Cesta do neznáma

Autorka: Lily Cullen

7. část

Elisa Wood

O něčem povídali. Chtěla jsem je poslouchat, ale něco mě nutilo zavřít oči. Bylo to mnohem lepší. Bolest začala ustupovat. To je úleva. Počkat co to má být. Všechno se to soustřeďuje na srdce.

Jako kdyby mi srdce vyndaly z hrudi a ponořily do vroucí vody. Nepopsatelný pocit. Bilo jako o závod. Víc než o závod. Dokonce už i vynechávalo, že by konec? Jo. Postřehla jsem poslední úder.

Okamžik probuzení do nového a nekonečného života. Zdá se, že mluvím nadšením, ale když se to tak vezme, už se to nedá vrátit zpátky. Stalo se. A jsem zato ráda. 

Problém jak jim to vysvětlím, že mi to nevadí. Ta představa, o které jsem snila a stala se mi. Paráda. Páni slyším i to, co bych neměla. Josh i Carlos se občas nadechli. Není to potřeba.

Slyším kapající kohoutek, větříček proplouvající mezi větvemi stromů a všeho dalšího i zajímavého. Důležitější bude se snažit soustředit na kontrolu, a abych jim neublížila. Jako novorozená jsem silnější a rychlejší. Teda myslím a doufám.

Opatrně jsem zamrkala do prázdna. Pozoruhodné a fantastické. Neuvěřitelné. Vše je tak dokonale ostré. Všechno má svůj tvar a barvu i strukturu. Nové oči, nový sluch. Co bude dál jako nové.

Snažila jsem si vzpomenou na něco ze svého života, ale nic. Jen se objevovala barevná mlha. Žádné určité vzpomínky. Prostě prázdno. Asi další nová věc.

Můj mozek byl jako mávnutím kouzelného proutku čistý a prázdný. Připraven k novým zážitkům a zkušeností. Opravdu zajímavé 

Jejich pohyby byly pomalejší vůči mně. Měli by být rychlejší. Nějaký krok jsem byla před nimi. To nečekali. Asi mě chtěli zadržet anebo mi pomoct. Jejich ruce šmátrali už v prázdnu. Na druhém konci pokoji jsem se na ně potutelně usmívala. Překvapila mě ta rychlost. Opravdu skvělý.

Oba dva koukali jako bych spadla z Marsu. Co je na mě tak zvláštního? Je mi to jedno.

Právě Josh promluvil.

 „Jak se cítíš. To pálení v krku je –“ nebylo třeba poslouchat. Znala jsem to z té knížky.

„Vím, co myslíš. Ta žízeň. Jo mám. A nedivte se, znám vás. Bude to znít směšně, ale vy existujete. No páni. Znám to z té knížky. Neznáte?“ promiň, omluvila jsem se mu v duchu za to, že jsem ho usekla.

Nevěděla jsme jak začít. Zpočátku koukali udiveně, ale pak si kluci prohodili pohledy a zřejmě jim to došlo. Aspoň si ulehčíme tu část s vysvětlováním. Co mám udělat.

Bojím se, abych neudělala nějakou hloupost. Jsme novorozená tak co. Popadala jsem ho za ruku a řítili se lesem si ulovit to nějaké bezbranné zvíře.

Neměla jsem představu, co to ve mě vyvolá. Docela zvláštní a smíšené pocity. Ovládala mě zuřivost, když byl přede mnou medvěd, ale zároveň docela příjemný pocit.

Přikrčila jsem se, párkrát zavrčela a vrhla se na medvěda. Chudáček malý. Určitě ho to bolelo. Po několika vteřinách už to měl za sebou a já byla celkem spokojená. Ten pocit, že ti něco chybí a nedostal to. Jasně. Zvířecí krví žízeň neuspokojíš. Jen oddálíš. Ta chuť byla zvláštní. Sladká a teplá. Jaká asi chutná člověka. Dokonale.

Po lovu bylo oblečení na doraz a od krve. Zůstala mi jen Joshova darovaná košile. Byl s námi i Carlos. Pěkně jsme se bavili. Kdo uloví rychleji, kdo čistěji atd. Prostě jsme blbli. Byla sranda.

Doma na mě čekala sprcha. Nedávala jsem pozor jakou si pouštím teplotu. Jako upírce různé teplotní rozdíly nevadí. Celkem příjemné. Kapky sprchy dopadaly na mé teď už studené a tvrdé tělo. Pomalu stékaly. 

