Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

Ahojky. Asi už znáte moji povídku Smít tě políbit? A tohle je moje druhé dílko :). Ze začátku je to trochu nudné, první kapitola a většina té druhé, ale pak je to docela dobré, myslím. Doufám, že se vám to bude líbit.

Hollis

1. Nový život

Můj životní příběh nemá šťastný konec, tak jak se to asi od všech příběhů očekává, nemá dokonce ani moc šťastný začátek. I když mě vzpomínat bolí a já jeho obličej vidím stále před očima, některé příběhy by neměly být zapomenuty...

Vyrůstala jsem v malém městečku na jihu Moravy. Jmenovala jsem se Kristýna Rousínská a měla jsem ty nejbáječnější rodiče, jaké si člověk jenom umí představit. Žila jsem ve svém vlastním snovém světě a jediné po čem jsem toužila, bylo stát se uznávanou spisovatelkou.

Bylo mi právě osmnáct, když se celý můj dosavadní krásný život zhroutil v jediném okamžiku. Pamatuju si na tu noc velmi jasně.

Kryla jsem ten večer svému mladšímu bratrovi záda, když chtěl strávit pár hodin se svou přítelkyní. Měla jsem ho moc ráda a záviděla jsem mu jeho veselou společenskou povahu. Udělala bych pro něj snad cokoliv. Nevěřila jsem, že někdy potkám někoho, koho budu milovat víc než svého malého brášku a rodiče.

Procházela jsem se ztemnělým parkem a čekala na něj. Byla jsem tam už jistojistě sama, tak pozdě večer nikdo na procházky nechodil.

Najednou jsem uslyšela rychlé kroky. Otočila jsem se v domnění, že patří bráchovi: „ Máš zpoždění,“ zahlaholila jsem vesele.

„ Omlouvám se, ujišťuji vás slečno, že se to už nestane,“ ozval se ze stínů chraplavý hlas, který jsem neznala.

Zničehonic do mě něco tvrdého narazilo a odhodilo k nejbližšímu stromu. Cítila jsem něčí studené tělo, jak se na mě tiskne a nos, který mi jezdil po krku. Chtělo se mi hrozně křičet, ale nebyla jsem schopná vydat ze sebe jedinou hlásku.

Najednou se neznámý na sekundu odtáhl a zaryl do mého krku ostré bílé zuby. Pak jsem ztratila vědomí.

Když jsem otevřela oči ležela jsem na zemi v nějakém opuštěném špinavém skladě. Bolelo mě celé tělo, ale přesto jsem se cítila tak dobře, jako nikdy. Všechno kolem jsem viděla velmi jasně a měla jsem pocit, že nic nemůže uniknout mé pozornosti - ani smítečko prachu, že neexistuje nic, co bych nedokázala.

Šílenou rychlostí jsem se posadila a rozhlížela jsem se kolem. Nebylo tam nic, kromě prachu, který poletoval všude kolem.

Jediné světlo dovnitř proudilo malým rozbitým okénkem. Za sloupcem paprsků jsem zahlédla kovové lesklé dveře. Opatrně jsem se vyškrábala na nohy a vydala se k nim, abych odsud mohla konečně vypadnout. Nedokázala jsem si představit, jak budou naši vyvádět, když zjistí, že jsem nebyla celou noc doma! A co teprve chudák brácha! Ten si to pěkně slízne a já s ním.

Když procházela světlem, slunce se od mojí kůže odrazilo v tisících duhových odlescích. Vykřikla jsem a uskočila zpátky do stínu. Ve dveřích jsem zahlédla svůj odraz a zaječela zděšením znovu.

To jsem nebyla já! Byla jsem celá špinavá a šaty jsem měla roztrhané. Moje kůže byla mramorově bílá. Moje rovné vlasy byly vlnité. Moje zelené oči byly rudé!

Zírala jsem na sebe s pusou dokořán. Velké dveře se s ohlušujícím skřípotem otevřely a zase zavřely. V nich stál podivně malý mužíček v dlouhém plášti.

„ Dobré ránko,“ zakřičel tím chraplavým hlasem, který jsem slyšela včera v parku, neznámý. Přitiskla jsem si ruce na uši z toho hluku.

„ Ty jsi se tedy vydařila, koukám,“ uchechtl se muž. „ Musím se ti omluvit... Nechtěl jsem tě přeměnit, ale stalo se,“ pokrčil rameny a začal kolem mě přecházet v kruhu, jako by mě oceňoval.

