Cesta osudu

Autorka: Sunny

18.Schopnosti

William Masen

     Vanessa s Bellou nakupovaly oblečení a já se rozhodl, že koupím nějakou elektroniku pro Bellu do pokoje.

Lásko? Půjdu pro nějakou elektroniku. Máš nějakou speciální představu? Vanessa na mě hned koukla a věnovala mi jeden překrásný úsmev. Byl to jeden z těch, kterými mě dokázala naprosto omámit.

Jestli budou mít něco do zelena. Jen jsem kývl hlavou a usmál se na ni.

Willieme? Ozvalo se mi ještě v hlavě. Otočil jsem se na ní. Miluji tě. Ona prostě věděla jak mě dostat. Vrátil jsem se k ní a políbil ji jemně na ústa.

“Já tebe taky.” Zašeptal jsem jí do ucha a odešel.

     Přemýšlel jsem o tom jak je možné, že Bella necítí lidskou krev. Možná je to skutečně její schopnost, ale nějak si myslím, že to není vše co bude umět. Už to, že jí nevidím do hlavy, dává předpoklad nějaké mnohem větší schopnosti. Zajímalo by mě jestli byla imunní už jako člověk, stejně jako má víla. 

     Ostatně ten pocit rodiny, který v nás vyvolávala byl taky zvláštní. Stejně jako její podobnost s Vanessou. Člověk by řekl, že se znají už opravdu dlouho. Uvažoval jsem jestli to není třeba způsobené něčím jako převtělením. Když můžou existovat upíři proč by nemohlo být něco takového?

     Někdy bylo docela nepříjemné, že na dvě osoby, které jsem považoval za svojí rodinu moje schopnost nefungovala. Jak moc jsem si přál vědět na co Vanessa myslí, i když jí vyhovovalo, že to nevím. U Belly mi to vadilo, protože jsem jí nedokázal pomoct.

     V elektrotechnice jsem se rozhlížel po nějakém notebooku pro Bells. Objevil jsem tam jeden světle zelený a tak jsem ho koupil potom ještě hifi věž a plazmovou televizi. Všechno jsem to odnesl do auta a šel za holkami. Stačilo jít po vůni. Objevil jsem je u kabinek jak se Bella dohaduje s Vanessou, že už další šaty nechce. Skutečně jak sestry.

     Vanessa se trochu naštvala a chtěla jí stejně ty šaty koupit. Chystala se odejít z prostoru pro zkoušení, když najednou do něčeho narazila. Bylo to jako nějaká neviditelná stěna. Zmateně jsem se rozhlédl kolem. Krámek byl skoro prázdný. Vanessa nechápala co se děje a Bella byla docela vyděšená. Snažil jsem se projít k mojí princezně, ale i mě zastavila ta stěna. Začínal jsem z toho být lehce nervózní. Vadilo mi, že nás něco dělí. Snažil jsem se k ní promluvit v duchu, ale nic se neozývalo. Dokonce jsem ani necítil jejich pach.

“Co se to děje?” Zeptala se moje princezna.

“Nevím, není to tvoje nová schopnost?” Napadlo mě jedině.

“Moje? To určitě ne.” A pak mi to došlo. Stočil jsem pohled na Bellu, vypadala opravdu vyděšeně.

“Bells na co jsi myslela, než se tohle stalo?” Zeptal jsem se jí opatrně, nechtěl jsem ji ještě víc vyděsit.

“Nechtěla jsem, aby se s tím oblečením dostala k pokladně. To . . . To dělám já?” Zeptala se nevěřícně.

“Myslím, že ano. Teď se jenom soustřeď, aby ta zeď spadla dolů.” Bella nasadila soustředěný obličej, ale nic se nedělo.

“Nejde to! Já . . . Já se hrozně moc omlouvám.”

“Nemáš se za co omlouvat. Je skvělé, že jsi  našla svoji schopnost, jen je potřeba, aby ses jí naučila ovládat.” Konejšila ji Vanessa. Vypadalo to, že se Bella trochu uklidnila. Snažil jsem se přesměrovávat lidi od kabinek. Díky mé schopnosti to nebyl problém.

Vanessa Linwood

     Viděla jsem jak je Will z toho nervózní a Bella vyděšená. Snažila jsem se ji uklidnit, aby se mohla lépe soustředit. Snažila jsem se s Willem v duchu domluvit na tom co dělat, ale jakoby mě neslyšel. Možná, že ta zeď není jen fyzická.

“Mysli na to, že chceš, abych se dostala dál.” Zkusila jsem to jinak. Bella se znovu soustředila a nakonec ta zeď praskla. Chtěla jsem si oddychnout, ale naštěstí jsem to zadržela. Nechtěla jsem Bells ještě víc stresovat.

