Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

18. Peklo i ráj

Pokoje v domě byly prázdné a bylo třeba je zařídit.

Tentokrát jsem měla možnost udělat si pokojíček podle svých představ. Většinu věcí ze svého starého pokoje jsem si nechala, ale pořídila jsem si nové police na knihy a taky jednoduchou postel s kovovým rámem. Toužila jsem po ní, sice jsem nemohla spát, ale měla jsem tak nějak zafixované, že do správného pokoje postel patří. Samozřejmě se to neobešlo bez Emmettových vtípků a narážek, ale nakonec jsem si ji prosadila.

Většinu z dvou měsíců prázdnin před nástupem na jednu ze středních škol v Juneau jsme strávili zařizováním domu a upravováním jeho okolí pro naše potřeby. Výsledek stál za to, což byla rozhodně hlavně Esmina zásluha.

Dům byl teď vzdušný a velmi příjemný. Dýchala z něj rodinná pohoda, kterou jsem tolik obdivovala u domu ve Forks, jenže tentokrát jsem si připadala daleko víc jako součást toho všeho. Tentokrát jsem byla u zrodu, nenastoupila jsem už do rozjetého vlaku a taky jsem byla s Edwardem, s ním byl celý svět jakoby krásnější.

Zbytek těch dvou měsíců jsme strávili spolu, jen my dva. Chodili jsme na lov nebo se jen tak procházeli a drželi se za ruce, někdy jsme byli celý den v mém nebo jeho pokoji  To byly ty nejkrásnější chvíle. Jenže to uteklo příliš rychle.

Ležela jsem na břiše na mé posteli s nohama ve vzduchu a četla jsem si knížku. Edward hrál s bratry venku baseball a já využila vzácné chvilky a zalezla si k sobě. Potřebovala jsem chvilku oddech. Edwarda jsem sice z celého srdce milovala, ale chtěla jsem získat pár okamžiků jen pro sebe. Zítra jsme měli jít do školy a já byla zase mírně nervózní, ne tolik jako poprvé, ale dost.

Přeskočila jsem jednu z nudných částí knihy, kterou jsem už několikrát četla a obrátila stranu. Ze zdola se ozval Esmin hlas: „ Odnes to Christine, Rose, prosím.“ A vzápětí už moje krásná setřička klepala na dveře.

„ Pojď dál, Rosalie,“ křikla jsem a zahla rožek na straně, kde jsem skončila.

„ Ahoj!“ zahlaholila a zavřela za sebou dveře. V ruce měla hromádku věcí, které jsem zatím neidentifikovala. Zvedla jsem obočí. „ Školní uniforma,“ informovala mě a položila věci na stůl. Vzala si od něj židli a přitáhla si ji ke mně. „ Myslela jsem, že sis tu postel pořídila k jiným účelům,“ podotkla.

„ Urg!“ zasténala jsem, zaklapla knihu a překulila se na záda, hlava mi padala z okraje postele, takže jsem ji teď viděla obráceně. „ Na tohle téma už jsme myslím diskutovaly víc než dost! Dejte mi s tím pokoj!“

„ Já tě nechápu, Chris -,“ začala.

„ Hele, jestli chceš pořád dokola rozebírat to samé, najdi si k tomu někoho jiného!“ zavrčela jsem.

„ Nebuď nevrlá.“

„ Nejsem nevrlá, jen mě to už nebaví,“ odsekla jsem. „ Potřebovala jsi něco Rose?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsem na ni vyjela úplně zbytečně. Mohla jsem si už zvyknout.

„ No chtěla jsem se tě na něco zeptat, ale ty jsi pořád s Edwardem,“ povzdechla si.

„ Stejně nás slyší, takže nechápu, proč jsi se mně nemohla zeptat už předtím,“ podotkla jsem. „ Dobře. Na co ses mě chtěla zeptat?“ řekla jsem, když jsem uviděla její otrávený obličej. Dnes jsem prostě neměla svůj den.

