Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

26. Nový přítel

Bázlivě jsem se krčila ve stínu staré pergoly, pozorovala proud slunečního světla, který se ke mně neúprosně blížil a nadávala si do pitomců.

Ovšem kdo mohl tušit, že se slunce po týdnu neustávajícího deště tak zničehonic objeví?

'Alici by se něco takového nestalo!' proletělo mi naštvaně hlavou, když jsem se těsněji přitiskla k zetlelému dřevu.

Trhla jsem s sebou, jak se mi její jméno nečekaně zjevilo v mysli. Posledních pět let jsem se všemu, co by mi je mohlo připomínat, velkým obloukem vyhýbala. Moje přesvědčení, že nadpřirozený výlet do Volterry byl jen můj výmysl, se každým dnem stále víc a víc vytrácelo.

Udělala jsem všechno, co bych pravděpodobně udělala, kdybych byla s nimi.

Na polici v obýváku leželo moje maturitní vysvědčení, v garáži stálo malé tiché autíčko, které jsem uměla řídit a měla jsem k tomu zákonné oprávnění. Studovala jsem historii, chodila na lov a hrála si před zvědavými sousedy alespoň částečně na člověka.

Ale, když jsem tohle všechno měla splněno – lednička byla naplněna zbytečným jídlem, domácí úkoly, seminární práce, eseje, byly pečlivě vypracované, byt uklizený, moje oči světlounce jasné a já neměla už kam jít – ani do školy ani do práce, kterou jsem si nějakým zázrakem taky sehnala, hroutila jsem se u sebe v pokoji záchvaty žalostného šílenství či apatickým čekaním na smrt zíráním do zdi.

Zbytečně.

Za celých těch pět let se nic nezměnilo. Moji rodiče byli stále mrtví, můj bratr stále daleko a Edward se nevracel a neexistoval ani sebemenší náznak, že by se to mělo něco z toho změnit. Začala jsem věřit, že na mě skutečně zapomněl.

Lidem jsem se v drtivé většině případů stranila, pokud jsem s nimi zrovna netrávila dopoledne ve stinných přednáškových halách, či noci v malé kanceláři. A oni to přijali a nezvonili u mých dveří, ani mě nezastavovali na ulici. Považovali mě za namyšlené „ zlaté dítě“ bohatých rodičů, které se snaží žít na vlastní pěst s jejich dotacemi. Zvedal se jim ze mě žaludek a k tomu se ještě přidával instinktivní strach kořisti. Všichni mi dali pokoj. Všichni až na jednoho člověka.

Člověka, který byl jediná bytost, k níž jsem byla schopná během toho dlouhého temného života bez nich, pocítit mírné sympatie.

V jejím případě jsem snad ale ani neměla na výběr. Ano. U Gabriely si nikdo nemohl vybírat jestli o její společnost stojí, nebo ne. Ona se na to nikdy neptala, jak mi ostatně sama předvedla, než jsem ji vzala na milost a přijala ji jako nutné zlo téhle příšerné noční můry, ač mi její přítomnost lezla strašně na nervy.

Ztuhla jsem, když jsem si uvědomila, že se tu má každou chvíli objevit. 'Jak jí asi k čertu vysvětlím, že nejsem schopná přejít pár metrů po slunci?' Gab nevěděla, kdo jsem a já doufala, že to tak zůstane. Bála jsem se, že kdyby to věděla, tak by s křikem opustila dům a já bych přišla o její vtíravou přítomnost. Byla chyba, že mi na ní začalo byť sebemíň záležet.

Poznaly jsme se tak, že se mi jednou v noci omylem vloupala do domu. Byla mnou naprosto uchvácená. Jak moji krásou, tak mrtvým suchým sarkasmem, se kterým jsem ji vyhazovala. Další den se vrátila. A i ten další přišla znovu. Otravovala mě svým nezastavitelným žvatláním stejně jako Alice, když plánovala naši svatbu. Drtila jsem opěrky křesla a snažila se ignorovat burácení jejího srdce, příšerně hlasitého v tom malém pokoji, i její vůni, která byla všude kolem mě a pálila mě v hrdle, zatímco ona mě zahrnovala podrobnostmi jejího nezáživného života.

