Cesta osudu

Autorka: Sunny

7.Letiště

William Masen

     Od chvíle co jsme opustili dům jsem z ní nebyl schopný spustit oči. Vzal jsem ji do toho obchoďáku doufal jsem, že se tam aspoň na chvíli odreaguje. Času máme přece jen ještě dost. Jenže ona to tam jen tak prolítla a už chtěla platit. To jsem ji samozřejmě nedovolil. Dělalo mi dobře mít tu možnost jí cokoliv věnovat. Zjistil jsem, že vůbec netoužím po její krvi, což bylo velice zajímavé a tak jsem si vychutnával její vůni ve stísněném prostoru auta. 

     Jedinou slabou chvilku moje sebeovládání zažilo, když šla do toho posledního obchodu. Snažil jsem se nepředstavovat si ji ve spodním prádle ale to nešlo. Když jsem viděl do jakých rozpaků ji uvádí už jen nakupování těch drobných kousků látky, a pak jsem si představil v jakých by byla kdyby měla na sobě jen to. Jak by byla roztomilá a při tom neuvěřitelně sexy. Jak by se jí ňadra zvedala hlubokými nádechy, kterými by se snažila uklidnit. Jak by jí krev pulzovala ve tvářích. Jak by její pokožka hořela a její vůně by ještě zesílila. Při té představě jsem málem rozdrtil zábradlí, kterého jsem se držel. Nechtěl jsem její krev, chtěl jsem ji.

     Při tom pomyšlení jsem znovu sešlápl pedál o něco víc, abych odolal pokušení zastavit a líbat její dokonalé plné rty. Věděl jsem, že mi něco tají. Rozhodl jsem se však, že jí dám čas a ona mi to možná pak poví. Vždyť já jí taky tajím, že jí miluji.

“Jaký pach zanechávám já?” Zeptala se po chvilce ticha.

“Ty voníš jako jarní louka plná květin.”

“Vážně?”

“Vážně.” Moje odpověď jí zřejmě tentokrát stačila, protože se opět otočila k okénku a sledovala okolí. Čímž mi dala možnost prohlížet si každou částečku jejího obličeje. Přál jsem si smět se dotýkat její alabastrové pleti, opět pocítit její hedvábné vlasy pod svými prsty. Nemohl jsem. Ona by to určitě nechtěla.

“Londýn.” Poznamenal jsem po půlhodině tiché jízdy.

“To už jsme tady?” Zeptala se nevěřícně.

“Ano. Nemáš hlad? Můžeme někde zastavit?” Málem bych zapomněl, že musí taky jíst.

“Ne, nemám. Když tak si koupím něco na letišti.” Nelíbilo se mi to. Je to přece už pár hodin co naposledy jedla. Projel jsem městem a zamířil na letiště. Auto jsem nechal na odstavném parkovišti. Otevřel jsem jí dveře a pak přešel ke kufru. Rychle jsem přendal všechno její nové oblečení do tašky co si koupila a hodil si ji přes rameno, potom jsem vzal ještě tu svoji a vydali jsme se do odletové haly.

“Ráda bych se převlékla.” Hlesla po chvíli. “Ty podpatky jsou dost nepohodlný.” Vysvětlovala s úsmevem.

“Jasně já tu na tebe počkám.” Usmál jsem se na ni a ona odešla směrem k toaletám.

Vanessa Linwood

     Ještě jednou jsem se za ním ohlédla. Stále se tak nádherně usmíval. A vešla na toalety. Naštěstí bylo tohle letiště dost moderní, takže i kabinky na toaletách jsou poměrně velké a já se tu při převlékání nebudu muset mačkat. Vytáhla jsem si z tašky světlý džíny tmavě, modré tričko, které těsně obepínalo mé tělo, a bílé adidasky. Když jsem si to všechno oblékla, začala jsem skládat svoje staré oblečení do tašky. Zastavila jsem se u Williamovi košile a opět k ní přičichla. Stále na ní ještě byla jeho vůně. Po chvíli jsem se však donutila ji uložit do tašky a zvedala se k odchodu.

     Najednou mou hlavou projela ostrá bolest, která mě srazila na kolena. Zadržela jsem výkřik. Kdyby to můj anděl slyšel a hned sem vtrhnul, ale já nechtěla, aby tohle viděl. Takhle to ještě nebolelo. Klečela jsem na zemi a snažila se to rozdýchávat. Bolest však neustupovala, spíše se rozrůstala, jakoby chtěla ovládnout mé tělo. Jediné na co jsem pomyslela bylo, že nechci umřít. Ne teď, když jsem ho konečně našla.

