Cesta osudu

Autorka: Sunny

10.Naplnění

Vanessa Linwood

    Znovu jsem se s křikem probudila. Tentokrát tu, ale nebyl nikdo kdo by mě utěšil. Slzy se mi nahrnuly do tváří. Možná je to tak lepší. Můžu se pokusit tomu utéct. Slezla jsem z postele a popadla mikinu. Za chvíli už mi bude stejně k ničemu. Vzala jsem klíče od auta a vyrazila. Zastavila jsem se u dveří. Takhle přeci nemůžu odejít. Vrátila jsem se k nočnímu stolku. Ležely tam dopisní papíry a tužka s logem motelu. Chvíli jsem zírala na prázdný papír a pak se vrhla do psaní.

Drahý Willieme,

     děkuji, že jsi mě zachránil. Promiň, že takhle odcházím ale nesnesu pomyšlení, že by ti kvůli mně ublížili. Prosím nehledej mě. Stane se co se má stát. Je to zřejmě můj osud.

                sbohem

                             navždy tvá

                                                Vanessa

     Dopis byl místy rozmazaný od mých slz. Nemohla jsem je zadržet. Znovu se mi vybavil náš polibek. Ještě více se tím utvrdilo moje rozhodnutí, že ho nenechám zemřít jenom proto aby mě zachránil. Vzala jsem si z tašky ještě jeho košili a znovu nasávala jeho vůni. Došla jsem k autu a nastartovala. Košili jsem si položila do klína a jednou rukou ji stále držela. Hlava mě bolela víc než kdy dřív. Dokonce víc než na letišti v Londýně.

    Co tohle všechno znamená? Měla jsem snad dojít sem? Ke smrti? Ne, smrt ne, ale otroctví na věčnost. Třeba moje schopnost bude naprosto neužitečná a oni mě propustí a nebo budu dost silná na to, aby mě museli pustit. Potom bych mohla najít Willa a za všechno se mu omluvit. A pak co? Stejně mě nebude chtít ne potom co jsem teď udělala.

     Sešlápla jsem plyn, už jsem jela skoro stejně rychle jako jezdívá můj anděl. Jenže na rozdíl od něj já viděla jen rozmazané šmouhy. Radši jsem trochu zpomalila. Cítila jsem, že se blíží. Snad stihnu dojet co nejdál než se Will vrátí do pokoje. Pohledem jsem zavadila o palubní desku. Se zděšením jsem vytřeštila oči. Kontrolka ukazující stav nádrže byla na nule. V tu samou chvíli se začalo auto cukat až úplne zastavilo. Tohle se vážně může stát jenom mně.

    Vystoupila jsem z auta. Všude kolem mě byl les, který jsem moc dobře poznávala o těch černých korunách skučících pod tíhou větru se mi zdálo posledních několik měsíců. Snad mám ještě čas. Stačí tam být o něco dřív nežli on. Co to vůbec vyvádím? Jak si můžu myslet, že to dokážu změnit? Začínala se mě zmocňovat panika. Příšera v mé hlavě se ozývala s čím dál tím větší intenzitou. Zřejmě cítila, jak slábnu a ona získává vládu nad mým tělem. Rozběhla jsem se do lesa.

     Cítila jsem blížící se hrozbu. Snažila jsem se co nejméně dotýkat země, abych se vyhnula kořenům. Stejně jsem byla každou chvíli na zemi. Kalhoty už jsem měla rozedrané. Mikina skončila na nějaké větvi za mnou. Netušila jsem kde beru tu energii pokračovat ale moc jsem nad tím nepřemýšlela. Hnala jsem se dopředu a nevěděla kam  to vlastně běžím. Jediné co jsem věděla je, že musím běžet. Vedle mě se mihl stín. Už jsou tady. Jak dlouho mě ještě nechají běžet. Bavilo je to.  Cítila jsem jak se baví mým útekem.

    Nedokázala jsem ale zastavit. Něco mě stále táhlo dopředu, hlouběji do lesa. Nebála jsem se. Konečně jsem věděla co mě čeká. Věděla jsem, že z toho lesa už nevyjdu živá. Můj běh se změnil už to nebyl útek. Začala jsem si užívat každý další krok. Příšera jakoby se mnou pro jednou souhlasila a nechala mi prostor. Moje tělo bylo tak uvolněné, že dokázalo vycítit kde přesně se mí pronásledovatelé nachází. Byli blízko.

    Doběhla jsem na nějakou mýtinku. Byla celá porostlá hebkým mechem a lesní trávou. Nad hlavou zářil měsíc a dodával tak celé této scenérii tu pravou jiskru. Šedé kameny se v jeho paprscích lehce třpytily a malé kapičky rosy zachycené na stéblech házely duhové odlesky. Od vrcholků stromů se po krajích mýtiny plazily černé stíny a drobné kvítky jemně doplňovali zelenou barvu mechu. Vonělo tu jehličí a všechno vybízelo k tomu aby si člověk lehnul a spal. Mezi stromy zahoukala sova.

