Cesta osudu

Autorka: Sunny

1. Cesta k mé smrti

Anglie, Brecon - Vanessa Linwood

     Utíkám lesem. Cítím jak mě stíny pronásledují, jak kličkují kolem mě, jak si užívají můj zběsilý  a zbytečný útek. Strach mi chvílemi zatemňoval mozek. Tělo mě nutilo zastavit ale mnohem mocnější touha nežli strach či únava mě hnali dopředu. Šelest větru prozrazoval rychlost mých pronásledovatelů. Běžela jsem dál. Zakopávala jsem a padala. Byla jsem otlučená, polámaná, otupělá strachem a přesto jsem nedokázala zastavit, i když jsem věděla, že utíkat je zbytečné. Až teprve zlověstný smích  za mými zády mě donutil zastavit. Spíše to bylo syčení to jsem v té chvíli však nedokázala rozpoznat. Tři temné postavy se vynořili ze stromů, zuřivý pohled upřený na mě. Po mé pravici se vynořila čtvrtá postava. Stejně zlověstná jako ty tři přede mnou. Neuvěřitelně nádherný bledý obličej, který mi bral dech si mě zkoumavě prohlížel a potom zaútočil na ty ostatní. Jediné na co jsem v té chvíli dokázala myslet bylo, že on nesmí zemřít a vrhla jsem se dopředu . . . .

     S křikem jsem se probudila. Vyděšená jsem se schoulila do klubíčka a snažila se uklidnit. Ruce jsem měla obtočené kolem kolen a vší silou je tiskla k hrudi. Jakoby ta fyzická bolest dokázala přehlušit  tu psychickou. Ani jsem nemusela koukat na hodiny, věděla jsem, že bude kolem třetí ráno.Ještě chvíli jsem tam tak ležela a snažila se zpomalit tlukot srdce. Uběhlo dalších dvacet minut, než se mi to konečně podařilo. Uvolnila jsem se a posadila.

Kdokoliv jiný by z obyčejné noční můry nebyl tak vyděšený. Ale pro mě obyčejné noční můry neexistují již od  mých šestnácti let, kdy jsem poprvé ve snu spatřila budoucnost.

        Jmenuji se Vanessa Linwood a  žiji v malém městečku Brecon, kolem něhož se nachází národní park Breconských věží a na západ od něj je Forest Fawr(velký prales). Do hlavního města Walesu, Cardiffu, je to odsud nějakých sedmdesát kilometrů. To je slabá hodinka jízdy. Žiji tu, už od narození, i když jsem nikdy nepochopila proč se odsud rodiče neodstěhovali. Peněz na to měli dost.

     Do svých šestnácti jsem žila život obyčejné puberťačky z bohaté rodiny. Pak se mi však poprvé zdál sen, který se splnil. Nepřikládala jsem tomu moc velkou pozornost. Každý má přece někdy pocit deja vue. Jenže pak se to stávalo častěji. Většinou to byly malé události, které nijak zásadně neovlivňovali můj život. Jako třeba co bude k snídani nebo co dostanu z písemky. Jen velmi zřídka se mi zdálo něco důležité. Třeba jednou se mi zdálo, že píši test z biochemie díky čemuž jsem znala otázky dopředu a mohla se to naučit. Nejhorší však byl sen, kdy se mi zdálo o smrti mé babičky. Celý týden jsem chodila jako v mátohách a prosila, aby se to nestalo. Jenže ono se to stalo. Ale ještě jedna věc mě začala doprovázet od mých

šestnáctých narozenin a to stálá bolest hlavy. Tu jsem však po čase přestala vnímat a zasunula ji někam dozadu své mysli. Nechtěla jsem tím rodiče znepokojovat, už takhle měli dost potíží s mým dospíváním.Taky jsem se asi trochu bála aby mě nezavřeli do blázince.

      To co mě na tomto dnešním snu tak znepokojovalo bylo, že se objevoval naprosto pravidelně už dva měsíce a vždy mě vzbudil ve tři ráno. Normálně se mi něco zdá a hned ten den se to stane. Jenže tohle byla asi vážně jen obyčejná noční můra a já bych se tu měla přestat stresovat.

      Popravdě jsem trochu doufala, že se to stane. Poslední dobou si totiž s nadšením procházím celým tím utrpením kvůli těm pár posledním vteřinám kdy zahlédnu jeho andělskou tvář. Po čase se mně začal zjevovat i během dne, vždy jsem to s nadšením vítala a snažila se jeho vidinu udržet co nejdéle.  Musím na to přestat myslet a zkusit se ještě trochu vyspat abych přežila další stereotypní den ve škole.

