Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

10. Blázen

Jasper mě položil na lenošku. Cítila jsem, jak se mi pokouší pomoc svou schopností, ale nešlo mu to. Rezignovaně odešel z pokoje.

Edward si s bolestným zasyknutím sedl vedle mě na zem.

Carlisle mě přišel vyšetřit. Odmítala jsem Edwarda pustit z pokoje. Musel zůstat se mnou, jinak ho zabijí. Nevěděla jsem, jestli se mi podaří stěnu udržet. Už teď jsem měla menší problémy udržet se při vědomí, abych se na ni mohla soustředit. Byla jsem hodně vyčerpaná, jenže tentokrát jsem nesměla omdlít. Teď nezáleželo na mně. Záleželo jen na něm.

Celou dobu mě držel za ruku a díval se, jak mě Carlisle prohlíží, jestli nejsem zraněná. Apaticky jsem pozorovala jeho ruce a přemýšlela, jestli je to opravdu nutné. Jen mě rozptyloval od toho, abych se mohla soustředit na zeď.

„ Je úplně v pořádku. Tedy po tělesné stránce. Psychicky je naprosto na dně. S tím jí pomoc nemůžu,“ řekl nakonec smutně.

„ Ona není blázen!“ zavrčel Edward. „ Dostane se z toho!“

„ Edwarde, nevím jestli je to možné. Utrpěla příliš velký šok. Nikdo by to vypětí nesnesl,“ jeho hlas byl klidný, ale zoufalý.

On si myslí, že jsem blázen! Ale to já přece nejsem. Oni to nechápou. Neví, že tam venku jsou vlkodlaci. Musím je zachránit. Musím tu zeď udržet.

„ Ne! Bude v pořádku. Pomůžu jí. Ona se z toho dostane!“ opakoval a tiskl víc mou ruku.

„ Můžeš to zkusit, ale nemyslím, že to k něčemu bude. I tak to bude hodně těžké. Sám bych si na to netroufl. Jsi si jistý?“ zeptal se ho Carlisle nevěřícně, přesvědčený, že už jsem ztracená.

„ Ano,“ řekl Edward pevně. Zůstane se mnou. To bylo to jediné, co jsem potřebovala.

„ Dobře,“ Carlisle odešel a zavřel za sebou dveře.

„ Edwarde?“ zašeptala jsem vyčerpaně a znovu zavřela oči.

„ Jsem tady,“ ujistil mě.

„ Neopouštěj mě prosím. Nesmí tě zabít,“ zaprosila jsem a svezla se z lenošky k němu na zem.

„ Budu tu. Neboj se. Jsem tu jen pro tebe. Nikdo ti neublíží, ano? Nemusíš se ničeho bát,“ pevně mě objal a hladil mě konejšivě po vlasech. Já se schoulila vděčně v jeho náručí.

Vyčerpaně jsem vdychla a konečně se v klidu celou svou myslí upla na ocelovou hráz bezpečí.

Nevnímala jsem čas. Edward byl u mě a v bezpečí. Zeď byla na svém místě, zatím. Síly mi s každou vteřinou víc a víc ubývaly, ale já jsem musela vydržet.

Carlisle mu přišel vyměnit obvazy. Opustila jsem jeho náruč a stulila se do klubíčka na sedačce. Ruce jsem zkřížila na kolenou a položila si na ně hlavu. Dívala jsem se na ně, připravená kdykoliv vyskočit, abych Edwardovi pomohla. Bylo to strašné. Nevěřila jsem ani Carlisleovi. Byl pro mě skoro jako otec a já byla stejně celá napjatá a připravená na něj kdykoliv zaútočit.

Když odmotal staré obvazy, zalapala jsem po dechu. Přes celé břicho se mu táhly tři dlouhé rány – stopy po vlkodlačích drápech.

