Cesta do neznáma

Autorka: Lily Cullen

9. část

Elisa Wood

Rychle jsme se přemístili ven. Před domem stálo nablýskané autíčko. Tohle byl sportovní luxus. Super. Vždycky jsem si přála se svézt v takovém autě.

Mé zábrany odpadly a s úsměvem si sedla na místo spolujezdce. Nikdo z nás kromě Carlose neměl potuchy, kam nás veze. Tiše jsem Joshovi opětovala myšlenku.

Co takhle mu zakroutit krkem?

Během jízdy mezi námi probíhala tichá konverzace. Naštěstí si náš řidič ničeho nevšimnul.

Hele nevíš, co to dělá?

Joshi vůbec nemám ponětí. Umí si dobře ukrýt myšlenky.

A nemůžeš se do té jeho zabedněné hlavy dostat?

Ne nejde to. Jak jsi říkal má ji zabedněnou. Hm. Dělá tohle často?

Ne vůbec, ale takhle začal šílet od té doby, co jsi k nám zavítala. Je jak vyměněný. Prosím tě, co jsi s ním provedla broučku.

Já nic. Nejde mi to na mysl, ale i já se cítím jako vyměněná. Nevšiml sis někdy toho mého pohledu?

Všiml a moc. Je takový zrádný, uhrančivý a líbezný zároveň. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl a to těch upírek běhá po světě mnoho. Ale ani jedna není jako ty. Ty jsi jedinečná. Třeba to patří také do tvého seznamu nadání.

Ne. Stačí mi to četní mysli.

To jsme se zakecali. Zdá se, že jsme na místě.

Co? To si dělá srandu. Proto takhle vyšiloval. On se fakt zbláznil. Drž mě nebo mu rozdrtím ty jeho kostičky.

El uklidni se. Ted je potřeba aby ses soustředila, až otevře dveře, něco tě praští.

Tím naše tichá mluva skončila. Carlos se jen potutelně usmíval a Josh byl pěkně namíchnutý. Rád by mu zkřivil ten jeho usměv.

„Carlosi. Ty si se dočista zbláznil. Vždyť ještě není připravená. Jsou jí teprve 2 týdny. Neřeknu po měsíci. Mysle jsem, že nejdřív budem zkoušet nakupování a pak se pude do ŠKOLY.“

Šíleným způsoben na něj prskal. Než ho stačil zastavit, Carlos otevřel dveře od auta. Bylo pozdě. Vzduch auta vyměnila tak neodolatelná vůně.

Vše mě pohltilo. Smysli, jakoby zmizeli a zůstali jen instinkty. Teda myslím, že to tak bylo. Byla pravda, že bylo brzo, ale já jenom seděla skrčená v autě. Proč jsem někoho nezaškrtila?

Nic mi to nedělalo, ale přesto byly všechny mé smysly zastřené. Parchant. Vystoupil a pádil si to rovnou do školy. Nechal nás tady. Na co vsázel.

Snad ve škole zůstanem jenom chvilku. Parkoviště zvládnu, ale horší to bude v uzavřené místnosti, kde se vůně prolínají a mísí.

Josh neseděl v autě, ale otvíral mi už dveře a pomáhal na nohy. Celkem to šlo vydržet, když čistý vzduch čeřil ty vůně. Už chápu, proč si ode mě držel odstup, ale už nemusí. Jsem jako on.

Celu cestu mě pevně držel za ruku a já jeho. Lidská ruka by to nevydržela. Zůstala by po ní jen kaše. Čas ubíhal velmi pomalu.

Všichni kolem nás zírali. Co pak mě neznají? Z každé strany na mě doléhaly tucty myšlenek. Není ticho. Možná je to tím, že jsem stále ochromená tou směsicí vůní.

No páni to je kočka.

Kde se tu vzala.

Koho si vede ten božskej kluk za ručičku.

Nebude nová?

Co? Ona ho dostala. Já ho chtěla první.

Je podobná té nové, co zmizela před třemi týdny, ale je úplně jinačí a nádherná.

Hele pust ji. Tu chci já. Snobe.

Je tak úžasná. Ty nohy, postava, vlasy, oči. Musím se jí zeptat, jak o sebe pečuje.

Vypadá jak vílí princezna.

