Cesta do neznáma

Autorka: Lily Cullen

8. část

Josh Winslet

Musím přestat na ni doslova zírat. Určitě jí to štve, tak jako mě. Byla naprosto dokonalá. Křivky jejího těla, vlasy, hlas, tvář i oči, rty. Úplně mě očarovala. Třeba je tohle její schopnost. Schopnost lákat svoje oběti. Vím je to divná úvaha, ale tak to vypadá.

Hrozně mě fascinoval její způsob jejího lovu. Taková ladnost a síla. Přesné skoky a údery. Tohle jsem ještě nikdy neviděl. Lovila, jako by jí bylo pře dva tisíce let, ale byly jí pouhé dva dny. Ani takový decentní lov nesvedu. Sledoval jsem ji zpoza stromů. Všimla si toho.

Usmíval jsem se na ni. Vyvedla mě z míry. Přiskočil jsem blíže a začal ji líbat. Podvolila se mi a já ji. Můj absolutně první i dokonce žhavý polibek. Bylo to neskutečné. Nic takového jsem ještě nezažil. Úžasné. Mé ruce ji chytili kolem krku, protože lehce padala k zemi. Zřejmě se jí podlomila kolena.

Spadli jsme na zem. Upadnuli jsme společně a tu horší část mé osobnosti zapomněl.

Dlouho jsme, tam leželi, když se najednou z lesa ozval řev.

No to je jasný, že to bude Carlos. Vždycky se takhle ozývá. Nikdy není potichu. Zezačátku zápasí, aby si to užil, a pak to ukončí. Jeho styl nechápu. Moc dlouho si hraje. Je jak malej.

Na její tváři se usadil nechápající pohled. Trochu mě to vyděsilo.

„Hm. Joshi říkal si něco?“ proč se mě ptá, jestli jsem něco říkal. Já byl absolutní ticho.

„Ne neříkal. A co jsem měl jako říct. Ty má šelmičko.“ Opět jsem jí věnoval další polibek do seznamu.

Vyzařovala pocity nespokojenosti a zmatenosti. Zkoušel jsem ji nějak uvolnit, protože se mi to nelíbilo. Aspoň nějak stimulovat mojí schopností její chování, ale v tuhle chvíli to vůbec nešlo. Vůbec. Překvapilo mě to. Dříve to na ní působilo a Ted nic.

Co když může používat mysl. Ne, ale je to možné.

„No já víš je to divný, ale jako kdybych tě slyšela. Měla jsem pocit, že jsi řekl, že to byl Carlos. Ale to bych poznala, že si něco řek? Ne?“

Ted mě to dožralo a došlo, co umí. Rychle jsem jí odpověděl a pár věcí polovičatě vysvětli.

Uměla číst myšlenky. Neuvěřitelné. Nabídnul jsem se jí s pomocí jí to naučit a ovládat.

Nemohla se dočkat, až bude na vysoké úrovni a já taky ne.

„No nechce se mi čekat, ale co se dá dělat. Máme celou věčnost. Ne?“

Odpověděla na mojí předchozí větu.

Broučku. Takovou věčnost nemáme. Co si počnu. Jak jí to vysvětlím. Musím ji ochránit. Ochránit ji hlavně před ním.

Opět se objevil ten nepochopitelný výraz, ale byl ustaranější. Stalo se něco? Ach ne. Určitě uslyšela mojí myšlenku. Sakra uslyší každou mou myšlenku. Myslel jsem si, že to bude skvělý, ale zas tak dobré to nebude.

Chtěla něco říct, ale to už jsem se řítil tou největší rychlostí lesem za Carlosem.

Co jsem to za debila. Zůstala tam sama. Co když narazí na člověka. No v tuhle dobu určitě asi ne, ale co kdyby. Nemůžu se vrátit. Zjistila by, co to bylo za magora, který ji to způsobil.

Carlos už na mě čekal. Všechno jsem mu vysvětlil a zdá, že byl nadšený. On se nikdy nezmění. Chtěl jí vidět a vyzkoušet to. Na jeho reakci udeřil můj zákaz.

„Carlosi musíme se vrátit nebo se něco stane.“ Překypoval jsem zoufalstvím.

Vydali jsme se směrem, kdy by měla být. Není tu. Carlos mi naznačil, že tu člověk tu nebyl. Aspoň štěstí v něčem. Cestou domu jsme probírali, co budem dělat a tak různě.

Z domu se ozýval hlas televize. Uf. Je doma. Dveře se málem rozlítli, jak jsem spěchal.

Elisa Wood

Myslela jsem, že běžel domu. Doma nebyl. Tak co, počkám na něj. Nebylo nic na práci. V televizi akorát dávali nějaký historický dokument o upírech. Třeba to bude zajímavé.

