Cesta osudu

Autorka: Sunny

8.Cesta do Niagara Falls

William Masen

     Opět jsem měl tu možnost držet ji v náručí. Vdechoval jsem vůni jejích vlasů a neodolal jsem pokušení otisknout jí tam své rty. Občas se trochu pohnula a ještě víc se ke mně přitiskla. Copak neví, že se tu tiskne k největšímu predátorovi na světě? Když se vzbudila tak jsem myslel, že se odtáhne, ona se jen pohodlněji uvelebila a spala dál. Každým okamžik jsem čím dál tím víc toužil líbat ji. Znovu jsem přitiskl rty do jejích vlasů a chvíli nasával její aroma.

     Stále mě udivovalo, že mě její krev neláká. Voní přeci tak nádherně, že by mě jed v ústech měl dusit. Ale jed se nedostavoval, ani žízeň po její krvi. Krev všech ostatních mě lákala jen ta její ne. Ovšem touha po jejím těle se dostavovala téměř okamžitě. Znovu se pohnula. Ztuhnul jsem. Natočila se obličejem ke mně, tak že naše rty byly jen pár milimetrů od sebe. Jen tak málo stačilo a já se mohl dotknout jejích rtů.

“Ne takhle ne!” Zamumlal jsem si pro sebe a napřímil se. Spokojil jsem se se sledováním její tváře. Let se blížil ke konci. Je čas vzbudit mou sladkou spící vílu.

“Vanesso” Pohladil jsem ji po tváři, slabě se usmála.”je čas vstávat.”

     Pomalu otevřela oči a usmála se na mě. Vypadala docela zmateně a rozespale.

“Jak jsi se vyspala?” Usmál jsem se na ni. Chvíli na mě koukala a pak shlédla na pozici, ve které se nacházela. Skoro celá byla na mně. Jen nohy měla na svém sedadle.

“Velice dobře.” Řekla s růžovějícími se tvářemi. To jí skutečně uvádím do takových rozpaků? To už letuška procházela uličkou a žádala cestující o připoutání. Vanessa se začala škrábat z mého objetí a já ji neochotně pomohl. Myslím, že v tomhle letadle není bezpečnější místo nežli moje náruč.

     Letadlo bezpečně dosedlo na zem. Počkali jsme až všichni vystoupí a vydali se za nimi. Vzal jsem naše tašky a zamířil k jednomu z taxíků. Samozřejmě jsem mojí princezně podržel dveře a hodil tašky do kufru.

“Kam to bude?” Zeptal se postarší chlápek a mlsně Vanessu sjížděl pohledem. Měl jsem chuť se na něj vrhnout a vysát ho do poslední kapky za to, že na ni vůbec pohlédl. Tak tohle je tedy žárlivost?

“K nejbližšímu autosalonu, nejlépe Aston Martin.” Řekl jsem klidným hlasem. Řidič už se na víc nevyptával a rozjel se. Vanessa koukala z okénka a nad něčím přemýšlela. Po chvíli se na mě otočila a nejistě se usmála. Oplatil jsem jí úsmev, z čehož její srdce nabralo neuvěřitelnou rychlost. Nevypadá, že by se mě bála, tak proč tomu tak je? Z přemýšlení mě vytrhl její hlas.

“Kam pojedeme?” Zajímala se. Popravdě to jsem ještě sám neměl promyšlený.

“Kam by jsi chtěla?” Chvíli přemýšlela, potom se usmála jakoby si na něco vzpomněla.

“Co třeba do Niagara Falls?”

“Proč zrovna tam?”

“Včera se mi zdálo, že tam jedeme.” Řekla prostě.

“A co ještě se ti včera zdálo?” Zeptal jsem se jí.

“Nic důležitého.” Její odpověď doprovázelo slabé červenání. Tak to by mě vážně zajímalo co se jí zdálo.

“Ty mi to neřekneš?” Zeptal jsem se smutně a podíval se jí do očí. Chvíli to vypadalo, že mi to nakonec prozradí. 

“Ne, neřeknu.” Její tváře nabrali ještě červenější odstín.

“Tak jsme tu.” Ozval se taxikář. Rychle jsem mu zaplatil a podržel Vanesse dveře. Ještě jsem vzal tašky a vydal se k prodejně.

“Jaký se ti líbí?” Zajímalo mě.

“Mně se líbí všechny. Ty si vyber, ty jsi řidič.” Věnovala mi jeden nádherný úsmev.