„ Pamatuješ si na ten den, kdy jsme se naštěhovali?“

„ Samozřejmě,“ zavřela jsem oči a zakryla si tvář dlaněmi.

„ Je něco, co mi dělá starosti...“

Prudce jsem se vyšvihla do sedu a otočila se k ní čelem. „ Co?“

„ Edward tě požádal o ruku a ty jsi odmítla,“ obvinila mě.

„ Nemyslel to vážně,“ upozornila jsem ji a žaludek se mi zkroutil. Zajímavá reakce. Nemyslela jsem, že je moje mrtvé tělo něčeho takového schopné, i když to vlastně mohla být jen další bezděčná iluze...

Rosalie se zatvářila mírně znechuceně a pak se naklonila blíž ke mně. „ Takže,“ promluvila pomalu a rozpojovala a spojovala ruce, „ kdyby to myslel vážně... Souhlasila bys?“ upřela  na mě oči, chvíli jsem měla pocit, že se mi snaží číst myšlenky, tohle totiž vždycky dělal Edward, když chtěl zjistit, co si myslím.

To jsem nečekala. Nikdy jsem se tohle myšlenkou nezabývala. Popravdě jsem na tu malou epizodu téměř zapomněla. Opravdu jsem to považovala za žert a Edward už nikdy víc to téma neotevřel, takže jsem se tím nezabývala.

„ Rosalie, o co ti jde?“ zajíkla jsem se. „ Tohle je přece mezi námi dvěma, ne?“

„ To ano,“ znejistěla a znovu se opřela. „ Souhlasila bys?“ nedala se přece jen tak lehko odbýt.

„ Nevím. Budu to řešit, až ta situace nastene - pokud nastane. Já Edwarda miluju a to mi stačí, nepotřebuju nic víc,“ ujistila jsem ji. „ Můžu se zeptat, kam tento rozhovor směřuje?“ pokračovala jsem.

„ Nikam,“ uhla pohledem.

„ Oh, Rose! Tohle na mě nezkoušej! Musíš mít nějaký důvod, proč se mě na to ptáš.“

„ Nemám,“ stála tvrdohlavě na svém, rychle se zvedla, dala židli na místo a vystřelila z pokoje jako blesk.

„ Rose! Počkej!“ zavolala jsem za ní, ale už jsem slyšela, jak bouchly venkovní dveře a ona zmizela z domu.

Tupě jsem zírala na dveře s pusou dokořán.

Po několika dlouhých minutách mi došlo, že jeden důvod mít mohla. Slyšel nás totiž celý dům, tedy i Edward. ' Tak to jsem teda kardinálně zvorala!' zasténala jsem v duchu. Vztekla jsem skopla knihu z postele a vzápětí toho litovala. Vstala jsem a pečlivě ji uložila na své místo v knihovně.

Plácla jsem s sebou zpátky na postel a zavřela oči. Poslouchala jsem Edwarda s bratry, jak hrají. Nezdálo se, že byli nějak zaujati mým rozhovorem s Rose. Vtipkovali, špičkovali se a pak se začali hádat, kvůli nějakému spornému odpalu. Oddechla jsem si. Hru nakonec ukončili a rozešli se.

Slyšela jsem Edwardovi kroky, blížící se k mému pokoji, cítila jsem jeho vůni a čekala na jeho příchod.

Dveře klaply a postel vedle mě se prohla. Ucítila jsem jeho rty na krku.

„ Jaká byla hra?“ zašeptala jsem.

„ Zajimává,“ zasmál se a přesunul své rty výš. „ Jaká byla kniha?“

„ Dlouhá,“ zasmála jsem se taky, nežně jsem ho políbila a položila si hlavu na jeho hruď. Objal mě a lehce si pohrával s mými vlasy.

„ Těšíš se do školy?“ zeptal se rozverně.

