Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

24. Sama

Nevím, jestli jsem tam hodlala sedět, dokud se nevrátí nebo dokud nepřijedou Volturiovi. Nemyslela jsem na nic, co by se mohlo stát. Jediné, co jsem dokázala, bylo utápět se v smutku. Z toho stavu mě po nekonečně dlouhých dnech probral až příchod řadového policisty.

Nejdříve jsem uslyšela kola auta klouzající po sněhu. Zpozorněla jsem v domnění, že jsou to oni. Pak jsem ale uslyšela srdce. Opět jsem upřela svou pozornost k oknu. Nezajímalo mě, kdo to je, ani co chce. Neměl tu co dělat. Určitě zase odjede, až zjistí, že jede špatnou cestou.

Auto zastavilo, pak se ozvalo klapnutí dveří a povzdech. Následovaly pomalé těžkopádné kroky a tiché mumlání.

„ Doktore Cullene?“ promluvil neznámý mužským hlubokým hlasem a zaklepal na skleněnou výplň hlavních dveří. Trhla jsem s sebou při zvuku toho jména a bolest mi opět prudce vystřelila do celého těla. „ Paní Cullenová?“ Další rána. Zoufale jsem si obmotala ruce kolem hrudi, doufajíc, že mi to pomůže.

Dveře se ze skřípotem otevřely a dům naplnila vůně jeho krve společně s chladivým vzduchem. „ Je tu někdo?“ zakřičel na celý dům a srdce se mu zrychlilo. „ Tuhle práci mi byl čert dlužen. Vypadá to tu jak v zámku hrůzy,“ brblal si pro sebe a začal dům prohledávat. „ Haló!“ zakřičel a přibližoval se stále víc a víc k pokoji, kde jsem byla já.

Bylo čím dál těžší ho ignorovat. Byla jsem hladová a na dně. Bylo mi jedno, jestli zabiju bezbranného nevinného člověka, nebo nějaké zvíře. Nezáleželo na tom. Krvelačná bestie ve mně se začala probouzet a vytláčela do pozadí moje lidské truchlící já. Zvuk jeho tepu mi burácel v uších.

„ Slečno Cullenová?“ oslovil mě.

To jméno mě vrátilo do reality. Neotočila jsem se na něj, jen jsem dál pozorovala svůj odraz v okně, který se tam s začal objevovat jak nebe temnělo. Tu dívku naproti jsem nepoznávala.

„ Slečno Cullenová?“ Přibližoval se ke mně ze zadu. „ Kde je váš bratr a jeho rodina?“ ptal se.

Někde uvnitř se ve mně zvedla silná vlna nevole. Já byla už přece paní. Ale co mi to bylo platné, když můj manžel tu nebyl?

„ Jsou pryč,“ zamumlala jsem nepřítomně. Ta věta ve mně proudila jako kyselina.

„ Slečno?“ obezřetně se dotkl mého ramene. Bylo to, jako bych dostala elektrický šok. Jeho srdce zběsile tlouklo. Dovádělo mě to k šílenství.

„ Jsou pryč!“ zaječela jsem raněné zvíře a postavila se tak rychle, že židle odletěla na druhou stranu a narazila do stěny. Policista ode mě zděšeně odstoupil.

„ Jste v pořádku?“ hlas se mu strachy třásl.

„ Ne!“ odsekla jsem. „ Vypadněte odsud,“ poručila jsem znovu tím mrtvým tónem. „ Vypadněte!“ zařvala jsem, když se k ničemu neměl.

Tentokrát poslechl. Otočil se na patě a pelášil, jako by mu za patama hořelo. Pneumatiky zakvílely a znovu zavládlo ticho.

Pár dlouhých minut jsem netečně stála uprostřed pokoje.

Otupělost zmizela, vystřídal ji nesnesitelný vnitřní neklid. Těkala jsem očima kolem sebe. Obrazy vzpomínek se kolem mě míhaly.

Edward sedící u piána...

Emmett obímající Rose...

Poskakující Alice...

Jasper dumající nad partií šachů...

Dveřmi vchází usměvavá Esmé s květinami v rukou...

Carlisle u okna se starou knihou v kožené vazbě...

Usmívající Edward v obleku se na mě otáčí. Ten večer mě požádal o ruku...

„ Už ne.“ Chytila jsem se za hlavu a vyběhla do patra.

Všichni stojí rozestavění kolem zabradlí. Edward mě poprvé žádá o ruku. Myslím si, že je to žert...

„ Musím pryč,“ zamumlala jsem a vklopýtala k sobě do pokoje.

