Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

Omlouvám se, že ty části moc často nepřibývají. Ale vždycky to opravuju a občas na to úplně zapomínám... Tahle povídka má i s touhle ještě devět částí a Epilog. Pak na ni volně navazuje povídka Štěstí s podmínkou, kterou ješě dokončenou nemám.

Doufám, že se vám to líbí a budete číst dál.

P. S. : Tohle je předposlední šťastná část v týhle povídce, tak si ji užjte :)

Hollis 

22. Svatba

Do svatby zbýval už jen poslední den. Stála jsem jen tak v tričku na balkóně, opírala se lokty o zábradlí a zírala tupě na padající sníh kolem mě.

Ten poslední měsíc byl divný.

Edward mi samozřejmě nic neřekl. Nechtěla jsem s tím znovu začínat. Zdál se být den ode dne smutnější, jako by se děsil zítřejšího dne. Přičítala jsem to nervozitě, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že jde o něco víc. Kdyby si to rozmyslel, mohl tu svatbu klidně odvolat, nenutila jsem ho, aby si mě bral. Někdy jsem měla i dojem, že by to bylo lepší. Poslední dobou se mnou nebyl šťastný. A mě záleželo jen na tom, aby byl šťastný on, nezáleželo mi na tom, jak moc to bude bolet mě. Smířila bych se s tím, kdybych věděla, že to pro něj bude lepší.

Slyšela jsem Carlilea, jak klepe na dveře, ale ani jsem se neotočila. Dělala jsem, že ho neslyším. Carlisle mě vedl k oltáři a Emmett s Rose nám šli za svědky. Alice byla samozřejmě drůžička a Jasper byl prý družba, sice jsem nevěděla, co to vlastně znamená, ale zdál se být s tou rolí celkem spokojený.Vrzly dveře a on vešel do pokoje. Chvíli tam jen tak stál a já si domyslela, že mě hledá. Potom si asi všiml, kde jsem, protože mě oslovil.

„ Christine?“ zeptal se zmateně a postavil se mi za zády.

„ Ano?“ položila jsem si unaveně hlavu na ruce.

„ Nevypadáš zrovna jako šťastná nevěsta,“ prohodil kysele. Opřel se vedle mě a díval se společně se mnou do tmy.

„ A Edward nevypadá zrovna jako šťastný ženich,“ ušklíbla jsem se. „ Jsem jen nervózní. Bude to dobrý,“ ujišťovala jsem ho, ale sama jsem tomu nevěřila.

Chvíli bylo ticho. Jen jsme tam společně stáli a dívali se na padající vločky.

„ Bojím se,“ přiznala jsem se tiše.

„ Čeho?“ napřímil se prudce.

„ Já nevím, všeho. Edward se trápí, vidím to na něm a nemůžu mu pomoc. Mám strach, že je to kvůli nám. Co se stalo? Co jsme udělali špatně?“

„ Vy jste neudělali špatně vůbec nic.“ Objal mě otcovsky kolem ramen. „ Někdy ale dělat všechno dobře nestačí.“ Povzdechl si.

„ To není správné,“ postěžovala jsem si.

„ Já vím,“ zamumlal. „ Jediné, co ti můžu poradit, je, abys to nevzdávala. Některé věci ovlivnit nemůžeš, ale některé ano.“

Neřekla jsem nic. Mlčky jsem přemýšlela o jeho slovech a koukala do dálky. Přestalo sněžit a mraky se na chvíli roztrhaly a já na obzoru zahlédla třpytící se paprsky. „ Pak se tedy dnes stanu paní Cullenovou,“ řekla jsem a usmála se na ně.

„ Hodně štěstí,“ popřál mi. „ Budete ho potřebovat,“ dodal ještě polohlasem, když odcházel a já nevěděla, jestli jsem to měla slyšet.

Chvíli jsem tam ještě sama stála a pak se jako robot vrátila do pokoje, do kterého zrovna vcházela pozpátku Rosalie s obrovským bílým pytlem na šaty.

Položila ho opatrně na postel a potom se s úsměvem otočila na mě.

„ Jdeme na to!“ zahlaholila vesele.

Taky jsem se usmála a zavřela ze sebou balkónové dveře. „ Takže... Co mám dělat?“ tleskla jsem nervózně rukama a snažila se spolupracovat.

Kriticky si prohlédla a krátce se zamračila. „ Ze všecho nejdřív ze sebe sundej to mokré oblečení...“

O pár hodin později jsem stála uprostřed pokoje a všude kolem mě se rozprostírala sukně mých překrásných bílých šatů.

Rose mi zrovna vetkávala do vlasů malinkatou čelenku, když do pokoje vklouzly už oblečené Alice s Esmé. Esmé měla v ruce nádhernou kytici bílých lilií.

Rose ode mě odstoupila a umožnila mi tak pohled do zrcadla. Úžasem mi brada spadla dolů. Všechny tři se postavily za mě a dívaly se společně se mnou na můj odraz. Jejich obličeje zářily širokými úsměvy.