„ Jistě,“ přisvědčila jsem a snažila se působit vážně. „ Možná se na třetí pokus dostanu až k maturitě.“

„ Na třetí?“ divil se.

„ Jasně. Doma jsem taky chodila do školy a nedodělala jsem ji. To byl první. Pak těch pár měsíců ve Forks, ten byl druhý a teď to bude do třetice a já doufám, že už konečně dostanu maturitní vysvědčení,“ zašklebila jsem se.

„ Já ti věřím.“ Políbil mě na líčko.

„ Musím. Vždyť ty sám máš několik vysokoškolských titulů a ostatní taky, připadám si v téhle rodině trochu jako buran.“

„ Vždyť na tom přece vůbec nezáleží. Navíc jsme všichni o pár desítek let starší než ty, Carlisle dokonce o několik století,“ připomněl mi.

„ To je tedy útěcha.“ řekla jsem ironicky a pak změnila téma: „ Dostal jsi už svou školní uniformu?“

„ Ano. Myslím, že žlutá, ti bude slušet,“ zamyslel se a tiše dodal: „ Napadá mě, jestli je to dobře nebo špatně.“

„ A k jakému závěru jsi došel?“

„ Záleží na úhlu pohledu,“ prohlásil vážně a já se rozesmála.

Vzduch proťalo Emmettovo hlasité zahvízdnutí, jehož ozvěna mi pulzovala v uších. „ Škola!“ zakřičel na celý dům.

Zatřepala jsem hlavou a vyskočila na nohy. „ Má nějaký smysl pozastavovat se nad tím, že náš bratr je šílený?“ zeptala jsem se mrzutě a znovu zatřepala hlavou.

„ Asi ne,“ pokrčil rameny Edward, krátce mě políbil a vyběhl ze dveří.

Na stole ležela uniforma, přesně tak, jak ji tam Rose včera položila. Přejela jsem ji váhavě prsty, zhluboka se nadechla a pak hromádku rozložila na jednotlivé kousky oblečení.

Žlutá károvaná sukně po kolena, sněhově bílá košile, žlutá kravata a sako se znakem školy. Povzdechla jsem si, škola musela být hodně prestižní. Čím dál tím líp...

Oblékla jsem si košili a sukni. Kriticky jsem se natáčela před zrcadlem a pak se natáhla do skříně pro úžasné žluté podkolenky, které byly Alici trnem v oku. Kravatu jsem si nechala ležérně povolenou a sako prozatím přehodila přes ruku. Chvíli jsem přemýšlela a pak vyhrabala obyčejné kožené botky s tkaničkami.

Edward už na mě volal z přízemí. V rychlosti jsem popadla tašku a vyběhla z pokoje. Po cestě jsem si vlasy stáhla dozadu stuhou.

Zastavila jsem se přímo před ním a jeho Volvem. Sjela jsem ho pohledem od hlavy až k patě a po tváři se mi roztáhl úsměv. Jaká pomoc? Edwardovi prostě slušelo všechno.

Měl na sobě černé kalhoty, košili, kravatu měl stejně jako já uvolněnou a sako jsem zahlédla přehozené přes opěradlo sedadla.

Taky si mě prohlížel. „ Tak co? Vypadám jako průměrná americká studentka?“ zeptala jsem se a pomalu se otáčela kolem své osy.

„ Ne,“ zklamal mě. „ Ty nemůžeš nikdy vypadat průměrně. Jsi nádherná.“ Políbil mě a otevřel mi dveře. Nastoupila jsem a batoh hodila přes rameno na zadní sedalo.

Alice netrpělivě zatroubila na klakson. Edward jí blokoval cestu. Po tváři se mu roztahoval čím dál širší úsměv, když velmi pomalu vyjížděl z garáže. Alice zuřila.

„ Je nutné, ji tohle dělat?“ zasmála jsem se, hned jakmile jsme vyjeli na příjezdovou cestu.

