Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

17. Správná cesta?

Přitiskla jsem si kolena k tělu a položila na ně hlavu. Zavřela jsem oči a poslouchala vrnění Volva. Bylo to uklidňující. Naprosto jsem se do toho zvuku zabrala, že jsem si několik minut vůbec neuvědomovala, že je něco v nepořádku. Prudce jsem otevřela oči, když mi došlo, že neozývá zvuk Edwardova dechu.

Drtil rukama volant a zíral na silnici. Krajina kolem nás rychle ubíhala a ručička tachometru ukazovala téměř k 200 kilometrům za hodinu a Edward stále nedýchal. Byl celý ztuhlý a mračil se.

Zalapala jsem po dechu, jak mě náhle zasáhlo vědomí, že se zlobí na mě. Kdo by se chtěl pořád otravovat s někým, kdo vyšiluje hned, jak koutkem okem zahlédne náctiletého kluka z indiánské rezervace?

„ Zlobíš se na mě,“ hlesla jsem.

„ Cože?“ zamrkal a podíval se na mě. Uvolnil se a najednou vypadal úplně normálně.

„ Zlobíš se na mě,“ zopakovala jsem, i když jsem si tím už nebyla jistá. Možná se jenom zamyslel...

„ Jak si na to prosím tě přišla?“ zasmál se.

„ Mračil ses,“ upozornila jsem ho. „ A nedýchal jsi a-“

„ - a z toho jsi usoudila, že se na tebe zlobím?“ zvedl udiveně obočí a v koutcích mu cukalo.

Beze slova jsem přikývla. Najednou jsem si připadala jako naprostý hlupák. 'Začínám být asi paranoidní.' říkala jsem v duchu.

„ Blázínku, na tebe bych se nikdy nemohl zlobit. Vždyť to ani nejde.“ Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po tváři.

„ No já nevím. Možná by to šlo...“ usmála jsem se na něj, chytila jeho ruku a propletla naše prsty.

Auto začalo zpomalovat a pak maximální povolenou rychlostí vjelo do města, které se vylouplo zničehonic mezi stromy. Byla jsem tak zaujatá pozorováním Edwarda, že jsem přestala vnímat okolí.

Zajel k nejbližší benzínové pumpě a ladně vystoupil.

Nevím proč, ale nemohla jsem v prázdném autě vydržet a tak jsem vystoupila a opřela se zády o dveře, ruce zkřížené na prsou. Dívala jsem se jak tankuje.

„ Byl jsi už na Aljašce?“ zeptala jsem se najednou.

Zvedl ke mně oči a odpověděl: „ Žili jsme tam, než jsme se přestěhovali do Forks.“

„ A není to brzo se vracet?“ divila jsem se. „ Někdo vás může poznat.“

„ Žili jsme u jedněch známých. Téměř jsme nepřišli do kontaktu s lidmi.“ Pokrčil rameny. Vrátil hadici k pumpě, vyndal peněženku a šel zaplatit.

Zafoukal vítr a navál mi vlasy do obličeje. Netrpělivě jsem si hodila zpátky dozadu a když jsem vzhlédla, už stál přede mnou a podával mi malé poupátko růže.

„ Růže máš nejradši,“ připomněl mi, když jsem si květinu váhavě vzala a přivoněla jsem si k ní.

„ Díky. Ty si to pamatuješ?“

„ Samozřejmě.“ Naklonil se ke mně a opřel se rukama o střechu Volva.

Položila jsem mu ruce na ramena a za krkem je spojila. „ Miluju tě. Jsi teď to nejdůležitější v mém životě.“ Políbila jsem ho a on mi polibky ochotně oplácel, než mu začal zvonit telefon.

Zuřivě stikl dlaně do pěstí. Odtáhla jsem se a uhla pohledem. Už byla skoro tma. Vůbec jsem si nevšimla, že se začalo stmívat.

„ Ano, Carlisle?“ řekl klidným hlasem Edward a opřel se taky zády o auto vedle mě. Carlisle mu popisoval, kde se setkáme. „ … Dobře.“ ukončil hovor a podíval se na mě: „ Měli by jsme jet.“

„ Nemůžu uvěřit tomu, že jsem promarnila těch několik vzácných hodin, kdy jsem tě měla jen pro sebe,“ zabručela jsem a zakroutila hlavou.

„ Budeme mít pro sebe ještě spoustu času.“ políbil mě něžně na čelo a otevřel mi dveře. Nasedla jsem a zase si přítáhla nohy k tělu.

Vyjeli jsme. Edward řídil jednou rukou a v té druhé držel tu moji. A i když jsme se řítili nocí ohromující rychlostí, nevěnoval řízení téměř žádnou pozornost. Usmíval se na mě a vyprávěl mi, jaké to na Aljašce je. Dokonce mi vykládal o jejich přátelích v Denali. Slyšela jsem mírné chvění v jeho hlase, když mluvil o nějaké Tanye, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

Minuty na hodinách na palubní desce klidně odtikávaly a čas plynul, stejně jako vždy, když jsem byla s ním, příliš rychle. Začalo svítat a v zadním zrcádku jsem zahlédla nejdřív žluté porsche, které pronásledoval červený kabriolet.

