Cesta osudu

Autorka: Sunny

3.Probuzení

Vanessa Linwood

     Vzbudila jsem se v prostorné světlé ložnici, ale nikdo nikde nebyl, že bych byla ve svém hotelovém pokoji? Snažila jsem se vzpomenout co se včera stalo a jak jsem se sem dostala.

Byli jsme na večeři a potom v klubu a pak vzpomínám si na Eriku na její bezvládné tělo a potom na toho, jak se to jmenoval, Mariuse. A taky tam byl on můj anděl. Najednou mi to všechno došlo. Erika je mrtvá, ten Marius mě chtěl proměnit nebo co a William je ve skutečnosti upír.

    Bylo toho na mě moc, chtěla jsem se jen schoulit na posteli a poddat se svému zoufalství, do toho se začala znovu ozývat ta příšera. Ta bolest přichází čím dál tím častěji jakoby odbývala nějaký čas co mi zbývá. Pomalu jsem se zvedla z postele a rozhlédla po pokoji.

    Dosti velká místnost s obrovskými okny. Nábytek byl dokonale sladěn jako od nějakého designéra, ale přece jen mi tu něco nesedělo. Vypadalo to tu až moc jak v hotelovém pokoji. Tak trochu neosobně, jakoby to tu nikdo nepoužíval. Potřásla jsem nad tím hlavou a všimla si že na nočním stolku je hromádka nějakého oblečení a lístek. Vzala jsem ho do ruky a přečetla to bezchybné písmo.

      Dobré ráno

         Myslel jsem, že by jsi uvítala čisté oblečení. Bohužel zde nemám žádné dámské. Doufám tedy, že ti prozatím postačí toto mé. Prosím chovej se zde jako doma. Budu čekat dole v kuchyni, nemusíš pospíchat.

    Přečetla jsem ten lístek asi třikrát, nemohla jsem se nabažit toho dokonalého písma, zvláště pak, když jsem věděla,  že patří jemu. Při pomyšlení na něj jsem si však začala uvědomovat kdo doopravdy je. Musela jsem nad tím pořád přemýšlet je to skutečně možné? Vážně na tomhle světě existují stvoření jako upíři? Ta skutečnost mě trochu roztřásla a já nedokázala zkrotit své myšlenky a představy, které se mi najednou vynořili v hlavě.

    Doufala jsem, že mě z toho dostane sprcha, vždycky mi pomáhala se soustředit. Znovu jsem se rozhlédla po místnosti a snažila se najít koupelnu. Byly tam troje dveře, ale já ji objevila hned za těmi prvními. Byla skoro stejně velká jako ta ložnice. Dlaždice se jen blýskaly, měly tak příjemnou pískovou barvu, že jsem si v jednu chvíly připadala jako na pláži. Sprcha zabírala skoro třetinu tý místnosti, vedle ní byly na věšáku úhledne poskládané ručníky z toho nejjemnějšího materiálu. Na poličkách a v proutěných košíčcích byly různé přípravky. Žádný z nich však nikdy nebyl použit.

    Hromádku oblečení, co mi tu nechal jsem položila na umyvadlo a pomalu se svlékla. Vlezla si do sprchy a nechala se omývat proudem teplé vody. Bylo mi dobře, jakoby ta voda ze mě smývala všechny problémy. Pak jsem začala zase uvažovat. Takže je upír. No dobře s tím jsem se myslím vypořádala už včera. Ale s touhle novou skutečností vystupovalo spousty nejasných otázek. Uvažovala jsem co všechno o upírech vím. Moc ne, až na pár filmů co jsem o nich viděla a nějaký ty příběhy.

    Co jsem byla schopná dát dohromady je, že jsou nesmrtelní, to se říkalo skoro ve všech příbězích, pak takový ty způsoby jak je přece jen zabít, jako kůl do srdce, slunce, svěcená voda a tak. Taky jsem si uvědomila, že se živí krví, což mi zase připomnělo Eričinu tvář a chtělo se mi brečet. Jenže už jsem neměla co. A tak jsem jen pomalu trpěla ztrátou další osoby, kterou jsem milovala a trápila se tím, že ten koho na světě miluju nejvíc je krvežíznivý upír. Pak mi však na mysl přišla scénka z jednoho filmu. Myslím, že to bylo v interviu s upírem, kdy ten jeden odmítl zabíjet lidi a živil se krví zvířat. Tahle myšlenka mě přeci jen trochu uklidnila, ale jen trochu, protože jsem si po chvíli uvědomila, že ten v tom filmu to  nevydržel.