Téměř vrněla blahem, když našla někoho, kdo ji poslouchá a nepřerušuje. V rodině se sedmi dětmi bylo pro každého velmit těžké se prosadit. Zdálo se, že ji moje zjevná apatie a nezájem neodrazuje, spíše ji to fascinovalo a já se po čase přistihla, že jejímu švitoření opravdu naslouchám a chybí mi, když někdy musím na několik dní odejít na lov. Lovila jsem totiž na Slovensku, bylo to výhodnější.

Gabriela byla energická šílená sedmnáctiletá osoba, která postrádala jakýkoliv takt a úctu k soukromí jiných. Procházela se mi po domě s naprostou samozřejmostí, jíž nebylo možné vzdorovat, jedla moje jídlo, aniž by se ptala a šťourala se mi v životě až to hraničilo s drzostí.

Často mi pokládala naprosto nesmyslné otázky. Jako třeba když se mě před týdnem zeptala, jestli jsem alergická na zvířata.

Většinou jsem se jejími otázkami přestala zabývat hned, jak je vyslovila, ale tahle mi uvízla v hlavě a musela jsem nad ní stále dumat. V nesmyslné touze být k ní alespoň trochu upřímná, jsem jí tehdy řekla, že ne i když jsem pak, tak tiše, že mě nemohla slyšet, dodala: ' To oni jsou alergičtí na mě.'

Taky se zdálo, že postrádá jakýkoliv pud sebezáchovy. Nebezpečně se ke mně přibližovala, když moje oči byly barvy velmi kvalitního černého uhlí nebo po mně chtěla půjčit náplast, když se řízla do prstu - málem jsem tehdy vyletěla z kůže.

Po čase jsem její přítomnost začala vítat, bylo to chvilkové vytrhnutí z té nekončící letargie. I když to s sebou neslo jistá bezpečností opatření, jako třeba poživatelné jídlo v ledničce, zapnuté topení, častější lovy nebo rozvrtaná postel brzo ráno.

Někdy jsem dokonce musela uznat, že mě baví. Přesto jsem se nikdy jejím poznámkám nedokázala zasmát. Vlastně, neusmála jsem se od mé nepovedené svatební noci. Opět jsem se pouze nechala vláčet proudem mého života.

Paprsky slunce se ke mně hladově natahovaly a já už neměla kam ustupovat, každým okamžikem se musely dotknout mé blédé kůže a odrazit se od ní.

Slyšela jsem, jak v domě klaply dveře a vzápětí se ozvalo hlasité: „ Týno!“

„ Gab, sakra.“ zamumlala jsem a beznadějně pohlédla na oblohu.

Plul po ní jediný maličký obláček, který měl rozhodnout. Sotva se dotkl slunečního kotouče a na trávník dopadl jeho stín, vysprintovala jsem, abych ho přeběhla.

Skočila jsem na stěnu domu a vyhoupla se do otevřeného okna od koupelny. Jen co jsem dopadla na špičky chodidel na kachličkách, mrak odplul a místo u pergoly, kde jsem před chvilkou stála, se zalilo světlem.

Popadla jsem z police gumičku, jako alibi a vystřelila do přízemí. Dnes jsem měla mimořádné štěstí.

„ Mohla by ses konečně naučit klepat,“ zamručela jsem a stahovala si vlasy do gumičky, sledujíc vysokou osobu stojící u okna, jako by tam viděla ducha. Trhla s sebou, když jsem se objevila mezi dveřmi. Srdce jí bušilo jako o závod. Ale bylo tam ještě něco, nedokázala jsem určit, co to je, ale něco bylo jinak.

„ Viděla jsi to?“ vydechla.

„ Co?“ zeptala jsem se bez zájmu a posadila se k jídelnímu stolu, hlavu si složila do dlaní.

„ Něco bylo venku.“ ukázala palcem za sebe. „ A strašně rychle se to hýbalo.“

Prudce jsem se napřímila a otočila se na ni. Oči měla rozšířené šíleným strachem – konečně správná reakce.

