Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

2. Nemožné setkání

Let jsem si naplánovala tak, že jsem dorazila v noci. Proto jsem se mohla rovnou z letiště vrhnout do ulic velkoměsta. Bohužel, jak to u tak velkých měst asi bývá, ulice byly stejně plné lidí. Jen cesta mě stála spoustu ovládání a tak jsem v zájmu bezpečnosti ostatních, teď už spoluobčanů, vytratila z města.

Děkovala jsem v duchu svému upířímu orientačnímu smyslu, když jsem nemusela bloudit nepřehlednými špinavými ulicemi, ale mohla se neomylně vydat tou správnou cestou ven, jako bych tu žila odjakživa.

New York byl obrovský a já jsem nemohla použít kvůli lidem, kteří chodili stále kolem mě, svou obvyklou rychlost. Musela jsem se ploužit jako člověk, což mě neskutečně rozčilovalo, protože čím déle mi to trvalo, tím více moje ovládání sláblo.

Po nekonečně dlouhé době jsem se konečně dostala za hranice města, z dohledů jakýchkoliv smrtelníků a mohla se rozběhnout.

New York nebyl rozhodně to správné místo, pro upíra jako jsem byla já. Bylo tam spousta lidí, což se určitě líbilo těm „ normálním“ upírům, ale pro mě to bylo nevýhodné, v blízkém okolí totiž nebyly žádné lesy, kde bych mohla lovit.

S tímhle městem jsem se tedy rovnou rozloučila a vydala na západ. Po vzoru knihy, která mě k mé cestě inspirovala jsem zamířila do Washingtonu.

Nikdy jsem za svůj lidský život nevystrčila nos z České republiky, ani z té, co byla před ní, a zeměpis nebyl zrovna můj nejsilnější předmět. Takže země Spojených států amerických, kterými jsem procházela, jsem vůbec neznala a většinou jsem ani netušila jak se jmenují, pokud jsem neprošla kolem cedule s názvem následujícího státu. Někdy jsem ani nevěděla, kdy jsem přešla hranice.

Krmila jsem se v obrovských národních parcích. Byly plné rozmanité zvěře, ale hlavně velké zvěře, která mě dokázala „nasytit“ na daleko delší dobu než srnky. Teď jsem byla schopná vydržet i týden bez lovu.

Moje cesta nebyla přímá. Často jsem se zastavovala a navštěvovala okolní města. Když se mi ve městě líbilo, zůstala jsem tam pár dní a pak pokračovala.

Užívala jsem si svoji svobodu a nikam jsem nespěchala. Mými společníky na cestě mi byly jen moje iluze. Ráda jsem si vyvolávala bratra, ačkoliv mu teď muselo být víc jak 25 let, já jsem si ho pamatovala jen jako 15 letého klučinu. Ukazovala jsem mu místa, která jsem na svých toulkách objevila a vykládala mu o různých zbytečnostech z každého dne. Nahrazovala jsem si tím spánek, snila jsem prostě v bdělosti. Namlouvala jsem si, že se nic nezměnilo. Že stále žiju se svojí rodinou a teď jen s bratrem cestujeme po velkém světě.

Když jsem si roztrhala oblečení, koupila jsem si nové. Když jsem byla už špinavá, zaplavala jsem si při měsíčku v jezeře.

Jednou jsem málem narazila na jiného upíra. Naštěstí jsem ho ucítila včas. Rychle jsem se otočila a běžela co nejrychleji jsem dokázala, zastavila jsem se, až když jsem si byla stoprocentně jistá, že mě nemůže dohnat. Tahle zkušenost mě přinutila k větší opatrnosti. Místa před sebou jsem kontrolovala a pokud se nebezpečí nedalo vyhnout vytvořila jsem si nějakého silného společníka, který je většinou zastrašil a oni na mě nezaútočili.

Moc dalších jsem nepotkala, ale když už, tak se nezdržovali a pokračovali v cestě, aniž by si mě všímali.

Brzy jsem se však začala cítit osamělá, ani iluze nemohly pokrýt moji potřebu si jen tak s někým promluvit. Začala jsem uvažovat, že se přidám k nějaké skupince, která kolem mě občas procházela, ale to nebylo možné vzhledem k mému netradičnímu jídelníčku.