„ Co prosím?“ vydala jsem ze sebe.

„ Jsi teď upír,“ prohlásil jako by se nechumelilo a přecházel kolem mě dál.

' No to je vážně blbej vtip,' pomyslela jsem.

„ Upíři nejsou,“ odpověděla jsem.

„ Hmm, když myslíš... Jak se tak dívám, ty mi nebudeš k ničemu. Jsi naprosto obyčejná. Nemám náladu se s tebou zdržovat. Běž si po svých. Jen jedna věc - nikdo nesmí vědět o naší existenci, tak si na to dej pozor,“ řekl neznámý a dal se na odchod. S rukou na klice dveří se zarazil, pak se otočil na mě a cosi po mě hodil. „ Tumáš, možná se tam dočteš něco zajímavého.“

Reflexivně jsem zachytila výtisk novin. Než jsem se stihla na něco zeptat, byla jsem sama.

Rozložila jsem noviny a podívala se na datum. Od osudné noci v parku uběhl už týden! Zběžně jsem je prolistovala a zastavila se na stránce, ze které na mě zírala moje fotografie.

„Pohřešována další dívka! Její tělo se ještě nenašlo. Bude masakr neviňátek pokračovat dál?“ Hlásal titulek. Pod ním pokračoval článek: Kristýna Rousínská (18) je nezvěstná od pátečního večera. V parku, kde se měla setkat se svým bratrem se našla jen její zakrvácená kabelka. Policie stále marně pátrá po jejím těle... Nemohla jsem dál číst- zatočila se mi hlava. Já jsem mrtvá! Jsem upír!!!

Klesla jsem na kolena a začala vzlykat. Beze slz. Nemohla jsem ani plakat. Stočila jsem se do klubíčka a nechala zoufalství, aby mě ovládlo.

Zůstala jsem tam dlouho. Přestala jsem vnímat čas. Světlo začalo nejdřív slábnout, pak ztmavlo a potom se objevilo znovu. Vůbec jsem se necítila unavená a přitom jsem probudila noc.

Začala jsem přemýšlet jak z toho všeho ven. Co budu dělat? Moje vědomosti o tvorech, mezi které jsem teď taky patřila byly téměř rovny nule. A jak jsem zjistila i to málo, co jsem věděla vůbec nebyla pravda.

Slunce mě nespálilo, jen se ode mne odrazilo. Nespala jsem v rakvi, nespala jsem totiž vůbec a už asi nikdy nebudu. Nedokázala jsem si ani představit, jak by mojí tvrdou kůži pronikl dřevěný kůl. A ty pověstné řezáky jsem neměla vůbec.

Bylo mi jasné, že domů se vrátit nemůžu, jakkoliv jsem po tom toužila. Ve městě jsem taky zůstat nemohla, každý mě tu znal a já jsem podle novin byla mrtvá. Vlastně jsem se svýma rudýma očima nemohla vůbec na ulici.

V opuštěném skladě jsem strávila ještě několik dní. Všechno jsem si důkladně promýšlela ze všech stran a teď jsem byla rozhodnutá.

V odrazu dveří jsem zjistila, že moje oči ztmavly. Netušila jsem proč, ale vyhovovalo mi to. Nebudu tak nápadná. Počkala jsem až se setmí a vydala se vstříc nové budoucnosti.

Otevřela jsem lehce dveře, jako by nic nevážily a vykročila do noci.

Do nosu mě uhodilo nesčetné množství vůní a moje hlava byla zaplavená neskutečným lomozem, který se ozýval ze všech stran.

Pak jsem ucítila nádhernou vůni a uslyšela pravidelné bušení. Jako ve snách jsem se vydala tím směrem, odkud vycházela.

Moje nohy se pohybovaly příliš rychle. Takhle to vůbec nemělo být. Během pár sekund jsem překonala neskutečnou vzdálenost.

Vůně byla silnější a tlukot hlasitější. Začaly se mi sbíhat sliny. Konečně mi došlo, co to je. To byla krev a něčí srdce. Ztuhla jsem zhnusená sama sebou. Otočila jsem se na patě a vydala se do lesa, jen abych byla od lidí co nejdál.

V ústech mi kolovala nahořklá tekutina, kterou jsem předtím považovala za sliny. Utíkala jsem svou novou rychlostí. Bylo to vlastně úžasně osvobozující. Přestala jsem myslet na to, co jsem a jen si užívala. Hořká chuť pomalu mizela.