„ Nic tam nebylo Gab,“ zalhala jsem a upřela na ni své oči, abych ji přesvědčila o své pravdě. Zaposlouchala jsem se,  jestli se její srdce už uklidnilo. „ Co máš pod tou bundou?“ vyštěkla jsem, když jsem ucítila dalšího tvora v místnosti. Ta holka fakt nebyla normální. Jako by nestačilo, že mám co dělat, abych nezabila ji, ona mi sem tahá další zásoby krve, přímo pod nos.

„ Nic,“ usmála se nevině.

„ Nelži mi!“ zuřivě jsem se k ní přibližovala a pak jsem začala zase pěkně rychle couvat, když jí mezi zipem vyčouhly dvě maličká rezavá ouška.

Zdálo se, že si všimla, jak mé oči najednou zčernaly. Povzdechla si a vytáhla malinké rezavě pruhované kotě, beze stopy kajícnosti ve svém zářivém obličeji ho položila na kuchyňskou linku a otevřela dokořán ledničku. Přitiskla jsem se zády ke zdi a zatínala pěsti, odolávajíc touze, zabít je oba. Gabrielu ze vzteku a to zvíře z hladu.

„ Není roztomilý?“ zašvitořila a vytáhla sklenici s mlékem a zhluboka se napila.

„ Není,“ zasyčela jsem. „ Odnes to odsud!“

„ Ale no tak Týno!“ zasmála se. „ Snad se toho drobečka nebojíš?“

Byla slepá? Drobeček na mě cenil zuby, nakrčený na lince, srst naježenou. Alespoň někdo tu měl soudnost.

„ Nemůžeš tu být pořád sama, zblázníš se z toho. Četla jsem, že kočky jsou úžasně společenské,“ pokračovala dál.

„ Seber si tu užasně společenskou potvoru a zmiz!“ zavrčela jsem hrozivě. „ Nechci nic takového ve svém domě.“ Dala jsem důraz na slovo svém a snažila se o přísný tón, ale hlas se mi třásl strachem, že se přece jen neovládnu. Opravdu jsem je nechtěla zabít.

„ Ne,“ odvětila klidně, položila láhev na dřez a podrbala kočku za ušima. „ Nechápu, proč se tu zavíráš jak v hrobce, ale snad bys v tomhle baráku, do kterého se klidně vejde celá rodina, mohla najít místečko pro to nevinné opuštěné stvoření.“ Udělala štěněcí oči.

„ Jsi otravnější než Alice,“ zabručela jsem. Vypadlo to ze mě, ani nevím jak, ale tentokrát nenásledovala žádná bolestivá reakce. Příliš jsem se soustředila na ty dvě životem pulzující srdce.

„ Nevím sice, kdo je Alice, ale beru to jako poklonu.“ Ušklíbla se.

„ Vypadni,“ poručila jsem ledově.

„ Nejdřív mi slib, že si ho necháš,“ ignorovala můj pokyn.

„ Ne. Nechápeš to, já nemůžu mít žádné živé zvíře v domě.“ Navztekaně jsem na ni zahlížela.

„ Říkala jsi, že nejsi alergická,“ oponovala a opřela se zády o ledničku.

„ To jsem říkala, ale změnila jsem názor,“ zakvílela jsem bezmocně. Oheň chtíče mi spaloval hrdlo, až to bylo nesnesitelné.

„ Nemůžeš změnit názor na to, jestli jsi nebo nejsi alergická na zvířata.“ Zvedla obočí.

„ To sakra můžu. Vrať to zvíře, kde jsi ho našla.“ přestala jsem pro jistotu dýchat, doufala jsem, že si toho nevšimne.

„ To nemůžu. Našla jsem ho na ulici, umřelo by tam hladem, chudinka.“ láskyplně se na něj zadívala.

'Jasně, a myslíš, že tady ho čeká lepší smrt?' bručela jsem v duchu a neodtrhovala od ní oči, protože kdybych se podívala na ten bezbraný uzlík, tak by zněj zbyla jen hromádka zakrvácených hlupů.