Počasí bylo čím dál horší, teda pro lidi, mě to naprosto vyhovovalo. Neměla zrovna ponětí kde jsem, ale zničehonic se přede mnou otevřel pohled na úchvatný Tichý oceán.

' Páni, přešla jsem pěšky celé USA!' pomyslela jsem si a rozesmála se.

Měla jsem velmi rozvernou náladu. Po dlouhé době mi připadalo, že jsem alespoň trošičku šťastná. Rozběhla jsem a skočila po hlavě do vody. Smála jsem a cákala kolem sebe vodu jako malé dítě. Nemusela jsem dýchat a tak jsem se potopila a pozorovala moře pod hladinou. Kochala jsem se úžasným pohledem na kolonie sasanek a hejna různorodých rybiček. Bylo to jako plavat v akváriu.

Když jsem se konečně dostatečně vyřádila a vylezla mokrá jako vodník na pláž, byl už den. Naštěstí bylo zataženo a sem tam spadla i nějaká ta kapička. Po chvíli se spustil obrovský liják a moje mokré oblečení přestalo být maximálně nápadné.

Vydala jsem se do města, které jsem cítila už z dálky. Bylo plné chutných lidí, ale já jsem v žádném případě neměla v úmyslu ochutnat, jestli chutnají opravdu tak skvěle, jak voní. Toužila jsem po společnosti. Chtěla jsem si najít místo, stejně jako v Praze a tvářit se jako člověk. Počasí bylo více než vhodné a okolní lesy byly pro mě hotovým rájem na zemi.

Snažila jsem se vyvolat bratra, abych mu o všem pověděla, ale nešlo mi to. Neměla jsem dost sil. To mě upozornilo na to, že bych se měla dřív, než vstoupím do bran města, nakrmit.

Ulovila jsem většího jelena a nasycená jsem pokračovala v cestě. Uslyšela jsem tlukot srdce, byl blízko. Rozhlédla jsem se kolem, ale viděla jsem jen neprostupný les. Byla jsem zvědavá a tak jsem se vydala za zvukem tepu neznámého osamoceného člověka.

Šla jsem celkem dlouho, až jsme nakonec narazila na malinkatý domeček celý ze dřeva uprostřed lesa. Stále hustě pršelo a tak jsem se rozhodla, že se budu vydávat za ztracenou turistku. Nedaleko bylo město a moje oblečení mojí historce odpovídalo. Neměl by to být problém. Navíc po tak dlouhé době bude lepší začít společností jednoho člověka, než rovnou celé skupiny.

Byla jsem dostatečně blízko, abych slyšela hlas. Byl to ženský hlas a brumlal si pro sebe v nějakém cizím jazyku, chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to angličtina - americká angličtina. Zastavila jsem se a poslouchala. Každou větu, co jsem slyšela, jsem si v hlavě musela přeložit do češtiny, kdybych byla člověk, trvalo by mi to neskutečně dlouho, ale takhle by to nikdo nepoznal, byla jsem prostě rychlejší.

„ … nechápu jak tu mohl vydržet tak dlouho sám.... Taková samota!“ říkala zřejmě ta žena.

Minutku jsem váhavě stála a rozmýšlela, jestli mám nebo nemám vstoupit. Nakonec jsem se odhodlala a obešla dům.

Stál tam malinkatý starý náklaďáček. Byl tak rezavý, že jsem divila, že drží ještě pohromadě, nevěřila jsem, že by mohl jezdit. Došla jsem ke dveřím a zaklepala. Soustředila jsem se na to, aby to nebylo moc silně a dveře se pod mým dotekem nerozpadly.

Slyšela jsem, jak se srdce ženy zastavilo a pak se rozběhlo šílenou rychlostí. Lekla se. Znovu se ozvalo mumlání, okřikovala sama sebe a nadávala si do bláznů.

Dveře se po chvíli otevřely na malou štěrbinku a uviděla dvě černé oči a kus tmavé pleti.

