Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

14. Nakupování

Nevěděla jsem, kdy chce Alice ten výlet podniknout, ale druhý den musela do školy, takže jsem měla alespoň den odklad. Rose s Emmettem odešli ven, což byl zřejmě Rosaliin nápad, protože Emmett se doslova vyžíval v tom, když ze mě a z Edwarda mohl dělat legraci. Carlisle odjel do nemocnice a tak kromě nás dvou zůstala v domě už jen Esmé a Jasper, který si s ní povídal dole v kuchyni.

Konečně jsem měla Edwarda jen sama pro sebe, ale najednou jsem nevěděla, co dělat, ani co říct. Položila jsem mu hlavu do klína a koukala na něj, ukládala jsem si do paměti každou křivku jeho dokonalého obličeje. Myslela jsem na to, co by asi řekla mamka, kdybych domů přivedla někoho jako je on.

Podíval se na mně a zasmál se. „ Co je?“

„ Nic,“ zamumlala jsem a uhla pohledem.

„ No tak, Kristýno,“ zasténal v žertu a začal si hrát s mými vlasy, „ řekni mi, co si myslíš!“

„ Ty se ptáš mě, co si myslím?“ rozesmála jsem se. Mírně se zamračil a tak jsem se pokusila zvážnět. „ Myslela jsem na to, co by řekli moji rodiče, kdyby mě viděli teď.“ Pak mě něco napadlo a já nahodila uličnický kukuč: „ Řekneš mi teď, na co myslíš ty?“

Zamyslel se a pak řekl: „ Myslel jsem na to, jak jsi asi žila, když si byla člověk. Víš, vůbec si to nedokážu představit.“

„ Na mém životě není nic zajímavého. Tak trochu mám pocit, že jsem začala žít až teď,“ přiznala jsem a začala si hrát s lemem jeho košile.

„ Je tolik let tvého života, o kterých vůbec nic nevím,“ zabručel frustrovaně.

„ A co mám říkat já? Vždyť si téměř o osmdesát let starší,“ řekla jsem temně.

„ Někdy ti to budu vyprávět, máte na to spoustu času,“ slíbil s úsměvem, ale na tom mi moc nezáleželo. Záleželo mi na tom, že řekl, že my na to máme spoustu času. Na chvíli bylo ticho a pak se zvědavě zeptal. „ Řekneš mi o sobě něco?“

„ Co bys chtěl vědět?“ zeptala jsem se mrzutě, nerada jsem mluvila o sobě, navíc jsem si byla jistá, že jeho vyprávění by bylo daleko zajímavější.

„ Jaká je tvoje oblíbená květina?“ nedal se mým tónem vyvést z míry.

„ Asi růže,“ pokrčila jsem rameny. Netušila jsem, proč se mně ptá na takové věci.

„ A barva?“

„ Nevím. Oranžová?“ zkoušela jsem.

„ Proč oranžová?“ divil se.

Zamračila jsem se. Ve skutečnosti jsem neměla žádnou oblíbenou barvu, plácla jsem to první, co mě napadlo. „ Mám ráda podzim a na podzim je všechno oranžové,“ řekla jsem pak pomalu. „ Proč se mě ptáš na takové zbytečnosti?“

„ Protože mně to zajímá,“ odpověděl klidně.

„ Hmm,“ vzdychla jsem. Pokračoval ve svých otázkách ještě dlouho. Ptal se na mé oblíbené knihy, písničky, filmy, zvířata... O většině z těch věcí jsem nikdy nepřemýšlela, prostě jsem je brala, tak jak byly.

Uslyšela jsem klapnout dveře a za chvíli i Alici, jak zdraví Esmé a Jaspera a jak jim popisuje svůj den ve škole. Byla dost otrávená, protože tam chodila sama. Musela to být strašná nuda, zvlášť když už měla pár maturit za sebou a nějaké vysokoškolské diplomy k tomu. Uvědomila jsem si, že jako jediná z Cullenových nemám ani tu maturitu.

Pár minut po ní se vrátila i Rose s Emmettem. Sešli jsme s Edwardem dolů a přidali se k nim. Všude už bylo obsazeno, tak jsem si sedla ke stoličce u piána. Opatrně jsem zvedla kryt a prstem přejela zlehka po bělostných klávesách.

„ Umíš hrát?“ zeptal se Edward, sedl si vedle a chytil mě kolem pasu.

„ Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „ Zahraješ mi něco?“ zaprosila jsem. Usmál se tím svým pokřiveným úsměvem a opřel se do kláves.

