Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

16. Komplikace

Následující měsíc jsme byli s Edwardem pořád spolu a ostatním nezbylo nic jiného, než si na to zvyknout. Esmé s Carlisleem vzali náš vztah stejně samozřejmě jako vztah Jaspera s Alicí a Emmetta s Rose.

Po našem návratu ze školy jsme se dohodli, že se přesuneme k němu do pokoje, protože ten můj nám už oběma lezl poněkud na nervy a navíc jeho sedačka byla daleko větší a pohodlnější. Ne, že by jsme si vzali k srdci rady našich sourozenců. Koneckonců se Edward narodil na začátku 20. století a jeho výchova byla úplně jiná než ta moje a i já jsem se v tomhle ohledu do ničeho nehnala. Byla jsem nadmíru spokojená s tím, co jsem měla. Kdybych mohla, tak strávím veškerý svůj volný čas líbáním s ním, bohužel naši sourozenci nepřetržitě toužili po naší společnosti, tak jsme se museli někdy celé hodiny spokojit s cudným držením za ruku.

Alice byla nadšená z blížící se maturity a s tím spojeným odjezdem z Forks. Už se nemohla dočkat, až začne pokořovat nákupní střediska v Juneau. Jasper se zase rozhodl, že mě začne učit španělsky, protože se počítalo s tím, že s nimi nastoupím do školy a všude v USA byla španělština ve školách povinná. Nedal se odradit ani Edwardovým přesvědčováním, že mě to může naučit on.

Můj psychický stav se za ten měsíc hodně zlepšil. Ruce se mi už vůbec netřásly a na vlkodlaky jsem skoro zapomněla. Ale ne úplně, začala jsem se zabývat myšlenkou, jak je možné, že nám po jednom neúspěšném pokusu dali pokoj a nebylo po nich ani vidu. Neměla jsem ovšem moc času nad tím dumat.

Přípravy na stěhování byly v plném proudu. Sbalila jsem s Edwardem všechny svoje knihy do kartonových krabic a i ostatní věci z mého pokoje. Krabice pak zůstaly v něm, takže to tam vypadalo spíš jako ve skladišti. Potom jsme se pustili do jeho cédéček, což byla rozhodně větší práce. Edward byl puntičkář a všechno měl pečlivě seřazené a těch cédéček měl opravdu hodně. Pomáhali jsme taky Esmé s věcmi v ostatních místnostech domu.

Den před odjezdem přijelo stěhovací auto a odvezlo všechen nábytek, co jsme si brali s sebou a krabice. V domě zůstalo jen původní zařízení, jako například velký stůl v jídelně, u kterého jsme se všichni ten poslední večer sesedli, abychom strávili poslední den v tomhle domě společně.

Povídali jsme si a skvěle se bavili, než začal Emmett vzpomínat na to, jak jsme se potkali tenkrát v lese. Neměla jsem ráda bilancování, ale musela jsem uznat, že se můj život od toho dne hodně změnil. Usmála jsem se, pohodlně jsem se opřela o Edwardovo rameno a podívala se na Emmetta, který zrovna pronesl: „ Stejně je to divný, že jsi tenkrát omdlela, Chris, a pak jsi se dokonce červenala, vzpomínáš?“

„ Jo vzpomínám. Máš pravdu, je to divný. Navíc můžu brečet a dokonce jsem se i zbláznila, což předpokládám, moc upíru neumí,“ ušklíbla jsem se. Všichni na mě zazírali s pusou dokořán.

„ Ty můžeš plakat? Kdy jsi brečela?“ divila se Rosalie.

„ To už je dávno,“ uhla jsem pohledem.

„ Ale jak je to možné?“ ptal se Edward.

„ Myslím, že Christine ve skutečnosti neomdlela, ani jí netekly slzy,“ prohlásil Carlisle. „ Přemýšlel jsem o tom, a myslím, že je to její schopností. Její tělo má zafixované na některé situace lidské reakce a ona tak podvědomě vytvoří iluzi, že reaguje pořád jako člověk.“

„ To je možné,“ připustil Edward.