„ Dobrý den! Promiňte, že obtěžuji, ale ztratila jsem se a pak začalo pršet. Vůbec nevím, kde jsem,“ vyhrkla jsem úvod, který jsem si už dopředu přeložila a pečlivě připravila, doplnila jsem ho zmučeným výrazem, aby to bylo věrohodnější.

„ Och!“ ozvalo se a dveře se otevřely dokořán. Stála v nich malinká baculatá žena. Měla dlouhé vlasy barvy havraních křídel a široká ústa. Zjevně měla indiánské předky. Působila na mě velmi sympaticky.

Ohromeně na mě koukala a já dál mokla na dešti. Zřejmě si to taky uvědomila, protože zatřepala hlavou, starostlivě si mě mateřsky změřila pohledem a pokynula mi, abych vstoupila dovnitř.

Vešla jsem a nesměle se rozhlížela kolem. Byla jsem v nevelké místnosti, která sloužila asi jako ložnice a kuchyň zároveň. Byla tam rozvrzaná postel a polorozpadlá kamna. Nedokázala jsem si představit, jak by tu mohl někdo žít. Kolem dokola byly rozházené krabice, některé už zalepené a v některých byla uložena různá směs věcí. Buclatá žena se asi stěhovala.

Dveře se zavřely a já zůstala v uzavřeném prostoru s člověkem. Celou malinkatou místnost naplnila vůně její krve. Dalo mi to trochu práce, než jsem se ovládla.

„ Ach děvče, vypadáš strašlivě! Co tě to napadlo potloukat se v dešti v tomhle lese?!“ Lomila nade mnou rukama.

„ Ztratila jsem se,“ zopakovala jsem a snažila se tvářit kajícně.

„ Sedni si tady,“ řekla a ukázala na jednu ze dvou židlí. Poslechla jsem. Ona se začala hrabat v jedné z krabic a po chvíli vytáhla vlněnou deku. Přišla ke mně a přehodila mi ji přes ramena, nepotřebovala jsem ji, nebyla mi zima, ale nic jsem neříkala - ještě bych se do toho pak zamotala a na to moje jazykové schopnosti rozhodně nestačily.

„ Jak se jmenuješ?“ zeptala se po chvíli.

Zarazila jsem se, mám jí povědět pravdu? „ Christine,“ špitla jsem po chvíli, spokojila jsem se s tím, že jsem své původní jméno převedla do angličtiny.

„ Těší mě, Christine, já jsem Susan,“ řekla mile.

„ Mě taky, Susan,“ odpověděla jsem a usmála se na ni. Byla mi sympatická čím dál tím víc. Kdyby byla její krev sebelákavější, už bych ji nedokázala zabít.

„ Kdybys chtěla svezu tě do Portlandu - odtamtud jsi asi vyšla, je to největší město taky v okolí, vlastně v celém Oregonu. V tom lijáku nemůžeš jít nikam pěšky,“ nabídla mi.

'Bezva,' zaradovala jsem se v duchu. Alespoň jsem věděla, kde jsem. V Oregonu..., pokud si dobře to dobře pamatuju, tak stát Washington je ještě kousek na sever. Nepřicházelo vůbec v úvahu, že bych odmítla.

„ Děkuju, to by od vás bylo velmi hezké Susan. Vážně jsem vyšla z Portlandu.“

„ Jen to tu musím dodělat,“ kývla hlavou na krabice.

„ Pomůžu vám,“ vyskočila jsem na nohy. Chvíli na mě zírala - neuvědomila jsem, že se musím chovat jako člověk a vyskočila upíří rychlostí - pak zatřepala hlavou, asi si myslela, že se jí něco zdálo a já si oddechla.

„ Dobře,“ souhlasila pomalu, „ Prostě to strkej do těch krabic, jak tě napadne.“

„ To je váš dům?“ zeptala jsem se po chvíli, když jsme společně zalepovaly další krabici.

„ Ne... Vlastně ano, patřil mému otci, zdědila jsem ho po něm. Žiju ale se svojí rodinou někde jinde. Přijela jsem si akorát pro věci a pak ho prodám,“ odpověděla.