“Máte přání?” Přišel k nám prodavač.

“Ano vezmeme si jeden Aston Martin DB9, nejlépe v černém.” Vyhrkl jsem bez přemýšlení. Prodavač na mě  chvíli překvapeně zíral, ale to už jsem mu podával kreditku. Za půl hodiny, už jsme vyjížděli v mém novém autíčku. Nabral jsem směr Niagara Falls. Jestli to byl jeden z jejích prorockých snů, tak se stejně nakonec dozvím co se jí zdálo.

“Ty máš tohle autíčko hodně rád viď?” Ozvala se najednou.

“Ano, už jsem si na něj zvykl.”

“A co ty ostatní auta v tvojí garáži?”

“Některý jsou, když nechci být nápadný, jiný na cestu do terénu, na odreagování a tak.”

“A v kterým z těch aut jsi nenápadný?” Zeptala se nevinně. Byl jsem si naprosto jistý, že tu nevinnost jen tak hraje.

“No přeci v tom Audi.” Řekl jsem jako by to bylo snad jasný.

“Tam něco takového bylo?” To už jsem nevydržel a musel se rozesmát. Ona mě po chvíli doplnila svou jemnou zvonkohrou.

“Co máš ty za auto?”

“Já mám Mini Coopra.” Řekla hrdě.

“Já se ptal na auto ne angličáka.” Popichoval jsem ji a smál se jejími výrazu.

“Náhodou s tímhle autíčkem si to můžu razit dvě stě padesátkou a zaparkuji skoro všude.” Hájila svoje auto. Ta rychlost se mi moc nelíbila.

“Dobře, dobře tak se nerozčiluj. Tak já ti nějaký koupím a můžeme si dát závody. Samozřejmě bych tě nechal i párkrát vyhrát.” Tohle mě vážně bavilo. Její tvář se ještě více zamračila ale potom ji vyhladil nádherný úsmev.

“Kdybych nějaký autíčko chtěla tak si ho klidně můžu koupit sama. Ty závody bych však odložila. Vážně se mi nechce soupeřit s někým kdo má mnohem lepší reflexy nežli já.”

“Na kdy je chceš odložit?” Na chvíli se zamyslela.

“Řekněme na dobu neurčitou.”  Začala ladit na rádiu nějakou stanici.

“Máš ráda hudbu?” Vlastně jsem o ní nic nevěděl ale to jsem chtěl hned napravit.

“Ano mám. A ty?”

“Taky. Co máš nejradši?”

“Nemám nic vyhraněného. Přijde mi, že to ani nejde vybrat si jednu věc, která se mi líbí nejvíc. Ráda si dokonce poslechnu i vážnou hudbu. Vždycky mě to dokonale uklidní. Ty máš něco oblíbeného?”

“Taky nic určitého. Jaké je tvoje oblíbené jídlo?”

“Teď zrovna asi čína a tvoje?” Tahle otázka mě zarazila.

“Vždyť víš, že já nejím lidské jídlo.”

“No já myslela, jestli máš nějaké oblíbené zvíře? Nebo chutnají všichni stejně?”

“No mám rád kočkovitý šelmy.”

“Je to hodně těžký odolávat lidské krvi?” Myslel jsem, že já se budu vyptávat jí.

“Ano to je. Po čase se to dá ovládat, ale to volání krve tu pořád je, to nikdy nezmizí.”

“Takže ty teď zrovna toužíš po mé krvi?” Překvapeně jsem se na ní podíval. Že by  se až teď vzpamatovala z toho co jsem, nebo si to až teď uvědomila. Tak se hezky rozluč Williame, protože teď uteče.

“Bojíš se?” Zeptal jsem se místo odpovědi a poslouchal rytmus jejího srdce. Pravidelné bum, bum.

“Ne nebojím. Jenom mě to zajímá.” Řekla jednoduše. Srdeční rytmus se jí vůbec nezměnil. Ale dívala se na mě a stále čekala na odpověď.

“Popravdě já po tvé krvi vůbec netoužím.”

“To ti nevoním?” Zeptala se překvapeně a možná trošičku uraženě.

“Ne to ne. Voníš moc pěkně. Jen netoužím po tvé krvi. Nedokázal bych ti ublížit.”

“Aha”

“Jaká je tvoje oblíbená barva?” Snažil jsem se pokračovat ve výslechu.

“To je podle nálady.”

“A jakou barvu má tvoje nálada teď?” Nedal jsem se odbýt.

