Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

12. Zpátky

Před námy se objevil náš dům. Alice sice zpomalila, ale dál mě táhla za sebou. Díky tomu jsem zakopla na schodech, což mě neskutečně rozčílilo.

„ Alice! Já umím chodit sama!“ zavrčela jsem na ni a snažila se jí vykroutit.

„ Já neříkám, že neumíš,“ vrhla po mně andělský usměv a nezastavovala se. Vlekla mě za sebou do obýváku.

„ Tak mě pusť!“ vyštěkla jsem.

Nevšimla jsem si, že už jsme na místě a celá rodina na mě hledí. Zůstala jsem stát jako solný sloup. ' Co mám říct? Panebože, co mám říct?' říkala jsem si zoufale. Nikdo z nich nepromluvil ani slovo, jen na si mě vystrašeně prohlíželi od hlavy k patě.

Ticho trvalo příliš dlouho. Začaly se mi třást ruce. Stikla jsem je do pěstí. Přelétla jsem očima po obličeji každého z nich.

Emmett vypadal, že se musí přemáhat, aby se nerozesmál. Rose, která mu seděla na klíně, se zdála nervózní. Jasperův výraz byl téměř prázdný, netušila jsem, na co může myslet. Jeho oči se mě nepřetržitě rentgenovaly, rychle jsem uhnula pohledem. Esmé vypadala, že kdyby mohla, tak se snad rozpláče. Alice seděla v tureckém sedu u jejích nohou a dělala obličeje na Edwarda, který stál za mnou a nevzrušeně se opíral o futra dveří. Carlisle se tvářil přísně, velmi přísně.

„ Ehhh... Ahoj?“ zeptala jsem se nesměle. Zase nic. Nepohnuli se ani o centimetr. Napadlo mě, jestli to nedělají schválně, aby mě vystresovali. To se jim totiž opravdu dařilo. Znovu jsem přeletěla po jejích tvářích. Zastavila jsem se na té Carlisleově. Nelíbilo se mi, jak se tvářil. 'Možná se zlobí kvůli tomu, že jsem na něj zaútočila,' napadlo mě.

„ Carlisle, já se hrozně omlouvám. Já na tebe vážně nechtěla zaútočit,“ omlouvala jsem se rychle, zoufalá z jejich upřených pohledů.

Tohle už Emmett nevydržel a vyprskl smíchy. Na okamžik se všechny pohledy přesunuly na něj. Toho jsem využila a začala pomalu couvat z místnosti. Zády jsem narazila do Edwarda, který stál pořád ve dveřích. Chytil mě za ramena a zabránil mi zbaběle utéct.

„ To je dobrý,“ zašeptal mi do ucha. Všichni se podívali zpátky na nás.

„ Tak už něco řekněte! Z toho by se jeden zbláznil!“ zasténala jsem. Viděla jsem, jak Carlisleovi zaškubaly koutky úst. ' No jasně, já už blázen jsem!'  ušklíbla jsem se v duchu.

Esmé se postavila a velmi pomalu se ke mně přibližovala. Vypadalo to, jako by bála udělat nějaký prudký pohyb.

„ Christine?“ oslovila mě nesměle.

„ Ráda tě zase vidím, Esmé,“ řekla jsem upřímně a pokusila se o úsměv.

„ Holčičko...,“ vzlykla, pevně mě sevřela v objetí a já jí ho opětovala. „ Tolik jsem se bála.“

Najednou všichni ožili.

„ Vítej zpátky!“ usmála se Rosalie.

„ Ehm, díky Rose. Ty taky,“ vysoukala jsem ze sebe. Emmett se znovu rozesmál a i Jasper se začal usmívat, což mě trošku uklidnilo. Jen Carlisle se tvářil pořád stejně.

Alice mně stáhla k sobě na zem a začala mi něco strašně rychle povídat. Citíla jsem, jak se mi po tváři roztahuje úsměv. Rosalie se sedla vedle mě a zapojila se do rozhovoru. Tiše jsem seděla a jen je poslouchala. Bylo to jako za starých časů... No tak dávno to zase nebylo. Přišlo mi, jako by se nikdy nic nestalo.