Při podrobném pohledu jsem zjistila, že v kabrioletu sedí pouze Rose a Emmett se za chvíli zjevil se svým obrovským jeepem. Porche kolem nás projelo a já zjistila, že ho řídí Alice s Jasperem po boku. V příštím okamžiku nás minula Rosalie, která na nás vesele zamávala a dupla na plyn, za chvíli Alici předjela.

„ To se takhle baví celou cestu z Forks?“ zachichotala jsem se.

„ Dělají to vždycky. Vsází se, která přijede do nového domu první,“ zakřenil se.

„ Na koho sázíš“

„ Nooo...“ protáhl. „ Alice má sice lepší auto, ale Rose je lepší řidička a navíc si s ním trošku pohrála. A s Alicí jede Jasper, takže jsou težší. Takže asi na Rosalii a ty?“

„ Já se nechám překvapit,“ pronesla jsem. „ Zdá se, že to bude napínavé,“ dodala jsem, když jsem si všimla, že kabriolet je znovu na druhém místě.

Ty dvě nám brzy zmizely z dohledu. Emmett nás taky předjel a za námi se objevil černý mercedes, který se přísně držel dopravních předpisů. Druhý den ráno jsme byli na místě.

Edward zpomalil, jak projížděl obrovským městem Juneau.

Lesy ve Forks byly nic proti tomu, co bylo tady. Bylo tu nádherně a já po pár vteřinách věděla, že to tu budu milovat. Dýchalo to tu svobodou a životem.

„ Líbí se mi tu,“ řekla jsem a zářivě se na něj usmála.

Vyjel z města a pokračoval dál po cestě lemované hustým lesem. „ Já vím,“ zasmál se a pak mi oznámil: „ Vyhrála Rose. Říkal jsem to. Sám jsem ji učil řídit!“ chlubil se.

„ Už jsme tu?“ zeptala jsem se, když zabočil na vedlejší silnici.

„ Skoro.“ usmál se a znovu zahnul.

Mezi stromu jsem zahlédla kousek Alicina porche a uslyšela Emmettův smích, jak si ji dobíral.

Konečně se mezi stromy rozestoupily a mě se před očima objevil nádherný obrovský dům, obložený dřevem a s velkou verandou.

Alice seděla stočená do klubíčka na kapotě svého auta a vrhala po Emmettovi, který objímal Rose v pase, nepřátelské pohledy. Jasper stál opodál s rukama v kapsách a zdálo se, že se rozmýšlí, jestli se má rozesmát nebo se zastat Alice, kývl na nás, když jsme vystoupili.

Šla jsem se posadit za Alicí a Edward se postavil vedle Jaspera.

„ Já jsem vyhrála, Chris!“ vypískla nadšeně Rosalie.

„ Gratuluju, Rose,“ usmála jsem se.

Znovu jsem pohlédla na náš nový dům. Už teď jsem ho milovala. Byl starý, hodně starý, ale mě přišel hrozně romantický. Napadlo mě, jak se mohl takový dům objevit na Aljašce, když by se spíš hodil někam do Evropy. Měl velká okna a určitě spoustu místností.

„ Příště musíš jet s námy, Christine,“ vytrhla mě ze zamyšlení Alice.

„ Nemám řidičák,“ odpověděla jsem klidně a dál zkoumala exteriér domu.

„ Cože nemáš?“ zakuckal se Emmett.

Odpovědi mě ušetřil příjezd Carlislea s Esmé. Všichni nedočkavě vyskočili a postavili se do chumlu před schody u vchodu do domu čelem k mercedesu, který klidně zastavil.

Carlisle velmi pomalu vystoupil a obešel auto, aby otevřel dveře Esmé, jako pravý gentleman. Bylo vidět, jak se baví naší nedočkavostí a vesele cinkal v ruce klíčky, jak se pomalým krokem blížil k nám.

„ Tu máš,“ zasmál se nakonec a hodil klíče Jasperovi, který natáhl ruku, aby je zachytil.

Vyběhl s úsměvem schody a jeho obličej zvážněl, když otáčel klíčem v zámku. Dveře nechal ještě zavřené a otočil se zpátky na nás.

„ Dovolte mi pár slov,“ pronesl vážně. Emmett netrpělivě zavrčel. Neubránila jsem se zachichotání, když jsem viděla, jak se Jasper mermomocí snaží udržet vážný obličej, když dodal: „ Anebo radši ne.“ Všichni jsme začali tleskat. „ Christine,“ otočil se na mě, „ jakožto novému členu rodiny, bych ti chtěl udělit to privilegium, vstoupit do nového domu, jako první.“

„ Ach. Díky, Jaspere. Jsem poctěna,“ usmála jsem se na něj.

