Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

21. Jejich tajemství, ne moje

Edward se pohnul. Pohladil mě po tváři a zašeptal: „ Vstávej Růženko.“

„ Eh. Cože?“ Byla jsem dezorientovaná. Před chvíli jsem byla doma a vařila bráškovi kakao a najednou sedím s ním v lese, kolem je spousta sněhu a mě stejně není zima. „ Ach, promiň. Zamyslela jsem se.“ Třela jsem si čelo a vracela se zpátky do reality.

Postavila jsem a nervózně si uhladila sukni. Byla už tma. Nebyla jsem schopná určit, kolik je hodin. Jen tak ze zvyku jsem se podívala na levou ruku, ale hodinky jsem neměla. „ To už můžeme domů?“ divila jsem se, když jsem si vzpomněla, proč jsme seděli takhle schoulení ve sněhu u stromu v životapustém lese. 'Ta odporná zlodějka štěstí!'

„ Odjela,“ zamručel a starostlivě se zamračil.

Nejistě jsem se otáčela kolem své osy a hledala správný směr k nám domů.

„ Jsi zmatená,“ řekl Edward, jeho hlas zněl téměř lhostejně, jako by měl daleko větší starosti.

„ To jsem,“ přiznala jsem se a dál marně zaostřovala na stromy.

„ Pojď.“ Vzal mě netrpělivě kolem pasu a vedl lesem. Mračil se a obočí se mu krabatilo. ' Kam zmizel pokřivený úsměv?' Přemýšlela jsem, jestli mu tak vadí, že jsem mimo.

Doběhli jsme společně k domu, pustil mě, vyběhl rychle schody a mě nechal stát dole.

Vrazil do pokoje, kde už stáli úplně všichni a začal přecházet po pokoji, jako lev lapený v kleci. Těkal očima po ostatních z rodiny a tvářil se čím dál ustaraněji.

„ Co budeme dělat?“ zeptal se nakonec naprosto zoufalým hlasem Carlislea a prohrábl si rukou vlasy.

Carlisle si povzdechl a asi mu odpověděl v myšlenkách, protože Edward stiskl rty do tenké linky, pak se mu prudce rozšířily zorničky a on zařval: „ Zbláznil ses?“

Zalapala jsem po dechu. Takhle s ním nikdy nemluvil. Nemluvil tak s nikým. Byl vždycky dokonale zdvořilý a bezvadně se ovládal. Zmateně jsem se otočila na Rosalii, ale ta vypadala, že se snad každou chvíli rozpláče. Všichni se tvářili smutně a velmi vážně. ' Co se to tu děje?'

„ Já vím, Edwarde,“ zašeptal a chytil ho za ramena. Donutil ho se na něj podívat a chvíli se mu jen tak díval do očí.

Na Edwardově tváři se strašně rychle vystřídala spousta výrazu. Úleva, vztek, smutek, smíření a pak se vrátil smutek.

„ Ne,“ vydechl. Podíval se na mě, zavrávoral a začal couvat. „ To. Ne,“ vyrazil ze sebe, zhroutil se na židli a složil hlavu do dlaní.

Nedokázala jsem se na to dívat, i když jsem vůbec nechápala, co se to tu děje. Vyběhla jsem a chtěla ho jakkoliv utěšit. Nemohla jsem dívat, jak se trápí.

Emmett ožil, přiskočil ke mně a obmotal kolem mě paže. Byl silnější než já, mohla jsem se s ním prát, jak jsem chtěla, ale stejně mě k němu nepustil.

' To jste se úplně všichni zbláznili?' chtěla jsem křičet a marně jsem mávala rukama a kopala nohama, Emmett mě nepustil ani o píď.

„ Pusť!“ zaječela jsem. Ignoroval mě. „ Emmette, pusť mě!“ Dál zíral s kamenným výrazem před sebe na svého zlomeného bratra.

