Cesta osudu

Autorka: Sunny

13.Lidé

Williem Masen

     Celou noc jsme zůstali ve stejné pozici. Držel jsem ji v náručí a ona měla opřenou hlavu o mou hruď. Povídali jsme si o všem možném a pokaždé když nám došly slova tak jsme se líbali. Její ústa jsou tak dokonale hebká a sladká. Nikdy nebudu schopen se jich nabažit.

“Kdy budu moct jít mezi lidi aniž bych jim ublížila?” Zeptala se má sladká princezna.

“Myslím, že ty s tím nebudeš mít problém. Už včera jsi dokázala odolat vůni krve a to to byl tvůj první lov. Pro jistotu to ale zkusíme někde kde moc lidí není ano?”

“Dobře. Když myslíš.” Řekla s obavou v hlase.

“Neboj nikomu neublížíš.” Usmál jsem se na ní.

“A kdy to vyzkoušíme?” zněla už nadšeněji.

“Třeba teď hned jestli chceš?”

“Tak jo.” Vyskočila na nohy a už si brala z tašky nějaké oblečení. Přelétla místnost a vešla do vedlejšího pokoje. Taky jsem se vydal ke svojí tašce. Převlékl jsem se do riflí a šedého trika. Zrovna jsem uvažoval kam půjdeme, když Vanessa vyšla ze dveří. Bože jak ona je nádherná. Na sobě měla úzké černé rifle a modrý top bez ramínek. Vážně ji to moc slušelo.

“Vypadáš nádherně.” Vydechl jsem. Sklopila oči a dívala se do země.

“Děkuji.” Špitla. Nelíbilo se mi jak málo si věří. Došel jsem až k ní. Zvedla ke mně obličej a zadívala se mi do očí. Nevydržel jsem to a políbil ji. Její reakce byla okamžitá. Přitiskla se ke mně a doháněla mě tím k šílenství. Drtil jsem její rty a nakonec se s velkým sebezapřením odtáhl.

“Půjdeme?” Zeptal jsem se.

“Jistě.” Přitakala, vzal jsem tašky a vyšli jsem ven. Chytl jsem jí za ruku. Běželi jsme na jednu lesní cestu. Začal jsem zpomalovat a ze stromů už jsme vyšli lidskou chůzí. Je až neuvěřitelné jak rychle se dokázala přizpůsobit lidským pohybům.

“Kdy jsi si pořídil nové auto?” Zeptala se překvapeně.

“Dnes, když jsem nám šel pro věci. Chtěl jsem Astona ale žádného jsem nesehnal. Tak jsem vzal aspoň tohle Porsche. Líbí se ti?”

“Je moc hezké. Omlouvám se, že jsem tě připravila o tam to.” Zněla opravdu provinile. “Koupím ti nové slibuji.” To si vážně myslí, že jí to dovolím?

“Lásko, ty se mi nemusíš za nic omlouvat a už vůbec mi nebudeš kupovat nové auto.”

“Ale je to moje vina, že ho …” Umlčel jsem ji polibkem. Peníze pro mě skutečně nebyly problém. Když víte na co ostatní myslí tak je jednoduché přijít k majetku. Cítil jsem, že ještě chvíli odporovala ale nakonec se taky plně ponořila do toho polibku.

Stejně ti to auto koupím!!!

Co to bylo? Překvapeně jsem na ní pohlédl. Že by moje schopnost začínala fungovat? Snažil jsem se jí přečíst ještě nějaké myšlenky a nic. Zas jen ta mlha.

“Na co jsi teď myslela?” Zeptal jsem se jí.

“Na nic.” Odpověděla a zadívala se do země. Tak tohle asi nahradilo to její rozkošný červenání.

“Řekni mi to prosím.” Nasadil jsem prosebný výraz. Povzdychla si ale nakonec mi to řekla.

“Myslela jsem na to jak bych na tebe nejradši zakřičela, že ti to auto stejně koupím.”

“Já jsem tě slyšel.” Zalapala po dechu.

“Takže ty mi můžeš číst myšlenky?” Vypadala opravdu zděšeně.

“Ne slyšel jsem jen to co jsi říkala přímo na mě. Zkus mi ještě něco v mysli říct.” Na chvíli se zamyslela a potom se usmála.

Miluji tě.

“Já tebe taky princezno.”

“Jak jsi mi to řekl?” Zeptala se překvapeně.

“Princezno. Nelíbí se ti to?”

“Líbí. Jen tak mi říkával táta, když jsem byla malá.” Zase ten smutek v jejím hlase.

“Nebudu ti tak říkat, když nechceš.”

“Chci abys mi tak říkal.”