Popadla jsem svůj školní batoh a obrátila ho dnem vzhůru. Učebnice se vysypaly na zem. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Spěchala jsem. Každou vteřinou se objevaly stále další a další vzpomínky. Musela jsem jim utéct.

Otevřela jsem jeden ze šuplíků u psacího stolu a začala na zem vyhazovat papíry. Konečně jsem našla, co jsem hledala. Kreditní karta.

Od té doby, co jsem ji dostala, jsem ji nikdy nepoužila. Byla na ní obrovská částka. Prý pro všechny situace. Teď se mi to hodilo. Položila jsem ji na stůl a sehnula se k papírům, co jsem předtím pohodila na koberec. Doklady. Pas, falešný rodný list, falešná občanka. Přidala jsem je ke kartě na stůl.

Přeběhla jsem ke skříni a otevřela ji dokořán. Popadla jsem první rifle, co mi padly pod ruku a svetr a mrskla s nimy na postel. Za chvíli se k nim přidala i bunda a spodní prádlo. V rychlosti jsem se oblékla.

Pak jsem se postavila před zrcadlo. Sehla jsem se k malé šperkovici a vytáhla z ní dlouhý stříbrný řetízek. Zavřela jsem oči a stáhla si z prstu snubní prstýnek. Stihla mě další dávka bolesti. Zatnula jsem zuby, abych nekřičela a navlékla prsten na řetízek, který jsem si potom pověsila kolem krku a strčila za výstřih.

Zvedla jsem batoh a začala do něj cpát sadu náhradního oblečení, svoje papíry, kreditní kartu a mobil. Už jsem odcházela, když jsem se vrátila a z náhlého popudu přešla ke knihovně. Bylo tu něco, co jsem tu nechtěla nechat. Věděla jsem, že to bude vyvolávat příliš mnoho vzpomínek, ale bylo mi to jedno. Vytáhla jsem Máj, co jsem dostala na narozeniny a narvala ho do už tak přeplněného batohu.

Na schodech před domem jsem se zastavila. Bylo nezodpovědné takhle odejít. S vypětím všech sil jsem se vrátila. Pozavírala jsem všechny okenice a zamkla pokoje.

V Edwardově jsem se chvíli zdržela. Vypadalo tam, jako by nikdy neodešel. Jako by tu všichni stále byli. Jako by měli každou chvíli vejít do dveří. Běhal mi z toho mráz po zádech. Něžně jsem přejela prstem po hřbetech obalů jeho cédéček. ' Jak mě najde, až se vrátí? Bude mě vůbec hledat?' Sama jsem nevěděla kam jdu, jak by mě on mohl najít?

' Kam půjdu?' položila jsem si nekompromisně otázku. Musela jsem to vědět, než odsud zmizím. Musela jsem mu tu nechat nějaké vodítko. ' Kam bych vůbec chtěla odejít? Tohle je můj domov...Domov! Proč vždycky příjdu o to, na čem mi nejvíc záleží? Nejdřív moje lidská rodina a teď moje láska a moje druhá rodina. Není to nefér?!' Nemilosrdně jsem se pousmála – v mém životě nebylo nikdy nic fér. Musela jsem opustit svůj život už jednou a teď můj život opustil mě. ' A proč bych se nemohla ke svému životu vrátit? Vrátím se domů! Vrátím se domů, na Moravu, ke své rodině. A tam na něj budu čekat!' rozhodla jsem se náhle.

Popadla jsem ze stolu papír a tužku a napsala Edwardovi krátký vzkaz – Jedu domů. CH. - on to pochopí a přijede si pro mě.

Na nic už jsem nečekala. Na nic už jsem nemyslela. Zamknula jsem za s sebou a klíč schovala v garáži. Pak jsem se rozběhla k městu. Po cestě jsem se nakrmila. Nechtěla jsem opakovat tu samou chybu, jako když jsem přijela sem.

Až daleko později v letadle do Prahy mi došlo, že se asi jen těžko můžu ukázat doma po pátnácti letech a čekat, že se nic nezmění. Ale nehodlala jsem od svého plánu ustoupit. Musela jsem tam. Bylo to to poslední světýlko života, které jsem v dálce viděla. Stačí jen, když si vymyslím nějakou přesvědčivou výmluvu. To nebude žádný problém.

Přeletěli jsme nad Španělskem.

Zatáhla jsem okénko. Byla jsem tak blízko. Stačilo jen v Praze přesednout na letadlo do Říma a brzy bych už byla s nimi.

