Cesta osudu

Autorka: Sunny

16.Nová sestra

Vanessa Linwood

     “Neměl by jsi se věnovat spíš tomu letadlu?” Škádlila jsem ho. Věděla jsem, že se nemůže nic stát.

“Dal jsem tam autopilota. Jak je ti?” Zněl opravdu starostlivě.

“Dobře. Jen mám o ní strach.”

“Neboj bude v pořádku. Jed už udělá svoji práci.” Utěšoval mě a při tom líbal můj krk.

“Co se jí vlastně stalo, že byla tak smutná?” Zeptala jsem se. Doufala jsem, že o ní něco zjistil díky své schopnosti.

“Nevím. Moje schopnost na ní působí ještě míň než na tebe.” To mě docela překvapilo.

“To je docela zajímavé. Takže bude mít taky schopnost?” Na chvíli se zamyslel.

“Je to dost pravděpodobné.” Znovu mě políbil. Na chvíli jsme se věnovali našim rtům. Potom už se ale přiblížilo Chicago a můj anděl musel znovu pilotovat.

“Půjdu se na ní podívat.” Slezla jsem z Willova klína a šla se podívat na svou budoucí sestřičku.

    Ležela na sedadlech a stále se nehýbala. V obličeji měla ale velice bolestný výraz. Bylo mi jí hrozně líto. Sama si dost živě pamatuji bolest přeměny. Budu pro ni muset předělat ten pokoj pro hosty.

Bella

     Neuvěřitelná bolest spalovala moje tělo. Do kůže se mi zařezávalo miliony žiletek a krev v mých žilách mi připomínala oheň. Chtěla jsem křičet ale nedokázala jsem to. Kde to jsem? Co se to se mnou děje? Marně jsem se snažila odpovědět na ty otázky, když mě napadla jedna mnohem důležitější. Kdo jsem já?

     Nedokázala jsem si vzpomenout na nic jiného nežli na tu bolest, která mě právě ničila. Prožívám snad tohle celý svůj život? Temnota kolem mě houstla a srdce se snažilo utéct z mé hrudi. Oheň se k němu začal stahovat a já cítila jemné brnění na konečcích prstů. Konečně nějaká změna. Bolest se teď zaměřovala na srdce, které nabíralo stále větší rychlost.

     Tušila jsem, že vím co to všechno znamená ale nedokázala jsem si vzpomenout. Najednou moje srdce zastavilo. Marně jsem prohledávala svoji mysl, která mi přišla obrovská. Byla vždy tak rozsáhlá? Nic jsem nenašla žádná vzpomínka tu nebyla. Jediné co jsem pociťovala, byla přetrvávající tíha na hrudi. Jakoby mi něco scházelo. Jakoby tam po něčem zbyla jen obrovská díra.

     Pomalu jsem otevřela oči. Můj zrak byl naprosto dokonalý, stejně tak i sluch. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla nádherně vybavená. Tmavé dřevo bylo doplněno bílou a béžovou barvou. Ten pokoj byl hodně příjemný, vyzařoval takovou pohodou a klidem. Ležela jsem na pohovce a můj pohled uvázl na dvou osobách sedících naproti mně.

     Byli neuvěřitelně krásní. Na tvářích měli lehký úsmev ale byl takový nějaký omluvný. Ta dívka byla asi to nejkrásnější stvoření jaké jsem kdy viděla. Vypadala jakoby ji někdo unesl rovnou z nebe. Její krása mi vyrazila dech. Kaštanové vlasy se jí vlnily kolem andělského obličeje. Rysy byly ostré a zároveň jemné, oči měly takovou zlato-oranžovou barvu, zračilo se v nich tolik lásky. Ten muž nebo spíš, mladík byl taky moc hezký. Přišlo mi, že mi někoho hrozně moc připomíná ale nedokázala jsem si vzpomenout koho. Hlavně jeho topazové oči mi byly dosti povědomé.

“Kde to jsem? Co se stalo?” Začala jsem ze sebe chrlit otázky.

“Jsi u nás doma v Chicagu. Já jsem Vanessa a tohle je Williem. Našli jsme tě v Seatlu. Napadl tě tam upír.” Začala opatrně vysvětlovat. Upír? Proč se nedivím tomu, že existují upíři? “Ale přišli jsme pozdě. Stačil tě kousnout což znamená, že se z tebe stal taky upír.” Proto  ta bolest?