„ Wolfgan Amadeus Mozart, Figarova svadba,“ řekla jsem, když jsem poznala úryvek z mojí oblíbené opery.

„ Znáš to?“ divil se.

„ Děda mě často bral do divadla. Tohle bylo úplně poslední představení, na kterém jsme byli, než zemřel,“ odpověděla jsem. Měla jsem ty výlety s dědečkem moc ráda, vždycky mi koupil sáček bonbónů, když jsem byla malá, vždycky jsem se víc těšila na ně než na představení.

„ Zahraj jí tu, co jsi hrál, jak jsme se sem nastěhovali,“ pobídl Jasper Edwarda a pak mrkl s úsměvem na mě: „ Tu určitě neznáš.“

Edward se zasmál a zavrtěl hlavou a pak se jeho prsty rozběhly. Poznala jsem ji, jen co jsem uslyšela první tóny. Zavřela jsem oči a nechala se unášet známou melodií.

„ Tak co?“ ozval se Emmett, když skladba skončila.

Podívala jsem se na něj a usmála se. „ Bedřich Smetana – Vltava, rok 1874.“

„ Ehh?“ poškrábal se na hlavě.

„ Jak to víš?“ zeptal se otráveně Jasper, zklamaný z mého úspěchu.

„ Vltava je nejdelší řeka České republiky. Tu skladbu u nás zná úplně každý,“ vysvětlila jsem.

„ To není fér,“ vztekal se na oko.

„ Já nemůžu za to, kde jsem se narodila,“ pokrčila jsem rameny, zrovna ve chvíli, kdy se vrátil Carlisle.

Sedl si za námi a začal si povídat s Esmé. Emmett s Jasperem hráli nějakou hru a Rose s Alicí listovaly jakýmsi časopisem. Zůstali jsme v obývaku až do rána. Edward mi zahrál ještě pár písní a potom mě začal taky učit hrát. Hodně jsme se bavili, protože se mi ty klávesy pořád pletly.

Když začalo svítat, zvedl se Emmett s tím, že už by snad mohli jet. Úsměv na rtech mi zmrzl. Nečekala jsem, že odjedou tak brzy.

„ Zůstanu tu s tebou, nikam nepojedu,“ prohlásil Edward, když si všiml mého výrazu.

„ Ne. Jen jeď,“ protestovala jsem rychle a snažila se usmát.

„ Chris...“ povzdechl si.

„ Chceš snad jít s námy nakupovat?“ zeptala jsem se zdviženým obočím. Ušklíbl se.

„ Jsi si jistá, že to zvládneš?“ zašeptal.

„ Ano,“ hlesla jsem.

„ Tak dobře,“ vstal a zůstal nerozhodně stát vedle piána. Uvědomila jsem, jak moc nechci, aby odjel. Chtěla jsem být s ním. Vyskočila jsem a pevně ho objala. Bylo mi jedno, že se celá rodina dívá i co si myslí.

„ Dej na sebe pozor,“ poručila jsem mu zoufale.

„ Neboj se. Za chvíli jsme zpátky,“ uklidňoval mně.

Emmett za mnou si odkašlal. „ No asi bys měl jít,“ zamručela jsem neochotně. Nechtěla jsem ho pustit ze své náruče a už teď se mi stýskalo.

„ Ahoj,“ lehce mě políbil na rty a byl pryč.

„ Ahoj,“ hlesla jsem do poloprázdného pokoje a zírala na místo, kde před chvíli ještě stál.

Rose se zachichotala. Otočila jsem se na ni a hodila po ní polštář. Posadila jsem se vedle ní a Alice na zem u sedačky, kolena jsem si přitáhla k tělu a položila na ně hlavu. Jenom co Edward odešel, začaly ty špatné vzpomínky ťukat na dveře, za kterými jsem je zavřela a snažily se dostat ven. Přestalo mi to připadat jako tak skvělý nápad, když jsem si uvědomila, že tam venku můžou být pořád vlkodlaci a určitě tam někde jsou.

„ Tak ty ses narodila v České republice, Chris?“ zeptala se Rose, když si všimla mého skelného pohledu.

Přinutila jsem se na ni podívat. „ Jo,“ přisvědčila jsem krátce.

„ Jaký to tam je?“ nutila mě mluvit.

„ Vždyť jste tam s Emmettem byli,“ upozornila jsem ji.

„ Vážně?“ divila se a čelo se jí zkrabatilo.