Jasper s Emmettem si povídali s Edwardem, který na mě zamrkal, když k němu zvedla hlavu. Esmé seděla na sedačce, hlavou se opírala o Carlislea, jen se šťastně usmívala a dívala se na nás.

Bylo mi dobře, opravdu dobře, přesto se mi po čase znovu začaly třást ruce. Snažila jsem se to ignorovat a pokračovat v pozorování Alice, jak se hádá s Rose o nějaké značce šatů, ale zhoršovalo se to. Začala jsem nervózně těkat očima po pokoji. Hlasy ostatních najednou zněly jakoby z dálky a v uších mi začalo hučet.

„ Já... už budu asi... muset jít...,“ vykoktala jsem a začala slepě klopýtat z místnosti.

Vyběhla jsem k sobě do pokoje a zhroutila jsem se na zem. Chytila jsem za hlavu, abych se zbavila toho hučení.

„ Kristýno!“ uslyšela jsem Edwardův zděšený hlas blízko mě. Hučení bylo pryč. Podívala jsem se na něj, v očích jsem měla strach. Netušila jsem, co se to se mnou stalo.

„ Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně, zvedl mě lehce do náruče a odnesl na sedačku. Posadil si mě na klín a já se o něj unaveně opřela.

„ Carlisle má pravdu,“ přerývaně jsem oddechovala, „ já jsem vážně blázen.“

Úlevně se zasmál a zabořil mi hlavu do vlasů. Pevněji jsem se k němu přitiskla a zavřela oči. Zůstali jsme tak až do rána.

Uslyšela jsem podivné dusavé zvuky, které se k nám rychle blížily. Vyskočila jsem na nohy, jako by mě něco píchlo a postavila se bojové pozice.

Dveře se prudce otevřely a já spatřila původce toho hluku. 

„ Příště by jsi mohl alespoň zaklapat, Emmette!“ vydechla jsem a opřela se rukama o kolena.

„ Děláte tu snad něco, co se nesmí?“ zeptal se s neviným obličejem.

„ Můžeme dál?“ zeptala se nesměle Rosalie a opožděně zaťukala na otevřené dveře. Jen jen přikývla a pozorovala Emmetta, který se kolem mě prosmýkl a svalil se na sedačku vedal Edwarda, který se zdál mírně zklamaný, ale netušila jsem proč...

Rose nad ním zavrtěla hlavou, sehla se pro jeden z polštářů, které už byly nějakou dobu jen tak naházené v koutě a posadila se na něj.

Složila jsem si ruce na prsou a přemýšlela, co říct.

„ Tak jak bylo v Evropě?“ zeptala jsem se nakonec.

„ Báječně! Je tam moc hezky,“ vydechla Rosalie a věnovala mi blažený úsměv. „ Líbilo se mi ve Francii, v Paříži mají -,“ začala vyprávět, ale Emmett ji přerušil

„ Mě se zase nejvíc líbilo v Praze,“ zakřenil se na mě. Moje tělo ztuhlo a oči se napjaly. „ Je to v takové malé zemičce, ale jsou tam strašně srandovní lidi.“ Zamračila jsem se. Tak Češi mu příjdou srandovní?!

Edwardovi začaly škubat koutky úst, když mi Emmett popisoval, jak ho v jedné hospodě nutili pít pivo.

„ … no rozhodně by ses tam měla jet někdy podívat,“ dokončil.

„ Já už tam byla,“ zamumlala jsem a snažila se nevzpomínat na ty roky přežívání v knihkupectví.

Emmett vykulil oči: „ A kdy, pro-,“ chtěl se zeptat, ale ode dveří se ozval Jasperův klidný medový hlas: „ Chce s tebou mluvit Carlisle, Christine,“ oznámil mi.

„ Já nic neprovedla,“ bránila jsem se hned. Jasper si vymněnil pobavený pohled s Edwardem.

„ Chce s tebou jen mluvit,“ usmál se.

Začala jsem se pomalu šourat do jeho pracovny. Měla jsem špatný pocit. Carlisle se včera tvářil tak divně...

Přede mnou se objevily dveře jeho pracovny. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Čím dřív to budu mít za sebou, tím líp.

„ Pojď dál,“ ozval se jeho hlas. Poslušně jsem vešla a zůstala nerozhodně stát před ním. Seděl za stolem a díval se na mě. „ Posaď se,“ pokynul mi.

