Cesta osudu

Autorka: Sunny

6.Útek

Vanessa Linwood

     William jel k městu s plynovým pedálem na zemi. Nevadilo mi to. Klidně jsem pozorovala krajinu, kterou jsme projížděli. Rychlá jízda mi dělala dobře. Sice si nepotrpím na taková luxusní auta, i když s mým úctem by to rozhodně nezamávalo. Já jsem totiž věrná mému Mini Cooprovi. Nikdo to nechápe, ale oni taky neví, že můj Mini nemá problém jet 253 km/h, to je moje hranice dál už jsem to neriskovala. Dokonce mi rychlá jízda pomáhala od bolesti hlavy.

     Podívala jsem se na Williama. Sledoval mě. Vůbec nedával pozor na cestu.

“Ne, že bych ti nevěřila ale trochu mě znervózňuje, když se nedíváš kam jedeš.” Obličej se mu roztáhl do nádherného uličnického úsmevu a dál mě sledoval.

“Vážně si myslíš, že bych se mohl vybourat?”

“No nejspíš ne podle toho jak se tváříš.” Tvářil se tak nějak uraženě a pobaveně zároveň. “Přesto bych byla radši, kdyby si se díval před sebe.”  Nakonec poslechl, ale nepřestal se usmívat a mně  chvíli trvalo najít ztracený dech.

     Po pár minutách jsme vjížděli mezi první domy Cardiffu a mně se při spatření nákupního centra začaly objevovat bolestivé vzpomínky. William zaparkoval v podzemních garážích, vystoupil a otevřel mi dveře. Hm, že by gentlemani ještě nevymřeli.

“Nemusíš tam se mnou chodit, budu za pár minut zpátky.” Znám přece názor kluků na nakupování a víc jak pár minut jsem se tam nechtěla zdržovat.

“Půjdu s tebou stejně nemám nic jiného na práci.” Ušklíbl se.

“Jak chceš.” Vydala jsem se do nákupního centra a pevným krokem zamířila do mě známého obchodu. Před dvěma týdny mě totiž Erika, myšlenka na ni mě hrozně bolí a vzpomínky jsou čím dál tím horší, je to další smrt, kterou jsem zavinila, donutila jet s ní nakupovat a zkoušet si různý oblečení, který jsem si stejně nakonec nekoupila. Díky tomu jsem aspoň věděla kde co maj, jakou velikost potřebuji a který to oblečení mi sedí. Procházela jsem obchodem a brala si potřebný hadříky a šla s tím ke kase. Vzala jsem si troje rifle, asi osm triček, dvě mikiny a jednu bundu. Trvalo mi to  asi čtyři minuty. 

    Prodavačka mě jen nechápavě sledovala, ale když jsem vytáhla z kabelky svoji zlatou kartu tak se jen usmála a začala mi skládat věci do tašek. Už jsem ji podávala svoji kartu, ale jakási bledá ruka mě předběhla a vrazila prodavačce platinovou. Nevěřícně jsem vzhlédla do obličeje, který mě pokaždé uchvátí.

“Co si jako myslíš, že děláš?” Vyštěkla jsem na něj. Dobře bylo to asi trochu unáhlený, ale taková jsem prostě já. Byla jsem na něj naštvaná, že za mě chce utrácet peníze. U jiných mně to nevadilo ale u něho ano. Víc jsem však byla naštvaná na sebe, protože jsem v jeho blízkosti byla vždycky tak vyvedená z míry, že jsem jednala naprosto bezmyšlenkovitě.

“Kupuji ti oblečení. Slíbil jsem ti přeci, že ti obstarám jiné.” Chvíli jsem na něj nechápavě koukala. Pak jsem si však vzpomněla na ten vzkaz co mi ráno nechal u postele,a který teď odpočívá v kapse mých kalhot.

     Já vím jsem sentimentální. Jenže tehdy jsem netušila kolik času s ním budu ještě moc strávit. Vlastně ani teď to nevím jistě. No jednouše jsem potřebovala něco co by mi dokázalo, že to není jen sen.

“Když ti to udělá radost.” Vzdala jsem se bez boje. Odpovědí mi však byl  jeho úsmev a já si připadala jako vítěz. Při tom pohledu mi srdce opět párkrát vynechalo a já si byla jistá, že to slyšel, protože se jeho úsmev ještě víc prohloubil. Cítila jsem jak se mi hrne krev do tváří, tak jsem se radši vydala k východu. William šel těsně za mnou. Ještě jsem se stavila ve sportu koupila dvoje adidasky a jednu sportovní tašku na moje oblečení. To už jsem si však zaplatit nenechala, protože slíbil, že mi obstará jen oblečení. Zbýval ještě jeden krámek, který jsem musela nutně navštívit. Ten byl taky důvodem proč jsem chtěla, aby zůstal v autě. Po každém kroku, co jsem se přibližovala k tomu obchůdku, nabíral můj obličej červenější a červenější odstín. Nakonec jsem sebrala odvahu a promluvila na něj.