„ Praha, strašně srandovní lidi,“ napovídala jsem ji a přestávala myslet na vlkodlaky. Alice mi přece slíbila, že se jim nic nestane a navíc s Edwardem byl Jasper i s Emmettem, na ty asi jen stěží jen tak zautočí.

„ Aha! Už vím,“ usmála se.

„ Měla by ses převléknout, Christine,“ řekla Alice a prohlížela si mě kritickým pohledem. „ Takhle nemůžeš mezi lidi.“

„ No dovol!“ zvolala jsem a zamračila se na ni. Přemýšlela jsem, co jí vadí na mých riflích a svetru.

„ Pojď!“ vyskočila a napřáhla ruku. Zasténala jsem a nechala se odtáhnout k sobě do pokoje, kde mě Alice oblékla do věcí, které bych si na sebe dobrovolně nikdy nevzala, ale když jí to udělá radost...

„ Pojedeme?“ zeptala se Rosalie a opřela se o rám dveří.

„ Minutku,“ zamumlala Alice a dál se mi rýpala ve vlasech.

„ Alice to stačí!“ Vyskočila jsem a utíkala se schovat za Rose.

„ Co by ti to udělalo, kdybys ještě chvilku počkala?“ brblala cestou do gáraže.

„ Kabriolet, nebo porsche?“ ptala se Rosalie a cinkala v každé ruce jedněmi klíči. Alice se zamyslela.

„ Kabriolet,“ řekla nakonec. Rose stikla klíče do dlaně, ty druhé vrátila na místo a posadila se za volant. Alice si sedla dozadu, takže na mě zbylo místo spolujezdce.

Rose zapnula rádio a zpívala si společně s Alicí nějakou starou písničku, kterou jsem neznala. Opřela jsem se pohodlně o sedadlo, nechala vítr, ať mi vlaje s vlasy a dívala se na cestu. Myslela jsem na Edwarda, co asi teď dělá?

Nevnímala jsem a tak jsem si nevšimla, že se mně Alice na něco ptala.

„ Chris!“ okřikla mě netrpělivě.

„ Promiň, cože?“ zamrkala jsem.

„ Ty si v tom až po uši,“ zasmála se Rose. Sklopila jsem oči a podívala se stranou, což je obě rozesmálo ještě víc.

„ Měly by jsme se po cestě zastavit někde na jídlo,“ prohlásila Alice najednou.

„ Nepříjde ti to trochu morbidní?“ zvedla jsem obočí.

„ Morbidní ne, praktické. Dlouho jsi nebyla v kontaktu s lidmi,“ odpověděla chladně.

„ Aha, jasně,“ zamručela jsem, když mi došlo, že je to kvůli mně.

Chytila jsem nějakého losa, který měl tu smůlu, že byl prostě po ruce, jinak jsem losy naprosto nesnášela.

„ Kam to vlastně jedeme?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsme minuly třetí město a řítily se dál.

„ Do Seattlu,“ zakřenila se na mě Rosalie.

„ Uh. No tam jsem dlouho nebyla.“

Konečně se před námi objevilo známé město. Rose zaparkovala před tím největším a nejdražším obchodním centrem na jaké jsem tam kdy narazila, a při rozloze města jsem nepochybovala o tom, že takových je tam víc. Okamžitě, jak jsem vystoupila mě zasáhlo plno vůní. Kdyby před chvíli nepila, bylo by to nesnesitelné. Alice měla pravdu, po tak dlouhé době, kdy jsem s žádnou lidskou krví nepřišla do kontaktu, jsem obrovsky znecitlivěla.

Alice nadšeně vešla taneční chůzí dovnitř a zapadla do prvního obchodu. Rose ji stejně nadšeně následovala a já se zděšeně ploužila za nimy. Co jsem si vzpomínala na těch pár nákupních výletů, co jsme podnikly, než jsem se zbláznila, tak tohle bude na dlouho.

Obě se okamžitě vrhly na oblečení. Dvě prodavačky se jim hned začaly věnovat, asi tu už velmi dobře známé. Já jsem nezaujatě bloumala mezi regály a občas se mrkla na nějaké to tričko nebo kalhoty, nic mě ale neupoutalo.

„ Přejete si?“ zeptala se mě mladá prodavačka, která si všimla, že jsem si zatím nic nevybrala, na rozdíl od holek.

„ Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a přestala dýchat, protože mě její nasládlá vůně příšerně zasahovala.

„ Chris! Vždyť ty vůbec nic nemáš,“ zavrčela na mě potichu Rose tak, že to prodavačka vedle mě neslyšela.

