Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

23. Konec

Leželi jsme společně v posteli a odpočívali.

Opírala jsem se Edwardovu hruď a prstem mu opatrně přejížděla po jízvách na břichu. Poťouchle jsem se zasmála. „ Zapomněla jsem napsat Blackovi ten děkovný dopis.“

„ On to přežije,“ pohladil mě po rameni. „ Podívej,“ zvedl moji ruku natočil ji tak, aby se světlo malé lampičky odráželo od snubního prstýnku.

„ Je tam něco napsáno,“ vydechla jsem  a začala to luštit.

„ Je tam moje jméno a dnešní datum,“ napověděl mi. „ Nechci, abys na mě zapomněla,“ hlesl a smutně zavřel oči.

„ Já na tebe nezapomenu,“ dušovala jsem se a přejela mu tváři. „ Budeme pořád spolu. Navěky.“

„ Nepřeji si nic jiného,“ zašeptal, ale oči neotevřel.

Bylo to tu zas. Byl smutný, ztrhaný, ztrápený. Bezradně jsem vstala, oblékla si jeho košili, která se válela na zemi a postavila se k oknu. Zkřížila jsem ruce na prsou a zírala ven.

„ Kristýno?“ zeptal se tiše.

Otočila jsem se na něj. Díval se na mě se zjevnou bolestí v očích. Chtělo se mi vztekle řvát a rozbíjet všechno kolem sebe, když jsem to viděla.

„ Edwarde, řekni mi, co se stalo,“ poručila jsem slabým hlasem. „ Nemůžu se dívat, jak se stále trápíš. Bolí mě, že ti nemůžu pomoc,“ přiznala jsem.

Posadil se a schoval si hlavu do dlaní.

' Sobče!' křičela jsem na sebe v duchu. ' Proč mu to děláš?' Nátahla jsem ruku a chtěla se ho dotknout. Chtěla jsem se mu omluvit, že jsem to řekla a vrátit se do jeho náruče.

„ Odjíždíme,“ promluvil dřív, než jsem to stihla udělat. Ruka mi ztuhla v půlce pohybu a čelo se mi nechápavě zkrabatilo.

„ Proč?“ divila jsem se.

„ Musíme, nejde to dál odkládat.“ Jeho hlas zněl velmi unaveně.

„ Nechápu. Nejsme tu ani tři roky, není žádný důvod odjíždět, nebo snad ano?“

„ Tanya,“ odpověděl mi zavrčením.

„ Co je s ní?“ zeptala jsem se mrazivě a ustoupila zpátky k oknu. ' To se trápí kvůli ní?' Najednou jsem to nechtěla vědět. Nestála jsem o objasnění, tušila jsem, že to bude hodně zlé.

„ Odjela do Itálie. Do Volterry.“

„ A my pojedeme za ní?“ otázala jsem se znechuceně. „ Řekni mi jediný důvod, proč by jsme to měli dělat.“

„ My pojedeme do Volterry. Ty s námi nejdeš,“ oznámil mi nemilosrdně a na okamžik zvedl hlavu z dlaní, aby se na mě podíval. Zavrávorala jsem. Celé moje tělo zničehonic zmrtvělo. ' On mě opouští?'

„ Jsem tvoje žena, jdu s tebou,“ dostala jsem ze sebe. Chtěla jsem, aby můj hlas zněl silně a nekompromisně, ale šlo mě sotva slyšet.

„ Ne,“ zavrtěl odmítavě hlavou. „ Nemůžeš jet s námi, i když bych si to přál. Nemůžeš jet do Volterry.“

„ Proč bych nemohla?“ znovu jsem složila ruce na prsou.

„ Protože jestli se k ní jen příblížíš, tak tě Volturiovi s největší pravděpodobností zabijí,“ zasténal.

„ Cože?“ vyjekla jsem a doufala jsem, že jsem špatně slyšela. „ Vůbec je neznám a nic jsem jim neudělala, proč by mě měli chtít zabít?“

„ Protože jsi Cullenová,“ odpověděl prostě.

Zmateně jsem zamrkala. Těžkopádně jsem zpracovála nové informace. „ Nerozumím tomu. Co jim záleží na mém přijmení? A jak to všechno souvisí s tím, že chcete odjet?“

„ Pojď sem.“ Natáhl ke mně ruku v prosebném gestu. „ Vysvětlím ti to.“ Přijala jsem jeho ruku a posadila jsem se vedle něj na postel.