     Jak jsem očekávala, byl to naprosto průměrný pátek. Ještě horší byl tím, že jsem si ho dnes nedokázala vybavit. To se mi ještě nestalo. Vždy stačilo jen zavřít oči a on tu byl. A uklidňoval mou ztrhanou duši nebo mi pomohl od bolesti hlavy. Stačilo jen pomyslet, ale dneska nic. Jen tma.

     Při obědě jsem poslouchala své kamarády u stolu jak plánují na večer výlet do klubu v Cardiffu. Moc mě to nezajímalo a tak jsem se znova snažila vybavit si tu nádhernou tvář, ale pak jsem si vzpomněla na to co mi ráno Nany vtloukala do hlavy. Jestli se prý nezačnu více stýkat se svými přáteli, tak mě pošle k psychiatrovi. Chvíli jsem přemýšlela jestli je to dobrý nápad, ale nakonec jsem usoudila, že změna prostředí by mi mohla pomoct.

“Pojedeme mým autem a stavíme se ještě ve městě na večeři, přece nebudeme pařit s prázdnejma žaludkama” zrovna plánoval Brody Dawes

“ Budeš v tom svým bouráku mít místo i pro mě?” snažila jsem se o ledabylou otázku. Samozřejmě to nezabralo. Všechny oči u stolu byly upřené na mě. Věděla jsem, že je to zarazí. Od smrti rodičů před půl rokem jsem nikde nebyla. Žila jsem ve velkém domě, co mi nechali s jedinou starou hospodyní, která mi byla spíše babičkou, a snažila jsem se vyrovnat sama se sebou. Takže mě vážně nepřekvapovalo, že teď na mě koukali jako na boží zjevení. První se vzpamatovala Erika, má nejlepší kamarádka.

“ Samozřejmě, že tam bude pro tebe místo. Zrovna včera se vytahoval, že se mu tam pohodlně usadí šest lidí a to je tak akorát viď Brody?” pošťuchovala ho Erika.

“Jasně “ odpověděl stroze a rychle sklapl pusu údivem otevřenou. Zbytek dne pak proběhl naprosto normálně, až na zvědavé pohledy mých přátel.

    Rychle jsem spěchala domů, abych pověděla Nany svůj plán na večer a přitom vesele strhla telefonní číslo na psychiatra a vyhodila ho s vítězným pohledem do koše. Nany jen nechápavě kroutila hlavou a říkala něco o mládí. To už jsem však byla na cestě do svého pokoje. Tak dlouho, abych tam s ní zůstala štastnou hrát nedokážu. Alespoň dnes večer neuslyším nějakou z jejích oblíbených vět typu “Vanesso Linwood” nenávidím, když mě oslovuje takovýmhle káravým tónem . “ měla by jsi se sebrat a jít ven. Nemůžeš být pořád takhle sama. To by si tvoji rodiče určitě nepřáli.” a to už toho mám většinou dost tak se zavřu v pokoji nebo v knihovně a sesypu se.

     Své rodiče jsem nade všechno milovala, i když jsem jim nikdy neřekla o svém “daru”. Od jejich smrti jsem ho nenáviděla ještě víc. Proč proboha vidím každou blbost co se stane, ale jejich smrt ne!?! Mohla jsem tomu zabránit. Mohla jsem je donutit, aby nikam nejezdili. Kdyby to bylo nutný tak bych jim řekla všechno o svých snech. Ať mě klidně pošlou do blázince, jen aby žili. Ale já neviděla nic. A tak jsem trpěla mlčky. Nenáviděla jsem se. Možná, kdybych se těm viděním tak nebránila, tak jsem  mohla něco udělat. Jenže to už se teď nedovím.

    Často přemýšlím nad tím, jestli se mám začít snažit vidět víc, aby kvůli mé slabosti zase někdo nezemřel. Ale ty bolesti hlavy jsou čím dál tím horší a ani nevím, jestli chci znát svoji budoucnost. Někdy mi přijde, jako bych měla v hlavě něco zavřeného, nějakou příšeru a ta se snažila vší silou dostat ven.

     Myšlenkami jsem zabloudila zpět ke svým rodičům. Nikdy jsem netušila jak velkou měli starost o mou budoucnost. Až po jejich smrti, když mi rodinný právník oznámil, že na mém svěřeneckém fondu je pěkně kulatá sumička, z které mi každý měsíc chodila tučná renta na úcet. Ty peníze jsem moc neutrácela a tak mi má měsíční renta stačila skoro na půl roku. Kupovala jsem jen to co bylo nutné. A pokaždé když jsem vytáhla peněženku bodlo mě v mém potrhaném srdci a měla jsem co dělat abych se nerozpadla. Bylo mi jako kdybych se zbavovala další drobné památky na ně.

