Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

19. Nejlepší narozeniny

Druhý ročník byl ještě horší než první, pokud to vůbec šlo, a to hlavně tím, že jsem s Edwardem, ani s Alicí neměla jedinou společnou hodinu.

Byla poslední hodina – angličtina. Normálně jsem potom měla ještě trigonometrii, ale ta byla výjimečně přesunuta na další den, protože učiteli dnes zemřela manželka. Přišlo mi kruté nechat ho hned druhý den jít do práce, ale ředitelka na to měla asi jiný názor.

Psali jsme test z díla Williama Shakespeara. Celá třída byla nezvykle tichá a každý se soustředil pouze na svou práci. Měla jsem to už hotové, bylo to triviální a tak jsem si netrpělivě pohrávala s tužkou v ruce a dívala se z okna.

Sněžilo. Tady sněžilo často, i když sníh ve smogem nasáklém městě dlouho nevydržel. Tiše jsem si povzdechla. ' U nás doma v dubnu nikdy nesněžilo.'

Převalovala jsem tuhle jednoduchou větu v hlavě a přemýšlela, co mě na ní zarazilo. Bylo 3. dubna 2010. 'Třetího dubna,' říkala jsem si. ' Co se stalo 3. dubna?'

Prudce jsem se narovnala, když mi to došlo. Tohle to pro mě důležité datum mi na několik let naprosto vypadlo z hlavy.

Měla jsem narozeniny. Narodila jsem se 3. 4. 1978. Dnes mi bylo 32 let. ' Páni! Jsem žena středního věku a sedím tu ve třídě s americkými teenagery a předstírám, že je mi sedmnáct,' ušklíbla jsem se.

Napadlo mě, jestli to nějak oslavím, když jsem si po letech vzpomněla. Možná by jsme mohli něco podniknout s Edwardem. Když jsem byla člověk, chodili jsme vždycky celá rodina ven, třeba do cukrárny, nebo někam. To byl pro mě vždycky ten nejlepší dárek, že jsem byla s rodinou.

„ Proč nepracujete, slečno Cullenová?“ vytrhl mě ze snění pisklavý hlas naší učitelky, která se ke mně nebezpečně nakláněla. ' Copak ta ženská neví, jak riskuje?'

„ Jsem hotová, madam,“ odpověděla jsem s ledovým klidem a podala jí vypracovaný test. Přejela ho očima a zatvářila se otráveně. Bez jediné chybičky – jako vždy.

Vrátila se zpátky ke katedře i s mou prací a nasupeně provrtávala třídu očima. S mírným zadostiučiněním jsem se opřela o opěradlo židle a zkřížila ruce na prsou.

Zazvonilo a moji spolužáci se začali zvedat a odevzdávat práce, hned potom co nejrychleji zmizeli ze třídy, aby si užili nečekaného volna. Jejich pohyby rozvlnily vzduch a mě začaly znovu silně zasahovat jejich vůně. Byla jsem už ale zvyklá. Polkla jsem a přinutila se myslet na cokoliv jiného.

Zůstala jsem ve třídě úplně sama. Pomalu jsem vstala a loudala se ze třídy. Musela jsem celou hodinu čekat na Edwarda.

Edward měl biologii a tak jsem zamířila k učebně, že tam na něj počkám.

Plácla jsem s sebou na lavici a vytáhla si z batohu učebnici španělštiny, abych si zatím udělala úkol. Z vedlejší učebny se ozýval nepříjemný nosový hlas učitelky biologie.

„ Jaká byla angličtina Kristýno?“ uslyšela jsem Edwardův tichý hlas. Mluvil tiše a velmi rychle, nikdo ve třídě ho neslyšel, ale já ano.

Nudná. Psali jsme test, bylo to až nechutně jednoduché. Máš odpoledne čas? odpověděla jsem mu v myšlenkách a zároveň si dělala výpisky.

„ Samozřejmě,“ zasmál se tiše. „ Máš nějaké plány?“ zajímal se.

Ještě ne,  usmála jsem se a začala vymýšlet, ale uprostřed rozvíjení nápadu s vyjížďkou, mě vyrušili přibližující se kroky.