     Za zády se mi ozval mně známý syčivý smích. Pomalu jsem se otočila. Z druhé strany mýtiny mě sledovaly tři páry karmínově rudých očí. Nenávist čišící z jejich pohledu by dokázala srazit na kolena. Jejich pleť v záři měsíce byla ještě bledší. Ani jeden z nich se nehýbal. Jen si mě měřily obezřetnými pohledy.

“Kdepak máme Williema maličká?” Prolomil ticho Marius. Jeho oči se mi zařezávali do tváře. Dělalo se mi při pohledu na něj špatne jako kdybych cítila všechno zlo, které se v něm nacházelo.

“Vynechej ho z toho.” Odsekla jsem.

“Víš to jsem měl v plánu už od začátku. Jen on s tím nechtěl souhlasit. Takže kde jsme to posledně skončili?” Chlípně se na mě usmál a lidským krokem se začal přibližovat. Chtěl si vychutnat můj strach a já i když jsem se nechtěla bát jsem se začala třást. Příšera v mé hlavě znovu začala bušit do svého vězení. Při každém jeho dalším kroku ta bolest opět zesílila. Na tváři se mu rozlil škodolibý výraz. Najednou vztekle otočil hlavou na pravou stranu.

    Věděla jsem kdo tam je, pomalu jsem se k němu otočila. Jeho krása byla znásobena měsíčním svitem. Vypadal tak hrozně moc nebezpečně a naprosto dokonale zároveň. Nikdy nevypadal víc jako upír. Chtěla jsem se rozběhnout směrem k němu a schovat se v jeho náručí. Jeho oči byly zaseklé do těch mých a já v nich jasně mohla vyčíst tu výtku a smutek. 

    Nebylo tomu úniku všechny cesty vedly sem. Odtrhla jsem od něj oči a podívala se na tři upíry stojící naproti mně. Marius hleděl na Williema a propaloval ho nenávistným pohledem. Další taky sledoval mého anděla, ale trochu jinak nežli Marius. Tenhle byl hrozně soustředěný. Podívala jsem se zpátky na Willa, frustrovaným pohledem sledoval toho co se na něj soustředil. To mohlo znamenat jediné. Neplatí na něj jeho schopnost.

“Takže jsi nás nakonec poctil svou návštěvou Willieme!” Konstatoval škodolibe Marius.

Williem mlčel obličej opět stáhnut do té tvrdé masky.

“Dovol abych ti představil své společníky. Demetriho znáš.” Ukázal na upíra po jeho pravici, který jako jediný sledoval mě. Byl to ten stopař a já byla jeho kořist.” A jednoho z novějších přírůstků ve Volteře Nicolase.” Pronesl s pomstychtivým úsmevem. “Asi se divíš, jak to, že už jsme tu, když jsme měli být teprve v letadle. No víš tady Nicolas je iluzionista. Všechno co jsi viděl byla lež.” Ukončil svůj monolog.

“Je čas to skončit Mariusi.” Promluvil Demetri.

“Oh jistě příteli.” Najednou na mně spočívali čtyři páry očí. Jeden vyděšený a tři hladové.

    Z transu mě probralo až divoké vrčení. Zahlédla jsem jak se Williem vrhá na ty tři.

“Néé” Vyrazila jsem mu na pomoc, jenomže jsem zakopla o kámen a spadla na zem. Will se stále ještě dokázal bránit. Věděla jsem však, že nemá šanci proti třem upírům. Mě si nikdo nevšímal. Ležela jsem na zemi a bolest ve spáncích mě ochromila. Už jsem se jí nebránila nemělo to cenu. Ale nezemřu přece na zemi.

    Postavila jsem se s námahou na nohy. Snažila jsem se něco rozeznat mezi šmouhami co se kolem mě míhaly. Můj anděl byl stále ještě na nohou. Mariusovi chyběla ruka a Nicolas nějak divně kulhal. V tom však Demetri chytil Willa za jednu ruku a Nicolas za tu druhou. Marius se přibližoval k němu, zřejmě s úmyslem ho dorazit.

    Zatmělo se mi před očima. Spustila jsem poslední bariéry co jsem měla vystavěné v hlavě. Nemohla bych zůstat žít, když on už nebude. Cítila jsem jak se mi po těle rozlévá nějaká energie. Bušení už se neozývalo jenom v hlavě, teď bylo na celém mém těle. V mysli jako kdybych měla natěsnaný celý svět. Připadalo mi, že moje hlava musí každou chvílí prasknout. Najednou mi připadalo, že dokážu cokoliv. Cítila jsem přívaly energie proudící mým tělem. Způsobovalo mi to hroznou bolest ale taky dodávalo sílu.

