Cesta osudu

Autorka: Sunny

20.Stěhování

Williem Masen

     Fascinovaně jsem sledoval kontury těla mého anděla. Ještě víc se ke mně přitiskla a políbila mě na krk. Políbil jsem jí do vlasů a pohladil přes nahá záda. Už je to přes půl roku co jsem ji potkal a má láska k ní ještě víc zesílila. Jsme dokonale propojeni, nedokážeme bez sebe dlouho vydržet a ani se o to nepokoušíme.

“Miluji tě.” Šeptl jsem jí do vlasů. Zvedla ke mně svoji nádhernou tvář a věnovala mi úsmev. Její krása mě snad nikdy nepřestane uchvacovat.

“Já tebe taky, lásko.” Dychtivě jsem políbil její hebké rty.

“Bude mi to tu chybět.” Posteskla si.

“Tak nikam nepojedeme, když nechceš.”

“Ale já chci. A Bells už se taky těší. Jen jsem tady byla tak hrozně moc štastná. Škoda, že nemůžeme nastoupit do školy tady.” Taky to tu nerad opouštím. Je to moje rodné město, ale když jsme přijeli, tak jsme předstírali mladý pár podnikatelů. Bylo by divné, kdybychom najednou nastoupili na střední.

“Taky mi to tu bude chybět. Hodně jsme toho tady prožili. Ale můžeme se sem za pár let vrátit, když budeš chtít.” Kouzelný úsmev rozjasnil její tvář a dlouze mě políbila. Venku začalo svítat. Vychutnávali jsme si poslední společné chvíle v tomto domě. Po chvíli se Vanessa neochotně zvedla a oblékla se.

“Musím ještě zabalit.” Postěžovala si.

“Vždyť to máš za minutu hotový princezno.”

“Já vím.” Ušklíbla se na mě. Vzduchem začali létat všechny naše věci a poslušně se skládaly do krabic. Jak jsem řekl za minutu to měla hotové. Vrátila se zpátky ke mně na postel a sledovala mě svýma teď už topazovýma očima.

“Měli bychom jít. Bella už na nás určitě čeká.” Strhl jsem jí k sobě a začal líbat. Chvíli se snažila ještě odporovat ale nakonec se mi poddala. V tom nás však vyrušil zvuk přijíždějícího auta. Vztekle jsem zavrčel. Vanessa se jen rozkošně zasmála a už vyplouvala z pokoje. Ještě chvíli jsem za ní omámeně hleděl. Potom jsem se zvedl a oblékl.

     Když jsem došel do obýváku tak už tam moje láska dirigovala bandu stěhováků. Poslouchali ji na slovo a vyseli na ní pohledem se spadlou čelistí. Radši jsem se ani nepokoušel zjišťovat na co myslí. Jejich očarování se ještě prohloubilo, když do pokoje vešla Bella.

“Máš zabaleno?” Ptala se jí Vanessa.

“Jasně, že mám sestřičko. Je to u mě v pokoji.” Mrkla na ni. To už se několik stěhováků rozběhlo, že jí ty věci donesou. Obě dvě se rozesmály svou dvojitou zvonkohrou a já přemýšlel jestli si vůbec uvědomují jak na muže působí. To už se několik přítomných chlapíků probralo z okouzlení a pokračovali v práci.

    Neodváželi jsme si toho nějak moc. Nábytek jsme tu všechen nechali. Jen knihy, Cd a nějaké oblečení jsme brali s sebou. Zabralo to jedno auto. Bella měla řídit porche, které si oblíbila a já s Vanessou pojedeme v Astonovi. Zbytek aut mi tam dovezou stěhováci. Za chvíli už byl dům vyklizený a my se naposled po něm rozhlédli.

“Hurá do Sunnyvillu.” Zvolala Vanessa. Lidé co město pojmenovávali museli mít zálibu v ironii. Neboť v tomto městečku je pouhých dvacet slunečních dní ročně. Což je pro nás velká výhoda. Koupili jsme tam dům několik kilometrů za městem. Dá se k němu dostat jen po lesní cestě. Všude kolem je dostatek přírodních rezervací a tedy i možností k lovu. Nikomu to nebude ani nijak divné. Většina velkých domů je tu v lese.