“Žlutá” Hlesla potichu a lehce se červenala. Co je na žluté barvě k červenání? Uvědomil jsem si, že já mám žluté oči ale to s tím přece nemůže mít nic společného. Zadívala se ven z okna.

“Je něco nového s Mariusem?” Snažila se odvést debatu na něco jiného.

“Právě dorazili na letiště v Londýně, ale  letí jim to až za pár hodin.”

“O tom třetím pořád nic?”

“Ne moc dobře si hlídá obličej, aby ho ti dva neviděli.” Vůbec se mi nelíbilo, že  nevím kdo to je. Navíc jsem měl pořád pocit, že je něco špatne.

“Myslíš, že je nebezpečný?”

“Každý upír je nebezpečný ale já si s ním nějak poradím.” Usmál jsem se na ní ale ona se tvářila vážně.

“Nechci, aby se ti něco stalo kvůli mně.” Řekla tiše. Tak ona se o mě strachuje má malá víla. Bože jak já ji miluji.

“Neboj se, Mně se nic nestane.” Utěšoval jsem ji.

“Jak teda můžeš zabít upíra, když na něj kůl a slunce neplatí?”

“No není to snadné. Musíš ho roztrhat na kusy a ty potom spálit.” Venku se začalo stmívat.

“Chceš zastavit v nějakém Hotelu, aby ses mohla vyspat?”

“Ne, děkuji. Vyspala jsem se dost v letadle. Jen bych možná něco snědla.” Usmála se na mě a mně to připadalo jako věčnost co jsem její úsmev viděl naposledy.

“Směl bych Vás tedy pozvat na večeři slečno Linwoodová?” Zeptal jsem se.

“A mám na výběr pane Masene?” Oplatila mi moji otázku. Na chvíli jsem se zamyslel.

“Myslím, že nemáte.”

“Pak tedy smíte.” Řekla s cukajícími se koutky.

     Za chvíli už jsem parkoval u malé restaurace. Myslím, že to městečko se jmenovalo Scarton. Vstoupil jsem do restaurace jako první a podržel dveře mé víle. Ihned k nám přicupitala servírka s pohledem upřeným na mě. Jsem vážně rád, že svoji schopnost můžu vypínat, protože slyšet její myšlenky jsem zrovna nechtěl. Vanessa se vedle mě trochu napjala.

“Budete si přát?” Hodila po mně přeslazeným úsmevem.

“Stůl pro dva prosím. Někde kde je to klidnější.” Usmál jsem se na ní jedním ze svých okouzlujících úsmevu. Chvíli jen tak stála, potom se však probrala a vedla nás ke stolu. Pomohl jsem mé princezně se usadit a sám si sedl na židli hned vedle ní.  Servírka hodila po Vanesse zlobný pohled a odešla. Za chvíli  se vrátila s lístky.

“Co si dáte k pití.”

“Já bych si dala jablečný džus prosím.” Ozvala se Vanessa

“A já bych si dal třeba kolu.” Za chvíli jsme měli pití na stole.

“K jídlu jste si vybrali?” Mrkala na mě ta holka.

“Já si nic nedám.”

“A vy slečno?” Snažila se znít mile.

“ Já si dám Gnochi con Salmone.” Potom co si zapsal objednávku tak odešla.

“Za jak dlouho budeme v Niagara Falls?”

“Asi za čtyři hodiny.”

“A potom budeme dělat co?”

“No nejspíš se někde ubytujeme, aby sis mohla odpočinout. A ráno zase vyrazíme.”

“Kam pojedeme?”

“Tam kam budeš chtít.” Usmál jsem se na ní. Chvilku přemýšlela.

“Chtěla bych vidět Chicago. Jestli tam teda chceš.” Proč proboha zrovna tam.

“Rád se tam znovu podívám.”

“Ale kam pojedeme od tamtud už vybíráš ty.” Ohradila se.

“Dobře jak chceš.” To už jí donesli její jídlo. Zaujatě jsem jí pozoroval, když jedla. Není jak ty dnešní holky. Spíš mi přijde jak kdyby byla z mojí doby. Má dokonalé vystupování, i když je někdy trochu zbrklá. Při chůzi není vůbec nakrčená. Ještě ani jednou jsem ji snad neslyšel vyslovit sprosté slovo. Naprosto mě fascinovala. Když dojedla, zaplatil jsem a vyjeli jsme znovu na cestu.