Vzdychl, přitáhl si moji ruku klín a pevně ji stikl. Díval se mi svýma zlatýma očima do obličeje a začal vyprávět: „ Volturiovi jsou velmi stará upírská rodina a v našem světě uplatňují pár důležitých zákonů.“

„ To vím,“ přikývla jsem a nechápala, kam tím směřuje. „ Nikdo o nás nesmí vědět.“

„ Správně. Je ale pár dálších, neoficiálních zákonů.“ Sklopil na okamžik oči a pak se mi podíval zostra do očí. „ My jsme jeden z nich porušili.“

Pořád mi to nedocházelo. Navíc jsem si nedokázala představit, jak kdokoliv z mé rodiny porušuje nějaké zákony. „ Jaký?“ vyhrkla jsem.

„ Je to složité. V podstatě jde o to, že Volturiových je celkově pět, zbytek tvoří jejich garda velmi mocných a silných upírů. Naše rodina je velká, až abnormálně velká a naše schopnosti z nás dělají velmi silnou konkurenci, pro kohokoliv. Kdybychom na ně zaútočili, měli bychom velikou šanci, že by jsme vyhráli-“

„ My na ně ale nechceme útočit, nebo snad ano?“ přerušila jsem ho.

„ Samozřejmě, že ne.“ odbyl mě netrpělivě. „ Jim stačí jenom to, že vědí, že jsme toho schopní. To jestli to uděláme nebo ne, není vůbec podstatné. Nezáleží jim na tom. Chtějí nás zničit dřív, než my zničíme je. Dokud nás bylo sedm, dávali nám pokoj. Z části proto, že Carlisle byl jejich přítel a z části proto, že doufali, že se k nim někdo z nás přidá. A pak ses objevila ty.“ Políbil mě na ruku a slastně zavřel oči, jakoby vzpomínal.

Zděšeně jsem poslouchala, co mi vykládá. Měla jsem pravdu, tohle bylo zlé. Bylo to horší, než jsem si představovala.

„ Zahrávali jsme si s ohněm, když jsme tě přijali za svou sestru,“ pokračoval, obezřetně se na mě podíval, jak zareaguji na jeho slova. Netečně jsem seděla, neschopná jakékoliv reakce. „ Nepochop mě špatně. Všichni tě měli od začátku rádi. Nevedli jsme téměř žádné diskuze. Miloval jsem tě, už tenkrát. Jediné na čem mi záleželo, bylo, abych byl s tebou. Bylo mi jedno za jakou cenu. Věděli jsme, že až se dozví oni, bude z toho obrovský problém. Nehodlali jsme si ale nechat diktovat, co smíme a nesmíme dělat.“ Zuřivě zaťal volnou ruku v pěst. „ Volturiovi se vůbec nemuseli dozvědět, že je nás víc. Možná, že by nám to vyšlo, kdyby se neobjevila Tanya. Nikdy bych nevěřil, že bude schopná tak zareagovat. Rozhodla se v podstatě, že když mě nemůže mít ona, tak mě zničí. Odjela do Volterry, aby o tobě Volturiovi informovala, aby jim řekla, že se budeme brát a že se staneš s konečnou platností další z Cullenových. Touží po tvé smrti. Nenávidí tě celou svou existencí a mě taky. Jenomže tohle její melodramatické vyřizování účtů zničí celou naši rodinu.“

Pomalu mi docházelo, v jak obrovském nebezpečí jsme se ocitli. „ Tím, že jsme se vzali, jsme tedy poslali celou rodinu na smrt?“ vyslovovala jsem pečlivě každé slovo. To vědomí mě drtilo jako mlýnské kameny. „ Věděl jsi to,“ obvinila jsem ho tiše. „ Jak jsi to mohl dopustit?“

„ Ne, Kristýno. Tak to není. Je velká naděje, že z toho vyvázneme. Když budeme ve Volteře dřív, než oni na nás sami zaútočí, můžeme to všechno urovnat. Proto tam musíme co nejdřív. A to, že jsme se vzali, na celé té věci vůbec nic nemění. Volturiovým je úplně jedno, jestli jsi moje sestra nebo manželka. Jsi pro ně prostě jen hrozba. Hrozba, kterou je potřeba odstranit.“ otřásl se při té představě. „ Bylo to ode mě ale velmi špatné, že jsem si tě vzal, aniž bych ti to řekl, aniž bych ti dal možnost svobodně se rozhodnout, jestli to takhle chceš. Ale nedokázal bych odjet s tím, že jsem to neudělal, že jsem tě ztratil.“ Jeho hlas byl prosebný.