“Mohl bys tady na mě prosím počkat? Hned budu zpátky.” Pokusila jsem se o úsmev a střelila pohledem k tomu krámku.

“Ehm. Jo jasně budu tady.” Odpověděl potom co následoval můj pohled.

     Ještě víc jsem zrudla jestli to bylo vůbec ještě možný a zamířila k obchodu se spodním prádlem. Já jsem totiž docela dost stydlivý člověk a nakupovat spodní prádlo s tou nejvíc sexy osobou na světě mě opravdu dokáže uvést do rozpaků. Rychle jsem vběhla do prodejny a opět provedla svůj krátký útok, ani ne za tři minuty jsem byla venku a se sklopenou hlavou mířila k Williamovi.

“Máš všechno?” Donutil mě zvednout hlavu jeho melodický hlas.

“Ano mám.” Zase vykouzlil ten svůj pobavený úsmev a vedl mě k autu.

“Můžu vědět co tě pobavilo?” Zeptala  jsem se po chvíli. Pořád se totiž usmíval a občas do toho nevěřícně pokýval hlavou.

“Jen jsem nevěřil tomu, že nějaká holka dokáže takhle rychle nakupovat. Myslel jsem, že tu ztrávíme hodiny.” Pronesl a roztáhl ústa do ještě většího úsmevu, což opět zakolísalo s mým srdcem.

“Říkala jsem, že nejsem normální.” A obdařila  ho úsmevem. Je až neuvěřitelné jak v jeho blízkosti dokážu zapomenout na okolní svět a smát se. Moje tašky hodil k té svojí do kufru a opět mi otevřel dveře na straně spolujezdce. Normální rychlostí, tedy pro mě normální rychlostí, obešel auto a nasedl si.

     Vyjeli jsme směr Londýn. William vyřizoval naše letenky a já si užívala přítomnost anděla na sedadle řidiče. Nenápadně jsem po něm pokukovala, abych se mohla kochat rysy jeho tváře. Byly mužné, přesto ještě neztratily klukovskou jemnost. Jeho vlasy byly dokonale lesklé a chvílemi se mi zdálo, že velice slabě hází odlesky bronzu. Dokonalý ležérní rozcuch vypadal jako od nejlepšího světového kadeřníka. Nejvíc mě však učarovávaly jeho oči. Divím se, že se mi ještě nepodlomily kolena, při jeho hypnotizujícím pohledu. V jeho přítomnosti jsem však nedokázala myslet na nic jiného.

     Po chvíli zaklapl telefon a přidal na plynu. Potom se však na mě podíval jakoby chtěl zkontrolovat moji reakci. Seděla jsem v klidu a sledovala krajinu, která se mi měnila v rozmazané šmouhy.

“Nevadí ti rychlá jízda? Jestli chceš zpomalím.”

“Ne nevadí. Spíš mě uklidňuje.” Překvapeně se na mě podíval.

“Doufám, že nepřekračuješ předpisy.” To jsem nevydržela a musela vyprsknout smíchy.

“Ty mě chceš poučovat o předpisech? Vždyť se řítíš třistakilometrovou rychlostí a ještě se při tom nekoukáš na cestu.” Dostala jsem po chvíli ze sebe.

“To je sice pravda, ale já nejsem člověk.” Řekl a na oko pohoršeně se na mě podíval.

“A já nejsem normální. Pěkný páreček co?” To už nevydržel a začal se taky smát.

Jeho smích zaplnil auto a mým uším to přišlo jako ta nejkrásnější hudba. V očích mu pohrávaly veselé jiskřičky a já se snažila kontrolovat svoje srdce před prozrazením. Stejně jsem to nedokázala. Jak snadno se s ním dá zapomenout.

     Černé myšlenky mě za chvíli stejně dohnaly a s nimi se vrátila i bolest hlavy. Proč pokaždé, když mi přijde, že se z toho začnu dostávat,  mě to znovu srazí na kolena?

Otočila jsem se hlavou k okýnku a dělala zaujatou okolní krajinou. Při tom jsem se snažila zmírnit bolest pulzující mi hlavou. Byla den ode dne větší a nesnesitelnější. Nepodařilo se mi ji ztlumit, ale aspoň jsem ji dokázala ignorovat. Opřela jsem se čelem o sklo, příjemně chladilo, a zavřela oči.

