Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

11. Pravda

Prošla jsem kolem něj a položila ruku na kliku.

„ Edwarde,“ otočila jsem se na něj, ale ruku z kliky nesundala, „ slib mi, že budeš celou dobu se mnou. Že mě neopustíš. Nechci, aby ti ublížili,“ prosila jsem zoufalým plačtivým hlasem.

„ Slibuju,“ řekl pevně s vážným obličejem.

Vzdychla jsem a stiskla kliku. Konečně jsem udělala ten krok. Krok přes práh mého pokoje, krok z mého ghetta.

Stála jsem u paty schodiště a kolena se mi třásla. Chytila jsem se madla a zoufale hledala jakoukoliv oporu. Ztrácela jsem víru, že to dokážu. Bylo to příliš těžké...

„ Jsi si jistá?“ zeptal se starostlivě Edward. Přikývla jsem - tak rychle jak jsem jen mohla, abych si to nestihla rozmyslet.

Přišel ke mně a popadl mě kolem pasu. Vděčně jsem se na něj usmála, pustila se madla a opřela se o něj. Strach mě najednou přešel. Společně jsme scházeli do přízemí.

Připadala jsem si strašně slabá, jako po nějaké nemoci.

Vešli jsme do obýváku. Celá rodina v jeden moment otočila hlavu a ohromeně se na nás podívali, i když nás museli slyšet už dávno předtím.

Emmett se už už nadechoval, aby něco řekl, ale Edward téměř neznatelně zavrtěl hlavou a táhl mě dál ke dveřím. Byla jsem ráda, neměla jsem ještě dost sil na to, abych si promluvila se svou rodinou. Bylo toho hodně, co jsem jim chtěla říct.

Otevřel mi dveře a mně do tváře zavanul čerstvý vzduch. Ztuhla jsem a zírala na okolní stromy. Cítila jsem, jak se moje ruce roztřásly.

„ Nemusíš to dělat,“ zašeptal mi do ucha a dál mě pevně tiskl ke svému boku.

„ Musím,“ řekla jsem pevně, zavřela oči a snažila se zbavit tíživého strachu, který mě ochromoval. „ Neopouštěj mě, Edwarde,“ zamumlala jsem a vykročila před dům.

„ Neopustím. Jsem tu s tebou,“ ujistil mě. Pustil můj pas a stiskl mi ruku. „ Jdeme?“ zeptal se.

„ Ano,“ hlesla jsem a rozběhla se.

Běžela jsem pomalu - byla jsem slabá, oba jsme byli slabí. Ucítila jsem krev mladého jelena. Chtěla jsem se okamžitě rozběhnout a zakousnout se do něj a zároveň jsem nechtěla opustit Edwarda. Pořád tu bylo nebezpečí, že se vrátí a tentokrát by mě o něj připravili, a to jsem nesměla dopustit.Ty dvě touhy nebylo možné smířit. Zastavila jsem se a váhala, co mám udělat. Co je správné?

„ Běž,“ řekl a přejel mi hřbetem ruky po tváři. „ Půjdu za tebou. Neopustím tě. Budu s tebou.“

Pustila jsem jeho ruku a vydala se po stopě jelena. Bázlivě jsem se ohlédla, ale běžel hned za mnou. Prokličkovala jsem mezi stromy, odrazila se a srazila nic netušícího jelena k zemi. Dychtivě jsem se mu zakousla do krku a sála. Bylo to, jako by se mi do žil vléval nový život.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla na Edwarda. Stál mezi stromy a ruce mu chvěly. Viděla jsem, že nedýchá. Muselo to pro něj být strašné. Byl stejně hladový jako já a přesto mě nechal, abych toho jelena vypila sama.

Pomalu jsem k němu přišla a zašeptala: „ Díky.“

Kývl hlavou na znamení, že to chápe. Ucítila jsem krev dalšího. Otočila jsem hlavu tím směrem a pak se obrátila zpátky k němu. Pokynula jsem, ať si poslouží.