„ A není to jedno? Ať tak, či tak, stejně jsem divná,“ zabručela jsem. Nelíbilo se mi, že mi některé lidské slabosti zůstaly. „ Mě zajímá jiná věc...“ změnila jsem téma a pohlédla na Carlisle v naději, že mi to vysvětlí.

„ Co se stalo s vlkodlaky? To narazili do stěny, stáhli ocas mezi nohy a dali nám z ničeho nic pokoj?“ zopakovala jsem mu otázku, která mě trápila už několik týdnů.

Edward vedle mě se narovnal a udiveně se na mě podíval. Tohle téma bylo už několik měsíců naprosté tabu a asi se rozhodně nečekalo, že s ním vyrukuju zrovna já.

„ K té akci, namířené proti tobě,“ vysvětloval mi klidně Carlisle, „ podnítil část smečky mladý Black, který ale není vůdcem smečky. Neměl na něco takového právo a překročil neoprávněně hranice. Když to zjistil jejich vůdce, bylo už pozdě a vy jste s nimi bojovali. Ujistil mě, že se nic takového nebude opakovat. Všichni mají zakázáno se k nám přiblížit na deset metrů a oni ten zákaz nemůžou jen tak ignorovat.“

„ Aha. No nikdy jsem neměla Jacoba Blacka moc ráda,“ ušklíbla jsem se.

„ Ovšem musíš uznat, že nebýt jeho, tak se nedáte s Edwardem dohromady,“ poznamenal Jasper.

„ Máš pravdu. Možná bych mu mohla poslat děkovný dopis,“ souhlasila jsem na oko vážně.

„ Stejně jste s tím nemuseli dělat takové cavyky. Všem bylo od začátku jasné, jak to s vámi dopadne,“ ozvala se otráveně Alice.

Přitiskla jsem se k němu blíž a zašklebila se na ni. Edward mě políbil do vlasů. „ To by pak byla strašná nuda. Museli jsme vás trošku napnout,“ zamrkal na ni. Všichni se rozesmáli.

Špičkovali by jsme se navzájem ještě dlouho, ale byl už skoro čas jet. Prošli jsme s Edwardem naposledy celý dům, který byl teď úplně prázdný. Z každé místnosti na nás zíraly jen čisté stěny a ohromná spousta volného prostoru.

Já s Edwardem jsme po předávání vysvědčení odjížděli rovnou do Juneau, zatímco ostatní se ještě vraceli pro ostatní, nápadná, auta. Edwardovo Volvo mělo nejmenší rychlostní limit, ale také bylo nejméně nápadné.

Vyšla jsem ven a naposledy pohlédla na dům. V tomhle domě jsem našla své štěstí. Otočila jsem se na něj a vtiskla mu polibek.

„ Za co?“ divil se.

„ Za to, že jsi,“ usmála jsem se.

Jasper s Alicí ve žlutém plášti už netrpělivě přešlapovali u auta a čekali na nás. Vyrazili jsme tedy k nim a nesedli do auta. Seděla jsem vedle Edwarda na sedadle spolujezdce a ti dva za námi v zadu. Chtěla jsem se ještě ohlédnout na stavbu, která mě kdysi tak okouzlila, ale už jsem viděla jen zelené větve stromů.

Opřela jsem se hlavou o sedadlo a bylo mi smutno. Tohle byl můj první opravdový domov od mé přeměny. Ostatní to vůbec neprožívali. Byli na stěhování zvyklí.

Dojeli jsme na parkoviště Forkské střední a já se najednou bála vystoupit. Viděla jsem, jak studenti zastavují a zírají na stříbrné Volvo, které se tu už víc jak půl roku neukázalo.