    Vzpomněla jsem si na Williamovi nádherný oči. Přemohla mě touha ho znovu vidět a bylo mi jedno, jestli je nebezpečný nebo ne. Kdyby mi chtěl ublížit tak už k tomu měl docela dost příležitostí a já jsem přesto pořád na živu. Takže se tomu postavím čelem a vydám se cestou svého osudu.

    Byla jsem rozhodnutá a tak jsem vylezla z horký sprchy, utřela se do těch jemných ručníků a snažila se jimi co nejvíce vysušit své vlasy. Kdybych je neměla tak zatrceně dlouhý určitě by to šlo rychleji. Vždy jsem na své vlasy byla velice pyšná, ale teď zrovna oddalovali chvíli, kdy ho znovu uvidím. Konečně se mi podařilo je vysušit aspoň tak aby z nich nekapala voda a tak jsem se vydala k umyvadlu. Nemůžu říct, že jsem se k němu otočila, protože jsem musela přejít celou tu místnost.

     Rukou jsem setřela páru co se na něm usadila a podívala se na sebe. No moc s tím tady nesvedu, aspoň jsem si pročesala vlasy a použila zubní kartáček a pastu co tu ležely zabalený v poličce. Nikdy jsem se moc nemalovala, pleť jsem měla dokonale čistou a alabastrovou. Maminka vždycky říkala, že u dámy se nesluší, aby chodila sežehnutá od sluníčka a tak mě před ním chránila, i když tady v Breconu není moc dní kdyby slunce svítilo tak silně, aby mohlo ublížit mé pleti. Maminka byla totiž lehce staromódní, a tak když kamarádky chodily do různých zájmových kroužků tak já navštěvovala hodiny etikety a baletu.

     Když však konečně pochopila, že ze mě světová baletka nebude tak alespoň od toho baletu upustila. Hodiny etikety mně přece jen něco nechaly, vždy jsem seděla rovně a chodila se vzpřímenou hlavou. Nikdy jsem nedělala moc velké krůčky a sprosté slova jsem taky moc nepoužívala. Ne, že bych se tak snažila to dodržovat, prostě jsem to měla jen naučený. Jenže teď každý můj pohled do zrcadla, každý můj pohyb mi ji připomněl. Připomněl mi moji nádhernou matku, která milovala vše co bylo živé, která  byla naprosto dokonalá. Připomněl mi moji matku, která už mě nikdy nepohladí po vlasech, která se už nikdy neusměje, která se mě už nikdy nebude vyptávat na kluky. Připomněl mi moji matku, která je mrtvá. Začala jsem se zase třást při vzpomínce na ni a chtěla položit hlavu na tu chladnou dlažbu a ležet. Jen tam tak ležet a nemuset se nikdy zvednout.

     Pohled mi sklouzl k hromádce oblečení. Vybrala jsem si bílou košily, která byla snad z té nejjemnější bavlny na světě, a chvíli jen tak vdechovala její vůni. Ta sladká vůně mě dokonale uklidnila a já byla schopná pokračovat v oblékání. Byla mi dost velká a tak jsem si vyhrnula rukávy a na spodní části udělala uzel. Rifle jsem si nechala svoje. Nakonec to nevypadalo zase tak hrozně, bylo to trošku rebelské.

     Celá nervózní jsem se vydala hledat kuchyň. Jak ho mám pozdravit a jak se k němu mám chovat? Včera se mi zdálo, že ho znám celý svůj život a chovala jsem se k němu tak jak jsem cítila ale co když mu to bylo nepříjemné? To, že jsem ho objala. Ale já to tolik potřebovala. Potřebovala jsem uvěřit, že je tady, že existuje a  potřebovala jsem prostě jen cítit, že je tu někdo se mnou, že nejsem sama.

     Vcházela jsem do kuchyně a stále nevěděla jak se zachovat. Stál ke mně zády. Ještě než jsem stačila udělat jakýkoliv pohyb se otočil a zdálo se jakoby se na chvilku zarazil asi jen tak na zlomek vteřiny, to si zase jen něco namlouvám. Lehce se na mě usmál, tak trochu omluvně nebo nervózně. Srdce se mi rozběhlo, jak kdybych právě doběhla maratón.

“ Dobré ráno” pozdravil tím nejnádhernějším hlasem na světě.

“Dobré ráno” opáčila jsem mu a koukala při tom do země. Kdybych se koukla do těch kouzelných zlatavých očí, tak už bych nebyla schopná mluvit vůbec.