Otočila jsem se po původci toho hluku. Na konci chodby se objevil jeden otravný frajírek ze třeťáku, který  mě ode dne, kdy jsme nastoupili, pozoroval a doplňoval to dost neslušnými poznámkami, které jsme normálně neměli slyšet, ale Edwardovi to dost lezlo na nervy, protože mu nemohl vůbec nic udělat.

Srdce se mu nadšeně zrychlilo, jak mě poznal. Litovala jsem, že jsem se ohlížela. Možná by prošel a dal mi pokoj. Ovšem možná taky ne...

Po tváři se mu roztáhl široký úsměv a zamířil ke mně. Nenávistně jsem zavrčela a sklonila hlavu zpátky ke španělštině.

„ Co je?“ uslyšela jsem Edwarda zpoza tlusté zdi.

Jde sem William, objasnila jsem mu otráveně. Zavrčel úplně stejně jako já.

„ Christine! Všude jsem tě hledal.“ Strojeně se zasmál a posadil se bez vyzvání vedle mě. Trochu jsem se odsunula a dělala, že si ho nevšímám.

Položil svoji ruku na tu moji. Ztuhla jsem. Cítila jsem jeho tep tak dobře, až to bylo nesnesitelné a vztek mnou koloval s takovou intenzitou, že měla co dělat, abych nevyužila svoji nadpřirozenou sílu a nehodila jím o protější zeď.

Stiskla jsem tužku do pěsti a setřásla ho. „ Co mi chceš?“ vyštěkla jsem.

„ Je celkem těžký zastihnout tě bez těch tvých „ úžasných“ sourozenců,“ naznačil ve vzduchu rukama uvozovky a s podle něj okouzlujícím úsměvem se přisunul blíž ke mně. „ Hlavně ten zrzek se od tebe skoro nehne.“

Můj vztek ještě zesílil, stiskla jsem tužku víc a ona to nevydržela a přelomila se na půl. „ K věci,“ zavrčela jsem a postavila se ke stěně na dva metry daleko od něj.

„ Dobře.“ Sladce se zasmál a tleskl si rukama položenýma na kolenou. „ Chtěl jsem se ti říct... V květnu bude ples.“ Zvedl ke mně oči, jako by se chtěl přesvědčit, jestli se mi už podlamují kolena.

' Namyšlený pako!' častovala jsem ho v myšlenkách nevybíravými nadávkami. Takové typy jsem z duše nesnášela. Všechno vím, všechno znám, všude jsem byl – padněte přede mnou na zadek!

„ No a co?“ odsekla jsem a zkřížila ruce pevně na prsou, abych odolala touze, způsobit mu co největší bolest s co nejmenší námahou.

„ Můžeš jít se mnou,“ kývl blahosklonně hlavou, jako by mi prokazoval bůhví jaké dobrodiní. Jakákoliv jiná holka by mu na tohle skočila, ale mě to rozčilovalo na nejvyšší možnou mez.

„ Ne,“ odpověděla jsem krátce, zrovna ve chvíli kdy se ozval zvonek. Oddychla jsem si. ' Tenhle trapný výstup, už mám skoro za sebou. Brzy mě vysvobodí můj anděl.'

„ No tak Chris! Nehraj tu divadýlko! Každá holka chce jít na ples s Williamem Shelleyem.“ Zasmál se opřel se o stěnu tak, že jsem byla uvězněná mezi jeho rukama a zuřivě mu koukala přímo do jeho očí, které byli šedé, stejně jako nebe venku.

Dveře třídy se otevřely a na chodbu se nahrnul proud studentů s Edwardem v čele, kteří se zastavili a ztuhle koukali na scénu před sebou.

„ Říkám ti naposledy! Dej mi pokoj!“ zaprskala jsem na něj a snažila se mu vykroutit a dostat se k Edwardovi. Ale on mě nechtěl pustit. Mohla jsem se ho docela snadno zbavit, ale na chodbě plné lidí to nešlo bez toho, abych prozradila, kdo jsme.

Edward udělal jeden krok a postavil se vedle něj. „ Myslím, že ti moje sestra řekla jasně, abys jí dal pokoj.“ Jeho tichý hlas byl nebezpečný a jeho oči byli vzteky úplně černé.