Neodpověděla jsem. Myslím, že mi ještě nedošlo, co pro mě... co pro nás, jeho slova znamenají.

„ Ty poslední dva měsíce byly nesnesitelné. Vědomí, že se nám čas každou vteřinou krátí, že se blíží čas, kdy tě budu muset opustit a nechat tě samotnou, bez ochrany, bez rodiny. Mučilo mě to. Mučí mě to.“

„ Říkáš to, jako by ses neměl vrátit,“ zasténala jsem a opřela se čelem o jeho hruď.

„ Vrátím se,“ ujistil mě a pohladil mě po vlasech. „ Ale neočekávám, že na mě budeš čekat s otevřenou náručí. Vím, že za to, že jsem tě vystavil takovému nebezpečí, budu muset zaplatit tvojí láskou,“ řekl to, jako by šlo o čistou kalkulaci, s naprostým klidem.

„ Ty... ty se... ty se se mnou rozcházíš?“ rozvzlykala jsem se.

„ Bude to tak asi nejlepší.“ Tentokrát se jeho hlas mírně zachvíval.

„ Ne,“ vydechla jsem. „ Prosím, nedělej to,“ žadonila jsem. „ Jsi celý můj život. Nedokážu bez tebe žít. Nedokážu bez tebe existovat.“

„ Já to nechci udělat, Kristýno. Příliš tě miluji. Může ale trvat roky, než se vrátíme.“

„ Já počkám,“ slibovala jsem. „ Budu čekat, jak dlouho budeš chtít. Jen mě prosím neopouštěj.“

„ Jsi si jistá?“ zvedl moji hlavu a podíval se mi do očí.

„ Ano,“ hlesla jsem a utápěla se v jeho pohledu.

„ Miluji tě,“ řekl a začal mě líbat.

Po tváři mi tekly slzy a já mu polibky oplácela. Milovali jsme se. Bylo to plné zoufalství a bolesti, protože jsme oba věděli, že je to naše poslední noc, kterou strávíme spolu, přinejlepším na hodně dlouhou dobu.

Edward mě k sobě tiskl v pevném objetí a stíral mi z tváře slzy, které nebylo možné zastavit. Ani jsem se o to nepokoušela. Musela jsem plakat, příliš to bolelo. Trhalo mě to na kousky. Můj svět se zhroutil jako domeček z karet.

„ Kdy... kdy odjíždíte?“ dostala jsem ze sebe z obtížemi.

„ Dnes,“ zašeptal zoufalým hlasem a objal mě ještě pevněji. Obličej mi zabořil do vlasů a zuřivě vdechoval jejich vůni.

„ Řekni mi, že to není pravda,“ zaprosila jsem a kapky slané vody mu jedna za druhou dopadaly na hruď. „ Řekni, že se mi to jenom zdá, že je to jen zlá noční můra.“

„ Nemůžu.“

„ Proč se to stalo? Proč nemůže být normálně lidsky šťastní?“ rozzuřila jsem se najednou.

„ Nejsme lidé,“ upozornil mě tiše.

Do pokoje začalo prosakovat denní světlo. Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem ten okamžik. Nenáviděla jsem čas, za to, že plyne.

„ Už je čas.“ oznámil mi bolestně Edward.

Poslušně jsem se zvedla a oblékla, nevnímala jsem, co si oblékám. Nezáleželo na tom. Stála jsem uprostřed pokoje a najednou nevěděla co dál. Setřela jsem si z obličeje slzy, které už mi přestaly téct. Dole klaply dveře. Tohle byl konec. Čas vypršel.

Rozběhla jsem se a přitiskla se pevně k Edwardovi. Schovala jsem si hlavu na jeho hrudi. Musela jsem využít každého byť sebemenšího okamžiku, který nám ještě zbýval. Vdechovala jsem jeho vůni a doufala, že se mi dostatečně zaryje do paměti, abych ji nikdy nezapomněla. On dělal to samé.

„ Edwarde,“ ozval se Carlisleův smutný hlas.

„ Pojď,“ hlesl, ale nepohnul se.

„ Ne.“ Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.

