Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

15. Biologie

Když jsme přijely domů, byla tam jen Esmé. Zůstaly jsme s ní v obýváku. Alice a Rose ji ukazovaly některé věci a přemlouvaly ji, že příště musí jet s námy. Moc jsem je nevnímala, hleděla jsme z okna na les, který skoro nebyl vidět přes provazce vody. Byla jsem naštvaná na Alici, že mi neřekla, že lovecký výlet bude trvat 3 dny a na sebe, že jsem Edwarda pustila. Kdo ví, co se mu všechno může stát? Půl roku jsem nevycházela ze svého pokoje, abych ho ochránila a teď udělám takovou blbost!

Nevydržela jsem v klidu sedět ani hodinu. Začala jsem nervózně přecházet po místnosti, zatínala jsem a rozevírala dlaně a nadávala si. Před očima jsem měla znovu vlkodlaky na louce, zraňeného Edwarda, zběsilý útěk i ocelovou stěnu, která se zničeho nic znovu objevila kolem domu. Esmé zděšeně vyjekla. Chytila jsem se za hlavu a snažila se jí zbavit. Když se mi to konečně povedlo utekla jsem k sobě do pokoje, z něhož najednou sálala tíživá samota a ničivý zápach strachu.

Skrčila jsem se v koutě do klubíčka a houpala se dopředu a dozadu. ' Edwarde. Edwarde!' opakovala jsem stále dokola a už ani nevím, jestli jen v duchu nebo nahlas.

Přišla za mnou úplně vystrašená Esmé. Vůbec nevěděla, co má dělat. Snažila se na mě mluvit, ale nevnímala jsem ji. Bylo to, jako tenkrát, ale tentokrát se mnou nebyl Edward. Bezradně odešla z pokoje.

Přestala jsem vnímat čas, jen jsem se pořád houpala a opakovala Edwardovo jméno. Pokoj se ponořil do tmy a znovu se naplnil světlem. Připadalo mi to jako věčnost. Každou minutu mě napadlo další možné nebezpečí, které je mohlo potkat.

Pokoj už začal znovu temnout, když jsem konečně klaply dveře a Emmettův burácivý smích se rozezněl domem.

„ Kde je Kristýna?!“ uslyšela jsem Edwardův zděšený hlas a v tu chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce. Je v pořádku! Chtěla jsem se hned rozběhnout dolů a padnout mu kolem krku.

„ Zavřela se u sebe v pokoji a nevychází ven, vůbec nás nevnímala, když jsme na ni mluvily,“ zasténala Alice.

„ No to byl vážně skvělý nápad, Alice!“ vyštěkl Edward a vzápětí jsem uslyšela chvatné kroky. V příští sekundě stál mezi dveřmi. Můj anděl.

Málem jsem se přerazila o vlastní nohy, jak jsem vyskočila a běžela k němu, co nejrychleji jsem dokázala. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu tak pevně, jak jsem jen dokázala. Kdyby byl člověk, tak ho asi udusím. Měla jsem strach, že když nebudu držet dost pevně, tak mi zmizí. Měla jsem strach, že je to jen sen...

„ Měla jsem takový strach!“ vydechla jsem.

„ To je dobrý. Už jsem tu,“ zamumlal a hladil mě po zádech. Pak se zasmál: „ Pokud budeš takhle vyvádět, vždycky, když na pár dní zmizím, budu jezdit častěji.“

„ To ať tě ani nenapadne,“ zavrčela jsem a začala se smát taky. Byl tady, byl tady se mnou.

Trošku se odtáhl a rentgenoval můj obličej svýma světlounce zlatýma očima a ústa se zkroutila do úsměvu, pak se krátce zamračil: „ Stýskalo se mi.“

„ Mě taky, hrozně,“ vzdychla jsem. Zaslechla jsem ze zdola Emmetta, jak vykládá vtipy na mou adresu. „ Pojďmě pryč,“ zaprosila jsem. Začínala jsem mít ze svého pokoje klaustrofobii.

Krátce mě políbil a pak roztáhl rty do pokřiveného úsměvu, který jsem zbožňovala: „ Tvé přání je mi rozkazem.“

Propletla jsem naše prsty a táhla ho z domu.

„ Ahoj, Jaspere! Emmette,“ křikla jsem na ně, jak jsme procházeli jídelnou.

„ Ahoj, Chris,“ ozvalo se jednohlasně z vedlejší místnosti. Zachichotala jsem se a zavrtěla hlavou.

„ Tak, kam to bude?“ zeptal se Edward rozverně, jako by se napojil na moji náladu. Měla jsem takovu radost, že jsem zase s ním!