Vlkodlaci. Byli všude kolem mě. Slyšela jsem jejich dech, jejich kroky. Cítila jsem jejich pach. Chytila jsem se za hlavu, v marné snaze se jich zbavit.

„ Christine!“ ozval se zděšený výkřik.

Zvedla jsem hlavu a otevřela oči. Viděla jsem ho. Byl přímo přede mnou. Velký rudohnědý vlk. Ten, co ublížil Edwardovi. Vycenila jsem zuby a skočila po něm. Nesměl mu znovu ublížit.

„ Christine, ne!“ uslyšela jsem teď Edwardův hlas. Dvě paže se kolem mě obmotaly a odtáhly zpátky k sedačce.

„ Edwarde?“ zeptala jsem se celá zmatená. Nechápala jsem, proč najednou stojí vedle mě a tiskne mě ke stěně. Ani proč se Carlisle zvedá ze země.

„ Christine, uklidni se ano? Nic se neděje. Podívej se na mě. Všechno je dobré,“ říkal a obezřetně mě pozoroval.

Přeletěla jsem očima po pokoji. Z Carlislea na Edwarda. Došlo mi, že v pokoji žádný vlkodlak nebyl. Zaútočila jsem na Carlislea. Zády opřená o zeď jsem se svezla na zem a rozvzlykala se.

Ucítila jsem, jak mě objal. „ To je dobré. Nic se nestalo,“ ujišťoval mě.

„ Já ho viděla. Byl tady. Já - musela jsem... Omlouvám se,“ snažila jsem se vysvětlit, ale nešlo mi to. Edward se postavil a pomalu krok za krokem ode mě couval. Stále mě pozoroval. Zůstala jsem sedět a zírala na něj. Nebylo nic jiného na světě, než on.

„ Christine, já teď dám Edwardovi čisté obvazy, ano?“ říkal mi velmi pomalu Carlisle a přibližoval se k němu.

Bedlivě jsem sledovala každý jeho pohyb. Vrčela jsem a odolávala pokušení po něm opět skočit, kdykoliv Edward zasyknul bolestí.

„ Zítra budu muset do práce,“ řekl Carlisle zatímco si schovával věci do lékařské tašky. Zbytek asi dořekl Edwardovi v myšlenkách, protože ten ho upřeně pozoroval a potom přikývl: „ Pokusím se. Myslím, že to půjde.“ Oba pohlédli na mě.

„ Christine?“ zeptal se Carlisle a začal se ke mně přibližovat. Vycenila jsem zuby a zavrčela na něj. Ztuhl v půlce pohybu. „ Nemusíš se mně bát.“ řekl a pokusil se znovu přiblížit. Vrčela jsem víc a zatnula ruce do pěstí. Musela jsem se stále okřikovat, že je to Carlisle. Vždyť ho přece znám, ten mi neublíží. Ani Edwardovi, pomůže mu.

„ Možná bys měl radši jít,“ řekl tiše Edward a přisedl si ke mně. Ruku mi přehodil kolem ramen, aby mi zabránil v tom, abych na něj znovu zaútočila.

Zavřela jsem oči. Bylo těžké udržet se v realitě. Všude jsem viděla ty odporné velikánské obludy.

Carlisle odešel.

Zhroutila jsem se v Edwardově náručí. Mluvil na mě tichým, uklidňujícím hlasem. Nevěděla jsem, co mi říkal, stačilo mi jen poslouchat melodii jeho hlasu. Pomalu jsem uklidnila a začala alespoň trochu vnímat.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Zatvářil se jako by ho někdo pálil.

„ Omlouvám se. Je to všechno moje vina. Choval jsem se jako hlupák. Odpusť mi to, prosím tě,“ zamumlal a díval se svýma upřímnýma očima do obličeje.

Přesívala jsem jeho slovo v hlavě stále dokola a snažila jsem se v nich najít smysl. Nechápala jsem je. Nedokázala jsem si je s ničím spojit. S žádnou vzpomínkou. Všechno se mi v hlavě chaoticky míchalo. Schovala jsem svou hlavu na jeho hrudi. 'Však já si vzpomenu!'