Pak s sebou najednou trhl. Vzal mě za ruku a odváděl z pokoje. Sešli jsme dolů. Všichni už tam stáli. Zvedli k nám oči. Včerejší radostná nálada a úsměvy byly pryč. Včerejšek mi přišel tak vzdálený... Jako by existoval v jiném vesmíru, než ve kterém jsem se nacházela teď. Teď jsem byla v oživlé noční můře. Přeletěli nás očima a zastavili se u mého obličeje a očí opuchlých od pláče.

„ Je mi to líto, Chris,“ zašeptal Carlisle. Škytla jsem a znovu se rozplakala. Jako by nestačilo, že ztrácím manžela, já přicházím i o rodinu!

„ Bude se mi stýskat, sestřičko,“ řekla Rosalie něžně a objala mě.

„ Nebreč. Upíři nebrečí,“ setřel mi Emmett jednu ze slz a pak mě začal drtit ve svém objetí.

„ Sbohem.“ Jasperův hlas byl silně skeptický.

„ Nashledanou,“ opravila jsem ho a pokusila se o úsměv, nešlo mi to. Stejně tak mi ho oplatil. Oceňoval moji snahu, oba jsme věděli, že z nás dvou má pravdu asi on.

„ Vrátíme se,“ slíbila Alice a taky se ke mně přitulila.

„ Drahoušku,“ vzlykla Esmé. „ Moc mě to mrzí.“

Carlisle ke mně přistoupil s profesionálně klidným obličejem doktora. „ Neměla by ses tu moc dlouho zdržovat. Přijdou tě sem hledat,“ upozornil mě.

Vystrašeně jsem se otočila na Edwarda. Když odejdu, jak mě najde? „ To nemůžu,“ odporovala jsem slabě. „ Kam bych měla jít?“

„ Najdu si tě. Ať budeš kdekoliv,“ pohladil mě po tváři.

„ Rád jsem tě poznal, Christine.“ Natáhl ke mně Carlisle ruku. Váhavě jsem ji přijala. Chvíli mě za ni držel, sklouzla jsem pohledem do jeho obličeje. Zničehonic rukou škubl a taky mě objal. „ Neboj se. Bude to dobré.“

„ Chtěla bych ti věřit,“ vzdychla jsem.

Otočila jsem se zpátky k Edwardovi a podívala se mu naposledy do očí.

„ Slib mi, že se vrátíš,“ poručila jsem.

„ Slibuju,“ zašeptal.

„ Miluju tě,“ řekla jsem a pevně ho objala.

„ Já tebe. Navždy.“ Drtil mě ve svých rukách. Uchopil moji tvář pevně mezi své dlaně a zoufale se mi do ní podíval. „ Žij. I kdybych se nevrátil. Nevzdávej to.“ A políbil mě. Naposledy. Líbal mě velmi naléhavě, tvrdě.

„ Nemůžu bez tebe žít,“ vzlykla jsem, když mě pustil.

Šla jsem s nimi až před dům, kde už byly nachystané auta. Nepouštěla jsem jeho ruku, s každým krokem jsem ji čím dál víc drtila.

„ Ahoj, Kristýno,“ rozloučili se se mnou a nastoupili.

„ Nashledanou,“ zamumlala jsem a zírala na kolonu třpytivých automobilů.

„ Navěky,“ řekl Edward a vytrhl se mi.

„ Né!“ zakřičela jsem, když nastoupil a ani se neohlédl. Auta se rozjela. „ Ne. Prosím. Neopouštěj mě!“ opakovala jsem, i když už byly dávno z dohledu.

Stála jsem tam venku, ve sněhu několik hodin a bezpohnutí zírala na prázdnou cestu a na stopy, které už zasněžily vločky, nepřetržitě se sypající z nebe. Nebe opět plakalo. Plakalo za mně. Já už neplakala. Neměla jsem sílu.

„ Ach!“ vykřikla jsem bolestí. Měla jsem pocit jako by mi do hrudi někdo zabodl ostrý nůž. Klesla jsem na kolena. Bolest neustupovala, stávala se čím dál horší. Ležela jsem na zemi, tváří přitisknutá k zmrzlým závějím. Čas plynul a já ho nevnímala. Sníh na mě ulpíval, až mě nebylo vůbec vidět. Necítila jsem chlad. Cítila jsem jen spalující bolest v hrudi.

Po nekonečně dlouhé době, jsem se proti ní stala natolik otupělá, že jsem se odplazila do domu.

Posadila jsem se na židli a netečně zírala z okna. Venku se střídaly dny a já stále seděla a nebyla jsem schopná pohybu. Všechno ztratilo smysl. Bez Edwarda nic nemělo smysl.