Panenko svatá. Kec vedle kecu. Samý žvásty. Proboha kdo si to vymyslel. No já a moji kluci určitě ne. Celkem to byla sranda. Chyběl jen ten popcorn, který by mi stejně nechutnal. Škoda.

To byla rána. Josh stál mezi dveřmi a v pozadí byl Carlos. Byl jak papírový čert. V Carlosově hlavě vířili radostné myšlenky, ale Joshovi jsem je číst nechtěla.

„Co se děje?“

„No nic, ale nebyla si na svém místě. Měl jsem o tebe strach. Já myslel. Ne proč to vlastně mám říkat. Slyšíš každou mojí myšlenku. Takže jen si pěkně počti.“

„Ne počkej. Vyslechni mě.“

„Ne nepočkám.“ Byl nepříčetný.

„Hele POSLOUCHEJ. Dokážu to kontrolovat dle své vůle. Nic neslyším. Jasný?! Prostě si řeknu, že bude ticho a je. A funguje to i naopak. Prostě dokážu regulovat tok každé mysli.“

„Takže, když chceš, tak mě slyšíš a když ne tak ne. Broučku je mi to líto, že jsem po tobě tak vyjel. Promiň. Co má udělat, abych to odčinil.“

Bylo hezké se na něj koukat, jak se omlouvá. Ale moje trpělivost byla nahnutá. Ta jeho nepříčetnost byla hrozná.

„Jak si mi řek? Brouček. Pěkný medvídku. Nic nebudeš dělat, jen mě trochu uklidni prosím. Vadí mi, jak jsem z tebe naštvaná.“

Během okamžiku byl klid. Taková úleva. Na tváři se mi rozlil úsměv. Tentokrát jsem mu oplácela polibky já. Carlos neslyšně zmizel z našeho dosahu. Je mi ho líto, že nemá nikoho. Musíme mu pomoct.

Co to bylo. Jak to, že to teď působí. Vždyť v lese byla imunní a zase reaguje. Potřebuju vysvětlení.

„Joshi, co na mě nepůsobilo.“ Co vždyť bych teď neměla slyšet. No asi je to tím uvolněním.

„Jejky. No v lese jsem se tě snažil uklidnit po tom to, co jsi uslyšela v mé hlavě, a mám takový pocit, že budeš potřebovat vysvětlení.“

„No to máš asi pravdu. Můžeš spustit.“ Posadila jsem se a naslouchala.

„Bude to trochu dlouhé vyprávění.“

„To nevadí. Máme věčnost.“ Musela jsem namítnou, aby přesto pokračoval.

„Jo to jo. Víš ten, kdo ti to udělal, je upír, který umí rozpoznat, jestli nějaký člověk má tu nějakou schopnost či potenciál. Je to úplně jedno jak to nazveš. Říká se mu hledač talentů. Většinou takový upíři žijí v rodinách jako je například v Evropě ve Francii, která se jmenuje Woosleyovi [Wůzlejovi]. Oni ho stvořili, ale jejich usedlý život se mu nelíbil a tak se rozhod, že bude sám procházet městy a státy. Je to způsobem samotář. Někoho najde a pak se postará, aby dotyčného dopravil Woosleyovým.“

„A co jsou Woosleyovi zač?“ strašně mě to zajímalo. Byl to velmi poučné. A představa, že nejsme, jediní upíři na této planetě.

„No Woosleyovi, jak jsem říkal, bydlí ve Francii města módy. Nejsou nebezpeční, ale není radno si s nimi zahrávat. Jsou velmi moudří. V čele této rodiny je nestarší upír v naší historii. Má asi přes tři tisíce let. Divím se, že ho to baví takhle dlouho žít. Jeho jméno nosí s určitou autoritou. Všichni ho musí poslouchat na slovo. Pro všechny upíry určil pravidla. Nejhlavnějším pravidlem je udržet naše tajemství. To asi víš. Nevím, jak bych ti to vysvětlil, ale když se třeba člověk dostane do jejich společnosti a věděl, kdo jsou, nepustili by ho. Musel by tam zůstat. Ani kdyby měl na výběr. Dali by mu dvě možnosti. První možnost souvisí s proměnou a ta druhá, že tam prostě musí s nima žít a přenést se přes ty hrůzy co se tam dějí. Nejsou jako mi. Nejsou vegetariáni. Abys lépe pochopila, přirovnal bych je k té rodině z té tvé knížky. Musím se přiznat, jednou jsem ji četl. Je dobře napsaná.“

„Aha. Takže mají podobný styl jako ti vymyšlení Volturiovi. Chápu, že všichni si od něj drží určitý odstup.“ Vtáhnul mě do děje. Prý, že neumí vyprávět.

