Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

25. Nesnesitelná bolest

Smutně jsem stála ve stínu okna, daleko od zářivých paprsků jarního slunce. Zírala jsem ven na přísně upravenou zahradu teď už jen mého domu. ' Všechno ti to vrátím,' slíbila jsem tiše, když jsem vybírala potřebnou částku, abych ho mohla zaplatit.

Můj dům byl můj už více jak měsíc. Dosáhla jsem svého – zůstal v rodině. Měla jsem už vyřízené všechny potřebné papíry a byla zase oficiálním občanem této země. Oficiálním? Ne. Samozřejmě se to neobešlo bez otřesného, zdlouhavého falšování a uplácení, než se mi to povedlo. Ovšem za něco takového by se nemusela stydět ani Alice. Bolestně jsem sevřela papír, co jsem držela pořád v ruce.

Ano, rozhodně jsem měla důvod k radosti... Nebo alespoň k pocitu jistého zadostiučinění. Ale ani jedno z toho se nedostavovalo.

Všude kolem mě se vznášela jen netečná clona smutku, který byl teď mým stálým společníkem stejně jako tvář, která se mi bez ustání vznášela před očima, ať jsem je měla otevřené, nebo naprosto zbytečně zavřené. Tvář anděla. Tvář mého ztraceného manžela. Mého Edwarda.

A dnes se k ní přidaly další dvě. Tváře mých rodičů. Tváře mých mrtvých rodičů.

Vztekle jsem odkopla stoličku, která stála u mých nohou. Roztříštila se na malinkaté kousíčky, jenž se rozletěly všude kolem.

Zemřeli při autonehodě. 6. března 2011. Téměř měsíc před mojí svatbou!

Zmačkala jsem papír, který mi tuhle příšernou novinu oznamoval do kuličky a odhodila ho do kouta.

Můj bratr odjel pár týdnu potom. Nikdy se nevzpamovatoval z mé smrti a když i naši rodiče byli pryč, nic ho tu nedrželo. Nemohl tu vydržet. Všude jen ten tíživý pocit viny, který se teď usadil na mě.

Všechno tu zůstalo. Všechno, až na vybavení Jakubova pokoje. Ten byl dočista vybílený. Nezůstalo tam ani smítko prachu.

Můj pokoj, jak jsem poznala, když jsem se ho snažila otevřít z venku, byl už neskutečně dlouho zamčený. Tipovala bych, že už tak patnáct let... Hořce jsem se pousmála. Pokud ovšem nepočítáme návštěvy drobné zelenooké víly, která ho udržovala uklizený.

Tělem mi zmítala bez ustání bolestivá agónie. Všechno bylo ztraceno. Nebyl už žádný důvod to trápení prodlužovat.

Problém byl, že jsem neměla jediné tušení, jak by mohl upír spáchat sebevraždu, pokud by se ovšem nezaletěl podívat na návštěvu k Volturiovým, kteří přímo prahnout po jeho smrti. To by ovšem tomu upírovi nesměla pod krkem držet nůž hrozba, jenž hlásala smrt jeho milovaných, spolu s ním.

Opět jsem v afektu rozbila další část vybavení těsného obývacího pokoje. Zhroutila jsem se do těsného klubíčka na tenký strakatý koberec.

„ Nezvládnu to. Já to nevydržím, Edwarde!“ zakřičela jsem v bezmocném zoufalství. A zaryla prsty hluboko do vlasů. Na krku se mi na dlouhém řetízku houpal snubní prstýnek. „ Edwarde, prosím,“ zašeptala jsem. Prosila jsem ho, aby to skončil. Neměla jsem už sílu pokračovat.

Moje tělo se najednou ocitlo v ohni.

Doufala jsem, že už je to konec. Že jsem konečně vysvobozená. Před očima se mi zatmělo.

A pak se temnota rozestoupila

Byla jsem v nějaké místnosti, ale ne v tom maličkém obývacím pokoji, kde jsem se náchazela před chvíli. Nejdřív ji celou viděla rozmazaně, později začala nabírat ostré obrysy.

Vnímala jsem jak ohnivá muka, jenž spalovala moje diamantové tělo, tak postavy stojící kolem mě.