Najednou jsem uslyšela opět tlukot, ale v jiném rytmu a vůně nebyla tak lákavá. Tentokrát nebylo tak lehké odolat. Byla jsem příliš blízko. Snažila jsem se ze všech sil přesvědčit k odchodu, ale nešlo to. Před očima jsem měla jen rudou clonu.

Přede mnou se objevilo stádo srnek. Bez rozmyšlení jsem se na ně vrhla. Vůbec jsem netušila, co mám dělat, moje nové tělo mě vedlo samo. Než mě srnky vůbec zaregistrovaly byly dvě z nich roztrhané a ve mně kolovala jejich krev. S novou silou jsem se vrhala stále na další. Honila jsem je po lese, když se mi marně snažily uprchnout.

Když bylo mé dílo dokonáno, cítila jsem se podivně plná, ale pořád mi něco scházelo.

Došla jsem k malému potůčku, abych se trošku opláchla. Bylo mi strašně, z toho co jsem provedla, ale utěšovala jsem se tím, že srnky jsou lepší variantou než lidi a přísahala si, tenkrát u toho potoka, že se člověka jaktěživ nenapiju.

Když jsem se spatřila v hladině potoka, nemohla jsem uvěřit svým očím. Byly zlaté, jakoby hnědé, ale na to byly moc světlé. Měla jsem strašlivou radost. Můj plán byl teď daleko jednodušší...

Ještě ten den jsem odešla z města. Vydala jsem se do Prahy. Bylo to největší město u nás a já doufala, že tam lépe ztratím v davu a nebudu moc nápadná.

Celkem se mi to podařilo. Našla jsem si místo v malém knihkupectví, které bylo otevřeno i v noci. Chodila jsem samozřejmě jen na noční směny.

Přes den jsem lovila, jak jsem nazývala své krmení v blízkých lesích a po nocích pracovala.

Se svým novým životem jsem se nakonec smířila. Měl spousty výhod, jako například ostré smysly a rychlé pohyby. Navíc jsem měla jednu úžasnou schopnost. Mohla jsem vyvolávat iluze, nevím jak to jinak popsat.

Když jsem se hodně soustředila a usilovně si něco představovala, objevilo se to přede mnou. Brzy jsem se v tom tak zdokonalila, že jsem si vyvolávala svoji rodinu, po které se mi strašlivě stýskalo. Mohla jsem si s nimi i povídat, ale to mě stálo moc sil a já pak musela dřív na lov. Když jsem je ale měla při sobě, byla jsem šťastná.

Moc zákazníků nechodilo a tak jsem volný čas využívala k tomu, že jsem si četla. Měla jsem brzy přečtené všechny knihy. Uměla jsem trochu anglicky, německy a italsky.

Vydělané peníze jsem si schovávala. Nic jsem nepotřebovala a tak jsem mohla šetřit.

Tak jsem „ přežila“ několik let. Za tu dobu jsem se vůbec nezměnila. Nestárla jsem. Bohužel jsem začala vzbuzovat pozornost. Do krámu chodilo v noci čím dál víc mladých oplzlých mužů, kterým vůbec nešlo o knihy. Věděla jsem, že musím odejít. Ne z města, ale ze země.

Bylo to v roce 2006. V obchodech se zrovna objevil nový americký bestseller s názvem Stmívání. Byla to romantická sága o upírech. Naprosto mě ohromilo, jak se shoduje se skutečností.

Právě kvůli této knize jsem se rozhodla odstěhovat se do USA. Uměla jsem trochu anglicky a v Americe zapadnu daleko lépe. Tam se o sebe lidé tak nezajímají jako tady. Navíc, když si najdu dobré místo, kde bude zataženo, budu moct chodit ven i ve dne. O loveckých podmínkách ani nemluvím. Už se mi téměř podařilo vyhubit všechny srnky v Čechách.

Podala jsem ze dne na den výpověď. Za ušetřené peníze jsem zaplatila cestu a falešné doklady. Samozřejmě mi toho ještě větší troška zůstala.

Cesta letadlem pro mě byla utrpením. Nějak mi nedošlo, že bych se měla před letem nakrmit. Ale vydržela jsem to.

Když jsem vystupovala v New Yorku z letadla věděla jsem, že Kristýna Rousínská už skutečně zemřela.