“Vážně?”

Ano. Usmívala se na mě. Pojedeme? Rychle si zvykla na to, že nemusí mluvit. Hodil jsem do kufru naše zavazadla a jako vždy ji otevřel dveře spolujezdce.

“Tak mě napadlo jestli by to nešlo oboustranně.” Promluvila, když jsem se posadil.

“Můžeme to zkusit.”

Jsi to nejkrásnější stvoření na světě. Vysílal jsem k ní.

To si  nemyslím. Zachytil jsem téměř okamžitě odpověď.

“Mám celou věčnost na to abych ti to dokázal.” Usmál jsem se na ní.

Vanessa Linwood

    Zase měl na tváři ten nádherný úsmev. Nemohla jsem jinak nežli mu ho opětovat. byla jsem ráda, že spolu můžeme mluvit i v myšlenkách, přesto jsem byla radši, když mluvil nahlas. Nechtěla jsem se připravit o zvuk jeho hlasu. Už jsem se nebála, když jel rychle. Viděla jsem stejně dobře jako on.

“Kam pojedeme?” Zeptala jsem se.

“Nejdřív zastavíme u nějaké benzínky. Tam nebude moc lidí. No a když to půjde dobře, tak pojedeme rovnou do Chicaga a vyhlídneme si nějaký ten dům.”

“Když to půjde dobře znamená, když nikoho nezabiji?” Měla jsem trochu obavy.

“Ano ale nic špatného se nestane. Neboj se.” Vzal mě za ruku a políbil na její hřbet. Trochu jsem se při dotyku jeho rtů zachvěla.

“Nechceš si před tím zajít na lov?”

“Ani ne. Přijdu si ze včerejška trochu přepitá.” Zasmála jsem se tomu výrazu ale pálení v krku jsem vážně nepociťovala. Sledovala jsem krajinu ubíhající za oknem a snažila jsem se připravit na to co mě čeká. Po chvíli jsme se začali přibližovat  nějaké malé benzínce. Doufám, že prodavač co je uvnitř vykročil dnes pravou nohou a štestí mu bude aspoň trochu přát.

“Na, vezmi si je.” Natahoval ke mně ruku s nějakým černým pouzdrem. Vzala jsem si ho a otevřela. Byly to černé sluneční brýle. Nechápavě jsem se na něj podívala.

“To kvůli tvým očím. Nemají úplne obvyklou barvu.” Zasmál se. “Potom ti někde koupíme kontaktní čočky, abys nemusela pořád nosit brýle.” Bez dalších námitek jsem si nasadila brýle. Auto zastavilo a já se chystala vystoupit.

     Williem obešel auto a otevřel mi dveře. Pevně jsem stiskla jeho ruku. Přistoupil ke mně a objal mě. Musela jsem zaklonit hlavu abych mu viděla do obličeje.

“Připadám si jako kdybych šla na popravu.” Pronesla jsem.

“Jestli se na to necítíš. Můžeme to zkusit až jindy.” Začal mě hned utěšovat.

“Když už jsme tady tak to zkusíme.” Řekla jsem pevně. Už jsem se rozhodla tak to nebudu měnit.

“Dobře tak se zhluboka nadechni.” Zašeptal mi do ucha a obmotal paže kolem mého pasu. Zhluboka jsem nasála zdejší ovzduší. Cítila jsem benzín a různé chemikálie. Pak tu byla ještě slabá sladká vůně. Při té mě slabě pálilo v krku a v ústech se mi vytvořilo pár kapek jedu. Jinak nic.

Tak co? Rozezněl se mi jeho hlas v hlavě.

Jen cítím nějakou slabou sladkou vůni. Trochu mě z toho pálí v krku, ale není to nic nezvladatelného.

“Chceš jít dál?” chvíli jsem nad tím přemýšlela ale nakonec se rozhodla, že budu pokračovat. Pokývala jsem hlavou na souhlas a spolu se svým andělem vešla dovnitř. Pro jistotu jsem nedýchala. Za pultem stál docela mladý kluk. Tvář měl posetou uhry a jeho pohled oplzle klouzal po mém těle. Williem se vedle mě lehce napjal a po tichu vrčel. Stiskla jsem jeho ruku o něco silněji a snažila se mu na ni kreslit uklidňující kolečka.

Lásko! Myslela jsem, že budeš hlídat ty mě a ne já tebe. Sdělovala jsem mu v myšlenkách s lehkým úsmevem. Co se děje?

Nelíbí se mi jak ten kluk o tobě přemýšlí. Zavrčel mi v hlavě. 