Ne! Nemohla jsem za nimi. Bylo mi jedno, že by mě Volturiovi zabili, kdybych se tam objevila. Na mém životě už nezáleželo. Byla ze mě jen troska. Skořápka bez duše. Ale kdybych tam přijela, zabili by mou rodinu společně se mnou. To jsem nesměla dovolit. Oni musí žít!

Pevně jsem stikla do dlaně prstýnek na svém krku. „ Vrať se mi,“ zašeptala jsem.

Letadlo začalo klesat.

Konečně jsme přistáli, popadla jsem svůj.batoh a vydala se halou k východu.

Měla jsem štěstí. Bylo jaro a tak i když bylo brzo ráno, bylo zataženo, ale nepršelo. Připomnělo mi to Forks. Spokla jsem paniku, co se drala na povrch a razila si davem cestu ven.

Jen jsem se tam dostala, ztuhla jsem. Bylo to tu jiné. Nevypadalo to tu jako tenkrát, když jsem tu žila. Všechno bylo nové. Nevěděla jsem, co si tu počít.

Pak jsem poznala jednu velmi starou budovu a podle ní si určila, kde se vlastně nacházím. Chtěla jsem jít na autobusové nádraží a svést se domů. Už jsem byla jen pár ulic daleko, když mi došlo, že sebou nemám žádnou hotovost, neměla jsem čím zaplatit. Měla jsem jen americkou kreditní kartu.

„ Sakra!“ zaklela jsem a začala se vymotávat z města. Budu jít muset pěšky, alespoň tam budu rychleji.

Kolem poledne jsem se přiblížila k mému rodnému městu.

Taky bylo jiné. Nemohla jsem najít náš dům. Mezi novými domy jsem se neorietnovala.

Zmateně jsem bloudila v dešti ulicemi a rozhlížela se kolem a zoufale hledala nějaké vodítko. Jak se mohlo moje malé městečko za pár let takhle změnit?

Nakonec jsem se zdrceně posadila na patník a ruce složila do dlaní. Byla jsem tak blízko a přece tak daleko.

„ Jste v pořádku?“ ozval se mi za ramenem tichý hlas.

Lekla jsem se. Vůbec jsem toho dotyčného neslyšela přicházet, i když jeho srdce se teď, když už jsem o něm věděla, ozývalo dost hlasitě.

„ Já...“ Zaváhala jsem a otočila se na něj. Nevěřícně jsem zamrkala. S tím mužem jsem kdysi chodila do školy! On mě naštěstí nepoznal. „ Nevíte, prosím vás, kde je ulice U sadů?“ vyhrkla jsem. Věděla jsem, že on to tu zná a určitě bude vědět, kde to je i kdyby ji náhodou přejmenovali.

„ U sadů? No to je souběžná ulice s touhle, ale už víc jak deset let, se ta ulice jmenuje Tylova.“ Poškrábal se na hlavě.

„ Já už tu dlouho nebyla,“ vysvětlila jsem a rychle se postavila, batoh hodila přes rameno. „ Tak vám děkuju. Nashle.“

Vystřelila jsem jako blesk k místu, kam ukazoval, ani jsem se neohlédla. Už jen pár minut a budu doma! Nemohla jsem se dočkat, až zase uvidím brášku a rodiče! Ne jako iluze, ale doopravdy.

Nedočkavě jsem se rozběhla. Konečně jsem ho uviděla. Můj domeček! Tam jsem vyrůstala. Zastavila jsem se před ním a ohromeně pozorovala tu stavbu. Vůbec se nezměnil. Vypadal pořád stejně. Přála jsem si, aby tam se mnou byl Edward. Aby viděl to co já. Bolest v těle se opět začala stupňovat. Zalapala jsem po dechu a bezděčně ustoupila o krok dozadu.

Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. ' Edward se vrátí. Slíbil mi to!' opakovala jsem si v duchu, dokud jsem se neuklidnila.

Znovu jsem se podívala na dům. Udělala jsem pár kroků a přešla ke dveřím. Už jsem měla prst skoro na zvonku, když mi došlo, že něco není v pořádku.

Pozorně jsem se zaposlouchala a nic jsem neslyšela. To byl ten problém. Nebylo slyšet, jak členům mé rodiny tlouknou srdce. Dům byl prázdný!

Natáhla jsem do plic spoustu vzduchu, jestli něco neucítím. Třeba jsou jen v práci, nebo na nákupu. Ne. Vůně linoucí se z domu, byly už příliš slabé. Byli pryč už několik týdnů.

Kdesi hluboko ve mně se něco zhroutilo. ' To není možné!' kroutila jsem zuřivě hlavou. ' Přijela jsem pozdě! Jsou pryč! Oni taky...'