Edward vystoupil, obešel auto zepředu a otevřel mi dveře. „ Neboj se,“ řekl tiše.

„ Nebojím se,“ lhala jsem a snažila se usmát. Chytila jsem jeho ruku, kterou mi podával a vystoupila z auta. Přitiskl si mě k boku a vedl mě do tělocvičny.

Pokud lidé před tím zírali, tak to nebylo nic proti tomu, jak se tvářili teď. Připadalo mi, jako by se zastavil čas. Všechny oči se upírali na nás, stejně jako na Stužkovacím plese, akorát teď měli ještě ústa otevřená dokořán, nikdo se téměř nepohnul.

„ Páni! Cullenovi opět ohromují celé okolí,“ zamumlal tiše Emmett od Carlisleova mercedesu, který parkoval pár metrů od nás. Rose ho chytila za ruku a spolu s Esmé a Carlislem se vydali k nám. Společně jsme pak pokračovali do tělocvičny.

Spolu s námi se uvedlo i naše publikum do pohybu a parkoviště se zaplnilo lomozem desítek udivených rozhovorů.

Tělocvična byla k tomuto účelu vyzdobena příšernými žlutými papírovými girlandami a balónky. Postavili jsme se dozadu ke stěně, kde se k nám po chvíli přidal i Jasper. Opřela jsem se zády o Edwarda a přelétla očima po řadě žlutavých maturantů. Nechybělo moc a mohli jsme tam dnes stát mezi nimi. Viděla jsem spoustu známých tváří. Mika Newtona, Angelu Weberovou, která se držela za ruku s Benem, musela jsem si usmát, když jsem si vzpomněla, jak ji tenkrát zval na večeři, asi nakonec poslechla Edwardovu radu a šla s ním. Dál jsem v řadě zahlédla Bellu Swanovou, která se netrpělivě rozhlížela kolem sebe a zdálo se, že někoho hledá. A samozřejmě Alici, které to i v tom ošklivém mundůru slušelo.

Snažila jsem se pozorně sledovat ceremoniál, ale někde v půlce mě to přestalo bavit. Zavřela jsem oči a představovala si dva skvělé měsíce prázdnin, které si teď všichni dohromady užijeme na Aljašce v novém domě.

Konečně jsem uslyšela, jak vyvolávájí posledního studenta. Zdvořile jsme zatleskali konečnému proslovu ředitele a pak se vydali pogratulovat Alici. Dostali jsme se s ní s Edwardem celkem brzy. Zbytek rodiny uvízl v chumlu ostatních rodinných příslušníků studentů.

„ Gratuluju, Alice!“ objala jsem ji. „ Mimochodem,“ pošeptala jsem jí do ucha, „ kolikátá tvoje maturita to je?“

Ušklíbla se na mě a zvonivě se rozesmála. Lidé kolem se tlačili a vystrkovali nás směrem ke dveřích.

„ Alice,“ řekl Edward a pohlédl na zbytek rodiny, kteří se snažili k ní protlačit, „ my počkáme na parkovišti, ano?“

„ Ale chovejte se slušně!“ mrkla na nás a vyhlížela Jaspera.

Zachichotala jsem se a přitiskla se k Edwardovi, aby nás dav od sebe neodtrhl. Když mi do tváře zavanul čerstvý vzduch, mohla jsem se konečně zhluboka nadechnout, moje sebeovládání ještě nebylo stoprocentní a tak jsem se snažila během ceremoniálu moc nedýchat.

„ Nesnáším tyhle akce,“ zabručel, jak mě vedl k autu.

„ Proč?“ zasmála jsem se. „ Bylo to velmi poučné... Třeba ten Tylerův projev,“ ušklíbla jsem se, upřímně – nikdy jsem neslyšela nic nudnějšího.

„ To jistě. Jeho: Začátky znamenají zahájení.“ - skvěle napodobil Tylerův hlas - „ Bylo opravdu neskutečně poučné,“ řekl ironicky.