Začalo svítat. Pozorovala jsem, jak se pokoj pomalu naplňuje slabým světlem. Byla jsem k smrti vyčerpaná. Každou chvíli jsem se musela zhroutit. Hlad svíral každou buňku mého mrtvého těla. Pokoj začal znovu temnět, ale tentokrát to byla moje chyba. Ztrácela jsem vědomí. Hlava mi padala na stranu. Přesto jsem se stále nutila myslet na stěnu.

„ Kristýno?“ uslyšela jsem Edwardův hlas a otevřela oči. Starostlivě mě rentgenoval očima. „ Teď mě chvilku poslouchej.“ Opravdu jsem se snažila. „ Oni už jsou pryč. Jsme v bezpečí, už se nevrátí. Můžeš už přestat myslet na tu stěnu. Už jsme v bezpečí, ano?“ Zalapala jsem po dechu. Nemůžu na ni přestat myslet.

„ Podívej se na mě, Kristýno,“ naléhal a zvedl mou hlavu, když jsem nereagovala. „ Věříš mi?“ zašeptal a propaloval mě pohledem.

„ Věřím,“ hlesla jsem a nechala se unášet hloubkou jeho očí.

„ Přestaň myslet na tu stěnu. Nic se nám nestane. Slibuju. Věř mi,“ říkal tiše a dál mě omračoval svým pohledem. „ Věříš mi?“ zeptal se znovu.

„ Věřím,“ zopakovala jsem.

„ Udělej to,“ poručil.

„ Nemůžu,“ zašeptala jsem. Bylo těžké mu odolat.

„ Věř mi,“ zašeptal a naklonil se. Vdechovala jsem jeho vůni, byla tak omamná. „ Věř mi,“ zopakoval.

Moje víčka klesla k sobě. Poslušně jsem ze své mysli vypustila ocelovou zeď. A byla pryč.

„ Né!“ vykřikla jsem hystericky a roztřásla se.

„ Dobře.“ Edward mě pevně sevřel ve svém náručí. „ Neboj se. Jsem tu s tebou. Ššššš. Je to to dobré,“ utěšoval mě.

Byla jsem hysterická. Třásla jsem se a vzlykala ještě dva dny. Jediná záruka bezpečí byla pryč. Nedokázala jsem to. Neochránila jsem svou rodinu.

Bylo to těžké. Zpátky jsem se vracela jen s velkými obtížemi. Ve svém pokoji jsem zůstala zavřená celých šest měsíců.

Emmett a Rosalie se vrátili pár dní po tom, co jsem odstranila zeď. Chodili mě navštěvovat. Celá rodina. Mluvili na mě, nereagovala jsem.

Esmé vypadala čím dál tím hůř. Byla ztrápená, přesto za mnou chodila snad nejčastěji. Stále na mě mluvila.

Alice dávala vinu Edwardovi. Naprosto ho ignorovala. Přehlížela jeho přítomnost v pokoji, jako by křeslo ve kterém seděl bylo prázdné.

Edward byl pořád se mnou. Každou vteřinu těch šesti měsíců. Můj pokoj se mu stal vězením. Mluvil na mě. Jen jeho jsem dokázala vnímat. Brzy jsem mu začala krátce odpovídat. Chtěl mě vzít na lov. Odmítla jsem. Měla jsem panickou hrůzu z toho, že tam venku na nás čekají vlkodlaci. Zkoušel to zas a znovu. Jeho i moje oči byly už naprosto černé. Žízeň nás oba spalovala do morku kostí. Přesto mě neopustil a nešel na lov sám.

Moje mysl znovu dostávala ostré obrysy. Myšlenky se mi postupně přestaly chaoticky míchat a usazovaly se. Začala jsem opět vidět jasně.