„Ale jsou o krapet neústupní. Dodržují ta příšerná pravidla.“

„Můžu se na něco zeptat?“

„Ty můžeš vždycky broučku.“ To mě potěšilo.

„Zajímalo by mě, jak si se stal upírem. Na přeměnu se neptám. Já vím jak je to pro nás choulostivé téma, ale jak?“

„Máš pravdu, není to pro nás nejlepší věc mluvit o proměně. Ale když to chceš vědět. Stalo se to jednoho večera. Byl jsem hrozně nemocný. Měl jsem nějakou nemoc, která byla v posledním stádiu. Umíral jsem. Doktoři mě chtěli uspat a ulevit mi. Nechtěl jsem. Místo toho jsem utekl z nemocnice do lesa a tam zůstal asi dva dny. Bylo úplně jedno, jestli umřu tam nebo v lese. Tady aspoň budu blíže k přírodě. Byla noc a svítil měsíc. Moc si to nepamatuju, protože lidské vzpomínky jsou velmi mlhavé, a když už je to skoro sto let tak na to zapomeneš. Z lesa se vyhoupl ten hledač talentů. Neměl ponětí, že tam je nějaký člověk, ale když přistoupil blíže, vše se seběhlo tak rychle. Zbytek si asi domyslíš anebo si to přečteš. Původem jsem z Anglie. Amerika je mnohem lepší. Máš větší možnosti jak z pohledu zvěře, tak cestování. Za rozdíl od tebe se mnou zůstal po celu tu dobu. A když to skončilo, odvezl mě k Woosleyovým. Vycítil, že mám nějakou schopnost.“

„Vzpomeň si na tvůj první den ve škole. Den s nabídnutým jablkem. Byla jsi úplně vyděšená. Měl jsem strach, že tam zkolabuješ. Tak jsem ti trochu pomohl, abys to měla lehčí. Bylo mi tě líto. A taky ten den jsi mě očarovala. V mé hlavě byl pořád tvůj obličej. Tvá vůně.“

„Promiň je to blbost, aby upír řekl člověku, že umí ovládat emoce. Mě to došlo už dávno. Bylo to divný. Znenadání se zlobíš a pak tvým tělem projede úlevný pocit. A co to mělo znamenat, když jsem přiběhla omylem pozdě do třídy.“

„Jo tohle. Tohohle opravdu lituju, protože kdyby si nepřiběhla tak by se ve mně ta stvůra neprobudila. Tvé srdce tak rychle bylo a ten závan, který ke mně dolehl. Nedalo se to vydržet. Málem jsem tě zabil. A pádem kdyby se to nestalo, tak by tě ten hledač nenašel a nebyla bys jako já. Je mi to líto, že jsem byla tak hrubý.“

Ještě nemám představu o tom, jak voní člověk, ale z toho povídání určitě líp než ta zvířecí krev.

Vůbec se mi neomlouvej. Chápu, jak ti muselo být.

„Musím se ti omluvit. Kdybych se z tebou neseznámil stále by si byla člověk.“

„Co? Já nic neříkala.“

„Ale říkala. Řekla si - vůbec se mi neomlouvej. Chápu, jak ti muselo být.“

„Blbost o tom bych musela vědět. A za druhý ty číst myšlenky neumíš.“ Co to bylo. Byla jsem absolutní ticho. A jak věděl, že jsem něco takového řekla.

„Hle mám nápad. Mám takový pocit, že to stále patří k tvé schopnosti. Mysli na nějaké číslo. Jakékoliv. A pošli ho mě. Řekni mi to, ale v duchu. V duchu mi to pošli. Zkus to.“

„Já jsem jenom přemýšlela, že ti to řeknu.“

„Mlč a zkus to.“

 Řekl nějaké to číslo.  Co takhle číslo sto padesát. Řek abych mu poslala v duchu. Jako kdybych na něj mluvila v duchu.

Sto padesát. Slyšíš?

„Báječné. Slyším čistě. Umíš regulovat tok myšlenek jak k tobě tak i k dotyčnému. Můžeme komunikovat každým směrem.“

Do pokoje vletěl Carlos. Ten tu chyběl. „Co je tu tak báječného. Elis úsměv nahoru. Mračení není zdravý.“

„Hele Carlosi ona umí – ” trochu nezdvořile jsem ho usekla.

„Já mu to řeknu po svém. Jo? Bude to tak lepší.“

Hned jsem se do toho pustila. Úplně ho to ochromilo, až si z toho musel sednout. Musí to být divný, když najednou uslyšíte něco v hlavě.