„ Nevím...,“ pokrčila jsem rameny. „ Co se tak podívat do Forks? Už jsem tam dlouho nebyla.“

„ Tak tedy do Forks,“ usmál se.

Vyrazili jsme ruku v ruce lesem. Sem tam jsem se na něj otočila a usmála se. Vyběhli jsme z lesa a ocitli se kousek od hlavní silnice. Bylo to jen pár metrů od školy. Dlouho jsem se nerozmýšlela a táhla za sebou na parkoviště.

„ Stýská se ti po škole?“ zvedl obočí a nejistě se rozhlížel po liduprázdném areálu.

„ Vůbec ne. Po škole se mi nikdy stýskat nebude,“ nakrčila jsem nos.

„ Tak proč tu jsme?“ divil se.

„ Je to jediné místo, které ve Forks znám,“ přiznala jsem a pohlédla na budovy školy, které teď v noci, naprosto opuštěné a tmavé, vypadlaly naprosto cize. Čekala jsem, že uslyším nepřehledný bzukot stovek hlasů studentů, ale tady bylo jen ticho, které mě tlačilo. Asi nebyl dobrý nápad odcházet z domu.

Z nebe se začal snášet déšť, což nebylo nic neobvyklého. Voda mi pomalu smáčela vlasy a prosakovala oblečením. Cítila jsem se prázdná. Toho půl roku změnilo příliš mnoho. Edward byl tou jedinou dobrou změnou. Zato změnou nejdůležitější a nejkrásnější.

Zvedla jsem hlavu a nejistě se na něj usmála. Stál tam v dešti, s rukama v kapsách a s úsměvem na rtech se díval na mě - nezdolná připomínka mého štěstí.

„ Něco ti ukážu, chceš?“ řekl uličnickým hlasem a natáhl ke mně ruku. Přikývla jsem a nechala se jím vést k zadním dveřím jedné z učebních budov.

Lehce stihl kliku a dveře se potichu otevřely, přidržel mi je otevřené. „ Ty dveře nedoléhají. Nejdou zamknout. Je tam alespoň sucho,“ pronesl, když viděl jak váhám, přislo mi to jako vloupání.

Váhavě jsem vešla a rozhlížela se obezřetně na všechny strany. Šel hned za mnou a opatrně přivřel dveře. Byli jsme v učebně biologie. Pouliční světlo svítilo dovnitř okny a jak pronikalo sklenicemi se vzorky různých kapalin, tvořilo na stěnách barvné odlesky.

„ To je krása,“ hlesla jsem.

„ Taky se mi to takhle líbí víc,“ zasmál se.

Došla jsem až katedře, otočila se k ní zády a opřela se rukama, abych na něj viděla. Byl celý mokrý, ale stejně mu to nesnesitelně slušelo. Postavil se přede mě a paže mi obmotal kolem pasu. V místnosti bylo šero a vzduch kolem nás vibroval vášnivou elektřinou. Měla jsem co dělat, abych se na něj nevrhla. Stikla jsem dlaně do pěstí a doufala, že si toho nevšimne.

„ Tak jak bylo na lovu?“ naklonila jsem hlavu na stranu. Chtěla jsem, aby můj hlas zněl klidně a vyrovnaně, ale třásl se mi tou nezadržitelnou touhou. Musel si toho všimnout stejně jako já.

„ Dobře,“ odpověděl krátce a pak se podíval na stranu. „ Vlastně až na to, že Emmett s Jasperem cítili potřebu, se se mnou podělit o své zkušenosti.“ zamručel.

Zasmála jsem se. Zdálo se, že si prošel stejnou osvětou, o jakou se pokoušely Alice s Rose v nákupním centru.

„ Čemu se směješ?“

„ Já jen, že Rose s Alicí cítily úplně tu samou,“ odvětila jsem klidně a vážně se snažila, nedívat se do jeho obličeje, ale opravdu to nešlo, když mě jeho vůně, kterou jsem cítila všude kolem sebe, omamovala. Zatnul ruce do pěstí, stejně jako já. Zvedla jsem k němu udiveně hlavu.

Zasténal a hladově mě políbil. Líbal mě vášnivěji, než kdy předtím.

Možná to bylo tím třídenním odloučením, možná tím, že jsme konečně byli z doslechu a dohledu naší rodiny – kromě Alice – nebo touhle místností a její atmosférou. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, čím to bylo.

Zapletla jsem mu ruce do vlasů a přítáhla si jeho hlavu ještě blíž. Vysadil mě na lavici, takže naše obličeje byly ve stejné výšce. V tom polibku jsem cítila tu úžasnou radost ze shledání, nezkrotnou vášeň a do morků kostí spalující lásku.