„ Jsi překrásná, drahoušku,“ zajíkla se Esmé.

„ Díky,“ špitla jsem.

„ No tak, Chris! Usmívej se. Dneska se vdáváš!“ okřikla mě Alice. Obrátila jsem svůj pohled k ní, abych jí předvedla přímo ukázkový šťastný úsměv, když mě oslepilo světlo.

„ Alice, co to děláš?“ svěsila jsem ramena a zmučeně na ni pohlédla. Alice držela v ruce polaroidový foťák a v druhé mávala malinkou fotkou.

„ Na památku,“ zasmála se rozpustile a obrázek mi podala. Taky jsem se neubránila smíchu.

„ Nezapomenu jedinou vteřinu z tohohle dne, nepotřebuju fotky,“ šklebila jsem se na ni.

„ To říkáš teď, za pár let budeš mluvit jinak,“ hrozila mi s poťouchlým výrazem prstem.

„ Tak si to za pár let povíme, ano?“ usmála jsem se na ni. Všechny tři najednou uhnuly pohledem, dělala jsem, že jsem si toho nevšimla a uhlazovala si sukni. Nehodlala jsem si dnešní den kazit přemítáním nad jejich prazvláštním chováním.

„ Půjdu se podívat za Emmettem,“ vyhrkla po chvíli trapného ticha Rose a vytratila se z pokoje. Alice taky zamumlala nějakou výmluvu a zmizela chvíli po ní.

„ Eh...můžu za to já?“ zvedla jsem nechápavě obočí.

„ Ale ne,“ zavrtěla hlavou Esmé. Podívala se na svoje ruce a nervózně se zasmála. „ Donesla jsem ti kytici.“ Podala mi květiny a uznale si mě prohlédla. „ Dokonalé.“

„ Díky, Esme,“ usmála jsem se.

„ Musím jít ještě dolů, já tě potom zavolám, ano?“ slibíla mi a taky odešla.

Postávala jsem před zrcadlem a pohrávala si s fotografií od Alice. Opatrně jsem odložila kytici na postel a přešla ke knihovně. Vytáhla jsem Máj, co jsem dostala loni k narozeninám a vložila ji mezi stránky. „ Žádné fotky,“ zabručela jsem potichu. Přejela jsem rukou po obalu a něco mě napadlo. Zavřela jsem oči a po tváři se mi roztahoval spokojený úsměv.

„ Ahoj,“ otočila jsem se zpátky do pokoje ke skupince tří kdysi nejdůležitějších lidi v mém životě. „ Budu se vdávat,“ prohlásila jsem pyšně, ale pak jsem zesmutněla. „ Mrzí mě, že tu nemůžete být se mnou.“

„ Chris!“ zavolala na mě Esmé.

„ Musím jít,“ rozloučila jsem se rychle a oni zmizeli. Vzala jsem do ruky kytku, chytila si sukni a vydala se dolů do přízemí.

U paty schodiště jsem mírně zaváhala, ale pak jsem hodila všechny pochybnosti za hlavu a jen si užívala ten příjemný lechtavý pocit, který se mi usadil dole v břiše.

V jedné ruce jsem držela lilie a sukni, druhou jsem se elegantně přidržovala zábradlí, jak jsem pomalu sestupovala dolů.

„ Okouzlující,“ vydechl Carlisle a nabídl mi rámě. Sklopila jsem rozpaky oči a zavěsila se do něj.

Pomohl mi nastoupit do auta, pak ho předem obešel a nastoupil taky. Nedočkavě jsem vyhlížela z okna a hrála si se stuhou na květinách.

Konečně jsme zastavili před maličkým kostelíkem. Ke vchodu vedly tři široké schody a každý z nich byl ozdoben bílými květinami. Zevnitř se ozývalo jen jedno jediné srdce, ale byli tam už všichni. Nemohla jsem se dočkat, až konečně uvidím svého anděla. Nejradši bych do kostela prostě vběhla, ale to nešlo, musela jsem postupovat přesně podle plánu.

Počkala jsem, až mi Carlisle otevře dveře. Společně jsme pak vešli do malého předpokoje, kde na nás už čekala netrpělivě Alice s Jasperem. Prohlédl si mě, uznale se usmál a já jsem cítila, jak se moje nedočkavost uklidňuje. Mrkl na Alici a vydali se spolu k oltáři uličkou, kterou jsem za chvíli měla kráčet já.

Zhluboka jsem se nadechla a postavila se před dveře, pak se celým kostelem rozezněl svatební pochod a dveře přede mnou se otevřely dokořán. Carlisle mi povzbudivě stikl ruku.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na druhou stranu kostela. Stál tam. Čekal na mě a na tváři měl můj tolik milovaný úsměv. Po dlouhé době jsem ho zase viděla se usmívat. Nemohla jsem uvěřit, že tohle božské nádherné stvoření bude už navždy moje.

