Cesta osudu

Autorka: Sunny

22.Loučení

Vanessa Linwood

     Williem překvapeně zíral na vyzvánějící telefon. Nevím proč ale začala jsem mít špatný pocit. Pevněji jsem se přitiskla ke svému andělovi. Ten si hluboce oddychl a zvedl telefon.

“Williem Masen.”

“Dobrý den pane Masene. U telefonu Giana. Aro Volturi si s vámi přeje mluvit.” ozvalo se z druhé strany. “Vydržte prosím u telefonu hned vás přepojím.” Z reproduktorů vycházelo chvíli jen ticho.

“Willieme příteli!” Zazněl ze sluchátka nadšený hedvábný hlas.

“Aro.” Pozdravil Will. “Potřebuješ něco?” Williem se tvářil celkem neurčitě. Spíše lehce otráveně, že mu volá. Trochu mě to uklidnilo. On už přece dávno musel vědět o co mu jde. Přesto jsem se k němu dál vyděšeně tiskla a ani nedýchala.

Klid princezno. Nic o nás neví. Jen potřebuje s něčím pomoc. Musím to přijmout. Jinak by nabral podezření a to mi nepotřebujeme. Utěšoval mě. Já si však uvědomila hrůznou skutečnost těch slov. Williem mi odjede! On mě opustí! Ne vždyť on se vrátí.

“Jako by sis to už dávno nezjistil Willieme.” Pobaveně odpovídal na Willovu otázku. “Pomůžeš mi tedy?”

“Mám snad na vybranou?” Rezignoval můj anděl a pevněji si mě přitiskl k sobě.

“Samozřejmě, že ne.” Zasmál se Aro. “Ale po tomhle už tě nebudu otravovat.” Sliboval.

“Přijedu.” Odpověděl mu Will.

“Dobrá kde teď jsi? Pošlu pro tebe letadlo.” Williem chvíli přemýšlel.

“Pojedu normálním letem bude to rychlejší. Než by se sem tvoje letadlo dostalo už budu tam.”

“Jak chceš Willieme. Už se těším až tě zase uvidím příteli.” Můj anděl zaklapl telefon a naléhavě mě políbil. Drtil moje rty a já ty jeho. V tom polibku bylo tolik zoufalství. Nakonec jsme se od sebe odtrhli a divoce oddechovali.

“Co budeme dělat?” Zeptala jsem se ho zoufale.

“Musím tam jet.” Odpověděl zmučeným hlasem. “Neboj bude to v pořádku.” Začal mě utěšovat.

“Pojedu s tebou.” Vyhrkla jsem hned.

“Ne nepojedeš. Celou dobu se tě snažím před ním ochránit a teď bys mu chtěla vběhnout přímo do náručí?” Věděla jsem, že je to hloupý nápad ale chtěla jsem být s ním. Trnula jsem hrůzou, že by tam měl jet sám.

“Neboj se Lásko nic mi neudělají. Oni mě potřebují. Slibuji ti, že se nic nestane a já se vrátím.” znovu mě políbil.

“Co když se tě Aro dotkne?” Vložila se do toho Bella. O Volturiových jsme jí všechno řekli.

“Budu se mu muset vyhýbat. Pokud se mě přece jen dotkne tak hned změním jeho vzpomínku a vás dvě odtamtud vymažu.” Řekl jistým hlasem. Bella se trochu uklidnila, ale já byla stále vyděšená. Williem mezi tím zvedl telefon a rezervoval si let do Itálie.

“Co po tobě vlastně chtějí?” Zeptala jsem se na konec.

“Potřebují pomoc v boji s jednou větší skupinou rebelů, která neuznává zákony.” V boji!!!

“Bude to nebezpečné?” Jasně jsem cítila knedlík ve svém hrdle. Nemůže přeci bojovat, ale kdybych jela s ním. Mohla bych je zneškodnit dost rychle a pak bychom se vrátili.

“Na to ani nemysli Vanesso!” Okřikl mě.

“Myslela jsem, že mi nemůžeš číst myšlenky.” Odsekla jsem.

“Ne to nemůžu, ale známm tě dostatečně dobře na to abych věděl na co myslíš.” Odvětil mi už klidnějším hlasem. “ Vanesso prosím slib mi, že neuděláš žádnou hloupost.” Naléhavě mě prosil. Sklopila jsem pohled na zem. Nemohla jsem se mu podívat do očí a nemohla jsem mu tohle slíbit. Jemně mě uchopil za bradu a přinutil mě podívat se mu do očí. Okamžitě mě pohltila jejich hloubka. Ztrácela jsem se v jeho pohledu a toužila ho políbit, připoutat ho k sobě a nikdy nepustit.

