Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

13. Možnosti

Seděla jsem na zemi se zkříženýma nohama a pozorovala Edwarda, který se zavřenýma očima vypadal, jako když spí. Přemítala jsem, proč se to nádherné stvoření vůbec zahazuje s někým, jako jsem já. Byla jsem úplně obyčejná, i když jsem byla upír. Bylo to příliš krásné, aby to vydrželo. Do oken tiše bubnovaly kapky deště a pokoj se pomalu nořil do tmy.

Neochotně jsem od něj odtrhla oči a rozsvítila lampu u knihovny. Vrátila jsem se zpátky a posadila se.

Na první pohled se nic nezměnilo. Edward seděl úplně stejně jako předtím, jen jeho čokoládově hnědé oči teď spočívaly na mě.

Ztuhla jsem, jako by mně při něčem přistihl. Usmál se a svezl se ze sedačky vedle mě na zem. Ruce si složil do klína a dál si mě měřil něžným pohledem.

Váhavě jsem zvedla ruku a dotkla se jeho obličeje. Zvědavě jsem mu přejela prsty po bělostné lícní kosti a pokračovala dolů kolem rtů až k ostře řezané bradě. Zavřel znovu oči a seděl strnule jako socha. Uvědomila jsem si, že mu to nemusí být příjemné. Nevěděla jsem, co všechno si k němu můžu dovolit. Bylo to pro mě úplně nové.

„ Nevadí ti to?“ zeptala jsem se tiše, ale i tak mi můj hlas přišel v tu chvíli neadekvátně hlasitý. Sklopila jsem hlavu a chtěla sundat ruku, z jeho obličeje. Otevřel oči a položil na ni tu svoji. Přitáhl si ji puse a políbil mě na ni, jako to dělali muži ve starých filmech.

„ Ne. Ale je to těžké, vlastně já vůbec nevím, co mám dělat,“ řekl velmi, velmi potichu a zasmál se.

„ Já taky ne. Je to všechno tak nové. Nevím ani co smím dělat,“ přiznala jsem mu v myšlenkách. „ Pokáždé když se tě dotknu, musím přemýšlet, jestli je to správně... Navíc vždycky někdo příjde... Nemáme pro sebe moc času.“ Povzdechla jsem si. Smutně jsem se podívala z okna. Dešťové kapky po něm stékaly v malinkých stružkách. Vypadalo to, jako když nebe pláče.

„ Netrap se, nechci aby ses trápila.“ Pohlédla jsem zpátky na něj a uviděla jeho božský obličej nebezpečně blízko tomu mému.

„ Edwarde? Chris?“ uslyšeli jsme Carlisleův klidný tichý hlas z přízemí. Zatřepotala jsem víčky a otočila se na dveře. Můj obličej byl jeden velký otazník. ' Co se děje?'

Edward už stál přede mnou s nataženou rukou, aby mi pomohl na nohy. Váhavě jsem se jí chytila a udiveně se postavila. Vyrazil ke dveřím a pak dolů po schodišti. Chvíli jsem nerozhodně stála a pak se vydala za ním.

V příští vteřině jsem stála v jídelně, kde už byla celá rodina. Všichni seděli kolem velkého jídelního stolu, kromě Carlislea, který stál v čele a opíral se o opěradlo židle. Jediné volné místo bylo mezi Esmé a Alicí. Nejistě jsem k nim přešla a posadila se. Nechápavě jsem zírala na celou sešlost.

Emmett na mě lišácky zamrkal a vrhl významný pohled na Edwarda. Zamračila jsem se na něj a radši jsem upřela zrak na Carlislea.

„ Tak tedy,“ začal a pohlédl na nás, „ jak všichni víte, budeme se stěhovat. Chtěl jsem s vámi probrat místo našeho příštího pobytu.“

Nikdo nic neříkal a tak se sehnul k černému koženému kufříku a vytáhl z něj tři různobarevné složky.

„ Mám tu tři alternativy a je na vás, kterou si zvolíte,“ řekl a hodil na stůl první složku. „ Oregon – Portland. Na kraji města je jeden dostatečně velký volný dům. Nevýhodou je, že je to docela velké město a lovecké podmínky nejsou nic moc, navíc je celkem blízko Washingtonu, takže je velmi pravděpodobné, že by jsme mohli narazit na nějaké staré známé a to by se potom celkem těžko vysvětlovalo.“ Kolem stolu se ozvalo nesouhlasné mručení.