„ Ale no tak! Nechceš přece, aby skončila jako stará panna,“ ušklíbl se na něj a pak se s vyzývavým pohledem obrátil zpátky ke mně. „ Tak -“

Edward ho pevně uchopil za ruku a odtrhl ji od stěny, takže jsem měla najednou volnou cestu. „ Řeknu ti to jinak, Shelley,“ zavrčel. „ Nech moji holku na pokoji!“

Celá chodba ztichla a zírala na nás. Pomstychtivě jsem se usmála na Williama, který si třel jistě hodně bolavou ruku a přesunula se do Edwardovy náruče. Objal mě pevně kolem pasu a vedl mě na parkoviště.

„ Díky,“ usmála jsem se a slastně se o něj opřela.

Neodpověděl.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Zrychleně dýchal a zuřivě roztínal a zatínal pěsti. Měla jsem sto chutí se tam vrátit a tu ruku Shelleymu přinejmenším zlomit. Chtěla jsem si svoje narozeniny s Edwardem užít a ne se dívat, jak je na mě zbytečně naštvaný, kvůli takovému pitomečkovi!

Nechal mě nasednout a zabouchl za mnou dveře tak silně, až jsem se přikrčila. Nastoupil a beze slova se vydal k domovu.

Dívala jsem se na něj a pozorovala, jak se jeho obličej postupně uvolňuje a objevuje se mu na něm zamyšlený výraz. Celou cestu ale nepromluvil ani slovo.

V garáži byla už jen Alice s Jasperem. Jen co zaparkoval Volvo na svém místě, vyskočil z auta a vyběhl z domu. Ani se se mnou nerozloučil. Zmateně jsem se za ním dívala. Myslela jsem, že zešílím z toho, že nevím, co stalo.

„ Pohádali jste se?“ zeptal se zvědavě Jasper a zalil mě vlnou klidu.

Vděčně jsem se na něj podívala a smutně pokrčila rameny: „ Já nevím.“

Alice chvilku hleděla do dálky, pak se zasmála a vyběhla za Edwadem. Jasper se postavil vedle mě a zíral za ní stejně já.

Dovnitř nakoukl Emmett a začal se smát na celé kolo. „ Na vás je teda pohled! Uletěly vám včely?“

Jasper ožil, položil mi ruku kolem ramen a prohodil: „ Nezahrajem si něco, Chris? Než se nám naše drahé polovičky rozhodnou sdělit, o co jde?“

„ Šachy?“ navrhla jsem a vydala se společně s ním do domu. „ Ale nesmíš podvádět!“

„ Jak bych mohl?“ zatvářil se nevinně a pak se společně se mnou rozesmál. 'Určitě nešlo o nic vážného, když se Alice smála,' uklidňovala jsem se.

Byli jsme naplno zabraní do hry.

Měla jsem tu partii velmi dobře rozehranou. Natahovala jsem se po figurce, kterou jsem chtěla dát Jasperovu králi mat, když mě polil pocit nerozhodnosti a já ruku začala přesunovat na jinou figurku.

Zamračila jsem se. Jasper! Zavřela jsem oči a vyvolala iluzi Alice. Když může podvádět on, tak já taky.

„ Jaspere!“ ozvalo se ode dveří a on se otočil. Přesně jak jsem chtěla. Rychle jsem posunula věž, tak jak jsem měla předtím v plánu.

„ Šach mat,“ ohlásila jsem a Alice zmizela.

„ Podvádíš!“ obvinil mě.

„ Ty taky!“ mrkla jsem na něj a zářivě se usmála. „ Prostě uznej, že jsem lepší.“

„ Nikdy,“ zavrčel a hodil po mně polštář.

„ Tak ty tak?“ zachichotala se a vrátila mu to.

Mezi námi se rozpoutala zuřivá polštářová bitva, do které se za chvíli zapojil i Emmett. Ale spikl se proti mně s Jasperem, takže jsem za okamžik ležela na zádech na zemi. Emmett mě držel a Jasper mi vyhrožoval polštářem.

„ Vyhrál jsem konzumačně, že ano?“ usmál se sladce.

„ Ne,“ smála jsem se.

„ Co se tu děje?“ zeptal se Carlisle, který se zrovna vrátil z práce a skákal pohledem z Jaspera s polštářem, na Emmetta, který mě špendlil k zemi a nakonec ke mně a zdvihl nechápavě obočí.

„ Hráli jsme šachy,“ vysvětlila jsem mu.

Obočí mu vyletělo ještě výš a pak se rozesmál.