    Rozhodla jsem se s tím bojovat. Nedovolit té příšeře, aby mě ovládla. Celou svou myslí jsem se soustředila na potlačení bolesti a zahnání té příšery zpátky do té části hlavy, kterou jsem ji vymezila. Ruce jsem zatínala v pěst a pusu měla pevně semknutou. Začínala jsem nepravidelně dýchat a třást se, ale bolest nakonec slábla až zmizela úplne. Ještě chvíli jsem seděla na zemi a uklidňovala se.

    Jak dlouho už tu vlastně jsem? Pět minut nebo dvě hodiny? Opatrně jsem se zvedla ze země a čekala další nával bolesti. Nic. Vyšla jsem z kabinky a zastavila jsem u umyvadla. Ledovou vodou jsem si opláchla obličej a chvíli sledovala svůj obraz v zrcadle. Šáhla jsem po papírových ubrouscích a pečlivě jsem si utřela obličej. Ruce se mi konečně přestaly třást a já nahodila masku “nic se neděje” snad to neprokoukne.

    Hned jak jsem ho spatřila, jsem zapomněla na tu bolest co mě potkala před chvílí a kochala se dokonalostí jeho obličeje. Když mě uviděl jeho rty vytvořily ten nádherný uličnický úsmev a v očích se mu zajiskřilo. Ještě, že už na sobě nemám podpatky. Tohle bych asi neustála. Nejistě jsem mu úsmev oplatila. Vzal mi z ruky tašku a hodil si jí na rameno.

“Sluší ti to.” Dodal ještě a já zrudla jako rak.

“Děkuji.” Špitla jsem k němu.

    Zamířili jsme k přepážce nějaké letecké společnosti. Williem vyřizoval naše letenky, když můj žaludek jemně zaprotestoval proti svému prázdnému obsahu.určitě to slyšel, protože mu v tu chvíli zacukaly koutky. Ta příhoda na toaletách mě musela hodně vysílit. Otočil se na mě s letenkami v ruce a obdařil mě jedním ze svých úžasných úsmevu. Slyšela jsem jak si ta žena za přepážkou povzdychla a zasněně hleděla na Willa. V tu chvíli jsem měla chuť vyškrábat jí oči.

    Došli jsme k odbavovací přepážce a nechali tam naše zavazadla. Bylo půl jedné. Williem zaregistroval můj pohled na hodiny.

“Letí nám to za hodinu. Tak ti asi zajdeme pro nějaký to jídlo. Co ty na to?”

“Jo jasně.” Souhlasila jsem hned hlad už jsem měla velký a bála jsem se, že když zeslábnu tak mě ta bolest znovu přepadne. Sedli jsme si do letištního bufetu. Já jsem si objednala salát a colu. Will si poručil vodu. Celou dobu si jen pohrával se skleničkou a usilovně o něčem přemýšlel. Když byl můj hlad ukojen, byl tak akorát čas vydat se do letadla.

     Pohodlně jsem se usadila do sedadla v první třídě a koukala z okénka na ruch na letišti. Will seděl vedle mě a já se těšila jak si příštích dvanáct hodin budu moct užívat jeho blízkost. Přemýšlela jsem nad tím, jak se za posledních několik hodin můj život naprosto změnil. Byla jsem ráda, že jsem včera večer nezůstala doma. Nikdy bych ho nepotkala. Cesty osudu jsou skutečně nevyzpytatelné. Otočila jsem se na svého anděla a zamračila se nad jeho soustředěným výrazem. Přála jsem si, aby se usmíval. Jeho smích mě hřál u srdce a způsoboval víření motýlích křídel v žaludku. Napadlo mě, že to asi nějak souvisí s Mariusem.

“Nějaké novinky?” Zeptala jsem se ho nakonec. Podíval se na mě a uvolnil se dokonce  mu na tváři pohrával slabý úsmev. To by mohli být dobré zprávy.

“Marius už si sehnal posily a právě vyráží z Voltery. Jedním je Demetri, je to nejlepší stopař, kterého Volturiovi mají a toho druhého neznám je zahalený kápí, takže mu nevidím do obličeje. Navíc si všichni moc dobře hlídají na co myslí.” Dobře tak tohle asi nejsou moc dobré zprávy. “Ale máme štestí. Aro o tobě nic neví. Marius nechtěl kazit překvapení, tím že by mu o tobě říkal.” Ušklíbl se

“A to je dobře, že o mně neví?” Šeptali jsme tak aby nás ostatní lidé neslyšeli.