“Slib mi to prosím.” Vydechl mi do tváře. V jeho očích se zračilo tolik lásky a strachu o mě. Tohle nebylo fér. On věděl, že mu nedokáži nic odepřít.

“Slibuji.” Řekla jsem nakonec poraženě. Jeho rty se okamžitě přitiskly na ty mé. Líbal mě s takovou intenzitou, že se mi podlamovala kolena, i když jsem seděla. Mezi polibky mi děkoval a šeptal slova lásky. Nedokázala jsem, nechtěla jsem myslet na nic jiného nežli na tento okamžik. Nepřipouštěla jsem si, že mi už za pár hodin zmizí na bůhví na jak dlouho.

     Každý jeho dotek doplňovalo to známé brnění. Každý jeho polibek vyvolal ještě větší touhu. Najednou už jsme nebyli v promítacím salónku ale u nás v ložnici.

“Jak dlouho tam budeš?” Ptala jsem se ho mezitím co jsem mu svlékala košili.

“Nebude to na dlouho tak týden, dva.” Moje halenka skončila na zemi. Dva týdny!! Celé dva týdny bez jeho uklidňující přítomnosti? Bez jeho polibků? Bez jeho smíchu? Tohle nepřežiji.

     Ještě hladověji jsem se přitiskla na jeho rty a třela se o jeho tělo. Z úst mu uniklo několik toužebných vzdychů. Propadali jsme se stále hlouběji do naší touhy až už se to nedalo vydržet a my ze sebe servali poslední zbytky našeho ošacení. Konečně jsme splynuli v jedno tělo. Hýbali se ve stejném rytmu a divoce prozkoumávali ústa toho druhého. V našem milování bylo všechno to utrpení z nadcházejícího odloučení.

     Dosáhli jsme vrcholu ve stejný okamžik a já se stočila Willovi do náručí.

“Miluji tě.” Vysoukala jsem ze sebe ty dvě slova a snažila se najít ztracený dech.

“Já tebe taky princezno. Jsi smysl mé existence.” Políbil mě na rty a já se k němu opět co nejvíce tiskla.

“Budeme muset jít.” Ozval se ten dokonalý melodický hlas. Rezignovaně jsem se zvedla a co nejrychleji oblékla, abych si vychutnala co nejvíc z jeho přítomnosti. Už teď se mi svíralo srdce bolestí a to tu stále ještě byl. Will si nesl sportovní tašku s nějakými věcmi. Ruku v ruce jsme došli do obýváku kde už na nás čekala Bella. Bylo na ní vidět, že je taky smutná. Nikdo nic neříkal.

     Společně jsme nastoupili do auta. Bella řídila a já se vzadu pevně tiskla k mé lásce. Snažila jsem si vrýt do paměti každou jeho částečku. Hlubokými doušky jsem vdechovala jeho úžasnou vůni a topila se v jeho nádherných očích. Zdá se, že se snažil o to samé.

     Letiště se nekompromisně blížilo a mně se čím dál tím víc stahovalo hrdlo. Vystoupili jsme z auta a Bella zaběhla Williemovi pro letenky. Za chvíli už hlásili jeho let. Připadalo mi jako kdybych šla na popravu. Pevně jsem Williema objala. Ten se po chvíli odtáhl a lehce se objal s Bellou. Zřejmě ji něco sděloval v myšlenkách. Bella se na mě smutně koukla a lehce přikývla. Potom se vrátil ke mně a naléhavě mě políbil. Ničili jsme každičký milimetr prostoru mezi našimi těly. Přála jsem si, aby ten polibek mohl trvat věčně ale tolik štestí nám nebylo dopřáno. Ozvala se poslední výzva pro Willův let. Lehce si povzdychl a naposledy přitiskl své rty na ty mé. Potom se odtrhl.

“Miluji tě. Nikdy na to nezapomeň. Za pár dní se vrátím a pak z tebe konečně udělám paní Masenovou.” Naléhavě mě políbil.

“Taky tě miluji Lásko.” Odpověděla jsem mu. Lehce přejel prsty po mé tváři a bez ohlédnutí odešel. Nedokázala jsem se pohnout. Bylo to jakoby s ním odešla moje druhá polovina. Srdce mi opět zaplavila bolest. Teď už tu nebyl, aby utišil tu bolest nad ztrátou mých rodičů spojenou s utrpením z našeho odloučení.