„ Kdybys slyšela, co si myslí, neptala by ses,“ ujistil mě Edward a prudce šlápl na plyn.

Zastavil na parkovišti noblesně působící obrovské budovy. Vedle aut, co stála na parkovišti, vypadalo jeho nablýskané Volvo téměř jako rezavá plechovka. Okamžitě mně napadlo, že tahle škola bude plná dětí zazobaných podnikatetů. Pa – rá - da.

Natáhla jsem se pro tašku a oblékla si sako. Vystoupila jsem. V hlavě mi okamžitě začal cvrlikat zvuk stovek hlasů studentů, kteří nás s povýšenými pohledy sledovali. Nedokázala jsem si představit, co zažívá Edward, když slyší navíc i jejich myšlenky. Zvuk jejich tepajících srdcích mi bušil v uších v nekončící ozvěně a vůně jejich krve mi naplnila ústa hořkým jedem, i když jsem byla před nedávnem na lovu a moje oči byly ještě zlaté.

Edward byl naprosto klidný, zamknul auto a vykročil směrem ke vchodu do budovy, která se honosila velkým znakem. Stejným, jaký jsme všichni měli na pravých stranách svých uniform.

Vydala jsem se za ním a nervózně těkala očima po okolostojících dětech.

„ Kristýno, uklidni se,“ řekl mi potichu Edward, tak potichu, že to kromě naší rodiny nikdo neslyšel a krátce se dotkl mé ruky. „ Nesmíš před nimi dát najevo svůj strach, jsou jako hyeny. Tohle není Forks.“

To jsi mě opravdu uklidnil. Odpověděla jsem mu ironicky v myšlenkách, ale přestala jsem se rozhlížet, zvedla hlavu a napnula se, stejně jako on.

U dveří nás čekali ostatní a krátce na sebe kývli. Prošli jsme dvoukřídlými dveřmi.

Edward se postavil vedle mě a naši sourozenci po našich bocích, takže jsme zabírali na šířku skoro celou chodbu.

Svými ostrými smysly jsem všechno kolem vnímala opravdu živě.

Celá chodba zmlkla a pohlédla úkosem na nás. Jediná vlaštovka proletěla vzduchem a tichým zašustěním přistála na zemi. Koutkem oka jsem zahlédla malého kluka s mastnými vlasy, jak se nacpal ještě víc do kouta, kam ho zahnala tlupa velkých chlapců. Každé mrknutí oka mých nových spolužáků, každý úder srdce, každý nádech se mi zaryl hluboko do paměti.

Moji sourozenci ani nemrkli a vyšli pomalým houpavým krokem, který patřil na nejlepší přehlídková mola a já se je snažila napodobit.

Roztáhli jsme se do malého véčka. Já s Edwardem ve předu, vedle mě Emmett a Rose, a po Edwardově pravici kráčela s vážným výrazem Alice a najednou prudce soustředěný Jasper.

Dramatický efekt to mělo ohromný. Bylo vidět, že Cullenovi v tom mají opravdu praxi. Ostatní nám ustupovali z cesty a tiskli se ke stěnám, abychom mohli projít.

Ve Forks stačilo se prostě jen držet stranou a začali nás ignorovat, tady byly ovšem zavedeny zákony džungle. Silnější a atraktivnější vyhrává, kdo dá najevo strach, je ztracen.

Lidé se nás přirozeně podvědomně báli, protože byli naší přirozenou kořistí. Naše mramorové obličeje ztvrdlé do nepřístupné nadřazené masky, velmi atraktivní vzhled, kterému se nemohl žádný člověk rovnat a suveréní chování, nenechali nikoho na pochybách, že s námi není radno si cokoliv začínat.

Děkovala jsem Bohu, že jsem upír a že mám bo boku Edwarda a své sourozence. Být tu sama a člověkem, nepřežila bych v téhle instituci ani minutu.

