Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

27. Jediná fotografie

Dívala jsem se na něj celou noc a vzpomínala. Nebolelo to, jako jindy. Byly to samé krásné vzpomínky. Vzpomínky na skutečného Edwarda, které by neměly být zapomenuty.

Jak mě jako první přivítal v rodině, jak za mnou sám přijel do Seattlu a pak jsme spolu strávili celý víkend, jak jsme spolu tančili na jeho louce, náš první polibek, jeho žádost o ruku, svatba a dokonce i svatební noc, do toho okamžiku, než se to zvrtlo.

Do místnosti pomalu začalo prosakovat světlo. Koucourek se začal vrtět, jak na něj dopadly první paprsky, ale pak se uklidnil a spal dál. Vzpomněla jsem si, že musím jít do školy - bylo pondělí.

Strašně jsem chtěla zůstat a dívat se na něj a myslet na Edwarda, ale on se každou chvíli mohl probudit. Pořád se mně bál, nebyla bych tu nic platná a navíc bych to mohla všechno nenávratně zkazit a přijít tak o dvě jeho zlatá očička, které mi po letech vrátily naději, že se moje láska vrátí.

Odešla jsem zpátky do svého pokoje a oblékla se. Ze stolu jsem popadla tašku s notebookem a klíče od auta a seběhla dolů.

Pořád spinkal, jako by si mé nepřítomnosti nebo přítomnosti vůbec nebyl vědom. Jeho srdíčko klidně bouchalo v pravidelném rytmu.

Opatrně jsem přešla přes kuchyň a dávala si velký pozor, abych nezpůsobila žádný hluk, ani nerozvířila vzduch více, než bylo nutné.

Dolila jsem mu do prázdné misky zbytek mléka a práznou sklenici nechala stát vedle lednice. Hrozně moc jsem se ho chtěla dotknout, přejet prstem po jeho hladké srsti, ale silou vůle jsem se ovládla. Rychle jsem utíkala dolů do garáže, kde jsem se opřela o auto a prudce oddechovala.

Jak málo stačilo, abych ho vzbudila? Vypadal tak klidně ve spánku. Můj malý Edward... To jméno k němu prostě patřilo.

Nasedla jsem a chvíli zírala skrz přední sklo na štěnu, než jsem konečně nastartovala.

Měla jsem to dobře vymyšlené. Okna mého auta byly černé a garáže na universitě ve vedlejším městě byly v podzemí, takže i když svítilo slunce, ke mně se nedostalo.

Dnes jsem se na přednášky nesoustředila ještě víc než jindy. Myslela jsem na kotě, které, jak jsem doufala, bylo teď u mě doma úplně samo.

Vzpomněla jsem si, že došlo mléko. 'Budu muset nějaké koupit. Zajímavé, jak může tvorovi, který nejí, dojít nějaká potravina?'

Po cestě domů jsem se zastavila v supermarketu. Už jsem skoro odcházela, když mi došlo, že pokud si ho chci opravdu nechat, budu mu najít nějaké jiné místečko na spaní, než kuchyňskou linku a krmit ho i něčím jiným, než mlíkem.

Vešla jsem do zverimexu, který byl samostatným obchodem v objektu. Neměla jsem nejmenší ponětí, co takový kocourek může potřebovat.

Domů jsem se vracela s plnou taškou a s hlavou plnou nových informací.

Pečlivě jsem zaparkovala a klidně pokračovala dál do domu. Jeho srdce tu stále tlouklo. Zůstal.

Vešla jsem do kuchyně. Nebyl tam. Na zemi ležela rozbitá miska, ale mléko rozlité nebylo. Nikde nebyla ani kapka. Odložila jsem si věci tiše na stůl a pokračovala za zvukem jeho tepu do obýváku.

Pokojně spal na kouscích rozcupovaného polštáře, který jsem před mnoha lety vyšila mamince k svátku. Zjevně se tu sám nudil. Nemohla jsem se zlobit. Jen jsem si povzdechla a vrátila se do kuchyně.

Posbírala jsem střepy a hodila je do koše, po chvíli se k nim přidala i prázdná láhev z rána. Stále jsem poslouchala Edwarda z vedlejšího pokoje. Už nespal, asi jsem ho vzbudila. Pomalé nejisté kroky se ke mně začaly zezadu blížit.

Otočila jsem se. Stál mezi dveřmi a koukal na mě. Barva jeho očí mě opět omámila.