Pozoruhodné pozorovat ten pohyb stékající vody. Dokázala bych to sledovat celou věčnost. Každý tvar byl jiný a jedinečný. Vana po mém přepadení byla prozatím v pořádku. Kruci. Nemám co na sebe, ale vůbec nic. Joshovu košili jsem rovnou zahodila.

„Joshi. Nemám co na sebe. A promiň za tu košili. Co budeme dělat.?“ Slyšela jsem, jak přichází. Vrazil do dveří.

„Hele pozor na ty dveře. Opravdu nemám co na sebe. Ani tu nit.“

„Promiň. No to bude problém. Nemáme žádné holčičí oblečení v záloze. Prozatím si vem tohle. Připravil jsem to. Mělo by to pro dnešní večer stačit. Jeden z nás musí jet zítra nakoupit a bez tebe to bude problém.“

Během pár vteřin na mě vyselo obnošené triko a celkem nové kalhoty. Musím vypadat jak hastroš. Zrcadlo jsem zahalila ručníkem.

Nechci vidět ty oči řvoucí někoho zabít. Zdá se, že poslouchal tak otevřel opatrně dveře a přesunuli jsme se do obýváku. Carlos vypadal, že pukne smíchy. Fakt vtipné.

„Co pak za to můžu, že nemám nic na sebe? Co?!“

„Neboj, zítra ti něco koupím. Bude se ti to líbit. A nemysli si, že jako kluk na to nemám. Mám dobrý vkus.“ Při tom co to řekl, mrknul na mou siluetu.

„No dovol.“

„Elis neboj. Je fakt dobrý i mě někdy koupil nějaký ten hadrový kousek, když bylo nutné. A v tvém případě je to více než nutné. Dej mu šanci. Třeba nás úplně překvapí. Jako stylista by se uživil. Je dobrý, ale neměl k tomu možnost, aby se projevil a tys mu ji dala. Tak uvidíme, co z toho vzejde.“ 

Snažil se mě utěšit. Jak milé. No teda už mi říká Elis. To je pokrok.

Celá noc a odpoledne byly k nevydržení. Nemohla jsem se dočkat na nové oblečení. Carlos byl pryč dost dlouho. Co tam mohl dělat. Stačilo vybrat nějaké oblečení na obyčejné nošení a zmatlání při lovu. Popřípadě do města.

S Joshem jsme hrály šachy, abychom si zkrátili to příšerné čekání. Nevím, ale v dálce se ozval tichý bzukot motoru od auta. Opravdu upíří sluch je nezanedbatelný. Prohodili jsme si pohledy.

Konečně přijel. Už je tady vejtaha jeden. Prý, že přijede za hodinu a byl venku přes celý den. Josh mi asi z tváře vyčetl ustaraný výraz.

No a co. Taky byste se báli kdo vám co koupí. A hlavně když to čekáte od mužského. Možná na to mají taky cit. Jsou to dobří komentátoři. Jak oni říkají upřímnost nade vše.

Nečekaným tempem vrazil do domu a už mě vedl do pokoje. Naštěstí tam zrcadlo nebylo.

V ruce měl snad milion tašek. K čemu mi to všechno bude. Radši bych to věnovala nějakým sirotkům. Těm se to bude hodit.

A kolik to muselo stát. Ani se ptát nebudu. Jim to nevadí, když mají namaštěný kapsy. Nenávidím nakupování. Trvá to dlouho a pořád si musíte něco zkoušet. Je to unavující.

Carlos už mě, zval za plentu na vyzkoušení hadříků. Celý den trvalo, než to prošlo rukama. Taková hromada. Čtvrt se z toho kupodivu vyhodila. Musím uznat, vkus měl opravdu dobrý. Všechno se mi líbilo. Moc.

Některé kousky byly celkem zajímavé. Zvláštní bylo, že tu hromadu zaplňovaly hodně šaty a kalhot tu bylo málo. Některé šaty byly odvážné a polovina z nich měla hlavně korzet. Asi chtěl vyzkoušet nákup dívčího oblečení. Nikdy neměl možnost.

Pro něj teď nová zkušenost. Měl z toho velkou radost, jak se mu to povedlo. Dokonce mi také chtěl upravit vlasy, ale to už jsme mu zakázala. Na oplátku mi přikázal, abych si nechala na sobě ty tmavé fialové minišaty s korzetem.

Jsou opravdu unikátní. Tyhle budu milovat, ale bude mi jich líto na lovu. Ne. Lovit budu výhradně v kalhotách v šatech mě ani nehne a zvláště ne, které mám na sobě.