Dvorně mi otevřel dveře a nechal mě projít. Popadla jsem Edwarda za ruku a táhla ho za sebou.

Ocitli jsme s v prostorné vstupní hale, které vévodilo masivní schodiště z tmavého dřeva. Zbytek rodiny se nahrnul za námi.

„ S prohlídkou, asi začneme nahoře, co říkate?“ zeptal se Carlisle a vyrazil ke schodišti. Následovali jsme ho a očima bloudili po okolí, ve snaze zahlédnout co nejvíce.

Horní patro tvořila malá místnost uprostřed, kam ústilo schodiště a kolem které byli troje dveře do dalších pokojů, čtvrtá stěna byla otevřená a dál pokračovala chodba na jejímž konci bylo velké okno, které zajišťovalo dostatek světla.

„ Tady je moje a Esmina ložnice.“ Otevřel první dveře, které vedly do prostorného slunného pokoje. „ Tady má pokoj Jasper s Alicí,“ otevřel další. Pokoj nebyl tak prosvětlený, ale zato byl vetší. „ A tenhle je Edwardův.“ Ukázal na poslední dveře v rozdělovací místnosti.

„ Proč nemáme s Chris taky společný pokojíček?“ divil se Edward a objal mě kolem pasu.

„ Protože nejste manželé,“ odpověděl mu klidně Carlisle a strčil si ruce do kapes, „ až se vezmete, budete mít společný pokoj.“

Tohle mě mírně uvedlo do rozpaků, ale Edward se na mě otočil: „ Vezmeš si mně?“ zamrkal.

„ Tak teď jsi mě teda urazil!“ odtáhla jsem se od něj a musela přemáhat smích. „ Chtít se mě vzít jenom kvůli pokoji!“ Nevěřila jsem, že by svou nabídku myslel vážně.

„ Tak tedy ne,“ pokrčil rameny a přitáhl si mně zpátky k sobě.

Emmett mu soucitně poklepal na rameno: „ Nic si z toho nedělej. Když ti jedna dala košem, neznamená to, že jiná tě chtít nebude.“

„ Promiň, Emmette, ale já chci jen ji. S jinou se nespokojím.“ Objal mě pevněji.

„ Tak to jsi ztracený, kamaráde. Teď se jí nezbavíš,“ prohlásil pohřebním tónem.

„ Emmette! Jak to můžeš říct?“ zeptala jsem se vyčítavě, ale koutky úst mi cukaly.

„ Úplně normálně,“ zamrkal na mě. Všichni se rozesmáli.

„ Půjdeme radši dál, ne?“ ozval se Carlisle a zamířil chodbou k prvním dveřím. Byly tam čtyři pokoje. „ Emmet a Rose,“ ukázal na ty první a rovnou pokračoval dál. „ Knihovna.“ Pak se zastavil u těch uplně posledních, u okna: „ Ten je tvůj Christine.“

Otevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Pokoj byl celkem velký. Po levé straně byly prosklenné dveře, které vedly na malý balkón.

„ Teď půjdeme do přízemí,“ prohlásil a zamířil chodbou zpátky.

„ A co ty poslední dveře?“ divila se Rose.

„ Tam nic není,“ odpověděl jí stručně.

Dole byla jedna obrovská místnost s francouskými okny, která původně sloužila jako jídelna a zůstal tu i původní starý dlouhý stůl s vysokými židlemi. Kuchyň, kterou stejně používat nebudeme; obývací pokoj, ze kterého vedli dveře rovnou na terasu a malý pokoj obložený dřevem, který Carlisle označil jako svoji pracovnu. Pak dalších pár místností, pro které zatím nebylo žádné využití.

Pokračovali jsme prohlídkou okolí.

K domu patřila obrovská zahrada a pár menších objektů, které teď měli sloužit jako garáže. Po původních majitelích zůstala v zahradě dřevěná houpačka.

Pokud jsem to tu předtím milovala, teď jsem to zbožňovala. Byl to přímo dům snů.

Emmett, Rose, Jasper a Alice se vydali na průzkum okolí, Carlisle s Esmé se vrátili do domu a já s Edwardem jsem zůstala v zahradě.

Posadili jsme se na starou houpačku a já se o něj uvolněně opřela. Vzdychl a zabořil mi obličej do vlasů. Začal nás houpat a hladil mě něžně po ruce.

Byli jsme tiše a jen si vychutnávali, že jsme spolu. Setmělo se a vyšly hvězdy. Úžasem jsem zatajil dech.

„ Já snad poprvé od Stužkovacího plesu vidím hvězdy,“ vydechla jsem.

„ Tady vychází hvězdy ještě méně, než ve Forks, divím se, že jsou dnes vidět.“

„ Dnes je kouzelná noc,“ usmála jsem se.

„ S tebou je kouzelná každá noc,“ zašeptal a políbil mě.