„ Dál tu mám Birmingham v Anglii. Malá viktoriánská usedlost i se soukromými lesy k odprodeji by pro nás byla velmi schůdnou nabídkou. Tady jsou pro nás ovšem velikým nebezpečím Volturiovi, jsou příliš blízko, mohli by se cítit ohrožení a všichni víme, k čemu by to vedlo,“ řekl tichým hlasem a podíval se na mě, stejně jako zbytek rodiny.

„ Co se děje? Co je s Volturiovými?“ zeptala jsem se udiveně. Nechápala jsem, proč jsou pro nás nebezpečím, vždyť se přece přátelili s Carlisleem.

„ Na tom nesejde, Chris,“ zavrčel Edward a díval se někam za mně z okna.

„ Samozřejmně, že na tom sejde,“ řekla jsem a snažila se příjít na to, proč je najednou tak nevrlý.

„ Pak už zbývá jen Aljaška. Dům je pár kilometrů od Juneau,“ přerušil naši začínající hádku Carlisle a já se otočila znovu na něj, „ je starý, ale zachovalý. Myslím, že by to pro nás bylo asi nejlepší, ale rozhodnutí je na vás.“

Nechal nás chvíli prolistovat složkami a promyslet všechny možnosti.

Nejvíc se mi líbila Anglie. Byla bych zpátky v Evropě, skoro doma. A dům vypadal jako z pohádky. Oregon jsem zavrhla hned, při mém krátkém pobytu před téměř dvěma roky mě moc nenadchl a ani o prázdninovém výletu jsem si ho moc nezamilovala. Aljaška mi přišla dobrá, přesto jsem nemohla odtrhnout oči od fotografie domu v Birminghamu a myšlenky na blízkost mé rodné země. Když jsem ale pomyslela na Edwardu reakci při zmínce o Volturiových, vrátila jsem se zpátky k domu v Juneau. Byla jsem na vážkách. Na jednu stranu jsem toužila po Evropě a na druhou jsem chtěla, aby byl Edward spokojený a zdálo se, že Anglie se mu příliš nezamlouvá, ať už pro to měl jakýkoliv důvod.

„ Takže Esmé?“ zeptal se nakonec Carlisle.

„ Juneau,“ zněla její krátká jasná odpověď.

„ Chris?“ podíval se na mě. Zarazila jsem se, byla jsem v rodině nejkratší dobu a nečekala jsem, že mně zeptá tak brzy, že budu ještě moc své rozhodnutí změnit podle ostatních.

„ Já..,.“ hlas se mi zlomil a já se bezmocně rozhlédla, zastavila jsem se na Edwardovi, zvedl ke mně oči a i když všechno ve mně křičelo ' Evropa! Evropa!', sklonila jsem hlavu k desce stolu a hlesla: „ Juneau.“

„ Alice?“ pokračoval dál.

„ Birmingham,“ zašvitořila a mrkla na Rose.

„ Emmette?“

„ Juneau.“

„ Edwarde?“ Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.

„ Portland.“ Všichni na něj ohromeně pohlédli. Bylo to téměř, jako by se zdržel hlasování.

Carlisle to vklidu přešel. A otočil se na Rosalii.

„ Birmingham,“ usmála se.

„ Birmingham,“ řekl Jasper klidným vyrovnaným hlasem.

Rozhodnutí teď bylo na Carlisleovi. Posbíral složky a poskládal je na hromádku. Pak krátce pohlédl na mě a na Edwarda. Přísahala bych, že Edward neznatelně zavrtěl hlavou.

„ Tak tedy Juneau,“ pronesl.

Emmett radostně zavýskl a udeřil pěstí do stolu, který se mírně zatřepal. Edward se zatvářil úlevně. Rose s Alicí byly zklamané.

Chystala jsem se vstát a vrátit se do svého pokoje, když mě napadlo, že bych možná mohla strávit nějaký čas s Esmé. Dlužila jsem jí to.

Emmett něco vykládal a spolu s Jasperem, Alicí a Rose odcházel z domu. Carlisle už byl nahoře ve své pracovně a zařizoval koupi domu v Juneau. Edward stál mezi dveřmi a čekal na mě.

„ Kristýno?“ zeptal se, když jsem mu něvěnovala pozornost a dívala se z okna.

„ Hm?“ otočila jsem a usmála se. Jen tak, jen proto, že jsem ho viděla.

„ Jdeš?“ zeptal se zdviženým obočím.

„ Chci být chvilku s Esmé. Příjdu za chvíli za tebou, ano?“ řekla jsem v duchu, vstala a šla do obývaku, kam před chvíli odešla. Edward krátce příkývl a ustoupil mi z cesty.