Vyrazil mezi stromy jako blesk. Běžela jsem hned za ním, aby se mi neztratil. Přesto mi brzo zmizel. Byl rychlejší. Když jsem ho konečně dohnala, byl už jelen mrtvý a Edwardovy oči byly čokoládově hnědé. Ta chvíle, co jsem ho neměla na očích, byla strašlivá. Nezastavovala jsem se a vběhla mu do náruče. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a obličej zabořila do hrudi. Přerývaně jsem oddechovala a snažila se z hlavy vytěsnit myšlenky na to, co se mu mohlo stát.

„ Omlouvám se,“ zamumlala jsem, když jsem se uklidnila. Spustila jsem ruce a ustoupila o krok dozadu.

Svěsil koutky a podíval se někam za mně. „ Pojďme,“ řekl nakonec dutým hlasem.

Vyrazili jsme znovu bok po boku lesem. Lovili jsme tak dlouho, dokud naše oči nebyly opět sytě zlaté.

„ Měli by jsme se vrátit domů. Všichni už na tebe čekají,“ prohlásil nakonec a uhnul mému pohledu. Přišla jsem k němu a podívala jsem se mu do obličeje.

„ Chci zůstat ještě chvilku s tebou. Chci s tebou mluvit Edwarde, prosím.“ Byla jsem zoufalá. Vracel se zpátky ke své masce, kterou měl předtím. Už nikdy jsem ji nechtěla vidět. „ Musím ti toho tolik vysvětlit...“

„ Kristýno, ty mi nemusíš vysvětlovat vůbec nic.“ Jeho pohled na chvíli zjihl, pak se vrátila maska.

„ Ale já chci,“ trvala jsem na svém a natáhla k němu ruku. Dvě dlouhé vteřiny ji pozoroval a pak mě za ni chytil.

Vedla jsem ho lesem, k místu, kde to všechno začalo - na jeho louku. Nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu, ale musela jsem to zkusit. Kvůli němu.

„ Kristýno, co to děláš?“ zeptal se, když poznal, kam jdeme. Neodpověděla jsem, jen jsem víc stiskla jeho ruku.

Doběhli jsme na kraj louky. Zastavila jsem se. V hlavě se mi začaly promítat hrůzostrašné obrázky vzpomínek, které mě k tomuto místu vázaly. Zavřela jsem oči a chytila se za hlavu.

„ Kristýno?“ jeho hlas se třásl strachem - strachem o mě.

„ Dej mi chvilku,“ zašeptala jsem.

Každičkou vzpomínku na vlkodlaky jsem zasunula daleko do hlubin své paměti, ale zbavit jsem se jich úplně nedokázala. Pořád tam byly. Vzpomínky, které mi braly odvahu. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

Pomalu jsem otevřela oči. Ruce se mi stále chvěly, ignorovala jsem to. Udělala jsem krok a vykročila do slunečního světla, kterým byla louka celá zalitá. Kvetla. Všude byly malé barevné kytičky, vonící omamnou vůní.

Přešla jsem až do středu louky a tam se otáčela kolem své osy, udivená jako Alenka v říši divů - bylo to tak krásné... „ Prospala jsem půl roku - tolik se toho změnilo,“ vzdychla jsem.

Edward se postavil proti mně, ruce zkřížil na prsou a obezřetně mě pozoroval. „ Proč tu jsme?“

Pohlédla jsem na něj a věnovala mu úsměv. „ Edwarde, došlo k nedorozumění a já bych ti to ráda vysvětlila, nechci, abys sis o mě myslel, že ti lžu.“

„ Nechápu -“ hlesl a přeletěl pohledem po louce, jako by hledal něco, co by to mohlo vysvětlit. Zvedla jsem prst, abych ho přerušila.