„ Ještě jsem si nic nevybrala,“ pokrčila jsem rameny a otočila se k ní zády. Začala jsem si prohlížet hromadu svetrů, které jsem měla nejblíž. Doufala jsem, že mě nechají být a nebudou mi nutit nějaké příšerné modely.

„ Tohle na mě nezkoušej,“ zašeptala mi do ucha Alice s plnou náručí oblečení.

„ Co prosím?“ zeptala jsem se nevině.

„ Tady máš. Vyzkoušej si to.“

Podívala jsem se na tu spoustu věcí, které mi cpala.

„ Alice, prosím!“ zasténala jsem.

„ Kristýno!“ zaprskala se zuřivým pohledem. Tohle bylo tak nefér! Proč si někdy nemůžu prosadit svou?

„ Tak to dej sem,“ rezignovala jsem. Poprvé jsem se pořádně podívala, co mi to vlastně dává. „ Alice?“ zvedla jsem obočí. „ Mohla bys mi vysvětlit, na co mi podle tebe asi bude noční košile?“

„ Chceš se přece Edwardovi líbit, Chris,“ odpověděla mi klidně a dál se probírala výběrem triček s potiskem.

Brada mi spadla údivem dolů. Silně jsem pochybovala, že Edwarda okouzlím noční košilí, když ani jeden z nás nemůže spát. Bylo to trochu komické, ale mě do smíchu moc nebylo.

„ A ty si myslíš, že mi tohle k tomu pomůže?“ zeptala jsem se skepticky a zamávala jí před nosem tím malým kouskem lehké látky. I kdybych spát mohla, tak bych si tohle na sebe nikdy nevzala.

„ No tak, nehraj si na neviňátko, Christine,“ ozvala se Rose od věšáku přes uličku. Mluvily jsme tak potichu, že prodavačky náš rozhovor vůbec nezaregistrovaly.

„ Eh... Cože?“ vysoukala jsem ze sebe ohromeně a vykulila na ni oči. Nějak mi nedocházelo, o co jde. Obě se zachichotaly a hodily po mně shovívaný pohled.

„ Neříkej, že jste si toho půl roku jen povídali,“ zasmála se Rose.

Konečně mi to došlo. No nazdar! Ona si myslí, že... Že já s Edwardem... Uhla jsem pohledem a kdybych mohla, tak zrudnu rozpaky až po uši.

„ Říkám, a Alice moc dobře ví, že je to pravda,“ dopálila jsem se najednou.

„ Škoda,“ ušklíbla se. „ Ale co není, může být.“

Zalapala jsem po dechu. Tohle jsem s nimy teda rozhodně probírat nechtěla. „ Do tohohle mě nikdy nikdo nedostane, je to jasné?“ vrátila jsem se radši k původnímu tématu a narvala Alici košilku do ruk. Vyrazila jsem do kabinky dřív, než mohly něco říct. Všechno mi samozřejmě sedělo a abych předešla dalším hádkám s Alicí, vzala jsem si všechno s tím, že půlka z těch věcí skončí navěky na dně mé bezedné skříně.

Nákupy trvaly ještě dlouho. Mnohem déle, než jakýkoliv jiný podobný výlet, jaký jsme kdy absolvovaly. Alice byla nezastavitelná. Samozřejmě nezůstalo jen u jednoho nákupního střediska a my se vracely zpátky do Forks až pozdě v noci.

Seděla jsem na sedadle nehnutě jako socha. Nemohla jsem se dočkat, až budeme doma. Doufala jsem, že Edward už bude zpátky. Strašlivě se mi stýskalo.

„ Na co myslíš, Christine?“ zeptala se tiše Rosalie.

„ Na Edwarda přece,“ zachichotala se Alice na zadním sedadle. Otočila jsem se a udělala na ni obličej.

„ A co? To se nesmí?“ zavrčela jsem v legraci. „ Schválně na co myslíš ty?“

„ Na Jaspera,“ uznala se smíchem.

„ Myslíš, že už budou doma?“ zeptala jsem se.

„ Ale ne, vrátí se až pozítří,“ informovala mě.

„ Cože?!“ vyjekla jsem v hrůze.

„ Já ti to neřekla?“ divila se.

„ To jsi mi tedy neřekla. Alice zbláznila ses? Víš jak jsem vypadala ještě před pár dny?“ zasyčela jsem jedovatě.

„ Klídek, Chris, to zvládneš,“ opřela se pohodlně o sedadlo a zaklonila hlavu.

„ To ti moc děkuju, Alice!“