Šla jsem s Carlisleem pomalu uličkou v rytmu hudby a měla oči jen pro něj, na tváři široký úsměv. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsme dorazili k našemu cíli. Pochod dozněl a já se ocitla jen pár cetrimetrů od své osudové lásky. Carlisle mi galantně políbil ruku a odešel si sednout za Esmé. Podala jsem Alici kytici bílých lilií a otočila se čelem k Edwardovi.

Natáhl ruce a lehce se dotkl mých prstů. Měla jsem pocit, jako by do mě někdo pustil elektrický proud.

Kněz začal mluvit, ale já jsem ho téměř nevnímala. Zvuky okolí ke mně nedoléhaly, jako by se spojení mezi mýma ušima a mozkem nějak ztratilo. Měla jsem oči jen pro Edwarda a jeho nádherný úsměv.

Zaregistrovala jsem, až když začal odříkat můj slib. „ Já, Kristýna Rousínká Cullenová.“

„ Já, Kristýna Rousínká Cullenová,“ zopakovala jsem bez dechu.

„ Si tě beru, Edwarde Anthony Masene Cullene,“ pokračoval.

„ Si tě beru, Edwarde Anthony Masene Cullene.“ Dívala jsem se mu do očí a ztrácela se v nich.

„ Za svého právoplatného manžela, budu tě milovat a ctít, v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí. K tomu mi dopomáhej Bůh.“

„ Za svého právoplatného manžela, budu tě milovat a ctít, v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí. K tomu mi dopomáhej Bůh.“ Při slově smrt jsem na něj spiklenecky mrkla a usmála se.

„ Já, Edward Anthony Masen Cullen.“ Otočil se kněz k Edwardovi.

„ Já, Edward Anthony Masen Cullen.“ Rozezněl se kostelem jeho sametový hlas.

„ Si tě beru, Kristýno Rousínská Cullenová.“

„ Si tě beru, Kristýno Rousínská Cullenová,“ zopakoval.

„ Za svoji právoplatnou manželku, budu tě milovat a ctít, v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí. K tomu mi dopomáhej Bůh.“

„ Za svoji právoplatnou manželku, budu tě milovat a ctít, v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí. K tomu mi dopomáhej Bůh.“ Na rozdíl ode mě se zatvářil vážně a smutně, když mi sliboval, že mě do smrti neopustí.

„ Vyměňte si svatební prsteny,“ pobídl nás. Jasper přikročil a podával nám na malém tácku dva zlaté prstýnky.

Opatrně jsem třesoucími se prsty jeden vzala a natáhla ho Edwardovi. On s klidným výrazem vzal ten druhý a navlékl mi ho ladně na prsteníček, potom moji ruku stikl a políbil mě na její hřbet. „ Navěky,“ zašeptal.

„ Tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“

Edward se pokřiveně usmál, přitáhl si mě k sobě a přitiskl své rty na ty moje. Obmotala jsem paže kolem krku a zničila tak i ten poslední volný prostor, co byl mezi námi.

Konečně ke mně začaly pronikat zvuky. Emmett začal tleskat a ostatní se k němu přidali. Na hlavu mi začalo něco padat. Se smíchem jsme se od sebe odtrhli a zaklonili hlavy, abychom viděli, co na nás padá. Byly to drobné bělostné lístečky růží.

„ Gratuluji!“ vypískla Alice a vrhla se mi kolem krku.

„ Velmi originální,“ kritizoval ji Emmett a zároveň se dral na její místo.

Vystřídali se všichni. Gratulovali nám, smáli se a dělali různé vtípky. V ten čas jsem byla dokonale šťastná, téměř jsem vrněla blahem.

Jídelna byla vyklizená, tak, aby tam vznikl dostatek prostoru, abychom mohli tančit. Tančila jsem s Carslileem, Jasperem i Emmettem a samozřejmě s Edwardem.

Byla jsem k němu přitisknutá a hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi, on jemně držel moji ruku a hrál si s mými prsty. Pomalu jsme se pohybovali v rytmu hudby.

Zavřela jsem oči a vdechovala jeho vůni. Něžně mě pohladil po tváři. Zvedla jsem k němu oči a setkala se s jeho láskyplným pohledem

„ Kde jsou ostatní?“ vydechla jsem překvapeně a rozhlížela se po prázdné místnosti. Zaposlouchala jsem se, ale nikde v domě jsem je neslyšela.

„ Odešli,“ řekl klidně Edward.

„ Proč?“ divila jsem se a mírně se zamračila, pak jsem se podívala zpátky na něj a zeširoka se usmála. „ Asi to uhodnu,“ prohlásila jsem.

Přistoupil ke mně blíž a vzal mě lehce do náruče. Chytila jsem se ho pevně kolem krku, abych nespadla, když vybíhal schody.

Otevřel dveře do nepoužívaného pokoje, který byl najednou odemčený. Byla tam obrovská postel s nebesy a všude spousty květin.

„ Svatební dar,“ mrkl na mě a začal mě líbat.