“Vy jste taky upíři?” Nechápu jak jsem mohla znít tak klidně. Můj hlas byl takový melodický. Ale asi takový byl vždycky nebo ne? Proč si zatraceně nic nepamatuji?

“Ano.” Odpověděl ten kluk. Takže já jsem upír. Oni jsou upíři. To pak znamená, že pijí krev a co ještě? Přijde mi jako bych to věděla, jakoby odpovědi byly naprosto jasné, ale já si nevzpomněla.

“Bello.” Ozvala se ta dívka.

“Kdo je Bella?” Zeptala jsem se. Jsem to snad já? Nikdo jiný tu nebyl. Nikoho jiného jsem tu neslyšela a to jsem slyšela téměř vše.

“To jsi přece ty. Řekla jsi mi to předtím, než jsi omdlela. Copak si to nepamatuješ?”

“Já . . . Já si nevzpomínám. Nic si nepamatuji. Proč?” po tváři ji přeletěl šok. Vstala z pohovky přešla ke mně. Objala mě kolem ramen a začala utěšovat.

“To já nevím. Sama jsem upír jen chvíli. Snad je to jen něco dočasného. Vážně si nic nepamatuješ? Žádný pocit, útržek nic?”

“Mám pocit jakoby mi někdo něco vyrval z hrudi a taky mi tohle všechno kolem toho upírství a tak přijde nějak povědomé.” Ta dívka mě konejšivě hladila po zádech a já si s ní připadala v bezpečí. Cítila jsem k ní nějaké zvláštní pouto. Cítila jsem se, jako kdybych ji znala celý svůj život.

“Možná je to tím, že jsi ještě jako člověk utrpěla nějaký silný šok.” Promluvil ten kluk. “Už jsem o tom párkrát slyšel. Většinou mě k takovým případům zavolali a já jim vzpomínky vrátil ale u tebe to bohužel nepůjde.” Zněl smutně, jakoby ho mrzelo co se mi stalo. “Myslím, že se ti paměť zahojí sama až na to budeš připravená.”

“Proč to u mě nepůjde?” Vanessa se usmála a podívala se po Willovi jen nenápadně kývnul ale já to stejně postřehla. Vypadalo to jako nějaká komunikace.

“Víš někteří upíři jsou výjimeční. A u některých se jejich výjimečnost projevuje už jako u lidí. Williem má schopnost číst lidem a upírům myšlenky, posílat jim ty svoje a manipulovat s jejich myslí. No a já mám zase takovou energii, s kterou můžu dělat různé věci, jako třeba pohybovat s předměty, rozkládat je na prach spoutávat, předávat jim energii a ještě občas vidím budoucnost. Tak jsem taky viděla tebe. No a ty jsi proti Willově moci imunní.” Proč mi nic z toho nepřišlo divný?

“Stalo se ti už někdy, že by byl někdo imunní?” Zeptala jsem se Willa. Ten se láskyplným pohledem podíval na Vanessu a odpověděl mi.

“Tady ta kráska je taky imunní. Zřejmě díky té její energii. Všechny její myšlenky jsou zahaleny v jakési mlze, kromě těch, které ke mně vyšle.” Usmál se na nás. Ten úsmev mi někoho připomínal. Láska mezi těma dvěma byla přímo viditelná. Znovu mě při pomyšlení na to bodlo v hrudi. 

“Takže já mám taky nějakou  schopnost?” Zeptala jsem se.

“Nejspíš ano většinou se to časem projeví.” Co by to tak asi mohlo být? Takže jsem upír a budu  mít nějakou schopnost.

“To budu muset pít lidem krev?” Trochu mě to děsilo. Nechtěla jsem zabíjet lidi.

“Je to naše přirozenost. My ji ale nepijeme. Živíme se krví zvířat. Říkáme si vegetariáni.” Začala nadšeně Vanessa. “Čímž jsi mi připomněla, že musíš mít žízeň a musíme tedy na lov.” Vyskočila z gauče a táhla mě za sebou. Will ji pobaveně sledoval ale bylo na něm vidět jak moc ji miluje.