     V hlavě se mi vynořila vzpomínka na společné sobotní snídaně. Byl to povinný rodinný rituál, který jsem tehdy nenáviděla a teď mi tolik chybí. Kolem osmé nás všechny vzbudila vůně Nanyiných palačinek. Otec čítával ranní noviny a popíjel kávu, když mu Nany hubovala, že málo jí a kouří moc doutníků. Maminka jen tak seděla a užívala si své rodiny. Většinou se mě vyptávala na kluky, školu a kamarády. Táta jen občas vykoukl z po za novin a čekal na mou odpověď. Vždy byla taková, aby ho uspokojila a on v klidu četl dál.          

     Znovu  jsem se sesypala na postel a přitiskla kolena k bradě, abych se udržela pohromadě. Tak hrozně mi to chybí. Z letargie mě vytrhly až hodiny odbývající půl osmé. A já si vzpomněla na to co mě čeká dnešní večer a projel mnou záchvěv nadšení i strachu.

     Vyskočila jsem na nohy a hodila na sebe červenou halenku džíny a červené lodičky. Pracně jsem se snažila skrýt stopy po mém záchvatu smutku. Vypadalo to vcelku dobře. Zdálo se, že mi to i docela sluší. Brody přijel přesně na čas v osm hodin. Nejspíš od dnešního večera očekává trochu víc než dostane. V tu chvíli mě přepadl zvláštní pocit, že se dnes stane něco zlomového. Bylo to děsivý. Věděla jsem, že bych měla zůstat doma ale nedokázala jsem odolat. Musela jsem zjistit co se dneska má stát. Na mysl mi opět přišel ten známý nádherný obličej a srdce se mi roztlouklo radostí, že se mi neztratil z hlavy.  Rychle jsem se vzpamatovala ze snění, popadla kabelku a běžela dolů.

    Hodinová cesta do města uběhla díky společenskému klábosení v celku rychle. Jak Brody plánoval, zašli jsme na večeři a v deset hodin už vystupovali před klubem. Udeřil na mě pocit známého Deja vu. Naposled jsem tu byla před půl rokem na své osmnácté narozeniny a dva dny na to mí rodiče zemřeli při autonehodě. Tehdy jsem taky měla ten pocit zlomové události. Nechápala jsem proč jsem to neviděla. Byl snad tím důvodem osud? A záleží na tom jaký byl důvod? Prostě jsem selhala.  Dnes to však bylo jiné. Tak jsem na to přestala myslet a šla dál. Nic se tu nezměnilo stylové disko koule, světelný bar a boxy k posezení.

“Tak co si dáš Vanesso?” zeptal se  s úsmevem Brody

“Zatím kolu, děkuji” a podala jsem mu bankovku, tu razantně odmítl. Fajn, když se mu chce utrácet. Měl by vědět, že o něj nikdy nebudu mít zájem přesto, že to byl velice milý a zábavný společník, tak jsem se na něj nikdy jako na kluka nepodívala. Vlastně jsem nikdy nad žádným klukem nepřemýšlela až do teď. Teď většinu mých myšlenek naplňovala ta andělská tvář.  Párty se rozjela a já se opravdu snažila si to užít. Nebavilo mě však tancovat, blbnout a provokovat jako ostatní holky ale alespoň jsem to předstírala. Co kdyby se Nany náhodou vyptávala? O půlnoci mě ale rozbolela hlava a jediné po čem jsem toužila byl čerstvý vzduch. Nenápadně jsem proklouzla kolem našeho boxu a šla ven.

     Ledový vzduch mě udeřil do tváře a hlava mě díky tomu přestala na chvíli bolet. Jenže pak se ta bolest dostavila ještě s větším náporem. Ta příšera uvnitř mé hlavy se dnes opravdu snažila dostat ven. Začala jsem si masírovat spánky a soustředit se na nevnímání té bolesti. Trochu to pomáhalo. Zase mě přepadl ten divný pocit, že se dnes něco stane když jsem zahlédla pohyb ve vedlejší uličce. Chvíli jsem tam jen tak zírala ale zdálo se, že tam nikdo není. Pak jsem zaslechla tiché vzlyky. Znělo to jako Erika. Co se jí asi mohlo stát? Ještě chvíli jsem poslouchala ale už nebylo nic slyšet. Že  by se mi to jen zdálo?

“Eriko?” pomalu jsem se přibližovala k té uličce “Eriko jsi tu?”