Proboha na co to myslí. Při těch jejich řečech mi cestou do ředitelny unikalo tiché zavrčení. Nemají páru, co jsem zač. Zajímavé, že jedna holka se rozplývala nad mýma očima. Vždyť jsou červené.

„Broučku, vše v pořádku? Mám dojem, že tě Carlos chce přihlásit do školy. Unikla ti menší myšlenka. Určitě tě to vystrašilo. Tvoje oči jsou naprosto normální. Opravdu zvláštní. Přibližně trvá pár měsíců, než se ta barva ztratí, ale dnes je pryč. Zřejmě tvůj vývoj je mnohem rychlejší než jsem předpokládal. Tak už jsme tady. Otevři, neboj se.“

Snažil se mě uklidnit. Trošku to pomohlo. Pomalu jsem vešli. U stolu seděl Carlos a zubil se na pana ředitele Henkse.

Pan Henks mě pobídl, abych se také posadila.

„Pane Carlosi, to je prosím?“

„Pane Henksi to je má sestra Elisabeth Winslet. Přistěhovala se nedávno a ráda by tu chtěla dokončit ročník.“

„O to je pěkné, že jste k nám Elisabeth zavítala. Oficiálně vás vítám v našem městě Forks. A do školy byste nastoupila kdy?“

„Mě také těší, pane Henksi. Byla bych radši, až od příštího týdne. Víte, mám spoustu zařizování a tak. Však to znáte.“

„Jo jo. Chápu, že máte spoustu práce. Takže jsme domluveni. Uvidíme se příští týden. Brzy nashledanou Elisabeth.“

„Nashle.“

Řešili jsme nástup do čtvrtého ročníku. Správně bych měla jít do třetího, ale kluci mi řekli v duchu, že vypadám mnohem starší. Bylo by to moc podezřelé.

No to byla podpásovka. Nepřipravenou mě přihlásit do školy. Já mu fakt zatočím tím jeho krkem.

V klidu jsme vyšli a prošli parkovištěm. Stále ještě nezvonilo a před budovou stálo mnoho slizkých studentů. Tentokrát má mysl byla uzavřená. Vůně sem, vůně tam. Odpoledne si zajdu na lov.

Cesta domu byla rychlá. Carlos byl spokojený a můj spřízněný trochu smutný.

Sotva se zavřeli dveře od domu a já spustila.

„Ty ses zbláznil. Takhle nás ohrozit. Ty si nevěděl, do čeho jdeš. My s Joshem ano. Ale ty jako bys to nevěděl. A co to jméno. Je jak pro starou babku. A já přece stará nejsem. Joshi řekni mu něco.“

„Počkej El. Měla bys být ráda, že jsem vybral tohle jméno, protože je podobné tomu tvému. A určitě bys sis na něj dlouho zvykala nebo téměř vůbec. Začátek stejný ne? To je fajn. Elis.“

„Ale ten konec je nic moc. Beth. Elisabeth. Bože říkej mi Betko. To je jak pro psa.“

„Právě proto bude ti stále připomínat to tvoje. A když někam půjdeš. V klidu se můžeš vydávat za to nové v domnění, že stále nosíš to své.“

„Musím přiznat, že máš pravdu.“

„A já musím také přiznat, že to byl svým způsobem risk jet do školy, ale dopadlo to dobře, tak co. Hele lidi. Jde na mě žízeň. Nechcete se provětrat? Určitě by se to hodilo.“

„Dobrej nápad Carlosi. Běž s ním El. Já tu zůstanu.“

„Co je ti. Něco se děje?“

„Ne El. Ale má z toho všeho divný pocit. Jde to tak rychle. Tvoje adaptace, tvé oči. Je to moc rychlé a zvláštní. Opravdu jdi. Já byl včera.“

„Tak dobrá. Jak chceš. A ne že tu nebudeš. Pa.“

Nechtěla jsem ho tam nechat samotného. Co je zvláštní na tom, že jsem si rychle zvykla. Tenhle styl se mi docela líbí.

I když Carlos měl náskok, už jsem se hnala před ním. Celkem byl rychlý, ale já byla rychlejší. Během hodiny jsem měla dost.

Dva medvědi a jeden jelen. Typuju, že Carlos si dal pumu a dva jeleny. Já říkám čím vetší zvíře tím je víc krve a tím se zasytíš. Každý preferuje něco jiného.