U dveří kanceláře jsme se zastavili a Jasper s ledově klidným výrazem ohlásil sekretářce naše jména. Zírala na nás s očima vykulenýma pár minut, než byla schopná trhaně zmáčknout tlačítko na telefonu a ohlásit nás u ředitelky.

Byla to strohá, přísně vypadající vysoká žena, oblečená ve skvěle padnoucím, černé kostýmku a s vlasy sčesanými do tuhého drdolu. Její krev měla podivnou suchou vůni, z které se mi mírně zvedal žaludek.

„ Haleovi a Cullenovi?“ vyštěkla nepříjemným hlasem zpoza velkého stolu. Její kancelář byla obrovská, celá obložená drahým kvalitním dřevem a vybavena velmi luxusním nábytkem. Byli jsme před ní vyrovnaní v řadě, nehybní jako sochy.

„ Ano, paní ředitelko,“ odpověděl jí strojeně Edward, ale koutky úst mu neznatelně zaškubaly. Vlastně to vypadalo, že se všichni velmi dobře baví.

„ Vy jste?“ zeptala se zostra.

„ Edward Cullen, madam.“ Škubání koutků bylo zřetelnější.

„ Takže,“ začala a opřela se zády pohodlně o křeslo, „ vy jste všichni děti doktora Carlislea Cullena?“ ujišťovala se a bylo vidět, že odsuzuje tolik dětí v jedné rodině.

„ Ne, madam.“ mluvil stále Edward, což se dalo pochopit. Četl jí myšlenky, takže jí mohl říct přesně to, co chtěla slyšet. „ Rosalie a Jasper jsou děti sestry jeho manželky a žijí s nimi už velmi dlouho. Mě s mým bratrem a sestrou doktor Cullen adoptoval před několika lety. Christine, je jeho nevlastní sestra, její matka před nedávnem zemřela a tak se přestěhovala k nám,“ popsal krátce naše rodinné vztahy. Napadalo mě, jak by asi reagovala, kdyby jí řekl, že Rose s Emmettem a Alice s Jasperem jsou manželé, já s Edwardem chodím a že s Emmettem a Alicí má stejný biologický příbuzenský vztah asi jako já s trojnohou žirafou. Nad tou představou jsem se v duchu pousmála.

„ Dobrá tedy,“ našpulila rty. „ Tato škola je velmi prestižní - “ ' A už je to tady.' povzdechla jsem si v duchu. „ - a já zde nestrpím žádné i sebemenší prohřešky proti pravidlům. Je to jasné?“

„ Ano, madam,“ odpověděli jsme sborově.

„ Můžete jít. Charlotta vás seznámí se školou a s rozvrhem. Nashledanou.“ Pokynula ke dveřím.

„ Nashledanou,“ rozloučili jsme se způsobně a pomalu důstojně odešli z ředitelny.

Chodila jsem do prvního ročníku společně s Alicí a Edwardem, ale moc společných hodin jsem s nimi neměla, což mě děsilo. Jasper, Emmett a Rose byli opět o ročník výš. Takže jsem se s nimi vídala hlavně na obědě, kde stejně nikdo z nás nejedl.

Škola byla těžká. Na rozdíl od svých sourozenců jsem se musela doma poctivě připravovat a neskutečně dřít, abych se dostala na stejnou úroveň, na které už byli oni. První rok byl náročný, ale cítila jsem jakési zvrácené zadostiučinění, když jsem v červnu držela v rukou své hodnocení, které nemohlo být lepší.

Jediné co mně mrzelo, bylo, že přípravou do školy přicházím o drahocenný čas s Edwardem. Začal být zamlklejší a často sedával u mě v pokoji a se smutným výrazem pozoroval, jak se učím a dělám si různé výpisky a úkoly.

Ztracený čas jsem mu nahradila o prázdninách, kterém jsem celé strávila jen s ním na romantickém výletu v Aljašských lesích.

Žlutavá uniforma se na dlouhé dva měsíce ztratila v hlubinách mé skříně...