Zvedl ke mně hlavu a díval se, jak zbytečně bojuju se svým netečným věznitelem. Jeho pohled mě podnítil k použití ještě větší síly. Opět marně.

Edward se podíval z okna do tmy a s bolestí v hlase ze sebe s obtížemi vypravil: „ Měli by jsme...,“ zoufale zavřel oči, nedokázal dokončit větu, ať už chtěl říct cokoliv. „ Asi by bylo lepší...,“ začal znovu a zvedl oči ke mně. Vypadalo to, že kdyby mohl, tak pláče.

„ Ne!“ vyjekla Alice. Proběhla kolem mě s Emmettem a klekla si před něj. Položila mu ruce na kolena. „ Edwarde, poslouchej...“ pošeptala mu.

V tu chvíli jsem naprosto nesnášela ten fakt, že já nemůžu slyšet, co si myslí. Přestala jsem se s Emmettem prát, nemělo to cenu. Dokázala jsem se jen dívat na ty dva.

Ať už Alice řekla Edwardovi cokoliv, vypadalo to, že se s tím smířil. „ Máš pravdu, bude to tak nejlepší. I tak to bude hodně těžké.“ Opět se podíval utrápenýma očima na mě.

„ Emmette, prosím,“ zašeptala jsem, drásalo mi to srdce, když jsem ho takhle viděla.

Emmett spustil svoje ruce podél těla a já jsem byla volná. Ani jsem se neohlédla a rychle jsem utíkala k Edwardovi. Klesla jsem před ním na zem a dotkla se váhavě jeho rukou.

„ Neboj se, miláčku, všechno bude dobré,“ zašeptal tiše a přejel mi dlaní po tváři, jako by on utěšoval mě. Najednou jsem si uvědomila, jak moc potřebuji utěšit. Nebylo to ode mě správné. Ať se tu dělo, co chtělo, ubližovalo to Edwardovi a já bych mu měla pomoc. Nedokázala jsem to. Položila jsem mu hlavu na klín a  zahanbeně sklopila oči. Sklonil se nade mnou a objal mě pažemi.

Něco mi opožděně došlo. Řekl mi miláčku. Edward mi miláčku nikdy neříkal. Když ke mně mluvil oslovoval mě Kristýno, výjimečně pak Chris.

„ Edwarde, co se tu děje?“ zasténala jsem.

„ Nic. Zapomeň na to,“ přesvědčoval mě.

„ Ale-“ začala jsem. Vůbec nic mi nevysvětlil, nemohl mi přece po tom všem říct, že se nic neděje, protože ono se něco dělo. Nemohl očekávat, že na to zapomenu, když mi nic neřekne.

Setkala jsem se s jeho pohledem. Prosil mě očima, abych se na nic nevyptávala. Nedokázala jsem odmítnout. Všechno ve mně se příčilo. Moje zvědavost, můj selský rozum, ale mrtvé chladné srdce je přebilo. „ Dobře.“

Otočila jsem se a podívala se na naši rodinu. Dívali se na nás a oči měli plné soustrastného smutku. Esmé se přitiskla ke Carlisleovi a schovala si hlavu u něj na hrudi.

Opravdu jsem se na nic neptala, ale nezapomněla jsem. Nezapomněla jsem, jak mě Edward prosil a jsem si jistá, že to věděl.

Bylo to, jako by se tu Tanya nikdy neobjevila a jako by se ten večer nic nestalo. Dál se připravovala naše svatba, dál jsme chodili do školy a hráli si na dokonalou rodinku. A to mě znervózňovalo. Bylo to příliš dokonalé. Připadala jsem si jako v nějakém přeslazeném hollywoodském filmu. Nadávala jsem si do paranoidních hysterek, ale nemohla jsem přehlédnout, že se něco změnilo.