No teda to je opravdu báječný, ale přestaň na mě mluvit, začíná mě z toho bolet hlava. Přestaň.

„Promiň. Vypadlo mi to z hlavy. Jde to velmi snadno koncentrovat. Mě to skvělý nepřipadá. Přestanu se kontrolovat a pak to jede samo.“

„El to se časem naučíš. Chce to jen čas. Což mi něco připomíná.“

„Něco zásadního si zapomněl. Vidím ústřižky. Nesnaž se to maskovat. Dělej, řekni to. Že to souvisí se mnou.“ Byla jsem trochu naštvaná, protože se to snažil skrýt, ale moc mu to nešlo. Bylo snadné se dostat do jeho hlavy.

„Je mi to tak líto. Ten hledač se jmenuje Filip. Jeho dílo není dokončeno. Má v úmyslu se vrátit. Vrátit se pro tebe. Mám pocit, že bychom ani tomu nezabránili. Zdá se, že si tě vyhlídl už dřív. Hm. Nevšimla sis někdy něčeho, když si byla člověk?“

„Co? On si mě chce odvézt? Ne. V žádném případě nikam nepůjdu. A jako člověk si skoro nic nepamatuju. Musíme něco udělat. Nemůžeme tu jen tak sedět na zadku a čekat.“

„Problém je, že musíme čekat. Ted si pro tebe nepřijde, protože on bude čekat na to, až se to naučíš plně ovládat a zvykneš si na tenhle život.“

„Aha takže musíme čekat. To je skvělý. Paráda.“

„Hele lidi uklidněte se. Není to tak horký, jak to vypadá. Dá se snadno zlikvidovat. Joshi nekoukej tak na mě. Jsme jenom dva. Promiň El teda tři. Hele Joshi, řekni nám vetší podrobnosti o jejich životě. Přece si s nimi nějakou tu dobu byl. Ne?“

„Co? Ty s nimi byl? Jak to.“ To mě překvapilo. Žil s Woosleyovými.

Doufám, že nejsi jako oni. Jejda tohle mi vyklouzlo. Byla jsem totálně rozhořčená a znechucená.

„No Elis. Nejsem jako oni. Byl jsem s nima jenom ze začátku, co se stal upírem. Nechali mě odejít, protože jsem pro ně nebyl zas tak výjimečný. Jako třeba ty. Jsi na vyšší úrovni než já nebo i Filip. Jejich způsob života je cílevědomý. Je to velká velmoc. Velmi dobře si hlídají své území. “

Promiň. Jednala jsem unáhleně. Dnes toho byl na mě moc. Nejradši bych šla spát, což je nemožné. Poslala jsem mu v duchu myšlenku.

„Škoda, že nemůžeme spát. Na vše bychom mohli snadno zapomenout.“

Začal se nenápadně přibližovat. Což ve mně vyvolalo lehké mravenčení. Byli jsme takový malý kousek od sebe, když se v tom ozval Carlos.

„Hele vy hrdličky. Nechcete radši na lov. Mně se zdá, že El je unavená. Potřebuje nabrat sílu po tomto dni.“

„Carlosi dobrý nápad. Zdáš se mi utahaná. Pojďme.“

Všeci jsme běželi lesem. Začalo se rozednívat. Je fakt, že pro upíra čas nehraje roli.

Carlos si dal dvě srnky, Josh byl spokojený s pumou a mě sotva stačili dva medvědi. Měla jsem toho plný kecky za ten den.

Poté co náš ranní lov skončil, jsme zůstali s Joshem sami. Carlos nějak zmizel. Opět jsme si byli blíže, než bývá dovoleno. Prolomil naše bariéry. Jeho polibky byly velmi procítěné. Jeho rty chutnali po vanilce. 

Na dotek nebyli vůbec studené ani tvrdé. Pro člověka by byli kamenné. Pro mě měkké a chtivé. Během okamžiku si mě vzal do náručí a donesl domů. Přes noc se nic nedělo. Jenom si navzájem koukali do očí. Zároveň probíhala mezi námi tichá komunikace. Byl to můj nápad to takto označit.

Leželi jsme celý dva dny bez hnutí na studené zemi. Nikomu to nevadilo. Ležící a relaxující nás vyrušil až Carlos. Každého donutil vstát na nohy. Trubka, velmi dobře se snažil skrýt, na co myslel. Trochu jsem ho zaskočila a v duchu zařvala – Dělej, řekni mi to. Co chystáš.

Trochu se oklepal a poručil, abych si oblékla ty šaty, co jsem měla na prvním lovu. Kruci co má zalubem ten kluk.