Trvalo nám to ještě nejmíň hodinu, déšť vůbec neustával, spíš ještě zesílil. Se Susan se velmi hezky povídalo, byla to taková ta poctivá mamina. Měla čtyři děti a velký ranč. Poslouchala jsem se zaujetím její vyprávění, i když jsem občas vůbec nerozuměla, co říká.

V duchu jsem si nadávala a slibovala si, že se přihlásím do nějaké večerní školy a zlepším se v angličtině. Rozhodně to budu potřebovat.

Když jsem měly hotovo, pomohla jsem Susan naložit krabice na korbu náklaďáčku - divila jsem se, že mě chce svézt právě v něm.

Susan pečlivě zamkla domeček a sedla si na sedadlo řidiče. Já si nastoupila na místě spolujezdce.

Uvnitř to bylo silně cítit levandulí, později jsem si všimla, že ta vůně vychází z malinkatého osvěžovače vzduchu. Vůně levandule naprosto přebila vůni Susaniny krve a já se tak mohla plně soustředit na ni.

Náklaďáček se rozjel s ohlušujícím řevem, a pro mě to bylo ještě tisíckrát horší, protože jsem měla velmi citlivý sluch.

Cesta trvala celkem dlouho. Silnice se kroutila lesem v nekonečných zatáčkách. Nakonec jsme ho konečně opustily a vydaly se k obrovskému městu, které se před námi rozprostíralo.

Na jedné křižovatce Susan zastavila.

„ Tak tady si vystup, já jedu do sousedního města,“ řekla.

„ Děkuju vám mockrát. Zachránila jste mi život.“ Já vím lhát se nemá, ale co.

„ To nic nebylo. Ráda jsem tě poznala, Christine,“ usmála se mile.

„ Já vás taky, Susan. Sbohem,“ rozloučila jsem se a vystoupila.

Autíčko se opět rozjelo a já jsem jí mávala, dokud nezmizela za rohem. Potom jsem spustila ruku a rozhlížela se kolem, kam se asi tak v obrovitánském městě vydám.

Mým cílem byl Washington a tak mě napadlo, že se tam svezu. Tak velké město má určitě letiště a já jsem čerstvě po lovu, tak by to neměl být problém. Pár penízků mi ještě zbylo. Problém byl spíš najít letiště.

Dost dlouho jsem bloudila v dešti, než se přede mnou konečně objevila jeho budova.

Vstoupila jsem do něj a zamířila k pokladně. Koupila jsem si letenku do Seattlu, pak se posadila na jednu z mnoho laviček a čekala na svůj let. Venku mezitím ustal déšť a setmělo se.

Když se přiblížila doba mého letu, otráveně vydala jsem se k bezpečnostnímu terminálu. Všechny ty kontroly mě strašně otravovaly a ti lidé je dělali tak pomalu...

Když jsem konečně seděla na svém místě, naprosto zbytečně připoutaná bezpečnostním pásem, zavřela jsem oči, aby to vypadalo, že spím a nikdo mě neotravoval.

Vzpomínala jsem na svoji rodinu. Toužila jsem po tom, abych se mohla vrátit domů a pokračovat ve svém životě tam, kde jsem skončila. Místo toho jsem teď byla sama, ztracená v obrovské zemi a nevěděla jsem co budu dělat dál. Jak budu žít? Jak se vůbec dá žít, když moje srdce zůstalo doma?

Utěšovala jsem se tím, že hned jak přistaneme a já budu zase chvilku sama, vyvolám si iluzi svého brášky a možná i rodičů a o všem jim povím, kde jsem a jak se mi po nich strašlivě stýská.

Letadlo začalo klesat. Let netrval ani hodinu. Byla tedy ještě tma a já měla volné pole působnosti.

Prošla jsem městem a dívala se na letáčky, které nabízely volná pracovní místa. Našla jsem pár míst, která by mi vyhovovala. Příslušné letáčky jsem schovala do kapsy s tím, že to zítra zařídím a začala hledat nějaké ubytování.

To mi trvalo trochu dýl. Nakonec jsem narazila na jednu starší paní, která pronajímala jeden podkrovní pokoj. To by mi bohatě stačilo a tak jsem si opsala její adresu.

Začalo svítat - šlo to dost špatně poznat, protože bylo pod mrakem. Počkala jsem ještě pár hodin a pak se vydala zařídit si byt.