Poslechla jsem a dívala se všude možně, jen ne na něj.

„ Vypadáš nervózně,“ upozornil mě s úsměvem.

„ Jsem nervózní,“ přiznala jsem a podívala se na něj.

„ Proč?“ naklonil se ke mně, rukama se opřel o stůl.

„ Připomíná mi to den, kdy jsem s klukama na základce rozbila okno a ředitel nás u toho chytil a my pak museli do ředitelny...,“ sklopila jsem oči. Zasmál se.

„ No s tím si nemusíš dělat starosti, tady jsou myslím ještě všechna okna v pořádku, i když u Emmetta jeden nikdy neví,“ zamračil se a pak se znovu podíval na mě. „ Chtěl jsem se tě jen na něco zeptat,“ nadhodil.

„ Na co?“ podivila jsem se.

„ Například bych rád věděl, proč ti Edward říká Kristýno?“ Jeho hlas byl klidný, ale jeho oči mně propalovaly.

„ Ach tak,“ sklopila jsem hlavu.

„ Takže?“ naléhal.

„ Nooo..,.“ protáhla jsem a pak jsem se přiznala: „ Říká mi tak proto, že se tak jmenuju. Kristýna znamená v angličtině Christine.“ S obavami jsem pohlédla do jeho obličeje. Byl klidný, nezdálo se, že by se zlobil.

„ Proč jsi nám to neřekla?“

„ Nevím,“ hlesla jsem.

„ Nevěříš nám?“ zeptal se smutně.

„ Věřím, já jen... Omlouvám se. Měla jsem vám to říct.“

„ Dobře. Chtěl jsem se zeptat ještě na něco..,.“ pokračoval.

„ Ano?“ Můj hlas se chvěl strachem, co příjde teď.

„ Co ti -“ začal, ale přerušilo ho rychle zaklepání na dveře, které se vzápětí otevřely a v nich stála Esmé s telefonem v ruce.

„ Omlouvám se, ale volají tě z nemocnice,“ řekla a podávala mu telefon.

„ Promluvíme si později, Christine,“ odbyl mě rychle a bral si od ní mobil. S úlevou jsem se zvedla a vytratila se z pokoje, co nejrychleji jsem dokázala.

„ Tak co? Bylo to tak hrozné?“ zeptal se mě s úsměvem Edward, když jsem přišla do pokoje a natahoval ke mně ruce, abych si sedla za ním. Emmett s Rose a Jasperem už byli pryč.

S povzdechem jsem si za ním sedla. „ Jako bys to nevěděl. Vlastně... stejně nás slyšel celý dům. Ach jo. Teď si o mně všichni myslí, že jsem lhářka.“

„ Ale no tak. Všichni si to o tobě určitě nemyslí,“ utěšoval mě.

„ Kdo si to třeba nemyslí?“ zeptala jsem se skepticky.

„ Například já - já už jsem to věděl.“ Usmál se tím svým pokřiveným úsměvem.

„ To mi opravdu pomůže, Edwarde. Navíc, ty sis to o mě myslel taky. Sám jsi mi to řekl, že o sobě lžu celé rodině.“ Jeho tělo vedle mě ztuhlo.

„ Nemyslel jsem to tak,“ řekl smutně. „ Odpusť mi to prosím.“

„ Už jsem ti řekla, že ti nemám co odpouštět. Byla to hlavně moje chyba a navíc to byla pravda,“ zabručela jsem.

„ Kristýno, nech toho. Vždyť je to jenom jméno.“

' Ale je to moje jméno.' pomyslela jsem si, ale neřekla jsem nic. Nechtěla jsem se zase hádat. Edward si asi po nějaké chvíli přeložil, protože se zamračil a povzdechl si.

„ Co bude dál?“ povzdechla jsem si a zvedla k němu oči.

„ Jak to myslíš?“ zamračil a zvedl obočí.

„ No, co se bude dít teď? Jaké jsou plány?“ Nechtělo se mi zpátky do školy, měla jsem hrůzu vyjít i ze svého pokoje, natož pak jezdit do Forks.

„ Hmm... Alice musí dokončit ročník a pak se odstěhujeme,“ řekl temným hlasem.