“Omlouvám se, že jsem se včera nepředstavil. Jaksi k tomu nebyla příležitost. Jmenuji se William Masen.” byl tak zdvořilý, tak nádherný. Pomalu jsem zvedla hlavu, což jsem neměla dělat, protože jsem se hned začala topit v záplavě karamelu.Dnes se zdály jeho oči ještě světlejší.  Nemůžu se tím nechat takhle unášet. Vždyť je naprosto jasné, že někdo jako on o mě nemůže mít zájem. Zřejmě mu je mě jenom líto. Trochu jsem zatřásla hlavou, abych zahnala myšlenky a uvědomila si, že se mám taky představit.

“Vanessa Linwood.” řekla jsem nejistě a pak ještě dodala “ moc ráda tě poznávám.” No co, byla to pravda.

“ Taky tě moc rád poznávám.” A pak se na mě tak ochranitelsky zadíval. “ Musíš být hladová. Prosím posaď se.” a ukázal ke stolu u velkého francouzského okna do zahrady.    Poslušně jsem se posadila a on přede mne postavil talíř voňavých palačinek. Bodlo mě při tom u srdce. Je sobota ráno a já tu sedím a před sebou mám palačinky, tak moc mi to připomínalo domov. Ale dnes to tolik nebolelo jako normálně. Možná to bylo tím, že tu jsem s ním. A to mi připomnělo všechny ty otázky co jsem mu chtěla položit. Jak  jen ale začít?

“ Stalo se něco? Nemáš palačinky ráda?” uvědomila jsem si, že koukám do talíře a nic nedělám. Byl z toho trochu nesvůj, jakoby to dělal poprvé v životě. 

“ Ne mám je ráda. Já … já jen jsem z toho všeho trochu zmatená.” Pozorně se na mě zadíval. Zastavil se mi dech a úplne jsem zapomněla, co jsem to před chvílí říkala.

“ Ani se není čemu divit, potom všem co se včera událo.” stále mě sledoval těma nejúžasnějšíma očima na světě. ”Musíš mít spoustu otázek, že ano?”

“ Ano to mám.” na chvíli  jsem se zarazila ale stejně jsem se nakonec zeptala “ Můžu se tě na  ně zeptat?” Chvíli tam stál a přemýšlel.

“ No myslel jsem, že by bylo lepší, kdybych ti řekl celý svůj příběh od začátku. Potom by jsi se mohla ptát.” Konečně se mi podařilo od něj odtrhnout pohled. Slyšet jeho příběh? Moc jsem to chtěla, vědět jak se z něj stal upír a proč byl tak jiný než ten druhý.

“ Myslím, že s těmi otázkami ještě chvíli vydržím.” řekla jsem s úsmevem. Taky se usmál tentokrát, tak nějak jinak. Smál se i očima a jeho tvář to udělalo ještě krásnější než kdy jindy. Ten úsmev byl tak uličnický a napjatá atmosféra, která tu ještě před chvílí panovala jakoby někam zmizela. Uvolnila jsem se a užívala si jeho krásnou tvář.

“ To jsem rád. Teď se ale najez.” Poslušně jsem tedy začala jíst. Vážně jsem měla hlad a tak mi to netrvalo moc dlouho. Celou dobu stál u kuchyňské linky a sledoval mě. Zrovna v takovéhle situaci jsem byla vděčná za hodiny etikety. Naštěstí zahrnovaly i stolování a tak jsem si mohla být jistá, že můj zjev při jídle není nijak pohoršující. Přesto jsem z toho byla lehce nesvá, ale aspoň jsem na něj měla dobrý výhled a mohla si ho pořádně prohlédnout. Zatím jsem se nedostala přes jeho obličej a tak jsem nenápadně začala prohlížet zbytek jeho těla. Byl svalnatý, ne jako nějaký kulturista, spíš byl takový šlachovitý. Měl nádherné ruce. Moc jsem si přála schovat se v jejich obětí a nechat se jimi hladit. Zase se nechávám unášet. Proč by se mě taky měl chtít dotýkat? Vždyť jsem naprosto obyčejná smrtelnice.

    Na sobě měl tmavě modré rifle a černou košili, zřejmě z nějakého dosti drahého butiku. Vypadal v tom prostě božsky. Mohlo mu být tak kolem devatenácti, teda podle vzhledu.

     Dojedla jsem a tázavě se na něj podívala. Pochopil co chci. Sedl si naproti mně a zadíval se z okna.