Došli jsme k autu a já se k němu otočila čelem. Zrovna jsem se nakláněla, abych ho políbila, když zafoukal vítr a zavál ke mně velmi známý pach. Všechno se událo velmi rychle.

Prudce jsem se narovnala, napla se jako struna a moje ruce se začaly po dlouhé době zase třást. Očima vytřeštěnýma strachem jsem se rozhlédla po parkovišti.

U velkého červeného naklaďáčku jsem zahlédla Bellu Swanovou a naproti ní vysokého snědého indiánského chlapce. Nemusela jsem moc přemýšlet, kdo to je. Jeho obličej, jeho pach, jeho oči jsem měla navždy vrté do paměti. Jacob Black. Vlkodlak! Poslední, co jsem spatřila, byly jeho černé oči, které se na mě uhrančivě upřely a jeho ústa, která se roztáhla do širokého úšklebku...

Edward naproti mně ztuhl a zaklel, pak udělal krok ke mně a skryl můj obličej na své hrudi. Do uší mi šeptal, že se vůbec nic neděje, že je všechno v pořádku.

Moje tělo se třáslo jako osika a já se vždy v poslední chvíli zarazila, před vytvořením ocelové stěny. Musela jsem si připomínat, že jsme na parkovišti plném lidí. Před očima jsem měla naprostou tmu. Téměř jsem nevnímala své okolí, veškerou svou energii jsem použila na to, abych se ovládla.

Naše rodina se k nám asi musela konečně probojovat, protože jsem uslyšela Edwardovo zavrčení: „Emmette!“ A pak mě něčí ruce táhly dopředu. Vzápětí jsem se ocitla na sedačce auta, které se okamžitě rozjelo. Jakmile jsme vykličkovali z parkoviště, pneumatiky zakvílely a rychlost se rapidně zvýšila.

„ Jaspere, zastav!“ ozval se Edwardův zuřivý hlas kousek od mého obličeje.

Auto prudce zabrzdilo.

Odvážila jsem se otevřít oči. Byli jsme v lese, zřejmě spoustu kilometrů od Forks. Jasper seděl za volantem Volva nehybný jako socha. Edward seděl se mnou v náručí na zadním sedadle, bělejší než křída s očima tmavšíma noc.

„ Jsi v pořádku?“ zeptal se a starostlivě na mě pohlédl. V očích jsem mu viděla strach, ale i neskutečnou zuřivost, ústa měl stiklé do tenké linky.

Dokázala jsem jen přikývnout. Byla jsem v šoku. Náš krásný den se v jedné vteřině změnil v noční můru. Alespoň pro mě.

„ Co tam dělal?“ zavrčel nenávistně Edward na Jaspera.

„ Chodí se Swanovou,“ odvětil s očima upřenýma na silnici. „ Navíc Forks je neutrální.“

„ Na tom mi nesejde! Říkali jste, že se k ní už nepřiblíží!“ vyštekl a přitiskl mě blíž k sobě.

„ To jsme nemohli předpokládat,“ bránil se Jasper klidným hlasem a dál zíral z okna.

„ Jak to, že Alice nic neviděla!“ Jeho tichý klidný hlas byl zlověstný.

„ Víš, že nevidí vlkodlaky. Minule jsi kvůli tomu málem přišel o život, pokud jsi vzpomínáš,“ odsekl.

„ Taky si vzpomínám, jaké to mělo následky!“

„ Byla to tvoje chyba!“ zavrčel. „ Neměl jsi za nimi chodit sám.“

„ Jak můžeš -“ začal Edward.

Jejich hádka nabírala na síle. Snažila jsem se je uklidnit. Edwardovo chřípí se zuřivě roztahovalo a Jasper drtil rukama volant. „ Edwarde, nech toho,“ řekla jsem tichým vyčerpaným hlasem.