„ Hele, já ho nemůžu vzít domů,“ zaprosila. „ Nech si ho tu týden a pokud si ho nezamiluješ, přísáhám, že si ho odnesu, ok?“ Podívala se nade mě na nástěnné hodiny.

„ Ne, to nej-“ začala jsem protestovat.

„ Jejda! Musím jít. Tak zatím. Pa broučku.“ pohladila kočku a vyběhla ke dveřím.

„ Stůj! Gabrielo!“ zavolala jsem za ní. Měla jsem sto chutí ji třemi pomalými krůčky dohonit, dotáhnout ji zpátky a donutit ji odnést si to. Nechápu, proč jsem to neudělala. Už bylo pozdě. Nemohla jsem ji napadnout na ulici.

Otočila jsem se pomalu na prskající zvířátko na lince. Znovu jsem začala couvat ke zdi. A pak jsem to spatřila.

Kocourek na mě zíral dvěma zlatavýma, skoro žlutýma očima. Takové oči jsem měla já těsně po lovu. Takové oči měl Edward, když jsem k němu kráčela tou krátkou uličkou v kostele...

Zalapala jsem po dechu a ztuhla v půlce pohybu, jen jsem se utápěla v tom pohledu. Najednou ze mě spadla všechna touha po jeho krvi. Nemohla jsem zabít něco, co mělo Edwardovy oči. Ale on měl očička plná nenávisti a strachu.

Musela jsem si získat jeho důvěru! Jenže jsem nevěděla jak. Přeletěla jsem očima po místnosti, jak jsem hledala inspiraci. Všimla jsem si mléka stojícího na dřezu. Kocourkovi přesně v tom okamžiku zakručelo v bříšku, nepřestával však švihat malým ocáskem a obezřetně mě pozorovat. Oči se mi rozjasnily.

Velmi velmi pomalu, abych ho nevystrašila, jsem se přesouvala k lince. Opatrně jsem otevřela skříňku a vyndala malou misku. Dávala jsem si pozor, abych jediným prudkým pohybem všechno nezkazila. Bylo to bláznivé. Toužila jsem po tom, aby zůstal. Bylo to proti přírodě! Kořist a predátor nemohli žít v tak těsné blízkosti!

Nalila jsem misku plnou bělostné kapaliny a mléko uložila na své místo do lednice. Otočila jsem se čelem k epicentru zvuku, který se rozléhala celým domem a pošoupla jsem po hladkém povrchu misku k němu. Neodvažovala jsem se k němu ještě přiblížit blíž. Určitě by utekl, jen co by se ho dotkl ledový vzduch šířící se kolem mé kůže.

„ Nemusíš se bát. Neotrávila jsem ho. Neublížím ti.“ Konejšivě jsem k němu promluvila. „ Nedokázala bych to,“ dodala jsem polohlasem.

Tvoreček na mě nedůvěřivě pohlédl, ale přestal švihat ocasem. Došlo mi, že dokud budu v kuchyni taky, ani se toho nedotkne.

Stejným tempem jako předtím jsem se začala přesunovat ke dveřím. Odešla jsem k sobě do pokoje a posadila se na postel. Napínala jsem uši, abych slyšela, co se děje dole.

Byla jsem tak nervózní, jestli to vyjde, že jsem začala netrpělivě ťukat rukou do dřevěného žebroví postele, až se v ní objevila malá prohlubeň.

Začal pít. Poslouchala jsem, jak se tempo jeho polykaní zrychluje, zatímco se srdíčko uklidňovalo. Už se nebál.

Seděla jsem v pokoji dokud se nesetmělo a poslouchala ty uklidňující zvuky. Jeho dech se ustálil a tep zpomalil. Spal.

Tiše jsem sešla do přízemí a nakoukla do kuchyně.

Spinkal stočený do klubíčka kolem prázdné misky na lince. V tom okamžiku se ve mně probudil naprosto nový pocit. Chtěla jsem ho chránit. On potřeboval ochranu.

Opřela jsem se o futra a dívala se na něj, jak spí. Po tváři se mi roztahoval něžný úsměv. Po pěti letech jsem se skutečně usmála.

„ Krásné sny, Edwarde,“ zašeptala jsem.