Po mé pravici stáli s vážným výrazem ve tváři Carlisle a Esmé, na druhé straně pak Emmett, Rosalie a Jasper. Alice stála daleko od nás, příliš blízko dalšímu upírovi, přítomnému v této malé studené kamenné místnosti.

Marně jsem pátrala po tom nejdůležitějším - po Edwardovi. Nebýt jeho nepřítomnosti a toho neznámého myslela bych si, že jsem se ocitla v nebi. Téměř jsem vrněla blahem, když jsem mohla opět spatřit ty božské tváře těch neúžasnějších bytostí na světě. Bylo mi jedno, že se mé tělo kroutí v ohnivých mukách. Vydržela bych to, kdybych se na ně směla dívat dál.

Chtěla jsem otočit hlavu, abych toho viděla víc, ale nešlo to.

„ Ach! Edwarde, je mi tak líto, že jsi s sebou nepřivezl i svou ženu! Moc rád bych ji poznal.“ Usmál se nepříjemně muž v dlouhém černém hábitu a pohlédl na mě nenávistným pohledem. Znovu jsem začala pátrat po mém muži. „ Řekni, jak se jmenuje?“ předstíral zdvořilý zájem.

„ Nechme té frašky, Aro!“ vyšlo z mých úst hlasem chvějícím se nepříčetným vztekem, ale i tak nadpozemsky krásným. „ Držíte nás tu už týdny! Ach ano, vlastně. Prokazuješ laskavost své nové přítelkyni!“ vyštěkl Edward mými ústy.

Carlisle mi zdrženlivě položil ruku na prsa. Pohlédla jsem dolů a spatřila modrou košili a dvě mužské ruce, které mi nepatřily. Na jedné z nich se vyjímal stejný prstýnek, jaký mi visel kolem krku.

Edward to jeho varovný pohled ignoroval. „ A když už mluvíme o mé ženě, rád bych ji ještě někdy viděl!“ Zuřivě udělal několik kroků k Arovi.

Emmett společně s Jasperem ho rychle chytili a ruce mu zkřížili za záda. Neměl šanci se k němu víc přiblížit.

„ Obávám se, že to nebude možné,“ pronesl konverzačním tónem Aro a spojil prsty v maličkou stříšku.

Celá rodina ztichla.

Edward s sebou začal nepříčetně cukat a snažil se k němu dostat. Alice se svezla na zem a chytila se za hlavu.

„ Ano. Správně.“ Pokýval hlavou na souhlas. „ Chápej, není to nic proti vám, Carlisle byl a vždycky bude mým přítelem, ale nemůžeme si dovolit nechat vaši rodinu se dál rozrůstat.“ Mávl rukou a začal mluvit k ostatním, kterým se na tváři usadil nechápavý, vyděšený výraz. „ Nebojte se. Nehodlám nikoho z vás připravit o život, dokonce ani tu vaši hvězdičku, ne. Jen...,“ dramaticky se odmlčel. „ … asi by bylo lepší, kdyby jste na ni zapomněli.“ Tvářil se, jako by jim uděloval pouze dobře míněnou otcovskou radu.

„ K tomu nás nikdy nemůžete donutit!“ zaprskala Rose jako kočka a hodila zlatavými vlasy, z očí jí sršely blesky. „ Nikdy na ni nezapomeneme.“

„ Ach, Rosalie.“ Pokýval shovívavě hlavou a obrátil všechnu pozornost k ní. „ Já vás nehodlám nutit.“ Usmál se nepříjemně. „ Ne. Budu k vám daleko milostivější.“ Začal přeházet po místnosti. Zvuk jeho kroků se hlasitě odrážel od stěn. „Asi jsem se nevyjádřil přesně... Já vás prostě připravím o veškeré vzpomínky na ni. Nebudete mít ponětí, že někdo, jako je ona, vůbec existuje. Řekněte, není to skvělé?“ zachichotal se a zatleskal nadšeně rukama. „ Vůbec nic neucítíte!“ sliboval a luskl prsty.

„ To nemůžeš, Aro!“ vykřikl Carlisle a naprosto odhodil svoji masku klidu. Obličej se mu zkroutil nenávistí, chřýpí se mu roztáhlo a obočí naježilo. Vypadl hrůzostrašně. Nikdy jsem ho tak neviděla.