Esmé chodila často neklidně po domě a přerovnávala už perfektně srovnané věci. Carlisle trávil daleko víc času v nemocnici a ve své pracovně. Emmett už se tak nesmál a Rose přestala jezdit na nákupy. Jasper cítil emoce nás všech a tak se začal spolu s Alicí domu pomalu vyhýbat. Edward... Edward byl smutný. Smutný a ztrápený. Netušila jsem proč a ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem mu pomoci. Nevěděla jsem jak. Bylo tu příliš otázek a žádné odpovědi.

Připadla jsem si jako ve vzduchoprázdné bublině, naprosto odtržená od okolního světa, od své rodiny a své lásky. Zdálo se, že něco plánují, ale já jsem o tom nesměla vědět. V hlavě mi hučelo jako v úle zmatenými myšlenkami. Nemohla jsem se jich zbavit, ať jsem se snažila jakoliv.

Byl začátek března. Už jen pár týdnů do data naší svatby. Výjimečně jsem ze školy nejela s Edwardem, protože jsem skrz seminární práci do biologie ještě stavovala za Carlisleem v nemocnici.

Byli jsme domluvení, že se pak svezu domů s ním, ale přivezli zrovna nějaký mladý pár po autonehodě a on musel na sál. Nechtělo se mi na něj několik hodin čekat a navíc mi nemocniční prostředí zrovna nesvědčilo. Bylo tam příliš mnoho lidí a krve. Tak jsem se domů vydala pěšky.

Běžela jsem lesem a užívala si ten nádherný pocit volnosti a větru ve vlasech. Po dlouhé době jsem byla zase sama jen se svými myšlenkami. Edward byl teď totiž pořád se mnou. Nejezdil už s bratry na lov a nehrál s nimi ani žádné hry.

Zastavila jsem se a opřela se rukama o strom. Prudce jsem oddechovala, jen tak ze zvyku a nabírala do plic čerstvý horský vzduch. Zavřela jsem oči a po tváři se mi roztahoval úsměv.

Všechny starosti ze mě spadly. Na chvíli jsem zapomněla na nervozitu z blížící se svatby i nenormální chování mojí rodiny. Na chvíli. Pak jsem uslyšela z dálky hlasy.

Zbystřila jsem a zvědavě se zaposlouchala do rozhovoru, který probíhal pár kilometrů ode mě. Slyšela jsem vcelku dobře, protože všude okolo bylo ticho, jen občas nějaké zvíře zlomilo větvičku nebo se mu rychleji rozbušilo srdce a tak jsem brzy už oba hlasy rozeznala.

Byl to Edward s Rosalií a hádali se. Zjevně neměli ponětí, že jsem na doslech, protože jsem po chvíli zaslechla svoje jméno.

„ … Christine není hloupá, Edwarde. Vidí, že se tu něco děje. Nemůžeš to před ní pořád tajit.“ Ztuhla jsem.

„ To není tvoje věc, Rose,“ odsekl.

„ Samozřejmě, že je to moje věc! Je to moje sestra. Buď jí to řekneš ty anebo já. Vyber si!“ prohlásila nekompromisně.

„ Já vím, co dělám. Nepleť se do toho. Řeknu jí to, ale až si budu jistý, že není žádná další možnost.“

„ Mluvili jsme i tom stokrát, Edwarde. Nejsou žádné další možnosti.“

„ To, že o nich nevíme, neznamená, že nejsou,“ stál si stále na svém.

„ Nebuď směšný!“ okřikla ho. „ Od začátku jsme věděli, že se to může stát. Ani to, že jsme se přestěhovali sem, nám nepomohlo. Nejde se schovat -“ Určitě by pokračovala dál, ale on ji přerušil.

„ Nech toho!“ zavrčel a pak už jsem neslyšela nic.

Stála jsem v lese a přemýšlela o tom, co jsem se dozvěděla a o tom, jak s tím naložím. Potvrdili mi totiž moji bláznivou teorii, že jejich dokonalá dokonalost, je opravdu pouze hraná.