„ Ahoj.“ Usmála jsem se na něj. Sedl si, naklonil hlavu na stranu a zvědavě si mě prohlížel. „ Zdá se, že jsi měl velmi plodný den,“ pokračovala jsem a kývla hlavou za něj. Povídala jsem si kočkou, jako bych věřila, že mi odpoví. Zoufalé! Sklopil očička, jako by mi rozumněl. „ Nemáš hlad?“ zajímala jsem se a s těmi slovy si to rovnou razila ke stolu, kde jsem nechala tašku s nákupem.

Pozoroval mě. Pozoroval každý můj pohyb. Ale neutíkal, ani neježil srst. Jen se koukal.

Rozpustila jsem mu v mléce piškoty, dřepla si a pošoupla misku k němu. Chvíli se na to díval a pak znechuceně odvrátil hlavu. Nakrčila jsem nos.

„ Chápu tě. Taky bych to nejedla.“ Zděšeně se na mě podíval. On mi snad opravdu rozumněl! „ Dala bych si medvěda,“ pokračovala jsem. „ Emmett měl medvědy moc rád,“ dodala jsem smutně s povzdechem a podívala se do dálky.

Slyšela jsem, jak se pohybuje, ale nepodívala se na něj. Něco mokrého se dotklo mé ruky. Stál kousek ode mě a díval se na mě.

„ Copak?“ zašeptala jsem. Znovu naklonil hlavu a posadil se. „ Chceš vědět, kdo je Emmett?“ zeptala jsem se a sedla si vedle něj, ruce jsem si natáhla a položila na kolena přitisknuté k hrudi.

„ To je můj švagr, víš?“ nejistě jsem na něj pohlédla. Tvářil se, že mě poslouchá. „ A taky můj bratr a podle papírů i nevlastní synovec.“ Ušklíbla jsem se. „ Je to ten nejbláznivější a nejveselejší upír, jakého můžeš potkat...“

Seděli jsme společně na zemi v kuchyni dlouho do noci. Vyprávěla jsem mu o Emmettovi úplně všechno, co mě napadlo.

Bylo hezké na něj vzpomínat. Nechápala jsem, proč jsem se tomu tak dlouho vyhýbala a proč mě to předtím tolik bolelo. Jako by mě ta malá koule rezavých chlupů té bolesti zbavila.

Nevšimla jsem si, kdy usnul, ale v půlce jedné historky o Emmettových kouscích jsem si uvědomila, že se jeho dech ustálil a srdíčko opět ztišilo.

Měla jsem strach, že mu bude zima, když bude ležet tak blízko u mě. Sotva jsem se pohla, abych odstoupila, jeho zářivé oči zasvítily do tmy. Vrátila jsem se zpátky do původní polohy.

Váhavě se mi po vratkých nožičkách vyšplhal do klína, kde se stočil do klubíčka a znovu zavřel oči.

Byl to neskutečný pocit, když mě jeho teplé tělíčko zahřívalo, zvedající se hruď do mě narážela a tep mi vibroval každou částečkou diamantového těla. Nejistě jsem zvedla chvějící se prst a velmi nežně, pamatujíc na jeho neskutečnou křehkost, jsem mu přejela po střapaté hlavičce. Ozval se zvuk, připomínající burácení motorové pily. Předl. On předl!

„ Taky tě mám ráda, Edwarde,“ zamumlala jsem a stiskla prsty druhé ruky prstýnek na krku.

Ne. Můj Edward mě miluje – nikdy by na mě nezapomněl.

Edward byl neskutečně inteligentní zvíře. Vyhýbal se mi, když jsem byla hladová a utěšoval mě, když mi bylo zle a smutno. Každý den na mě čekal na schodech u garáže, než jsem se vrátila ze školy a pak mi seděl na klíně, když jsem pracovala. Jen díky němu jsem odolala touze sebrat se a odjet zpátky  do Ameriky a Cullenovi sama najít.

Sedm let. Sedm dlouhých let jsem je neviděla. Opravdu na mě zapomněli?

Já na ně ne. Vyprávěla jsem Edwardovi o každém z nich, kromě samotného Edwarda. To nešlo, ani koucourek nedokázal překonat moji bolest nad jeho ztrátou.

Kde byl? Proč se pro mě nevracel? Slíbil mi to! Slíbil to, když odcházel...