Po dokončení celé roby mě čekalo jen sestup děsného schodiště. Ani doteď nebyla možnost se podívat na to, jak doopravdy vypadám. Ještě, že na nohou nebyly ty šílené kozačky na jehlovém podpatku, ale jen obyčejné tenisky. Ty mi práci ulehčily, ale i kdybych je přece měla jen na sobě tak jako upírce nic nevadí. Vždycky bych schodiště sešla s elegancí.

Je to tady. Jeden schod, druhý, třetí a poslední. Nejhorší mám za sebou. Při mé sestupu mě pevně pozorovaly dva páry medových očí. Carlos na mě koukal s určitou pyšností, že se mu dílko povedlo. Zatím co Josh měl otevřenou pusu a sál jak přimražený. Jak kdyby viděl zjevení za svojí existence.

Jejich koutky úst se cukaly. Přede mnou se objevila dívka s temně fialovými šaty a bílou tváří doplňující zvlněné tmavé vlasy. Vypadala úžasně. Tak nějak andělsky a zároveň temně. Celá postava měla uhrančivý pohled. 

Proč se pořád smějí. O můj Bože. To jsem já? To nemůže být pravda. Ta holka je úplně jiná. Nikdy jsme taková nebyla. Tahle změna mě překvapila. Nemůžu tomu uvěřit. Vše dokonale kontrastovalo. Tmavé šaty, vlasy a andělská tvář s duší monstra.

Nevěřícně se k nim otočím a usměju. Chvíli jsme tam prkenně stáli. Asi nevěděli co říct.

„Eh. V tomhle ven jít, ale nemůžu.“ Tohle je asi porazilo, co jsem řekla.

„A kam by si měla jít. Nikam nemusíš. Ale do města ještě jít nemůžeš. To víš.“

„Ani bych tam stejně nešla. Co by si ti lidé pomysleli. Neřeknu, kdyby byl nějaký večírek nebo karneval, ale přece v tomhle na lov? Těžko.“

„Teď jsi mě urazila. Na karneval jo. To tak v nějaké medvědí kůži. A proč ne na lov? Mně se to zdá ideální. Pěkně by ses blýskla a hlavně v noci. Něco mi říká, že bychom mohli vyrazit. Ten den uběhl rychle, nemyslíte?“

„Hele neukecávej to. To nejde. Ušpinila bych to a zničila. Takové nádherné šaty. Půjdu se převléct.“

„Ne nepůjdeš. Půjdeš v tom, co máš na sobě. A basta. Aspoň se naučíš pořádně lovit bez roztrhání a bez poskvrnky. Já myslím, že motivace je to dobrá.

Krucinál. Řekni už něco Joshi. Mlčíš jak ryba. Halo.“

Vůbec nevnímal. Ani hlásku nevydal, když Carlos na něj řval. 

„Oh. C-co? Stalo se něco?“

„Ne, ale že čučíš jak puk . . . na ni. Vzpamatuj se. Člověče.“

Pomalu odešel do lesa a ještě si něco pro sebe mumlal.

Jako poslední jsme zůstali v místnosti my. Trapná chvíle. Proběhl nějaký letmý pohled a úšklebek.

Během okamžiku jsem už stála uprostřed lesa. Tentokrát byl zahalený do hustého oparu. Člověk by si viděl sotva na špičku nosu. Mně to nedělalo sebe menší problém. Viděla jsem každý milimetr i metr na dálku ostře. Tmu mám ráda. Máte svůj klid.

Zpoza stromů mě sledoval Josh. Proč to dělal. Co pak si myslí, že o tom nevím. Věděla jsem s přesností, kde stál. Stál pět metrů po mé pravici. Zajímalo mě, co to zkouší a že nepřestal na mě zírat. To tak vypadám strašně. Ne to si nemyslím. Kouká jak na zjevení.

V dálce na mě čekalo jedno velké chlupaté zvíře. To zvládnu. Tahle šaty si nezničím. Udělám to jako mistr. Jako kdybych měla pěknou řádku let.

Po několika krocích a úhybech mi přece jenom medvídek podlehnul. Bylo to velmi rychlé a kvalitní. Bože pořád mě pozoruje. Já ho snad zabiju.

Vystoupil se své „skrýše“. Zubil se na mě. Vypadá to, že mé oblečení přežilo. Nechápavě jsem se zvedla ze země a přilítla k němu.