Po chvíli se odtáhl a pohlédl mi do očí. „ Miluju tě, Kristýno Rousínská. Miluji tě od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil,“ zašeptal a já jsem nemohla pochybovat o pravdivosti jeho slov. Měla jsem pocit, že snad vzlétnu, nebo alespoň omdlím z toho, co mi právě řekl. ' On mě miluje!' chtěla jsem křičet na celý svět a smát se jako blázen.

„ Taky tě miluju, Edwarde Cullene, víc než cokoliv na světě,“ přiznala jsem.

„ Jsem rád, že to vím,“ zasmál se a znovu mě nežně začal líbat. Láskyplně jsem mu polibky vracela. Byla jsem neskonale vděčná, že tu není žádný Emmett, ani Alice, aby nám to překazili. Tohle byla naše chvíle. Nejkrásnější chvíle, jakou jsem zatím kdy zažila.

Pomalu se se svými rty přesouval na můj krk a pak zase zpátky, jeho ruce bloudily nesměle po mém těle.

„ Změnila jsem názor,“ hlesla jsem. „ Po škole se mi stýskat bude.“

„ To jsem rád,“ zamumlal. „ Aspoň tě nebudu muset dlouho přemlouvat, abys šla Alici na předávání vysvědčení.“

„ Co prosím?“ vyjekla jsem a o kousek se od něj odtáhla, abych mu mohla pohlédnout do obličeje.

„ No tak, Chris,“ řekl a při každém slově mi vtiskl polibek, „ Alice se na to hrozně těší.“

Musela jsem uznat, že má skvělé přesvědčovací metody. „ Když to Alici udělá radost...“ vydechla jsem a nechala ho, aby mě znovu políbil na krk.

Najednou přestal a odklonil ode mě hlavu.

„ Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně.

Odkašlal si a zabručel: „ Asi za pět minut sem příjde školník odemknout.“ Nevšimla jsem si, že začalo svítat. Nějak jsem na to neměla čas...

„ Alice?“ sesedla jsem zklamaně z katedry. Vždycky se našel někdo, kdo nám to překazil a s Alicí jsme nikdy neměli opravdové soukromí.

„ Kdo jiný,“ pokrčil rameny a zdál se být stejně zklamaný jako já. „ Měli by jsme jít.“

„ Ano, to by jsme měli,“ přisvědčila jsem a vyrazila k zadním dveřím, kterými jsme sem přišli. Doběhl mě a chytil za ruku. Společně jsme vyšli ven do deště.

Rozběhli jsme se lesem a za pár minut už jsme stáli před domem.

„ Dámy mají přednost,“ přidržel mi dveře.

„ Ó, děkuji, pane,“ zasmála jsem se a vešla.

„ Kde jste byli?“ Málem jsem nadskočila, jak jsem se lekla, když jsem uslyšela Emmettův zvučný hlas. Nečekala jsem, že v kuchyni někdo bude. Rozhlédla jsem a spatřila Rose, jak se opírá o linku a Alici, která se stála s rukama zkříženýma na prsou ve dveřích.

Zvedla jsem obočí a chtěla odseknout, že jsme se učili biologii, ale zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, jak by to asi znělo. Kousla jsem se do rtu a neřekla nic.

„ Byli jsme venku, tati,“ zavrčel na něj místo mě Edward.

„ Nějak dlouho,“ nedal se odbýt.

„ Do toho nic není, Emmette,“ upozornila jsem ho a snažila se kolem Alice proklouznout z kuchyně. Ustoupila mi z cesty a vědoucně se na mě usmála, zamračila jsem se na ni. Rose se začala chichotat. Prudce jsem se obrátila zpátky čelem k nim a ukázala na ni prstem. „ Není to tak, jak si myslíš.“

Zvedla ruce na znamení, že se vzdává. „ Já si nic nemyslím,“ řekla a chichotala se dál.

Zavrčela jsem. Měla jsem strašnou chuť něco rozbít. ' Proč si tu všichni myslí, že s Edwardem spím?' zasténala jsem v duchu. Otočila jsem se na patě a utekla k sobě do pokoje. To bylo tak trapné! Nemůžou nás nechat na pokoji?

Zhroutila jsem se do křesla a složila hlavu v dlaních.

„ Omlouvám se,“ řekl Edward a dotkl se mých vlasů. Podívala jsem se na něj a rozesmála se. Najednou mi to přišlo strašně směšné '- Proč si tu všichni myslí, že s Edwardem spím? - nemůžu s ním spát, protože upíři nespí!' smála jsem se. Chvíli na mě zíral a pak se rozesmál taky.