Posadila jsem se na schodek u dveří a opřela se zády o dveře. Neměla jsem sílu cokoliv udělat, ani na cokoliv myslet.

Začalo se stmívat. Mokré vlasy se mi lepily k obličeji. Lidé, kteří chodili okolo, se po mně otáčeli. Nemohla jsem tu zůstat sedět přede dveřmi navěky.

Apaticky jsem vstala. Nechtělo se mi teď na noc nikam chodit. Ani jsem nevěděla, kam půjdu. Pohlédla jsem smutně na dům. Mohla bych chvíli zůstat tady. I když bez nich už je to jen pustá stavba, kdysi to byl můj domov. Matně jsem si vzpomínala, že okno v mém pokoji bylo uvolněné. Nebyl by zas až takový problém, se tam dostat, pokud ho ovšem za ty roky neopravili.

Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe, ale ulice teď byla úplně prázdná. Chtěla jsem obejít dům a po stromě v zahradě se vyšplhat k mému oknu, když jsem si všimla cedule za sklem.

NA PRODEJ! VOLEJTE 697 154 382.

Pod nápisem bylo logo nějaké realitní kanceláře.

Chvíli jsem tupě zírala na ty slova. Nedokázala jsem střebat myšlenku, že by ten dům mohl vlastnit někdo jiný, než moje rodina. 'To se nesmí stát! I kdybych ten dům měla koupit sama!'  řekla jsem si vduchu.

Shodila jsem batoh ze zad a vyhrabala mobil. Poháněna prudkým rozhořčením jsem vytočila číslo a čekala až se ozve vyzváněcí tón.

„ Haló?“ ozval se v repráčku strohý ženský hlas.

„ Eh,“ zaváhala jsem. „ Dobrý den, tady Cullenová,“ ohlasila jsem se. Trhla sjem s sebou, jak jsem to vyslovila.

„ Dobrý den. Potřebujete něco?“

„ Já... Totiž vlastně ano!“ Začala jsem si nervózně žmoulat kraj bundy. „ Chtěla bych koupit ten dům v Tylově ulici. Je ještě volný?“

„ Tylova ulice?“ ujišťovala se žena..

„ Ano,“ přisvědčila jsem. Slyšela jsem šustění nějakých papírů

„ Ten dům je ještě volný,“ oznámila mi. „ Chcete si ho prohlédnout?“

Zamyslela jsem se. Nebylo to potřeba. Znala jsem každý jeho centimetr, ale asi by bylo lepší, kdybych souhlasila. Vypadalo by to divně, kdybych odmítla. „ Ano, chci.“

„ Hodilo by se vám to zítra? Dejme tomu ve tři hodiny odpoledne?“

„ Jistě.“

„ Pak tedy zítra. Nashledanou.“

„ Nashledanou,“ zamumlala jsem, ale ona už hovor ukončila.

Držela jsem telefon v ruce a přemýšlela nad tím, co jsem zrovna udělala. ' Copak já jsi můžu dovolit koupit dům?' Samozřejmě, měla jsem kreditní kartu, za kterou bych si jich mohla koupit několik, ale příčilo se mi z ní utrácet víc peněz, než bylo nezbytně nutné. Byly to Carlisleovi peníze, ne moje.

Donutila jsem svoje nohy k pohybu. Vešla jsem do zahrady, která byla už silně zanedbaná a prohlédla si stěnu. To nebyl problém.

Rozběhla jsem se a mrštně se vyhoupla na okenní parapet. Stačilo jen jemně stiknout rám a okno poslušně odskočilo.

Skočila jsem do pokoje, obezřetně se nakrčila a rozhlížela se kolem. Viděla jsem velmi dobře, i když už byla tma.

Nic se tam nezměnilo, všechno bylo na svém místě. Zdálo se, že v mém pokoji se zastavil čas. Zvedla jsem ze starého psacího stolu fotku v rámečku.

„ Kam jste mi zmizeli?“ zeptala jsem se do ticha a přejela prstem po obličejích svých rodičů a brášky. Stáli jsme před domem a smáli se na celé kolo. Bylo to focené pár týdnů, před mou přeměnou.

Šla jsem ke dveřím a chtěla je otevřít. Byly zamčené.

Nezabývala jsem se tím. Přešla jsem k posteli a posadila se na ni. Sebrala jsem z ní velkého zaprášeného plyšáka a přitiskla si ho k hrudi.

Můj život byl už naprosto v troskách. Nic nezůstalo...

Moji rodiče byli pryč. Můj bratr byl pryč. Moje nová rodina byla ve smrtelném nebezpečí kvůli mně a můj manžel, smysl mého života, byl daleko ode mě.