„ Aha,“ svěsila jsem hlavu. „ Co vlastně řekli lidem, že jsme ze dne na den zmizeli?“ zeptala jsem se zvědavě.

Edward se zasmál. „ Něco v tom smyslu, že jsme se odjeli starat o nějakou starou příbuznou na Floridu.“

„ Neříkej, že tomuhle uvěřili!“ divila jsem se.

„ Carlisle umí být přesvědčivý. Uvěřili by mu, i kdyby tvrdil, že jsme odjeli do Grónska lovit lední medvědy,“ zakřenil se na mě. „ Nedělej si s tím starosti, ano?“ pošeptal mi a naklonil ke mně hlavu.

„ Ale -“ začala jsem, ale umlčel mě polibkem.

Vpletla jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho blíž.

Dveře se rozletěly a vzduch proťal Emmettovo hlasité zavýsknutí: „ A mám vás!“

„ Sakra, Emmette!“ zaklel Edward a rychle se ode mě odtáhl.

„ Neříkala jsem ti náhodou, že máš klepat?“ povzdechla jsem si a začala si třít spánky. Napadlo mě, jestli máme vůbec s Edwardem s našimi čtyřmi sourozenci šanci na trochu soukromí.

„ Možná jsem to už slyšel,“ zazubil se.

„ Tak co chceš, Emmette?“ procedila jsem skrz zuby.

„ No, neřekla jsi mi, kdy jsi byla v Praze...,“ řekl nevině.

„ A jenom kvůli tomu jsi sem vpadl?“ Zakýval na souhlas. Znovu jsem si povzdechla a zavrtěla nechápavě hlavou.

„ Já se v té maličké zemičce, jak jsou tam tak strašně srandovní lidi,“ zavrčela jsem, „ narodila Emmette. A když mě přemněnili, tak jsem v Praze několik let pracovala, protože tam jsem nebyla tak nápadná. Je tvoje dušička spokojená?“ Podívala jsem se na něj a on na mě zíral s pusou dokořán.

„ To si děláš srandu,“ vysoukal ze sebe.

„ Vypadám na to?“ zeptala jsem se nepříjemným tónem a zvedla obočí.

„ Ani ne,“ připustil. Zhluboka jsem se nadechla, abych se trošku uklidnila.

„ Potřebuješ ještě něco?“ zeptala jsem a pokoušela se o milý úsměv.

„ Byla jsi milejší, když jsi byla blázen,“ zabručel.

„ To je možný,“ zamumlala jsem a uhnula pohledem.

„ No tak se nezlob, Chris,“ zasmál se.

„ Já se nezlobím,“ hlesla jsem. Podívala jsem se na knihovnu a pak mě něco napadlo. „ Jo, Emmette!“ zavolala jsem za ním, protože už odcházel.

„ Ano?“ otočil se mezi dveřmi.

„ Jmenuju se Kristýna,“ řekla jsem a zářivě se na něj usmála. „ Jen tak pro pořádek.“ Pobaveně jsem pozorovala jeho ohromený výraz. Možná to bude legrace, než to řeknu všem, hlavně pokud se budou tvářit stejně jako Emmett. Edward začal kašlat, aby skryl smích.

„ A příště bys vážně mohl zaklepat,“ dodala jsem ještě a naklonila hlavu na stranu.

„ Dobře, že seš to ty, Chris... teda vlastně -,“ zarazil se. „ Jak ti mám teď říkat?“

„ Jak chceš. Klidně mi říkej dál Christine, už jsem si zvykla,“ zasmála jsem se a pokrčila rameny, „ nebo Kristýno.“

„ Huh... já už radši půjdu,“ řekl rychle a zmizel mezi dveřmi.

Vstala jsem a šla je zavřít. Potom jsem se o ně opřela a podívala se na Edwarda. „ Tak teď už to musím říct jen Esmé, Alici, Rose a Jasperovi.“

„ Alice to ví,“ připomněl mi.

„ Stejně bych jí to asi měla říct. Jsou v tom teď zmatky, co?“ zeptala jsem se.

„ To zvládneš,“ usmál se na mě a já mu úsměv opětovala. Měla jsem pocit, že když budu s ním, zvládnu všechno na světě...