Dívala jsem se na měsíc, který na mě svítil oknem. Edward spal. Škrábala jsem ho za uchem a neodvažovala se ani dýchat, abych ho nevzbudila. Dělala jsem to tak vždycky, když jsem byla v noci doma a ne v práci.

Gabriela už tu dlouho nebyla, asi týden. Uvažovala jsem, co se děje, jestli jsem ji přece jen nakonec odradila nebo se pud sebezáchovy opožděně spustil. Bylo to možné. Občas jsem si nedávala pozor a udělala krok vedle. Mohla si všimnout, že se mnou něco není v pořádku. Měla by si všimnout, každý člověk by si všiml.

Ozvalo se bušení na dveře. Edward s sebou trhl a probudil se. Položila jsem ho na sedačku a vydala se otevřít, po cestě jsem rozsvítila. ' Kdo by se ke mně dobýval v jednu ráno?'

„ Páni, ty jsi snad poprvé zaklepala!“ vydechla jsem ohromeně, když jsem spatřila Gab. „ Vzbudila jsi mi kočku,“ vyčetla jsem jí ještě.

„ Ty snad nikdy nespíš,“ zabrblala. Sama na sobě měla pyžamo a přes to přetaženou bundu.

„ Pche!“ ulétlo mi a pak jsem si ji přejela od hlavy k patě. „ Co tu chceš? Předpokládám, že nejdeš na návštěvu, když je tak pozdě a klepeš. Nebo se mi spíš snažíš rozbít dveře. Normální lidi touhle dobou spí,“ podotkla jsem otráveně a ustoupila jí z cesty, aby mohla dovnitř.

„ Vykradla jsem se z domu. Mám zaracha,“ objasnila mi a svezla se na sedačku vedle Edwarda.

„ Zaracha?“ podivila jsem se. „ Jsi přece už plnoletá!“

„ To vykládej našim.“ Protočila oči.

„ Hm. Přišla sis popovídat?“ složila jsem ruce na prsou.

„ Ne,“ odpověděla krátce. Trochu se mě to dotklo.

„ Takže?“

„ Něco potřebuju,“ objasnila mi.

„ Jak jinak,“ zamumlala jsem. „ Vždycky příjdeš, když něco potřebuješ. Takže... O co jde?“

„ To není pravda, nechodím jenom, když něco potřebuju!“ bránila se. Vyčkávala jsem. „ Půjčila by jsi mi něco?“ zamrkala.

„ Co?“ Byla jsem netrpělivá a nebavilo mě to. Proč pořád chodit kolem horké kaše?

„ No. Potřebuju dočíst nějaké knížky k povinné četbě a všimla jsem si, že ty tu máš Máj. Je to celkem krátký, tak jsem si říkala, jestli by jsi ho na chvilku nemohla postrádat.“

„ Kvůli tomuhle si utekla z domu? Aby sis půjčila knížku?“ zvedla jsem obočí a snažila se zakrýt své překvapení, že si vybrala tu jedinou věc, kterou jsem jí půjčit nechtěla a nemohla. Dostala jsem ji od Cullenových k narozeninám. Jeden z mála důkazů, že jsem si je nevymyslela.

„ Prosím.“

„ Tuhle ne. Každou jinou, ale tuhle ti nemůžu půjčit.“

„ Proč?“

' Protože jsem ji dostala od sedmi milovaných upírů před osmi lety k dvatřicátým narozeninám?' To by asi nešlo.

„ Prostě proto,“ odsekla jsem.

„ Co ti to udělá, když ji nebudeš mít pár dní na polici.“

„ Gab, ne...“ začala jsem a pak jsem zmlka, ruka mi automaticky vystřelila ke krku. Vysel mi tam další důkaz. Měla pravdu. Jen pár dní... Přešla jsem ke knihovně a vytáhla ji. Rukou jsem přejela láskyplně obal. „ Byl to Edwardův nápad,“ zazněl mi v uších Emmettův hlas. Ruce se mi roztřásly.

Rychle jsem ji Gabriele podala, než bych si to stihla rozmyslet. „ Máš tři dny. Ani o minutu víc. Jasné?“

„ Naprosto. Díky. Jsi ten nejhodnější člověk, kterého jsem kdy poznala!“ popadla ji a vyběhla z domu. „ Dobrou noc, Týno a dík!“ zamávala mi.

Vrátila jsem se do pokoje a stulila se na zemi do klubíčka. „ Byl to Edwardův nápad. Edwardův... Byl to nápad...“ Emmettova tvář se mi před očima kroutila, jako by byla z vody, jeho hlas zněl hrůzostrašně.