     Ucítila jsem lehký dotyk na ramenou a jak mě někdo někam odvádí. Připadala jsem si jako v transu. Nedokázala jsem pořádně zaostřit. Vedle mě cosi bouchlo. Probralo mě to z toho omámení. Uvědomila jsem si, že jsem v autě. Bella si zrovna sedala za volant. Popustila jsem uzdu své bolesti a poddala se vzlykům bez slz.

Bella

     Celý týden Vanessa chodila jako tělo bez duše. Její energie jakoby se vypařila. Ani nakupovat se jí nechtělo. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tohle je moje sestřička. Potom jsem si uvědomila, že takhle nějak jsem asi vypadala já, když mě našli. Popravdě ani já neměla náladu na smích. Uvědomovala jsem si víc než kdy jindy, jak moc mi její elán a dobrá nálada pomáhaly překonávat moji vlastní bolest. Chodili jsme teď obě se sklopenými hlavami.

     Will mě před tím než odjel poprosil, abych dohlédla na Vanessu, aby neudělala nějakou hloupost. Ale ona mu slíbila, že nic neudělá a já si byla jistá, že to dodrží. Teď zrovna seděla u okna a nepřítomně zírala ven. Stoupla jsem si vedle ní a položila jí ruku na rameno.

“Ani nevíš jak moc mi chybí.” Posteskla si.

“Taky mi chybí.” Odpověděla jsem jí.

“Připadá mi jakoby odešla jedna moje polovina.”

“Znám tenhle pocit.” Cítila jsem to tak posledního půl roku a bůhví jak dlouho před tím. “Nechceš se jít proběhnout?” Zeptala jsem se jí. Chtěla jsem jí zavést na to svoje místečko.

“Proč ne? Určitě to bude lepší než tu jenom stát.” Pokusila se o úsmev.

“Tak pojď chci ti něco ukázat.” Chytla jsem ji za ruku a běžely jsme do lesa. Opět mě zaplavil ten pocit úžasné svobody, jako vždy když jsem běžela rychlostí větru. Dostala jsem pár nápadů jak z toho Vanessu dostat. Za prvý jsem ji chtěla donutit použít její schopnost vždy jí to dodávalo energii.

“Nechceš si zajít na lov? Dlouho jsme nebyly.” Zeptala jsem se. Její oči už byly dost tmavé a ty moje taky. Jen přikývla a zavětřila. Kousek od nás bylo stádo srnek. Vydaly jsme se tím směrem. Naše kořist se spokojeně pásla na lesním paloučku a netušila blížící se nebezpečí. Rychle jsme zaútočily a než se stačily srny vzpamatovat měli jsme už každá dvě vysáté. Spokojeně jsem zhodnotila, že jsem se neušpinila ani si nezničila oblečení. Na Vanesse bylo vidět, že už se jí nálada trochu zlepšila.

“Postaráš se o těla nebo je  zahrabeme?” Chvíli přemýšlela ale nakonec natáhla ruku a zavřela oči. Modrý paprsek okamžitě rozložil nehybná těla v prach. Moje sestřička se jen lehce pousmála. Další způsob jak ji odreagovat byl trénink boje. Zavedla jsem ji tedy na svou louku. Chvíli stála uprostřed a s rozšířenýma zorničkami vše okolo sledovala.

“Tak co líbí se ti tu?”

“Je to tu nádherné.” Vydechla. “Jak jsi to našla?”

“Hned první den, když jsem se byla proběhnout tak jsem to tu objevila. Chodím sem docela často. Uklidňuje mě to tu. Jakoby okolní svět neexistoval.”

“Taky to na mě působí takovým dojmem.” došli jsme k tomu jezírku a sedly si na vrbovou větev, která rostla jen několik centimetrů nad zemí. Obě jsme se zaobíraly vlastními myšlenkami.

“Chovala jsem se hrozně.” Pronesla po chvíli.

“Jak to myslíš?”

“Chovala jsem se jako malé dítě. Will se přece vrátí a já tu trucuji, protože není se mnou a on to všechno přitom dělá pro nás.”

“Chovala jsi se naprosto normálně. Je to poprvé co jste od sebe a zvládáš to celkem dobře.” Neměla by si myslet takové blbosti. Vím jak moc ho miluje a jak moc jí to bolí.

“Děkuji. Co budeme teď dělat?”

“No mohly bychom si zatrénovat.” Vanessa se hned vyšvihla z větve a postavila se do útocného postoje.

“Tak jdeme na to.” Procedila skrz zuby. Napodobila jsem její pohyb a v hlavě už jsem vypracovávala všechny možné strategie.