomnost a moje dvě světlé hvězdičky. Gabriela a maličký Edward.

Gabriele jsem se hned následující den omluvila a svěřila se jí s tím, co jsem viděla.

Chtěla, abych se vrátila do Forks a našla je. Hrozně mi vynadala, když jsem jí řekla, že to v žádném případě neudělám a že si přeju, aby o tom už nikdy nemluvila. Ona stále romanticky věřila v náš šťastný konec...