Dveře se otevřely a dovnitř vešla celá garda upírů v čele s jedním, s kápí staženou hluboko do obličeje.

„ To je Luis,“ představil ho Aro. „ Má velmi zajímavou schopnost... Dokáže mazat a měnit vzpomínky. Dnes se užasně hodí.“ Přešel ke dveřím, které zůstaly otevřené. „ Do toho Luisi.“ Kývl na něj hlavou a zmizel.

Upíři - bodygardi se rozestavěli kolem dokola a každý chytil jednoho Cullena. Emmeta i Edwarda, stále zuřivě bojujícího, drželi každého dva.

První přišel Luis k Esmé.

Zmítala s sebou v rukách svého věznitele, ale marně. Položil ji něžně dlaň na temeno.

„ Ne,“ vzdychla a svezla se k zemi, jako by byla mrtvá.

„ Esmé!“ vykřikl Carlisle a začal se prát se svým strážcem.

Přišel další na řadu. Luis mu stejně jako Esmé položil pouze ruku na hlavu a i on se sesul k zemi.

Pokračoval k Alici, stále zabalené do klubíčka. Vůbec se nebránila jeho doteku. „ Christine.“ Slyšela jsem ji zašeptat, než její tělo zmrtvělo.

Zbyvající členové rodiny se začali zmítat s o to větší vervou. První zavřela své krásné oči Rosalie. Pak Emmett a Jasper.

Zbýval už jen Edward.

Luisova dlaň se neomylně přitikla k jeho hlavě. Jeho pohled byl podivnou směsicí odporu a lítosti. Svou ruku opět stáhl.

Zvedl Edwardovu paži a sebral mu snubní prsten. Z Edwardových úst se vydralo nenávistné zavrčení, když ho schoval k sobě do kapsy.

„ Bude to tak lepší,“ promluvil sladkým hlasem s francouským přízvukem. A dokončil svou práci.

„ Kristýno!“ zakřičel Edward naposledy a pak byla už jen všude tma a oheň.

Ležela jsem na zemi v obýváku. Ruce a nohy mi nekontrolovatelně škubaly. Tělo mi hořelo neviditelným ohněm.

Nedokázala jsem to zastavit.

Pokoj se ponořil do tmy a zase se rozsvítil slunečními paprsky. Moje tělo začalo zářit. Společně s každým duhovým odleskem oheň ustával a bolest se soustřeďovala do jednoho místa – do hrudi – ovšem s o to větší silou

Tělo s sebou přestalo házet, zůstalo bezvládně ležet na zemi a zářilo. Zdálo se  mi, že se na celou scénu dívám jakoby zhora.

Slunce začalo postupovat pokojem, až zmizelo z mého diamantového povrchu.

Odplazila jsem se do kouta a pevně přitiskla kolena k tělu.

Nevnímala jsem bolestivé stahy v mém kamenném žaludku. Něco mě bolelo daleko víc. Moje srdce. Jako kdyby umřelo podruhé.

Záchvaty bezslzného pláče střídaly stavy naprosté apatie. Neměla jsem ponětí, co budu dělat, jestli to je pravda. Seděla jsem tam tak dny, možná týdny.

Nakonec jsem se přesvědčila, že to pravda není a vstala jsem.

„ Byla to jen další mučívá hra mé psychicky naprosto zničené mysli. Nebudu se tím zabývat. Mám spoustu jiné práce, než se Edward vrátí,“ prohlásila jsem a začala uklízet v pokoji.

Nějak jsem dokázala obnovit své zásoby síly, abych to čekání vydržela, ale nevěděla jsem, kolikrát se mi to ještě podaří.

Najednou jsem se zarazila. Nemohla jsem si vzpomenout, proč jsem to rozbila. Sebrala jsem malou kuličku papíru a rozložila ji. Zavrávorala jsem. „ Mrtví, jsou mrtví,“ zašeptala jsem.

Přestala jsem se sbíráním třísek a odhodila je zpátky na zem. Vyběhla jsem k sobě do pokoje a otevřela skříň dokořán.

Nebe proťal zářivý blesk a osvítil okolní krajinu. Milovala jsem letní bouřky, když jsem potřebovala jít ven.

' Ne,' zarazila jsem se. ' Nejdříve budu muset na lov!'

Vyrazila jsem z domu do deště...