    Podívala jsem se na své ruce a zděšením vyjekla. Upíři přede mnou přestali bojovat a vyděšeně na mě zírali. Z celého těla mi šlehaly plameny modré energie. Znovu jsem se podívala do jejich vyděšených tváří a s úlevou zjistila, že Williem ještě žije. Během chvíle se Marius a jeho kumpáni probrali z šoku a znovu se chystali vrhnout na Willa. Věděla jsem, že víc útoku už by nepřežil. Zmocňovala se mě zoufalost. Bušení  mého těla nabíralo na intenzitě. A pak se staly hned dvě věci na jednou.

    Marius skočil na mého anděla a já vybuchla. Proudy energie vyzařovali z mého těla a mířily na tři nepřátelské upíry. První zasáhly Maria. Jeho křik upoutal pozornost ostatních. To už se však i oni svíjeli v bolestech. Energie je protínala a měnila jejich těla v prach. Upíři vyděšeně sledovali jak jejich končetiny rozfoukává vítr. Než zmizeli úplne.

    Sesunula jsem se k zemi. Energie se stáhla zpátky do mého těla. Jenže se s ním nějak nedokázala sloučit. Bolelo to jako kdyby se mi lámaly kosti. Hlava se ozývala s takovou intenzitou, že jsem myslela, že každou chvíli se rozpadne. Bylo to jako kdybych ve své mysli neměla dostatek prostoru. Nevěděla jsem, které bolesti se mám věnovat dřív. Chtěla jsem křičet, ale nenašla jsem vzduch. Připadalo mi, že mě někdo přejíždí náklaďákem, boxuje do hlavy, zabodává do mě tisíce jehel, pálí mě na hranici a to vše na jednou.

     Smrt ke mně přicházela pomalu a bolestivě. Snažila jsem se tu energii znovu uzavřít ve své mysli. Nešlo to. Projel mnou další impuls. Zkroutila jsem celé tělo při návalu bolesti, která ho doplňovala.

     Před očima se mi začal promítat můj život. Malá holčička s kaštanovými vlasy jede na poníkovi. Ta samá holčička sfoukává svíčky na dortu. Zase ta dívka o něco starší se směje někde venku. Nádherná žena s alabastrovou pletí objímá tu dívku. Žena, ta dívka a nějaký muž sedí u stolu a jedí palačinky. Vypadají hrozně štastne. Potom zase ta dívka, budí se večer ze spaní. Autohavárie. Dvě zmrzačená těla a ta dívka schoulená na zemi,  kolena přitisknutá k tělu. Dvě modré oči bez lesku v nějaké zapadlé ulici. Tržná rána bez krve. Mladý muž, nejkrásnější jakého kdy spatřila. Podobá se andělovi. Jedou spolu v autě. Spí v jeho náručí. Znovu jedou v autě, smějí se, drží se za ruce. Potom je ta dívka v hotelovém pokoji znovu s tím mužem. Obličeje mají blízko u sebe. Líbají se. Potom ten muž odchází. Dívka září modrými plameny a…. tma.

    Propadám se stále hlouběji do té tmy. Tak tady to tedy skutečně končí? Cítím dotyk ledových rukou na mém čele. Nemám už však sílu otevřít oči. Tak moc bych si přála ještě jednou spatřit jeho nádhernou tvář. Snažím se dostat z té propasti. Musím mu to říct. Cítím jak moje srdce slábne.

“Vanesso prober se! Prober se! Nesmíš umřít! Nesmíš!!!” prosil mě, přikazoval, křičel …

Je poslední šance mu to říct. Nadechla jsem se, abych řekla poslední slova než moje srdce přestane být. Nemohla jsem odejít a neříct mu to. Ten nádech mě stál neskutečnou námahu přesto jsem nakonec lehce otevřela oči a hleděla do dvou úžasných karamelek.

“ Miluji tě” Pár okamžiků seděl zaraženě byl to jen zlomek vteřiny jakoby rozmýšlel.

“ Taky tě miluji Van . . .” hlas se mu zlomil. Tělem mi projel ten příjemný pocit vědomí toho, že nás někdo jiný miluje. Teď už můžu zemřít. Naklonil se ke mně a políbil na ústa a pokračoval ke krku. Znovu jsem upadala do bezvědomí. Bolest prostupovala celé moje tělo. Spaloval mě oheň a já věděla, že konec už se blíží. Stále jsem ještě rozeznávala jeho dokonalé rty na mém krku a pak nová bolest. Nový druh bolesti. Copak existuje nějaký druh bolesti, který ještě neznám?