     Nastoupili jsme do aut a rozjeli se k našemu domovu. Cesta nám potrvá několik hodin ale co. Mám s Bellou domluvený takový malý závod. Kdo dojede jako první má právo první kořisti. Nejde ani tak o tu výhru jako spíš o to, abych jí porazil. Ona totiž moje sestřička se ukázala jako dost dobrý řidič. Ne, že bych to někdy přiznal před ní.

     Zatím jsme dodržovali předpisy, ale jakmile jsme minuli poslední budovy Chicaga, závod mohl začít. Vanessa se jen usmívala nad naším chováním.

Vanessa Linwood

     Byli jak malé děti. Předháněli se a předjížděli skoro celou cestu. Jsem si jistá, že se i přes myšlenky pošťuchovali. Nakonec dojeli nastejno. Ani jednomu se to samozřejmě nelíbilo a tak to vyústilo v hádku kdo tady teda byl o tu setinu sekundy dřív. Nakonec jsem je od sebe odtrhla s tím, že si dají jiný závod ale až někdy jindy. Will chtěl ještě něco dodat a tak jsem ho radši umlčela polibkem. Téměř okamžitě se vzdal jakékoliv snahy o odpor a oplácel mi polibek ještě naléhavěji.

“ehm ehm … No já půjdu obhlédnout okolí.” Ozvala se za námi Bella a už mizela ve stínech stromů. Williem si mě vyhoupl do náručí a na tváři se mu usadil ten známý uličnický úsmev. Vběhl se mnou do domu a zastavil se až u nás v ložnici. Sice jsme tu ještě neměli svoje věci, ale vymalováno a nábytek tu byly, podle nákresů, které jsem zaslala dopředu.

     Pomalu mě položil na postel a začal ze mě svlékat oblečení. Odstrčila jsem ho od sebe.

“Počkat, počkat. Tohle oblečení mi nesmíš zničit. Dokud nepřivezou naše věci nemám co na sebe.” Když jsem ho odstrčila tak se zatvářil trochu uraženě ale teď mu opět na tváři pohrával ten uličnický úsmev.

“No a právě proto jsem ti lásko vzal jednu tašku s oblečením do auta.” A moje svršky už se válely potrhané na zemi. Jen jsem na něj nevěřícně zírala.

“Takže kde jsme to v Chicagu skončili?” Šibalsky se zeptal a začal se věnovat mému krku a ušnímu lalůčku. Chtěla jsem mu něco peprného odpovědět ale nedokázala jsem si vzpomenout jak se mluví. Celá mysl se soustředila jen na to jak si pohrává s mým krkem. Okamžitě mě pohltila touha po něm. Strhala jsem z něj jeho oblečení a začala ho líbat po celém těle. Dráždila jsem ho a nedovolila jsem mu, aby mě políbil. Jako vždy to moc dlouho nevydržel a vrhl se na mě. Milovali jsme se několik hodin a nakonec jsme opět spokojeně leželi ve společném obětí. Zaslechli jsme zvuk aut najíždějících na naši příjezdovou cestu.

“Zaběhneš pro to oblečení lásko?” Zeptala jsem se Willa.

“Samozřejmě princezno.” Usmál se na mě a zmizel ve dveřích asi za vteřinu byl zpátky i s taškou. Hodila jsem na sebe nějaký ten hadřík a šla organizovat stěhováky. Mezi tím jsem samozřejmě Willa ještě několikrát políbila.

Bella

     Sunnyvill byl nádherný. Husté lesy plné výborné zvěřě. V okolí hned několik přírodních rezervací, kde bylo dostatek masožravců, kteří jsou poněkud chutnější nežli srnky. Vzduch tu voněl mechem a půdou. Toto aroma se míchalo s vůní krve a vytvářelo to dohromady úžasnou atmosféru. Probíhala jsem lesy a vdechovala místní vzduch. Zastavila jsem až na jedné mýtince, jejíž krása mi vyrazila dech.

     Byla dokonale kulatá. Všude kolem byly lesy akorát na jedné straně z mohutné skály padaly proudy vody do malého jezírka. Bylo to tu dokonalé. Zvuk bublající a tříštící se vody dokonale uklidňoval moji mysl a utěšoval srdce. Už jsem se ani nepokoušela vzpomenout na moji minulost. Stále jsem cítila tu mučivou bolest v srdci. Její intenzita se ani o trochu nezmenšila ale rozhodla jsem se žít přítomností. Teď pro mě byli nejdůležitější moji sourozenci.