„ Před půl rokem,“ začala jsem, „ jsem se zachovala strašně Edwarde a chci se ti za to omluvit. Kdybych tenkrát přemýšlela o tom, co dělám, nemuselo se nic z toho stát.“

„ To ale není tvoje chyba. Nemáš se za co omlouvat,“ odporoval mi.

Zdálo se, že se mu tohle téma vůbec nelíbí, ale já jsem mu potřebovala vysvětlit, jak to bylo. Pokud mě ani potom nebude chtít, odjedu, tak jak jsem měla v plánu ten den, kdy jsme na téhle louce společně bojovali za život.

„ Je spousta věcí, za které bych se měla omluvit... Chci ti představit někoho, koho jsem ti měla představit už dávno, protože mi na nich moc záleží,“ řekla jsem a zavřela oči.

Před očima mi vyvstal obrázek mé rodiny, tak jak jsem si je pamatovala. Znovu jsem je otevřela a pořád se na ně soustředila.

Jako první se mezi stromy objevila moje matka. Nechala jsem ji přijít až k nám. „ To je moje matka,“ hlesla jsem a otočila hlavu o pár metrů dál.

Teď jsem nechala přijít svého otce, který se postavil vedle ní a chytil ji kolem pasu, tak jak to vždycky dělával.. „ Tohle je můj otec,“ vzdychla jsem. Tohle bolelo, bolelo to víc, než jsem si myslela, že bude. Tak ráda bych byla znovu s nimi.

Otočila jsem se na Edwarda a pohlédla do jeho zmatených očí.

„ Moje rodina pro mě byla všechno,“ vysvětlila jsem a stále hleděla do jeho očí. „ Jakub... je můj bratr,“ vydechla jsem a stejně jako Edward otočila hlavu k poslednímu členu rodiny, který stál na kraji louky a s rukama v kapsách nás pozoroval.

„ Bratr,“ zopakoval po mně tiše. Dlouhou chvíli bylo ticho. „ Myslím, že ti dlužím omluvu. Choval jsem se jako hlupák,“ řekl nakonec pomalu a jeho hlas zněl smutně, kajícně.

„ Nedlužíš mi nic. To já bych se měla omluvit. Měla jsem ti to říct už dávno...,“ zamumlala jsem. „ Je tolik věci, které bych chtěla změnit, ale nevím, jestli na to už není pozdě. Ale já to stejně musím zkusit,“ zvedla jsem k němu hlavu, „ musím vědět, jestli mám ještě nějakou naději.“ Prosila jsem ho očima, aby mi uvěřil. „ Edwarde... já musím vědět, jestli ještě není pozdě na to, abys mi odpustil...“

Zavřela jsem oči a když jsem je otevřela, stál přede mnou v černém smokingu a s nechápavým strnulým výrazem pozoroval mě v dlouhých zelených šatech.

„ Já nechci být tvoje sestra, Edwarde. Už nikdy,“ zašeptala jsem a udělala velmi rychlý krok k němu, protože jsem měla pocit, že jestli to neudělám teď, nikdy už neseberu tolik odvahy, abych to zkusila znovu - abych udělala to, co jsem měla v úmyslu.

Ruce jsem mu pověsila kolem krku a přitiskla své rty na ty jeho.

Musela jsem to udělat. Strašně jsem se bála, že uhne, že strhne moje ruce ze svého krku a rozkřikne se na mě a kdyby to udělal, nemohla bych mu to vyčítat. Možná bylo opravdu pozdě. Ale on to neudělal. Přitáhl si mě blíž k sobě a polibky mi oplácel.

V tu chvíli jsem měla pocit, že snad vybuchnu štěstím. Chtěla jsem se rukama roztaženým roztočit po louce a smát se na celé kolo. Ale neudělala jsem to, protože mě pevně držel a opustit jeho náruč - to by mi snad utrhlo srdce.

Na chvíli se ode mě odtáhl a podíval se mi svýma nádhernýma očima do tváře. „ Děkuju,“ řekl a políbil mě na čelo.