Williem Masen

     Byla vážně zvláštní. Všechno to vzala s takovým klidem. Překvapilo mě, že si nic nepamatuje, i když podle stavu, ve kterém se nacházela než jsme ji našli, si musela prožít něco dost traumatického. Dokonce na tom byla i hůř nežli moje princezna než se vypořádala se smrtí svých rodičů a rozhodla se žít dál a to se mnou.

     Přeměna tu dívku udělala velice krásnou. Jejím vlasům se vrátil lesk a rysy obličeje se vyjasnily. Docela se Vanesse podobala, až na barvu vlasů a jemné rysy ve tváři. Moje princezna z ní byla naprosto nadšená už teď ji považovala za svoji sestru.

     Běželi  jsme do lesa kousek od nás se páslo stádo srnek. Vanessa pustila Bellu a obě se vrhli na svoji kořist. Bella byla trochu hladovější tak si dala ještě dvě. My byli na lovu nedávno tak jsme ji jenom sledovali.

Je milá viď. Ozval se mi v hlavě ten nádherný hlas.

Ano to je.

Odpoledne ji vezmu na nákupy. Musíme vybavit její pokoj. Pojedeš s námi? Vytřeštil jsem na ni oči.

Nemyslím, že je to dobrý nápad vždyť je novorozená.

“Ale chová se klidně. Ona to zvládne. Já jsem to taky zvládla.” Mračila se na mě i tak ji to slušelo.

“Ty jsi to zvládla díky své schopnosti.” Upozornil jsem ji.

“Stejně tak to zvládne i Bella. Já ji s tím pomůžu.”

“Myslíš, že to zvládneš?” Zeptal jsem se na konec. Roztomile zamrkala očima a usmála se. Věděla, že vyhrála, a že bych ji neodepřel nic co jí udělá radost.

“To se bavíte o mně?” Ozvala se Bella.

“Ano, pojedeme nakupovat. Potřebuješ nějaké oblečení a tak.” Radostně švitorila moje princezna. Musel jsem se přiblble usmívat ale ona byla prostě tak nádherná a kouzelná.

“Ale já nemám žádné peníze.” Zděsila se Bella.

“Nepotřebuješ peníze. Teď jsi naše sestra.” Zarazila se a smutně a trochu prosebně se na Bellu koukla. Moc dobře jsem věděl jak je tenhle pohled neodolatelný. “Pokud tedy chceš s námi zůstat.?” Zeptala se nejistě. Bella se najednou vrhla na Vanessu.

“Jasně, že tu chci zůstat sestřičko.” Vyhrkla ze sebe. Jak jsem si je tak prohlížel tak skutečně vypadaly jako sestry. Vanessa měla světlejší odstín vlasů a byla o něco vyšší. Belliny vlasy byly tmavě hnědé a taky vlnité. Po Vanesse to byla ta nejkrásnější upírka, ale můj zrak patřil jen mé víle. Rozdíl byl taky v jejich chování. Bella byla taková klidná a rozvážná, kdežto Vanessa by neustále něco dělala a do všeho se vrhala po hlavě.

“Co bude teď?” Zeptala se Bella.

“Teď pojedeme nakupovat.” Zaradovala se Vanessa. “Musíme ti vybavit pokoj. A obstarat oblečení.” Radovala se dál. Bella se nad její reakcí pousmála a podívala se po mně. Věděl jsem, že si budeme rozumět a to co nás bude nejvíce spojovat bude právě Vanessa.

“Nebudu mít problém s lidmi?” Zeptala se obezřetně Bella. Aspoň někdo mě podpoří ušklíbl jsem se.

“O to se postarám já. Budu kontrolovat tvoji žízeň pomocí svých schopností.” Vysvětlovala moje princezna.

“Zvládneš to?” Zeptala se nedůvěřivě.

“Snad ano, ale nejdřív to radši někde vyzkoušíme.” Věděl jsem, že má Vanessa na mysli, to že půjdeme někam kde je málo lidí jako tomu bylo u ní. Bella to však nepochopila a vyděšeně sledovala Vanessu. Radši jsem se jal slova a všechno ji vysvětlil.