     Williem hned zamířil k nám. Bylo na něm vidět jak se mu ulevilo. Přišel ke mně a políbil mě na čelo.

Vůbec se mi nelíbilo, že nás něco dělilo. Stěžoval si. Byl to hrozný pocit.

Taky se mi to nelíbilo.

     Bella se pořád tvářila provinile a obezřetně sledovala Willa, jakoby se bála jeho reakce.

Will si to zřejmě uvědomil tak ji bratrsky objal kolem ramen.

“To bylo moc dobré, ale příště bych byl rád na stejné straně jako vy.” Řekl zvesela a prosebně se na ní díval. Usmála se na něj a oddychla si.

“Pojedeme už?” Zeptal se můj anděl a já souhlasila. Vzal si ode mě a Bells nějaké tašky a vedl nás k autu.

“Co jsi pořídil?” Zeptala jsem se ho.

“No máme pro Bells notebook, televizi a hifi věž.” Mrkl při tom na mě. “Nechceš ještě do nějakého knihkupectví?” Zeptal se Belly.

“Dnes už ne, možná jindy.” Odpověděla trochu nerozhodně.

“Každopádně knihovna u nás doma je taky slušně vybavená. Tak se můžeš zatím porozhlédnout tam.” Navrhla jsem jí. Všimla jsem si jak se jí zajiskřilo v očích. Takže čtení bude mít ráda. Usmála jsem se sama pro sebe. I já ho mám ráda. Poslední dobou to však bylo tak, že mi Will na hlas předčítal a já se nechávala unášet tónem jeho krásného hlasu. Takže jsem z knížky nic neměla.

“To bude skvělé.” Prohlásila nadšeně. “Co myslíte, že to mám za schopnost?” Zeptala se po chvíli ticha.

“No vypadalo to jako nějaký štít. Zajímavé bylo, že nás rozděloval i psychicky. Takže jsem se s Vanessou nemohl dorozumívat myšlenkami. Taky jsem vás necítil. Měla bys to začít trénovat. Myslím, že ti v tom Vanessa může pomoct.” Usmál se na mě můj anděl.

“Takže štít? To je moje schopnost?” Zněla trochu nadšeně.

“Ano je to docela vzácné. Jediný s tou mocí koho znám je Rebeca. Je s Volturiovými, ale ta nikdy nedokázala svůj štít takhle zhmotnit a už vůbec není odolná vůči psychické síle. Její štít spíš odrazuje od útoku, ale není schopen mu stoprocentně zabránit. Kdežto to co jsi právě dokázala ty by nic jen tak neprorazilo. Musel by to být někdo zevnitř. Jsem zvědavý co všechno se s tím naučíš dělat.” Usmál se na ni.

“Takže je to aspoň trochu užitečné?”

“Samozřejmě, že je to užitečné. Dokážeš ochránit kohokoliv chceš. Myslím, že i všechny upírské schopnosti jsou na tvůj štít krátké. Je to zajímavé ty jsi obrana a Vanessa útok.” Zasmál se svému označení.

“Tak já jsem útok jo?” Ozvala jsem se.

“Ano, i když nejen to. Tvoje schopnosti jsou však převážně bojové, kdežto Belliny boj vyvracují. Myslím, že vy dvě dohromady by jste byly neporazitelné.” Být útok se mi líbilo. Mohla jsem tak ochránit své blízké. Volturiovi by pak už nebyli problém.

“To je skvělé. Kdy začneme trénovat?” Zeptala jsem se hned.

“Kdy budete chtít lásko.” Odpověděl mi s úsmevem a přejel mi dlaní po tváři. Potom svoji ruku položil na tu mou a kreslil na ní uvolňující kroužky.

     Přijeli jsme domů chvíli před stěhováky. Hned jsem se pustila do práce. Bellu i Willa jsem vyhnala. Chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Stoupla jsem si do středu pokoje a představila si jak bych ho chtěla vymalovat. Otevřela jsem oči a začala jsem nutit štetce a válečky k pohybu. Velice mě to bavilo. Sledovat jak se kmitají ve vzduchu a bez jediného mého doteku se zdi zbarvují do požadovaných barev. Štetce tancovaly po stěnách a já to vše koordinovala. Za pár minut jsem  měla hotovo. Spokojeně jsem sledovala vymalovaný pokoj. Proč mě tohle nenapadlo dřív?