     Svoji schopnost už jsem dokonale ovládala a její užívání mě nijak neunavovalo. Stejně na tom byla i Vanessa. Neměli jsme se čeho bát, protože naše síla byla ohromná. Nechtěli jsme ji však dát před nikým najevo a tak jsme museli být dost opatrné. Zatím jsme však měli to štestí, že jsme ještě jiného upíra nepotkali a tak jsme se nemuseli bát, že by se o nás dozvěděli Volturiovi. Chvíli jsem tam ještě přemýšlela a nakonec jsem se vydala na cestu domů.

     Můj pokoj zde byl úplne stejný jako v Chicagu. Líbil se mi tak a tak jsem nechtěla nic měnit. Celý dům byl nádherný Vanessa se zase vytáhla. Byl postaven v koloniálním stylu a tak se Vanessa snažila nenarušit jeho kouzlo a přesto ho udělat trochu modernější. Dopadlo to úžasne. Z každého koutu to na vás volalo “domov”. Nebyl zde jediný pokoj, ve kterém byste se necítili příjemně a nechtěli zde zůstat i po zbytek své věčnosti. Dům byl o něco větší nežli ten v Chicagu. Byla tu taky knihovna, herna, promítací salonek, jídelna a samozřejmě nesmí chybět obří garáž pro Willova auta.

     Ze začátku jsem nechápala co ho na tom může bavit ale jakmile jsem poprvé sedla za volant, tak mě to taky ovládlo. Všechny věci už byly na místě a auto stěhovací firmy zrovna vyjíždělo z naší příjezdové cesty na městskou silnici. Vanessa a Williem zrovna seděli v obýváku a rozhlíželi se po místnosti. Někdy mi přijde až neuvěřitelné, že se od sebe vůbec dokáží odtrhnout.

“Ahoj.” Pozdravila jsem je.

“Ahoj Bells. Pojď sem k nám musíme se domluvit na pondělí.” Vyzvala mě Vanessa.

“Máte už něco vymyšleného?” Zajímala jsem se.

“No Will říkal, že nějaký nápad má ale nechtěl mi ho říct dokud tu nebudeš.” Postěžovala si moje sestřička. Tázavě jsem se koukla na Willa.

“No napadlo mě jedno řešení, u kterého bychom mohli nastoupit všichni do jednoho ročníku a nebylo by divné, že já a Vanessa tvoříme pár. Takže vy dvě budete dvojčata. Podoba mezi vámi je dostatečná a já budu adoptovaný syn vašeho nevlastního otce. Naši rodiče kvůli zaměstnání hodně cestují a proto jsme většinou sami doma. Co vy na to?” Znělo to vážně rozumně.

“Já jsem pro.” Souhlasila jsem.

“Já taky.” Přidala se Vanessa.

“Takže nám obstarám doklady se jmény Vanessa a Isabella Linwood.” Konstatoval Will a už někam telefonoval. Takže teď jsme byli sourozenci i papírově. Víkend rychle utekl a už tu bylo pondělí a náš první školní den. Byla jsem hrozně nervózní a Vanessa taky. Jediný Will zůstával v klidu on už si to zažil několikrát. Rozhodli jsme se, že jako rodina pojedeme v jednom autě a to v Audi abychom zas tak moc neupoutávali pozornost. Hádali jsme se kdo bude řídit ale nakonec jsem nechala za volantem nechala Williema s tím, že já budu řídit zítra.

     Když jsme dojeli na školní parkoviště bylo už tu celkem plno. Před školou postávaly skupinky studentů a vyjeveně pozorovali naše auto. Možná není až tak nenápadné. Williem zaparkoval, obešel auto, otevřel Vanesse dveře a hned na to otevřel i ty moje. Ruch před budovou jakoby se zatavil. Všechny pohledy byly upřené na nás. Museli jsme dělat silný dojem. Tři nádherní upíři.

     Snažili jsme se ignorovat jejich pátravé pohledy a zašli si do kanceláře pro rozvrh. Naštěstí jsme měli skoro všechny hodiny společné. Tak jsme se vydali vstříc středoškolskému studiu.