Do pokoje přišla Esmé a kriticky si nás změřila. „ Emmette, myslím, že bys měl Christine pustit. Alice s Edwardem se vrací.“

Vzápětí klaply dveře. Rychle jsem se Emmettovi vykroutila, vyskočila na nohy a snažila se upravit si rozcuchané vlasy.

Edward, s Alicí po boku, už stál ve dveřích. Usmál se na mně. Špatná nálada ho asi přešla. ' Skvěle!' radovala jsem se v duchu.

„ Chris, co kdybychom šli do divadla?“ zeptal se klidně.

„ Co?“ vyhrkla jsem hloupě a vykulila oči. Nestihla jsem si to poskládat. Čekala jsem všechno - vztek, výčitky nebo vtipy a popichování, ale pozvání do divadla? Tohle nebylo normální. ' Tady se něco děje,' blikala moje intuice. ' Nemůže mě ale můj přítel pozvat do divadla?' ptala jsem se sama sebe. Dělala jsem z komára velblouda. „ Ach. Aha. No jasně,“ zamrkala jsem vyjeveně.

„ Za čtvrt hodiny tady, ano?“ mrkl na mě a nic mi nevysvětloval. Prostě najednou zase zmizel a spolu s ním i Jasper s Emmettem.

Alice se pro mě se širokánským úsměvem natáhla a chytila za ruku. Táhla mě za sebou po schodech nahoru. Vůbec jsem netušila, o co tu jde.

„ Rose!“ křikla v patře a pokračovala ke mně do pokoje. Postavila mě doprostřed a poručila: „ Zůstaň.“ Ohromeně jsem ji poslechla a sledovala, jak se mi začíná hrabat ve skříni.

Rose otevřela na skulinku dveře a vklouzla dovnitř. „ Už?“ zeptala se Alice a ona přikývla.

Brada mi spadla dolů. Zdálo se, že všichni ví, o co kráčí, jen já ne. Nedokázala jsem souvisle myslet. Prostě mi to nezapalovalo, nechala jsem se jako loutka posadit před zrcadlo.

Rosalie mě začala rychle česat a malovat a Alice mizela víc a víc v útrobách mé skříně, než nadšeně zavýskla a vylezla ven s černými uplými společenskými šaty po kolena.

„ Co se děje?“ vysoukala jsem ze sebe, příliš překvapená, abych se zmohla na jakýkoliv odpor.

„ Nech se překvapit,“ zachichotala se Rose. „ Hotovo!“ prohlásila a předala mě do rukou Alice.

Ta mě navlékla do šatů a hodila po mě kožené lodičky na vysokém podpatku. Automaticky jsem si je obula a nezkoušela se už na nic ptát. Na krk mi zavěsila nápadný černý šperk a do uší dala jemné černé náušnice.

Myslela jsem, že už je to všechno, tak jsem vyrazila ke dveřím.

„ Chris! Stůj. Takhle nemůžeš ven!“ chytila mě za ruku Rosalie.

„ Proč?“ divila jsem se.

„ Venku sněží,“ zvedla obočí a podávala mi silonky, černý lehký svetr a bundu.

„ Pravda,“ zamumlala jsem a začala se dooblékat. Zima by mi nebyla, ale vypadalo by to divně.

„ Christine, ty jsi úplně mimo,“ smála se mi.

„ Jasně. Když všichni ví, o co tu kráčí a já ne!“ zavrčela jsem a bojovala s punčocháči. Konečně se mi je podařilo správně natáhnout. „ Můžu jít?“ zeptala jsem se, ale stejně si už razila cestu ke dveřím.

Nic nenamítaly, ale šly těsně za mnou jako čestná stráž.

Seběhla jsem rychle schody s lodičkami v rukách. „ Jsem tu,“ ohlásila jsem Edwardovi, který ke mně stál zády a obouvala si boty. Měl na sobě oblek, ale jinak vypadal úplně normálně.

„ Jediné škrábnutí a jsi mrtvý upír,“ varovala ho Alice a hodila mu klíče. ¨Alice mu půjčuje porsche?' zírala jsem.

„ Půjdeme?“ pokynul mi s úsměvem.

Klopýtala jsem ze dveří a naposledy se zmateně ohlédla na zbytek rodiny, kteří měli na tvářích široké úsměvy.