Esmé klečela vedle stolu, před sebou měla hromadu nějakých hadříků, které skládala a ukládala do velké kartonové krabice na zemi.

„ Ahoj,“ řekla jsem nesměle a natáčela si pramen vlasů na prst.

„ Chris!“ zvedla ke mně hlavu. „ Potřebuješ něco?“ zeptala se mile.

„ Ne.“ Přemýšlela jsem nad tím, co říct. Byla jsem na rozpacích. „ Ehh, nechceš třeba pomoc?“ Přistoupila jsem k ní blíž.

„ To by bylo hezké,“ usmála se. Klekla jsem si naproti ní a přitáhla si k sobě hromádku vyšívaných miminkovských čepiček, které jsem předtím považovala za hadříky. „ Jen to přelož a dávej to tam do té krabice.“

Přemítala jsem, na co má Esmé hromadu čepiček pro miminka, když nemůžeme mít děti. „ Pro koho to je?“ divila jsem se.

„ Posílám to do jednoho zařízení v Seattlu, jsou tam děti k adopci. Chci aby měli alespoň něco pěkného.“

„ Tos dělala ty?“ užasla jsem.

„ Ano. Často tu bývám sama a mám spoustu času,“ pokrčila rameny, jako by to byla samozřejmost.

„ To je užasné,“ přejela jsem prstem opatrně po drobounkých bělostných kytičkách. „ Muselo ti to dát hrozně moc práce.“

„ Ale ne,“ zasmála se. „ Je to docela jednoduché. Naučím tě to, jestli chceš.“

„ Opravdu?“

„ Ano.“ znovu se ozval její křehký melodický smích. Zdálo se, že je naprosto šťastná. Přemítala jsem, co je příčinou. Nevěděla jsem, co dál říct a tak jsem se soustředila na své ruce, pečlivě každou čepičku přeložila a pokládala do krabice.

Ze zhora jsem uslyšela zvuk dopadající vody. Uvědomila jsem si, že můj pokoj byl pro Edwarda opravdu vězením. Nepřála jsem si vidět, jak to teď vypadá u něj... Při myšlence na Edwarda se mi obličej samovolně roztáhl do něžného úsměvu.

„ Christine?“ vytrhl mě ze snění Esmin hlas.

„ Ano, Esmé?“ podívala jsem se na ni.

„ Víš, Edward je mým synem ze všech nejdéle a já ho mám opravdu ráda, chci pro něj jen to nejlepší.“ Ztuhla jsem. Co když si myslí, že pro něj nejsem dost dobrá? „ Nepochop mě špatně, já jsem moc ráda, že už se nehádate a že už jsi v pořádku. Všimla jsem si ale, že vaše vztahy se mírně změnily a...“

„ A?“ zeptala jsem se napjatě, bez dechu.

„ Chris, neděláš to jen pro to, že se mu cítíš něco dlužná, že ne?“ vyhrkla tichým hlasem.

„ Ehmm,“ zazírala jsem na ni jako na blázna. „ Samozřejmně, že ne, Esmé! Jak tě mohlo napadnout? Edward mi hrozně moc pomohl a já vím, že to se mnou nebylo vůbec lehké, ale ten můj... ehmm...“stav“ mě donutil si trochu srovnat priority. Ale co k němu cítím jsem věděla už předtím, na tom se nic nezmněnilo.“

„ Promiň, bylo to ode mě hloupé,“ odvětila a upřela na mě svoje zlatavé oči.

„ Esmé a nevadí ti to... Nemyslíš si třeba, že pro něj třeba nejsem ta pravá?“ ujišťovala jsem se.

„ Jsi šťastná?“

Podívala jsem se na ni. „ Ano,“ hlesla jsem. A byla to pravda. Snad nikdy jsem nebyla šťastnější. Neuměla jsem ten pocit správně popsat., prostě jsem měla chuť se každou chvíli rozesmát.

„ Když je Edward taky šťastný je to to jediné, na čem mi záleží.“

„ Myslíš si, že je šťastný?“ Zaklonila jsem hlavu a podívala se na strop, odkud se stále ozýval zvuk sprchy.

„ Myslím, že jsem ho nikdy neviděla šťastnějšího,“ usmála se.

„ Tomu nevěřím,“ zamumla jsem. Esmé se zasmála a zavrtěla nade mnou hlavou.

„ Hotovo!“ prohlásila a zaklapla teď už naplněnou krabici.