Pohrávala jsem si s myšlenkou, že na Edwarda přitlačím, aby mi to vyklopil, nebo to dostanu z Rose. Pak mě napadlo, že tím Edwarda moc nepodpořím. Řekl Rosalii, že mi to řekne, až si bude jistý. Měla bych počkat, až mi to řekne sám. Bylo by to ode mě správné. Rozhodně správnější, než potají poslouchat jejich hádku. ' Musím mu dát šanci,a by mi to vysvětlil sám,' rozhodla jsem a pokračovala v cestě domů.

Lidskou rychlostí jsem vyšla schody a vešla do vstupní haly, kde jsem se srazila s Esmé, která už zase bezcílně bloumala po domě.

„ Ach, Esmé,“ vydechla jsem. „ Carlisle se dnes zdrží, má tam nějaký naléhavý případ,“ informovala jsem ji zběžně a zároveň vybíhala schody.

„ Ahoj,“ usmála jsem se na Edwarda a vkročila k němu do pokoje.

Seděl na zemi a pročítal nějaké papíry. Sehla jsem se k němu, abych ho políbila. Složil papíry na hromádku a schoval do složky.

„ Ahoj. Mohla jsi zavolat, přijel bych pro tebe,“ vyčetl mi.

„ Proběhla jsem se,“ řekla jsem, posadila se vedle něho a školní batoh si položila do klína. „ A jsem tu dřív, než bys tam vůbec dojel,“ upozornila jsem ho s úsměvem a začala se v batohu hrabat.

„ Nechci, abys chodila sama po lese,“ zabručel, zvedl se a s rukama v kapsách přešel k regálům s cédéčky.

„ Já se o sebe umím postarat,“ protočila jsem oči a vytáhla podklady k seminární práci a čistý blok. „ Jsem to nejnebezpečnější, co v tom lese vůbec najdeš,“ ušklíbla jsem se.

„ Netvrdím, že se o sebe neumíš postarat.“ Přejížděl prstem po hranách obalů. „ Řekl jsem, že -“

„ - hele, já ti příště zavolám. OK?“ slíbila jsem mu a vypisovala si zároveň osnovu. Musela jsem se na něco soustředit, aby nepřišel na to, že jsem je slyšela. „ Nemusíme se přece kvůli tomu hned hádat,“ dodala jsem šeptem.

Otočil se na mě a chtěl něco říct, ale pak se jen zeptal: „ Proč se pořád učíš?“ Obrátil se ke mně znovu zády a vytáhl první cédéčko, co mu přišlo pod ruky.

„ Protože nechci propadnout,“ zamumlala jsem nezúčastněně a vyškrtla jednu z vět. „ Říkala jsem ti, že tuhle školu chci dokončit,“ podívala jsem se na něj otráveným pohledem. Koukal na mě s tváři zkroucenou do bolestné grimasy. Rychle se uhnul očima a vložil disk do přehrávače.

Bezděčně jsem si vzpomněla, jak se hádal s Rose.

„ Slyšela jsi nás?“ vyjekl a obal mu spadl na zem. ' Sakra!' zaklela jsem v duchu.

„ Mluvili jste celkem nahlas. Dost dobře vás nešlo neslyšet,“ objasnila jsem mu klidně, jako by mě to vůbec nezajímalo a dál se zabývala svojí prací.

„ Kolik jsi toho slyšela?“ zeptal se rezignovaně.

„ Dost,“ připustila jsem. „ Rose má pravdu, Edwarde. Nejsem hloupá a všimla jsem si, že se tu něco děje. Ale zdá se, že ať je to cokoliv, nechceš o tom mluvit. Nechci na tebe naléhat, abys mi pak potom stejně lhal. Jen mi prosím slib, že mi to řekneš,“ zašeptala jsem.

„ Mrzí mě to, Chris,“ svěsil hlavu.