Bylo slunečné odpoledne. Seděla jsem s Edwardem v křesle a upřeně se dívala na prázdné místo v knihovně. Gab tu byla teprve včera, vlastně dnes ráno a já už byla nedočkavá.

Najednou dveře prudce bouchly a dům zaplnila Gabrielina vůně a zběsilý tlukot jejího srdce. Vběhla do pokoje z očí jí šlehaly blesky.

„ Dlouho jsi tu nebyla, ale mohla jsi zůstat u toho klepaní,“ prohodila jsem suše.

„ Jak můžeš být tak klidná!“ zakřičela na mě.

„ Nejsem klidná,“ odvětila jsem klidným tónem. „ Ale nemusím u toho přece křičet. Což mě přivádí na myšlenku, proč na mě ty ječíš?“

„ Mám na to plné právo!“ zuřila.

„ O tom silně pochybuju. Tohle je můj dům,“ zavrčela jsem. Lezla mi na nervy.

„ Nechtěla by jsi mi to vysvětlit?“ Zamávala mi před nosem moji knihou.

„ Co jako?“ zvedla jsem obočí. „ Mám ti to předčítat?“

„ Ne sakra! Chci vědět, co jsi zač!“

„ Cože?“ vyjekla jsem. Jak by to mohla zjistit? Vždyť ona byla maximálně nevšímavá!

Otevřela knihu a vytáhla něco z jejích stránek. „ Jsi to ty?“ strčila mi před oči malou fotku. Znala jsem ji. Velmi dobře. Moje jediná svatební fotka.

Zalapala jsem po dechu. Tolik to bolelo. „ Kdes to vzala?“ vypravila jsem ze sebe.

„ Tak jsi to ty?“ zeptala se znovu.

„ Ano,“ hlesla jsem a přitom to byla lež. S tou šťastnou osobou na snímku už jsem neměla téměř nic společného.

„ Jsi vdaná?“ vyštěkla.

„ Ano,“ zopakovala jsem. Přišla mě sem snad mučit?

„ Lžeš!“ okřikla mě.

„ Ne.“ Zakroutila jsem hlavou. Neviděla jsem Edwarda sedm let, ale naše manželství stále platilo.

„ Je tam datum,“ upozornila mě vítězoslavně. „ Nemohla ses vdávat v patnácti a přitom vypadat stejně jako dnes.“

„ Nevdávala jsem se v patnácti,“ přiznala jsem se a zavřela oči.

„ Kolik ti je?“

„ To ti nemůžu říct,“ zašeptala jsem a strašně se snažila nemyslet na tu noc, kdy mi Edward řekl, že všichni odjíždí.

„ Proč?“

„ Prostě nesmím. A navíc by tě to vyděsilo.“

„ Myslím, že to přežiju,“ procedila skrz zuby.

„ Fajn,“ rezignovala jsem, můj hlas zněl mrtvě. Jestli mě Volturiovi zabijí kvůli jménu, nebo proto, že jí to řeknu, bylo vlastně jedno. „ Sedni si.,“ poručila jsem.

„ Já postojím.“ Složila si ruce na prsou.

„ Je mi osmnáct.“ Otevřela jsem oči a podívala se, jak bude reagovat. „ Už dvadvacet let,“ dodala jsem. Zavrávorala a svezla se k zemi.

„ Páni,“ vydechla.

„ Věříš mi?“ Byla jsem ohromená.

„ Asi jo. A vysvětlíš mi, jak je to možný? A kde je vůbec tvůj manžel?“ začala se vyptávat. Trhla jsem s sebou. Neměla jsem sebemenší ponětí, kde Edward zrovna je a ona mi to připomněla.

„ Dobře. Řeknu ti to, ale musíš mi slíbit, že to nikomu nepovíš. Za prvé by tě asi poslali k cvokaři a za druhé, bys to neměla vědět a pokud se dozví, že to víš, tak to asi nepřežiješ.“

„ Huh.“ Srdce se jí na chvilku zastavilo a pak se rozběhlo rychleji. „ Fajn, slibuju, povídej,“ pobídla mě.

„ Můj životní příběh nemá šťastný konec, tak jak se to asi od všech příběhů očekává, nemá dokonce ani moc šťastný začátek. I když mě vzpomínat bolí a já jeho obličej vidím stále před očima, některé příběhy by neměly být zapomenuty...“