    Nic se neozývalo, tak jsem tam nakoukla. Nikde nic. Ulička byla jen asi dva metry široká. Po obou stranách ji obklopovaly vysoké zdi bez oken. Pár metrů ode mě byla hromádka smetí a nějaké popelnice. Dál už byla vidět jenom tma. Udělala jsem pár opatrných kroků do předu. Srdce se mi zastavilo. Přepadl mě pocit smrti, zla a nenávisti. Příšera v mé hlavě bušila o stěny svého vězení a snažila se dostat ven. Myslela jsem, že tou bolestí začnu křičet a svíjet se na zemi. Nemohla jsem ani jedno. V krku mi vyschlo a já nedokázala vydat ani hlásku natož se pohnout. Rychle jsem zmobilizovala všechny síly co mi zbyli a začala jsem pomalu couvat.

    Můj ústup však zastavilo cosi tvrdého a chladného do čeho jsem narazila. Což donutilo moje srdce k neuvěřitelné rychlosti. Snažila jsem se vzpomenout kdy jsem změnila směr, abych mohla narazit do zdi. Byla jsem si jistá, že jsem ho nezměnila. Když jsem však zaslechla syčivý smích za mými zády pochopila jsem, že jsem do žádné zdi nenarazila. Krev mi zmrzla v žilách a srdce se ji snažilo zběsile rozproudit. Překonala jsem první záchvat paniky. Jedinou únikovou cestu mi zastupovala ta osoba za mnou. Přinutila jsem se otočit. Temně karmínové oči mě pobaveně sledovaly a z jeho úst se znovu ozval ten děsivý smích. Byl to muž. Nádherný a děsivý zároveň. Vlasy černé jak uhel podtrhovaly bledost jeho obličeje. Měl je střižené těsně ke krku. Lícní kosti mu vystupovali a rty se cukaly jak zatínal zuby.

    Jediné co jsem dokázala sledovat byly ty jeho oči. Tak kruté, plné nenávisti. Nemohla jsem si vzpomenout kde jsem ho už viděla. Až pochvíli jsem v něm poznala jednoho z mých pronásledovatelů. Začala jsem ustupovat bylo mi jedno, že ta ulička nikam nevede. Jediné co jsem chtěla bylo být dostatečně daleko od něj. Příšera v mé hlavě se opět ozvala ale tentokrát jsem ji nedokázala vnímat bylo tu něco mnohem nebezpečnějšího než moje vlastní tělo.

    Snažila jsem se být tak rychlá jak jen to moje nohy dovolovaly. Dostala jsem se dokonce až k těm popelnicím,  když jsem zakopla o cosi měkkého a spadla na zem. Pobaveně se usmál. Čemu se sakra směje!!!

     Odtrhla jsem od něj pohled abych zjistila o co jsem zakopla. Přestala jsem dýchat, v duchu jsem křičela bolestí a cítila jak ztrácím spojení s realitou. Dívala jsem se do těch nádherných azurově modrých očích, které v sobě vždy měli jiskru a svým smíchem se mě snažily podpořit i v nejkrušnějších chvílích mého života. Teď byly bez jiskry, bez smíchu, bez života. Byla mrtvá. Má nejlepší přítelkyně jediná bytost, která se semnou snažila komunikovat potom co jsem se zhroutila ze smrti rodičů. Na krku měla tržnou ránu ale nikde nebyla jediná kapka krve. Zase jsem nic neviděla! Celou tu dobu jsem se zaobírala sama sebou a neviděla jak ztrácím svou jedinou kamarádku. Dokonce i před pár minutami, když jsem ji zaslechla jsem jí ještě mohla pomoct. Zase jsem zklamala.

    Smích té zrůdy mě opět přivedl do reality. Bavil se hrůzou v mých očích a pak promluvil.

“Neboj se maličká. Pro tebe mám jiný údel horší. Mnohem horší.” znovu se zasmál tentokrát však už víc nahlas  hladce a svůdně. Nevím jestli se mi to jen zdálo ale zaslechla jsem v něm stopu hlubokého opovržení.

    Co může být horší než smrt? Co po mně sakra chce. Nenáviděla jsem ho. Z celého srdce jsem ho nenáviděla. Dokonce víc než samu sebe. Nevím kde se to ve mně vzalo ale vybuchla jsem vzteky.

“Co po mně chceš? Proč ….proč mě prostě jen nezabiješ?” vyštěkla jsem na něj.

Nasál vzduch a zašklebil se.

“Výborně. Jen dej průchod emocím. Pociť tu nenávist co je v tobě. Dej jí průchod, protože za chvíli to bude celý tvůj život.” jakmile domluvil už byl u mě. Tvrdě mě přirazil ke zdi a natočil bradu, aby tím odhalil můj krk. Ve vzduch se zableskly ostré zuby.