“Ano, moc dobře. Kdyby se o tobě dozvěděl tak by pro tebe poslal klidně celou armádu.”

“Celou armádu kvůli mně?”

“Přesně tak. Aro, když něco chce tak to dostane.” To už nás vyrušil hlas letušky, že se máme připoutat. Will se jen ušklíbl, ale poslechl. Já už byla připoutaná dávno. Koukala jsem z okénka a přemýšlela co bude dál. Snažila jsem si utřídit myšlenky ale moc dobře to nešlo. Pořád jsem měla pocit, že něco není správně, že se něco stane. Bála jsem se, aby Williamovi nehrozilo žádné nebezpečí. A to jen kvůli mně.  Kdo by mohl být ten třetí? Will se nejspíš snažil zjisti něco nového, protože měl zavřené oči a velice soustředěný výraz.

     To pro mě byla šance kochat se jeho obličejem aniž by to věděl. Na čele se mu utvořila vráska od toho jak se soustředil a já musela bojovat s touhou ho políbit dotýkat se ho. Přála jsem si líbat jeho nádherné rty, hladit jeho pevné svaly a zaplést ruce do jeho vlasů.    Sledovala jsem ho takhle docela dlouho. Spíš jsem na něj zírala. Když on byl prostě nádherný.

     Najednou mu ale zacukali koutky a pár úžasných topazových očí mě propaloval pohledem. Nedokázala jsem odtrhnout obličej. Cítila jsem jak rudnu, přesto jsem se nechtěla připravit o krásu jeho očí. Byla v nich jakási emoce, kterou jsem nedokázala popsat, ale vzbuzovala ve mně ještě větší touhu po jeho polibcích. Celým tělem mi jakoby projížděl elektrický proud. Musela jsem se pevně držet opěrky, abych se na něj nevrhla. Přerušila nás až stevardka, s otázkou jestli nechceme něco k pití. Neochotně jsem odtrhla pohled od toho anděla a řekla si o vodu.

     Znovu už jsem se na něj raději nepodívala dělala jsem zaujatou mraky co se míhaly za okénkem a přemýšlela o tom co se teď stalo. Snažila jsem se určit tu emoci, kterou jsem viděla v jeho očích. Pří té vzpomínce mi vzrušením přeběhl mráz po zádech. Nakonec jsem odolala i touze se na něj podívat. Bála jsem se prozrazení svých emocí. Hlavou mi vířilo spousty možných scénářů jak by se mohl zachovat. Zahnala jsem je však rychle pryč a rozhodla se užívat jeho přítomnosti. Dýchala jsem zhluboka, abych nasála co nejvíce jeho vůně. Oči se mi pomalu začaly klížit, ani jsem si neuvědomila jak moc jsem ospalá.

     Zdálo se mi o tom jak spolu sedíme v letadle a já spím o něho opřená. I ve snu jsem se nedokázala nabažit jeho dokonalého obličeje. Usmíval se a vdechoval vůni mých vlasů. V očích mu byla vidět taková něha, že jsem se málem rozbrečela, když ten pohled směřoval na mé spící tělo, i když jen ve snu. Obrazy se vyměnily a my spolu jeli v autě. Zrovna jsme projížděli kolem cedule “Welcome in Niagara Falls”. Potom jsme vystupovali u nějakého motelu. Z ničeho nic jsme byli v nějakém pokoji. Naštvaně jsme se měřili až se naše obličeje začali nebezpečně přibližovat. Naprosto dokonale jsem cítila to napětí mezi námi.

     Najednou byla jeho vůně o dost intenzivnější. Slastně jsem si povzdechla a více se přitiskla k něčemu chladnému o co jsem se opírala. Chtěla jsem se vrátit do toho snu, chtěla jsem vědět jak to dopadne. Čísi ruka přejela po mých vlasech a zastavila se až na zádech. Ucítila jsem ledový dech na zátylku. Ještě více jsem se přitiskla. I paže na mých zádech se pevněji stáhla kolem mého těla.

“Wille” Povzdechla jsem si.

“Spi. Let bude ještě dlouhý.” Šeptal mi jeho sametový hlas do ucha.

    Tohle je asi ten nejživější sen co jsem měla. Pohodlněji jsem se uvelebila v jeho náručí a zapředla jako kočka. Znovu jsem ucítila jeho hebký dotyk na mých vlasech. Dál už jsem nevnímala.