„ Esmé? Já vím, že už to určitě víš, ale myslím, že bys to měla slyšet i ode mě... Jmenuju se Kristýna. Kristýna Rousínská.“

„ Dobře drahoušku. Díky, že jsi mi to řekla. Jen jsem už zvyklá na Christine...“

„ To nevadí. Já už vlastně taky,“ zasmála jsem se a zvedla se. Cítila jsem, jak se mi ruce mírně chvějí a to nebylo moc dobré znamení.

„ A Chris!“ zavolala za mnou, protože jsem už odcházela kolem Edwardova piána nahoru do svého pokoje. Otočila jsem se na patě a podívala se na ni. „ Hodně štěstí,“ řekla mateřsky.

„ Díky, Esmé,“ šeptla jsem a pokusila se na ni usmát, ale třas se zhoršoval.

Vyběhla jsem k sobě do pokoje, ale Edward tam ještě nebyl. Potřebovala jsem nějak zaměstnat svou mysl, aby nezačaly na povrch vyplouvat vzpomínky na vlkodlaky, kterých jsem se tak těžko zbavovala.

Vytáhla jsem z knihovny jednu z knížek a posadila se do křesla, ve kterém teď většinou sedával Edward. Čekala jsem na něj, až příjde. Knížku jsem sice otevřela, ale nečetla. Položila jsem si ji na klín, zavřela oči, vzpomínala na všechny společné schvíle s ním a začala se usmívat, ruce se mi přestaly třást a klidně ležely na otevřené knize.

Slyšela jsem, jak se otevřely dveře i jeho rychlé tiché kroky, ale oči jsem neotevřela. Na chvíli se zastavil a v místnosti bylo najednou hrobové ticho. Zděšeně jsem otevřela oči, jestli tam ještě je, ale už stál za mnou.

„ Už jsem ti říkal, jak jsi krásná?“ zašeptal a políbil mě zezadu na krk.

„ Ne, neříkal,“ zasmála jsem se. „ Ale jenom proto, že jsi věděl, že lhát se nemá. Což mi připomíná... jak to, že jsi na to najednou zapomněl? Nevíš, že kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe?“

„ Pak mají ti, co lžou, asi smůlu, ale já říkám vždycky jen pravdu,“ pronesl vážně.

„ Pak by jsi měl možná návštívit optika,“ napodobila jsem jeho tón, i když se mi to moc nedařilo, protože jsem se strašně chtěla smát. „ Nemáš v pořádku oči.“

„ Moje oči jsou úplně v pořádku,“ hájil se a přesunul své rty výš. Najednou se odtáhl.

„ Co -,“ začala jsem.

„ Jde sem Alice,“ vysvětlil.

Opravdu se za vteřinku rozletěly dveře a Alicin elfí obličejík se snášel kousek od toho mého.

„ Pojedeš s námy na nákupy, Chris? Se mnou a s Rose?“ zašvitořila vesele.

„ Myslím, že to není zrovna nejlepší nápad, Alice,“ řekl staroslivě Edward a položil ruku na mé rameno.

„ Já ptala Christine,“ zasmála se. „ Tak co půjdeš?“

„ Alice já nevím...,“ váhala jsem.

„ No tak! Edward může jet s Jasperem a Emmettem na lov a já ti přísahám, že se jim vůbec nic nestane!“ přemlouvala mě. Otočila jsem se na něj, jestli by chtěl jet. V jeho očích jsem na chvíli zahlédla nadšení, které okamžitě skryl za kamenou masku.

„ Dobře, ale jestli se jich někdo jenom prstem dotkne, zakroutím krkem nejdřív tobě a pak tomu dotyčnému,“ slíbila jsem jí i když jsem nevěděla, jestli to dokážu, rozhodně to pro  mě bude velmi těžké - ne to kroucení krkem, ale to odloučení od Edwarda.

„ Jo!“ zavýskla a vyběhla z pokoje za Rose. Za chvíli jsem ji slyšela švitořit zase o patro níž.

„ Kristý -“ začal nesouhlasně Edward.

„ Já to zvládnu,“ chytila jsem se jeho ruky, na svém rameni. „ Uvidíš. Jeď s Jasperem a Emmettem, jsi tu se mnou pořád zavřený, vždyť se z toho zblázníš. A rodinný blázen jsem tu přece já,“ pokusila jsem se vtipkovat, ale útroby jsem měla sevřené strachem.

Svěsil hlavu a hlesl: „ Díky.“