“Snad bys nežárlil?” Šeptla jsem mu do ucha a políbila ho. Jen se usmál a táhl mě k nějakému stojanu. Musela jsem se nadechnout. Opatrně jsem nasála vzduch. Ihned mě začalo pálit v krku. Chvíli jsem se snažila to nevnímat, pálení přesto přetrvávalo a spíše se zvětšovalo. Zkusila jsem to jinak a svoji energii soustředila do krku. Jako hustý med zakrývala místo kde se ozývala má žízeň a pálení zmizelo. Spokojeně jsem se uvolnila.

“Jsi v pořádku?” Dolehl ke mně jeho hlas.

“Ano. Myslím, že tu žízeň dokážu ovládat.” Pohladil mě po zádech a vzal ze stojanu nějaký časopis. Došel s ním k pultu a zaplatil. V tom dovnitř vešli dva chlapi. Bylo jim něco kolem čtyřiceti. Podle oblečení bych je tipovala na motorkáře. Jejich pohled téměř okamžitě spočinul na mně. Bylo to dost nepříjemné. Věděla jsem, že bych je dokázala jedním pohybem zabít a taky sem o tom chvíli uvažovala. Mezitím slovní spojení svlékat pohledem nabíralo na reálnosti. Zaslechla jsem tiché vrčení. Otočila jsem se na Williema. Stál u pultu a v ruce drtil ten časopis pohled upřený na ty dva.

    Rychle jsem k němu přešla a za ruku ho táhla ven. Za zády jsem uslyšela mlaskání těch dvou. Ještě jsem zaslechla jak ten jeden prohodil k tomu druhému, že takovou buchtu by si nechal líbit. Zatnula jsme zuby a táhla Willa k autu. Tam se zastavil a stáhl mě do svého objetí.

“Promiň.” Hlesl mi do vlasů.

“Nemáš se za co omlouvat sama jsem je chtěla zabít.” Řekla jsem prostě. Odtáhl se a podíval se mi do očí. Ty jeho byly úplne černé a v obličeji měl pořád ten zuřivý výraz.

“Pořád je slyšíš že?” Povzdechl si.

“Ano. Pojedeme?”

“Jistě.”

    Nasedli jsme do auta a rozjeli se směrem k městu. Po chvíli se uvolnil a usmál se na mě.

“Jak jsi to vůbec dokázala, odolat té vůni?” Zeptal se se zájmem.

“No nejdřív mě hrozně pálilo v krku a cítila jsem tu žízeň. Snažila jsem se na to nemyslet, ale to nepomáhalo. Tak jsem na tu část krku začala soustředit svou energii a pomohlo to.” Byla jsem z toho vážně nadšená. Znamenalo to, že budu moct hned mezi lidi a nebudu muset trpět žízní v jejich blízkosti.

“Zajímalo by mě na co všechno ještě přijdeš.” Jeho úsmev byl naprosto nakažlivý. Pohladil mě po tváři a potom políbil. Zahlédla jsem u silnice ceduli od krámku s optikou.

“Tam by mohli mít ty čočky.” Vyjekla jsem. Williem zastavil u obchodu.

“Zajdu ti tam. Jakou barvu by jsi chtěla?” Nad tím jsem vážně nepřemýšlela.

“Vyber ty jaká se ti líbí.” Aspoň budu vědět co má rád. Pobaveně se usmál a šel dovnitř. Za chvíli se vrátil s velkou taškou.

“Kolik si jich koupil?” Zeptala jsem se překvapeně.

“Padesát. Jed co máme v očích je po pár hodinách rozpustí tak si to budeš muset hlídat.” Vysvětloval mi. Vzala jsem jednu z krabiček. Byla jsem zvědavá jakou barvu mi vybral. Opatrně jsem vyndala čočky a nasadila si je. Koukla jsem se do zrcátka. Ta barva byla velice podobná mé původní. Podíval jsem se na svého anděla.

“Děkuji ta barva je moc pěkná.”

“Nemáš zač mně se na tobě taky moc líbí.” Naklonil se ke mně a nechal naše ústa splynout. Po zbytek cesty do Chicaga jsme se skvěle bavili. Občas jsem nechala uniknout nějakou provokativní myšlenku a potom se bavila Willovým obličejem. Nebo jsem dělala naschvály lidem okolo. Do toho se připojil i Will, tím, že mi tlumočil jejich myšlenky. Hodně jsme se při tom nasmáli. Zvláště pak když jsme cestou do Chicaga museli projet znovu kolem té benzínky, ze které zrovna vycházeli ti dva motorkáři. Na moment jsem se soustředila a za chvíli se už jejich motorky rozjížděli po silnici. Jejich obličeje a myšlenky za to skutečně stály.