„ Kousek od tebe byl vlkodlak a ty mi říkáš, abych toho nechal?“ zeptal se udiveně, bylo vidět, jak se musí ovládat, aby na mě taky nekřičel.

„ Jasper ho na to parkoviště nezval. Není to jeho vina. Není to ničí chyba.“ řekla jsem tak klidně, jak jsem dokázala a doufala, že na něj mám dostatečný vliv, abych ho uklidnila.

Zhluboka se nadechl a pak pohlédl do mých očí. Jeho pohled zjihl. „ Máš pravdu. Není to ničí chyba.“ Obrátil se na bratra: „ Promiň Jaspere, neměl jsem na tebe tak vyjet.“

„ Chápu tě. Kdyby se to stalo Alici, jednal bych úplně stejně.“ Zamračil se. „ Neměl tam co dělat, věděl, že tam budeme!“ Praštil do volantu.

„ Sejde na tom?“ zeptala jsem se otráveně a narovnala se v Edwardově náručí. „ Dnes odjíždíme. Nikdy už je neuvidíme,“ upozornila jsem je. „ Alespoň v to doufám,“ dodala jsem polohlasem. Dalo mi spustu práce mluvit tak klidně a uvažovat racionálně.

„ Neboj se. Nedovolím, aby ti ublížili,“ slíbil Edward. „ Ostatní na nás čekají za městem, měli by jsme se vrátit,“ řekl Jasperovi.

Beze slovo nastartoval, otočil auto a rozjel se zpátky k Forks.

Za pár minut jsem zahlédla černý mercedes a Volvo zastavilo kousek od něj. Jasper hned vyskočil a běžel za Alicí, která byla ještě oblečená ve žlutém hábitu a obličej měla popelavě bílý, oči vytřeštěné.

Carlisle přecházel asi pět metrů od ostatních a hádal se s telefonem. Velmi brzy jsem pochopila s kým mluví. Se Samem Uleyem, vůdcem vlkodlačí smečky.

Zatnula jsem ruce znovu do pěstí a společně s Edwardem vystoupila z auta. Obmotal mi paže kolem pasu a vypadalo to, že mě snad nemá v úmyslu nikdy pustit. V tom jsem mu rozhodně nehodlala bránit. Potřebovala jsem cíti jeho blízkost. Jinak bych znovu spadla do té příšerné propasti strachu.

Všichni stáli naprosto nehybně s vážnými ustaranými obličeji. Esmé vypadala šokovaně.

„ Chris, jsi v pořádku?“ zašeptala Rose.

„ Jo. V pohodě,“ zalhala jsem.

„ Moc mě to mrzí, zlatíčko,“ řekla smutně Esmé a objala mě.

„ … Sbohem!“ zaklapl Carlisle telefon a přišel k nám. „ V pořádku, Christine?“

„ Ano,“ odpověděla jsem. Začínalo mě štvát, že si dělají všichni starosti jen o mě. Jim přece taky hrozilo nebezpečí!

„ Co teď?“ chtěl vědět Emmett. Takového jsem ho nikdy neviděla. Myslím, že to úplně poprvé, kdy jsem ho viděla tak rozhozeného.

„ Uděláme to tak jak jsme měli naplánováno,“ prohlásil Carlisle. „ Edward s Chris pojedou rovnou do Juneau. Vy se vrátíte pro ostatní auta, my s Esmé na vás počkáme a pojedeme poslední.“

Přikývl, chytil Rosalii za ruku a společně s Jasperem a Alicí zmizeli v lese.

„ Potkáme se někde v Kanadě. Pak ti zavolám,“ otočil se na Edwarda.

„ Dobře,“ souhlasil a táhl mě k Volvu.

Otevřel mi dveře, počkal, až si sednu a v příští sekundě už seděl vedle mě, za volantem. Nastartoval a společně jsme vyjeli vstříc novému životu v Juneau.