Paní byla naštěstí doma a pokoj byl volný. Usoudila zřejmě, že jsem slušné děvče, takže s tím nebyly vůbec žádné problémy. Jen jsem nevěděla, jak jí vysvětlím, že nemám žádné věci. I tahle drobnost se vyřešila tak nějak sama, moje bytná se mě na nic neptala. Prostě jí stačilo, když jsem zaplatila a nedělala problémy. Domluvila jsem se s ní, že se vrátím později a rovnou se ubytuju.

Když jsem měla kde „spát“, šla jsem si hledat práci, abych jen tak nezahálela a měla z čeho platit nájem. Vzali mě v jednom bistru na noční směny. Dobře platili a pracovní doba byla vynikající. Nastoupit jsem měla ještě ten den večer.

Šlo ještě brzo odpoledne a tak jsem se ještě procházela po městě a snažila se splnit si slib, co jsem si dala a tak jsem hledala jazykovou školu. Opět jsem měla štěstí. Hodiny kurzu byly až po setmění, ale hodinu před začátkem mojí práce. Rovnou jsem se přihlásila.

Vracela jsem s pocitem dobře vykonané práce. Paní u které jsem bydlela - nutila mě, abych jí říkala Miss Darling ( opravdu se tak jmenovala, i když se k tomu jménu vůbec nehodila, vypadala spíš jako rozzuřený buldok) - mě dovedla do mého pokoje.

Byl malinkatý a já usoudila, že i silně předražený, nedivila jsem se, že byl ještě volný. Byla tam jedna rozvrzaná želená postel, malý šatník a noční pidi stoleček. Světlo zajišťovalo jedno střešní okýnko - to se mi líbilo, když bude svítit slunce můžu se na posteli přes den krásně vyhřívat- ve dveřích byl klíč, takže nehrozilo, že by mě bytná mohla načapat jak zářím. Převzala jsem klíče od vstupních dveří a zaplatila první nájem - ještě z mých peněz z Česka. Byly to moje poslední peníze. Do první výplaty jsem to prostě musela nějak vydržet. Potom jsem vyrazila do práce.

Můj život opět zaběhl do stereotypu. Práce, jazyková škola, lov a hraní si na člověka před svou bytnou. Tentokrát jsem tolik nešetřila. Musela jsem si koupit nějaké oblečení, abych pořád nechodila v tom samém, navíc jsem se občas na lovu pěkně zašpinila a kdyby bytná objevila moje zakrvácené oblečení, dostala by asi infarkt. Zbytek jsem věnovala na založení mé soukromé mikroskopické knihovny. Jako první jsem si pořídila Stmívání v originále a pak přidala i další díl, který mezi tím vyšel. Pak jsem pokračovala klasiky Pýcha a předsudek, Jana Eyerová, Na větrné hůrce... Dlouhé dny, které jsem musela kvůli slunci strávit zavřená u sebe v pokoji jsem věnovala iluzi svého milovaného brášky a občas i rodičů.

Byly zrovna Vánoce. Bytná odjela k rodině, škola měla prázdniny a bistro bylo zavřené. Čekalo mě tedy dlouhých 7 dnů samoty, mezi čtyřmi stěnami mého pokoje. Rozhodla jsem se tedy vydat se na výlet.

Oblékla jsem si můj oblíbený pruhovaný pletený rolák a džíny a jen tak vyběhla z domu. Běžela jsem svou upíří rychlostí a hledala nějaké místo, kde bych našla nějakou zvěř. Chtěla jsem si to prostě užít.

Minula jsem pár lesů, které byli plné jelenů. Dnes jsem se ale chtěla pobavit, pokračovala jsem tedy dál.

Konečně jsem narazila na místo, které mě zaujalo. Cedule hlásala, že je to rezervace Goat Rocks. To jméno už jsem někde viděla, ale za boha jsem si nemohla vzpomenout, kde to bylo.

Všude jsem cítila pach nějakého dalšího upíra, vlastně více upírů, muselo jich být nejmíň pět. Nikdy jsem nepotkala tak velkou skupinu. Pach už byl ale vcelku slabý, řekla bych, že pár týdnů starý. Vydala jsem se tedy do hlubin lesa.