     Přemýšlela jsem co všechno se ještě stane. Doufala jsem, že se dá budoucnost změnit, a že se nám to podaří ale nebyla jsem si tím zas tolik jistá. Budu muset věřit. Nebála jsem se o svůj život. Bála jsem se o ten jeho. Neměla jsem už nikoho. Jedinou připomínkou mého dřívějšího života byla Nany. Sakra Nany!! Musím jí zavolat nebo něco.

     Popadla jsem kabelku, vytáhla telefon a vyťukala číslo svého domu. Ozval se záznamník. Střelila jsem pohledem po hodinách. V tuto dobu bývá Nany většinou na nákupu. To je dobře, takhle to bude možná lepší, nebude se mě moct na nic vyptávat.

“Ahoj Nany to jsem já Vanessa. Jen jsem ti chtěla říct, že na nějakou dobu odjíždím. Tak na mě nečekej. Ještě se ti ozvu. Mám tě ráda. Sbohem.” Víc jsem říct nemohla. Zaklapla jsem telefon a vypnula ho.

“Nebreč. Nedovolím, aby ti ublížili.” Ozval se jeho sametový hlas.

“Nebrečím.” Až potom jsem si uvědomila, že mi po tváři stékají malé perličky slz.

“A co je tohle?” Zeptal se a prstem mi jemně setřel jednu z nich. Při tom dotyku jsem zapomněla dýchat.

“To nic není.” Odporovala jsem a rychle si setřela známky své slabosti. Dál už to nekomentoval. Díval se před sebe s nic neříkajícím výrazem v obličeji. Jakoby se na něco velice soustředil. A pak zavrčel. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jenom zdá, ale nezdálo.

“Co se stalo?” Nevydržela jsem to a zeptala se. Snad jsem ho nějak nenaštvala.

“Marius právě dorazil do Voltery.”

“Jak to víš?” Významně si poklepal na spánek a pak se usmál.

“Aha a dokážeš zjistit co má v plánu? To by nám pomohlo ne?”

“Ano pomohlo, ale Marius si svoje myšlenky hlídá. Takže dokážu zjistit jen to kde je a co dělá. Neboj se stihneme odletět. A v Americe získáme tak další den náskok.”

“Jak si je hlídá?”

“No, myslí na jiné věci.” Zřejmě si myslel, že se s tím spokojím, ale já chtěla vědět víc.

“Na jaké?” Jeho výraz se opět změnil do té tvrdé masky, až z něj šla hrůza. Teď skutečně vypadal jako upír. Jako ten nejkrásnější upír na světě.

“Nemyslím, že bys to měla vědět.” Řekl hlasem, který nebere námitky.Jenže já nevím proč, prostě jsem musela vědět na co myslí.

“Řekni mi to prosím.” Udělala jsem na něj psí oči. Jen si dlouze a velice dramaticky povzdechl.

“Myslí na to jak ti ublížit.” Řekl smutným hlasem.

Do hlavy se mi vkradla jedna otázka. Jenže jsem nevěděla jestli na ni chci znát odpověď. Nakonec jsem se stejně odhodlala.

“Williame?” Bylo to poprvé co jsem ho oslovila jménem. S úsmevem se na mě otočil a já málem zapomněla na co jsem se to vlastně chtěla zeptat.

“Ano?” Začala jsem rudnout.

“Jen jsem se chtěla zeptat. Proč tohle děláš? Proč jsi mě zachránil? Vždyť ti můžu bejt ukradená. Jsem naprosto obyčejný člověk.” Jeho výraz se opět změnil do tvrdé masky.

“Vlastně ani nevím. Nechtěl jsem, aby se ti to stalo. Navíc Mariuse skutečně nesnáším. A nemáš pravdu.” Obličej se mu opět uvolnil do mírného úsmevu. “Nejsi obyčejná, ani divná. Ty jsi výjimečná. S nikým jako ty jsem se ještě nesetkal.” Tak po tomhle musel být můj obličej červený jako světla na semaforu. Raději jsem opět natočila hlavu k okénku a přemýšlela o tom co mi řekl. Líbilo se mi to.

“S kým jsi to předtím mluvila?” Zeptal se po chvíli.

“S Nany. Mojí  hospodyní, ale je pro mě spíš něco jako babička. Myslíš, že jí hrozí nějaké nebezpečí?” Na chvíli se zamyslel a potom zavrtěl hlavou.

“Ne. Myslím, že Marius půjde rovnou po naší stopě ta půjde snadněji stopovat.”

“Jaké stopě?” Opět mi něco unikalo.

“Pachové. Náš druh má velmi vyvinutý čich, takže pro nás není problém ucítit člověka na míle daleko.”