Ležela jsem schoulená v klubíčku na sedačce a pozorovala Edwarda, který seděl v křesle u knihovny, strnulý jako socha, ponořený do myšlenek. Nepromluvil už několik hodin.

Ticho mě tlačilo. Odmítala jsem znovu spadnout do propasti, ze které jsem se vzbudila teprve nedávno.

Do oken zasvítily paprsky jarního slunce. Pozorovala jsem, jak kreslí na dřevě knihovny, kterou jsem už půl roku nepoužila.

Pomalu jsem se zvedla a přešla k ní. Edward zvedl hlavu a pozoroval každý můj pohyb. Prstem jsem objížděla hřbety knih a nasávala vůni papíru, která se z nich linula. Vzpomínala jsem, jak ráda jsem obracela jejich stránky.

Jednu jsem vytáhla. Pohádky bratří Grimmů. Vzpomněla jsem si, kdy jsem je četla naposledy.

„ Edwarde?“ promluvila jsem. Po velmi dlouhé době jsem ho opět oslovila. Můj hlas byl velmi tichý a vratký.

„ Ano?“ jeho hlas byl obezřetný.

„ Věříš mi?“ zeptala jsem a přešla k hi - fi věži pokryté tlustou vrstvou prachu. Knížku jsem odložila vedle ní a zapnula ji.

„ Věřím,“ řekl zmateně a udiveně se díval, co provádím. Vložila jsem do ní cédéčko, které jsem dostala od Edwarda. Vivaldi. Místnost zaplnily líbezné tóny.

Otočila jsem se, abych na něj viděla. Tvářil se ohromeně.

„ Chtěla bych ti někoho představit,“ prohlásila jsem a sama se divila, co to říkám.

„ Koho?“ divil se.

„ Někoho, koho mám moc ráda. Ale ještě ne. Předtím musím něco udělat,“ zamumlala jsem a přešla ke skříni.

„ Kristýno? Co se děje?“ zeptal se. Vstal z křesla a přišel ke mně.

„ Nic.“ Otevřela jsem její dveře dokořán a dívala se na všechny své věci. Sehnula jsem se pro své oblíbené riflové kalhoty a pruhované tričko s dlouhým rukávem, které mi Alice nikdy nedovolila nosit. Popadla jsem i spodní prádlo a zamířila do koupelny.

„ Počkáš tu na mě?“ zeptala jsem úzkostlivě.

„ Počkám,“ ujistil mě. Zvedl ze stolku knížku pohádek a posadil se zpátky do křesla. Svoje černé oči znovu upřel na mě, jak jsem vcházela do koupelny.

Svlékla jsem si věci a hodila je do kouta. Vlezla jsem do sprchy a nechala na sebe dopadat teplou vodu. Dala jsem si opravdu záležet. Umyla jsem si po dlouhé době zase vlasy a snažila se uvolnit. Tohle jsem už dlouho potřebovala.

Obmotala jsem kolem sebe ručník a postavila se bázlivě před zrcadlo. Vypadala jsem strašlivě. Moje černé oči téměř pulzovaly. Kruhy pod očima ze mě dělaly téměř chodící mrtvolu. I když to jsem vlastně byla. Byla jsem upír. Rychle jsem tyhle myšlenky zahnala, popadla kartáč a začala si rozčesávat vlasy. Pečlivě jsem si je vysušila fénem a zapletla do copů.

Oblékla jsem si čisté oblečení a ručník roztáhla, aby proschnul. Zhluboka jsem se nadechla a položila ruku na kliku ode dveří. To, co jsem se teď chystala udělat, mě bude stát fůru sebeobětování, přesto jsem to udělat musela.

Vešla jsem zpět do svého pokoje. Edward seděl pořád v křesle a četl knihu.

„ Kristýno, co se děje?“ zeptal se znovu.

„ Půjdeme na lov,“ řekla jsem pevně a pohlédla do jeho tváře, ztuhlé překvapením.