Po nějaké době jsem narazila na stopu medvěda a uslyšela tlukot jeho srdce. Na neznámou skupinu, která tohle místo navštívila přede mnou, jsem si už ani nevzpomněla.

Medvěda jsem našla u potoka. Zrovna pil. Chtěla jsem si s ním trošku pohrát, koneckonců jsme oba byli šelmy, tak ať o svůj život bojuje, i když nemá vůbec žádnou šanci, jen jsem se nechtěla zašpinit, dnes ne.

Konečně mě ucítil a otočil se na mně. Postavila jsem se do útočného postoje a on mě napodobil. Pustili jsme se do boje. Byla jsem rychlejší a obratnější a to jsem se ještě dokázala soustředit, na to, abych byla čistá. Brzy mě ovšem ta hra omrzela. Nahrbila jsem se a skočila po jeho krku. Jedním pohybem jsem mu zlomila vaz. Méďa se svezl k zemi. Usmála jsem a sklonila, abych se napila.

Najednou jsem zděšeně zvedla hlavu. Mezi stromy se vyloupla postava. Byl to upír, to jsem poznala na první pohled. Přišel proti větru, takže jsem ho necítila dřív. Nestihla jsem si vytvořit iluzi silného ochránce. Nově příchozí být vcelku mladý, mohlo mu být jako mě a měl rezavě hnědé rozcuchané vlasy a zlaté oči.

' To není možné!' prolétlo mi hlavou.

Byla jsem přesvědčená, že takhle žiju jenom já. Trošku jsem se uvolnila a zvědavě jsem si ho prohlížela, stejně jako on mě. Vpíjel se do mě svýma očima, měla jsem pocit, že mi vidí až do žaludku. Najednou jsem ucítila pach dalšího.

' Sakra,' zaklela jsem v duchu a nahrbila se. Zrzek se na mě zamračil a ještě víc mě probodával svým pohledem.

Najednou skrz stromy přiběhl obrovský svalnatý upír s tmavými kudrnatými vlasy a postavil se vedle toho prvního. Zasmál se a prohodil: „ Kohopak jsi to našel Edwarde?“

Do takového nebezpečí jsem se ještě nikdy nedostala, snažila jsem se napravit co se dalo a snažila se vyvolat iluzi silného průvodce, podobného tomu obrovi. Za chvíli se skutečně vyloupl mezi stromy.

Ten druhý se taky zamračil a postavil se do stejného postoje jako já. Zrzek, který se zjevně jmenoval Edward, na mě chvíli zmateně díval a pak bleskl očima po mé iluzi. Krčil obočí a vypadalo to, jako by se snažil z hlavy něco spočítat, pak se zatvářil frustrovaně a znovu se podíval na mě.

„ Hele nechceme se prát,“ řekl ten veliký. Chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě přeložila, co mi řekl.

„ My taky ne,“ nechala jsem promluvit svého imaginárního ochránce. Pomalu mi docházely síly. Dlouho jsem nepila a medvěd u mých nohou chládl.

„ Já jsem Emmett a to je můj bratr Edward,“ představil se.

Zarazila jsem se. Asi jsem spadla na hlavu. Ti dva jsou přece postavy z knížky! Oba zírali na mou iluzi a čekali co řekne.

„ Peter a tohle je Christine,“ přinutila jsem k němu vyslat povel. Edward na mě nechápavě pohlédl a pak se zdálo, že něco pochopil.

Emmett udělal krok k němu s napřaženou rukou. „ Těš -“ Ten druhý ho chytil za ruku a přerušil: „ Ne! To dělá ona,“ zavrčel a hodil hlavou ke mně.

Ztuhla jsem. Moje iluze zablikala a zmizela. Oba se nahrbili a chtěli na mě zaútočit. Sakra! Podle té knížky přece Edward umí číst myšlenky, musel mi to přečíst v hlavě. Došli mi síly. Moje oči musely být černé jako uhel. Podlomily se mi kolena a já se zhroutila na medvěda.

„ Cullenovi,“ zašeptala jsem, než jsem ztratila vědomí.