„ William Shakespeare, Večer tříkrálový,“ zopakovala jsem název právě zhlédnutého představení a pevně se přitiskla k Edwardovi. Bylo mi už úplně jedno, proč mě vytáhl ven. Bylo to úžasné, jako by přesně věděl, kterou jeho hru mám nejraději.

„ Líbilo se ti to?“ zajímal se a políbil mě do vlasů.

„ Moc,“ vydechla jsem.

„ To jsem rád,“ usmál se a prošel kolem žlutého porchse, jako by tam nestálo.

„ My ještě někam jdeme?“ divila jsem se.

„ Jsi snad unavená?“

„ Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

Vedl mě malými úzkými uličkami pryč z města. Zastavil se před lesem. Zírala jsem na něj a potlačovala silný pocit deja vu.

„ Edwarde?“ zmateně jsem se na něj otočila. „ Jsem paranoidní nebo mi to něco připomíná?“

Přistoupil ke mně a láskyplně mě políbil. „ Nejsi paranoidní. Je to účel,“ zvedl mě lehce do náruče a vyrazil do temnoty.

Doběhl na malou louku a postavil mě na zem. „ Budeme tančit?“ zasmála jsem se v domnění, že kopíruje zkažený večer po Stužkovacím plese.

„ Ne,“ odpověděl, najednou nervózní. Podíval se nahoru do nebe a ve vlasech se mu usazoval sníh.

„ Edwarde, děje se něco?“ lekla jsem se a udělala krok k němu.

Pohlédl zpátky na mě a naznačil mi rukou, abych zůstala, kde jsem. Zhluboka se nadechl, zašmátral v kapse kabátu a s vážným výrazem přistoupil ke mně a klekl si.

„ Kristýno Rousínská,“ začal a mě zatrnulo. Mluvil totiž česky a i když si mírně šlapal na jazyk, to co řekl potom, mi naprosto vyrazilo dech. „ Miluji tě od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil a chci s tebou strávit zbytek … věčnosti. Vezmeš si mně?“

Nebyla jsem schopná slova. Jen jsem tam stála, koukala na něj a na ramena mi dopadaly bělostné vločky. Měla jsem něco říct. Měla jsem mu padnout kolem krku, nebo cokoliv jiného, ale já jsem prostě jen stála, ztuhlá jako socha.

„ Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě a tvářil se velmi smutně.

„ Já...já nevím... co říct,“ vykoktala jsem s námahou.

„ Řekni ano,“ navrhl.

„ Ano,“ zopakovala jsem. Najednou mi to přišlo jaká jediná správná věc. Bylo správné vzít si muže, kterého miluju. Bylo správné být zase šťastná. „ Ano,“ zasmála jsem se hlasitě. „ Stokrát ano,“ opakovala jsem. „ Chci si tě vzít, Edwade.“

„ Díky, Kristýno.“ Vstal a pevně mě objal.

„ Já děkuju,“ zašeptala jsem a něžně ho políbila.

„ To je pro tebe.“ Vytáhl z kapsy černou sametovou krabičku a položil mi ji do dlaně.

Zmáčkla jsem páčku a víčko odskočilo. Uvnitř byl stříbřitě bílý prstýnek s černým kamenem uprostřed, kolem dokola byly v srpečcích malinkaté třpytivé kamínky. Byl nádherný. Okouzleně jsem vydechla.

Opatrně ho vyndal a navlékl mi ho na prsteníček.

„ To jsou ty nejlepší narozeniny, které jsem kdy zažila,“ zamumlala jsem a dívala se na svou malou ruku, které se v té jeho naprosto ztrácela. Byla úplně stejná jako předtím, jen teď na ní byl malinkatý prstýnek. Důkaz, že Edward ke mně patří a já patřím k němu. Už na vždycky.

„ Máš narozeniny?“ divil se.

„ Ano,“ usmála jsem se a položila si hlavu na jeho hruď. „ Úplně jsem na to zapomněla. Je mi už 32 let.“

„ Všechno nejlepší,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě. Přitáhla jsem si ho blíž a polibky mu vracela.

„ Ty jsi to nejlepší, co mně v životě potkalo. Miluju tě,“ říkala jsem mu mezi polibky. „ A vždycky budu. Ať se stane cokoliv.“

Byla to pravda, ale netušila jsem, kolik bolesti v sobě tyhle jednoduchá slova skrývají...