     Otevřela jsem francouzské okno, které vedlo na balkon a stejným způsobem jako jsem rozpohybovala  štetce jsem do pokoje dostala i nábytek. Nevydala jsem při tom žádný zvuk. Celý pokoj jsem měla hotový asi za deset minut. Spokojeně jsem sešla dolů a sledovala jak Bella hraje šachy s mým andělem. Hned jakmile ucítil moji přítomnost otočil na mě hlavu a usmál se.

     Sedla jsem si vedle něj na zem a opřela si hlavu o jeho hrudník. Pohladil mě po vlasech a dál se věnoval hře. Nikdo nemluvil a všem nám to vyhovovalo. Užívali jsme si té úžasné atmosféry, která se tu sama vytvořila. Pohoda, klid a láska na nás sršely ze všech stran.

Z lesa k nám doléhaly zvuky přírody, doplňované šumením jezera.

     Čas od času jsem ucítila rty mé lásky ve svých vlasech nebo jemný dotek jeho dlaně. Plnými doušky jsem si užívala jeho vůni a fascinovaně sledovala pohyby jeho rukou po šachovnici. Hra trval několik hodin, ale mně to přišlo jen pár minut.

“Vyhrála jsem!” Výskla si Bella.

“To proto, že mě rozptylovala Vanessa.” Bránil se hned.

“No dovol! Já klidně můžu odejít.” A zvedala jsem se k odchodu. Okamžitě si mě přitáhl víc k sobě.

“Radši stokrát prohraji, než abych se ochudil byť jen o jediný okamžik tvé přítomnosti.” Zašeptal mi toužebně do ucha. Ještěže už jsem se nemohla červenat. Neochotně jsem se vymanila z jeho sevření a postavila se na nohy.

“Chceš vidět svůj pokoj?” nesnažila jsem se skrývat nadšení ve svém hlase.

“Jo jasně, že chci.” A už byla taky na nohou. Williem si stoupl vedle mě a dal si ruku kolem mého pasu.

“Tak jdeme.” Zavelela jsem. Lidskou chůzí jsme vyšli do schodů a zastavily jsme u dveřích do pokoje. Pobídla jsem bellu, aby vstoupila jako první. Otevřela dveře a rozhlížela se kolem dokola. Stěny byly bílé se zelenými a kávovými pruhy. Na zdech vysely černobílé obrázky kamínků, pláží a jezer. Nábytek byl z tmavého dřeva. Na zemi byla tmavá plovoucí podlaha jako v celém domě. Uprostřed pokoje stála pohovka, pod kterou byl huňatý zelený koberec a malý konferenční stolek. Na něm byl zelený notebook a váza s květinami. Naproti pohovce vysela televize a pod ní byla hifi věž. Několik cd s různými hudebními žánry byly v přihrádce hned vedle. Za pohovkou byla veliká knihovna, kterou jsem naplnila různými tituly, aby si mohla vybrat. Zbývaly už jen dveře do koupelny a šatny a samozřejmě francouzské okno, které vedlo na balkon. Za ním byla už jen velká plocha jezera.

“Je to překrásné.” Vydechla Bella a skočila mi kolem krku. “Děkuji ti sestřičko.”

“Nemáš zač.” Byla jsem ráda, že se jí líbí. “Dala jsem ti sem různou hudbu a taky všechny možný knížky. Nevím co se ti líbí.”

“To já taky ne tak si je asi budu muset přečíst všechny a zjistit to.” Řekla veselým hlasem.

“Tak mi tě tu asi necháme chvilku o samotě. Dnes toho na tebe bylo určitě trochu moc. Tak si aspoň trochu odpočiň a rozkoukej se.” Usmála jsem se na ní.

“Mohla bych jít ven?” Zeptala se.

“Jasně, že jo. Jen na sebe dávej pozor a nezapomeň, že nikdo nesmí zjistit kdo jsi.” Řekla jsem starostlivě. Nechtěla bych ji teď hned ztratit.

“Ano, mami.” Odpověděla vážně. To jsem nevydržela a rozesmála se. Will se samozřejmě přidal. Spolu jsme odešli z Bellina pokoje a pomalu šli do toho našeho.

“Co budeme dělat?” Zeptala jsem se toho nejdokonalejšího stvoření.

“No pár nápadů bych měl.” zajiskřilo mu v očích, popadl mě do náručí a utíkal se mnou k nám do pokoje. Jemně mě položil do postele a věnoval se zkoumání mého těla. Oblečení samozřejmě skončilo roztrhané na podlaze. Uvědomila jsem si, že jeho dokonalosti se nebudu schopna nikdy nabažit a pokaždé, když se mě dotkne proběhne mnou ten elektrický impuls. Poddali jsme se naší touze a splynuli v jedno tělo.