„ To já tobě děkuju,“ zasmála jsem se a položila si hlavu na jeho hruď, tak jako poslední dobou dělala často. Teď to ale bylo jiné a zároveň tak stejné.

Taky se zasmál a obmotal kolem mě své paže ještě pevněji. Najednou sebou trhl, zatřepal hlavou a znovu s sebou trhl.

„ Co se děje?“ zeptala jsem se zděšeně. Moje tělo ztuhlo a napjalo se. Rozhlížela se kolem, jestli se k nám náhodou neblíží vlkodlaci.

„ Vůbec nic.“ uklidňoval mě. „ To Alice.“ Zdálo se mi, že její jméno zavrčel.

„ Alice? Co je s ní? Je v pořádku?“ vyjekla jsem a začala se třást.

„ Je úplně v pořádku... Až moc.“ Opravdu vrčel.

„ Nechápu...,“ kroutila jsem zoufale hlavou a snažila se to pochopit.

Usmál se a zavrtěl hlavou. „ Chce tě vidět. Křičí na mě, ať tě okamžitě dovedu domů a -“ odmlčel se a podíval se stranou.

Po tváři se mi roztáhl široký úsměv, když jsem si představila Alicin elfí obličejík. „ A?“ zeptala jsem se zvědavě.

Jeho koutky se svezly mírně dolů a pak rychle vychrlil: „ - a taky říkala něco v tom smyslu, že jsem tě pro sebe měl půl roku a teď je řada na ní. Prý na tohle budeme mít dost času později,“ a políbil mě krátce na nos.

Rozesmála jsem se - tohle bylo Alici podobné.

„ Neměli by jsme ji nechat čekat. Znáš Alici – bude to pak ještě horší,“ prohlásila jsem a začala ho znovu líbat.

Cítila jsem, jak se jeho rty kroutí do úsměvu, když mě k sobě tiskl a něžně objížděl kontury mých úst.

Trvalo to jen pár okamžiků, pak s sebou znovu trhl. V tu chvíli jsem chtěla Alici zakroutit tím jejím hubeným krkem.

„ Máš pravdu – bude to ještě horší,“ zasmál se a vzdychl. Spustil ruce z mého pasu a propletl naše prsty. „ Půjdeme?“ zeptal se defenzivním tónem.

„ Co jiného nám zbývá?“ pokrčila jsem smutně rameny a nechala šaty zmizet.

„ Můžeme spolu utéct někam, kde nás Alice nenajde,“ navrhl.

„ Takové místo neexistuje, ale je to velmi lákavá nabídka, pane Cullene.“ Znovu k němu přiblížila svůj obličej, abych se mu mohla lépe podívat do očí.

„ Znovu máte pravdu, slečno Cullenová,“ zašeptal a daroval mi ještě jeden krátký polibek. Pak zavřel oči a potichu zavrčel: „ Až ji dostanu do rukou, přísahám, že ji zabiju.“

„ No tak! Myslí to dobře. Ovšem nemůžu popřít, že by nám mohla nechat pro sebe ještě alespoň pár minut,“ zamumlala jsem a znovu mu položila hlavu na prsa, zavřela jsem oči a vdechovala jeho vůni.

„ Ehm – ehm.“ Ozvalo se mezi stromy hlasité odkašlání.

Rychle jsem zvedla hlavu a hledala jsem očima, původce toho hluku. Uviděla jsem stříbrnou záři, za kterou jsem po chvíli rozeznala Alici.

„ Alice,“ vzdychla jsem a neochotně ustoupila krok od Edwarda.

„ Byly časy, kdy tohle byla jen moje louka,“ zabručel a zamračil se na ni.

Vyplázla na něj jazyk a vzápětí stála vedle mě a chytala mě za ruku.

„ Jdeme!“ zavelela a táhla mě za sebou do lesa.

Otočila jsem se na Edwarda a vrhla po něm prosebný pohled. Vzdychl a vyrazil za námi...