„Prosím tě. Co to jako má znamenat. Proč mě pozoruješ.“ Už mi to začalo jít na nervy.

„No nic, ale je to fascinující tě pozorovat . . . jak lovíš. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„A co přesně si viděl?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„No ten styl, způsob a je to takové granciozni. Takhle loví jenom velmi zkušení upíři a ty si teprve promiň dva dny stará. Celkem mě to zaskočilo.“

„Tak na tohle nevím co říct. Stejně o tom do hloubky nic netuším. Mám jenom ten základ.“

Vyvedlo mě to z míry. Já a lovit jako starej upír. No teda. Když věděl, jak lovím, že se mě nebál.

„Hmm. A proč se mě jako nebojíš?“

„Nebojím, protože vím, že bys mi neublížila ani, když seš o krapet silnější a rychlejší. Nevíme co v tobě je, ale něco tuším. No, víš já – ” větu vůbec nedokončil, ale naopak započalo něco jiného.

V tu chvíli přisál své rty na mé. Ne, že by byl surový, ale byla v tom, jak bych to řekla vášeň. Pomalu to prohluboval. Nevěděla jsem co dělat. Nikdy jsem to nezkoušela a nelíbala se. Podlamovala se mi kolena a to doslova.

Jemně mě chytnul za krk a vjížděl do vlasů. Nevyužíval sílu k tomu, aby mě chytil, tak nás nechal spadnout na zem. Naschvál neudržel balanc. Bylo to neskutečně krásné. Až na tu lesní mlhu. Kéž by svítil měsíc. Určitě by to způsobilo romantickou chvíli, ale i takhle to bylo úžasné.

Při našem nádherném rozjímání se z lesa ozvalo zlověstné zavrčení. Josh usoudil, že to byl Carlos. Smáli jsme se to mu. Ta představa, že skáče na nějakou bezbrannou srnku. Chudák srnečka. Počkat. Josh usoudil, že to Carlos? To je blbost. Vždyť nic neříkal nebo přeci ano?

„Hm. Joshi říkal si něco?“ bylo mi ti podivný.

„Ne neříkal. A co jsem měl jako říct. Ty má šelmičko.“ Opět se na mě zazubil a vlepil mi další polibek.

„No já víš je to divný, ale jako kdybych tě slyšela. Měla jsem pocit, že jsi řekl, že to byl Carlos. Ale to bych poznala, že si něco řek? Ne?“

„Hele ty si mě slyšela? Jako uvnitř hlavy? No to není možný, já to věděl.“

„Co? Co jsi věděl? A navíc je to blbost, abych ti viděla do hlavy, to nejde.“

„Ale jde. Ani jsem ti neřekl, ale většina upírů mají různé schopnosti. No to asi víš. Věděl jsem, že v tobě je určitý potenciál. Proto tě ten hajzl kousnul. Až se mi dostane pod ruce, přísahám, že se druhého dne nedožije.“

„Přestaň. Je pryč jasný! Je pryč. Nemusíš se o mě bát. Jo a stou schopností jak jsi říkal, by bylo dobré se jí naučit.“

„Jo to by bylo dobrý. Naučím tě ji ovládat a kontrolovat. Problémem je, že nikdo z nás neví s určitostí co to je. Jaký druh přesně máš. Musíme ještě nějaký čas počkat, než si také zvykneš na tenhle styl. Podle mého názoru ti to nebude dělat starosti. Zdá se mi, že ti to nevadí. Abych pravdu řekl, nejsem dvakrát rád, že jsi jako já. Bylo mnohem lepší, když jsi byla člověk.“

„No docela se mi líbí žít jako upír. Zdá se mi to bezva, i když to zní divně. No nechce se mi čekat, ale co se dá dělat. Máme celou věčnost. Ne?“

Takovou věčnost nemáme. Co si počnu. Jak jí to vysvětlím. Musím ji ochránit. Ochránit ji hlavně před ním.

Kruci písek. Z jeho hlavy se řinuly zoufalé myšlenky. Není to, jako kdybych měla plnou hlavu řvoucích myšlenek přes druhou. Dalo se to kontrolovat. Prostě jsem si řekla, že nic nebudu poslouchat a bylo ticho a naopak.

Neuvěřitelné. Během chvilky se dozvědět co to je za schopnost. Musím to říct Joshovi co to je. Bude rád a ještě se ho zeptat na to před kým mě chce ochránit.

Ale než jsem stihla nějak reagovat, byl pryč. Zmizel mezi stromy.