Cesta do neznáma

Autorka: Lily Cullen

6. část

Elisa Wood

Jasně pár kroků a vrátím se. Byla jsem asi padesát metrů od domku. Dobrý nápad se vrátit včas. Při nechtěném a nerozmyšleném kroku jsem sebou práskla na zem a zamotala se do tmou skrytého keříku ostružin. Au, au, au. Toto píchá.

Na těle se muselo vytvořit při nejmenším milion škrábanců. Velmi pomalu a opatrně jsem si sundávala zrádné větvičky. V lese byla hustá a nepropustná tma. Zpoza stromů vystoupila vysoká a mohutná postava. Škoda, že nesvítil měsíc, abych si ji mohla lépe prohlédnout.

Ted jsem dostala strach. Zamotaná do ostružin a prokřehlá zimou. Srdce mi chtělo vyskočit z krku. Kdyby dostalo infarkt tak se nedivím. Postava, která byla ode mne asi deset metrů, se objevila moc blízko. Moc blízko.

Dělil nás pouhý metr a teď už jsme věděla, že je to muž. Kruci kdy se to splašené srdce zastaví. Muž se začal naklánět pomáhajíc mi sundat ty odporné větvičky. Byl tak hodný, ale zároveň mi naháněl strach.

Kde se tu najednou vzal. A jak věděl, že tu někdo jako já sem. Něco mi říkalo, že to rozhodně dobře nedopadne a domu se v žádném případě nevrátím. Po namáhavém odstranění trnů to oblečení odneslo nejhůře.

Potrhané než na deseti místech. Dokonce by se tu i našlo pár kapek krve. No nic potrhaná od hlavy až k patě. Neznámý mi opět pomohl na nohy. Při doteku s jeho pokožkou se mi jevila velmi ledově.

Nahánělo mi to husí kůži. I hlas muže byl sametový. Něco nebo někoho mi to připomínalo. Jo. Josh měl podobný hlas, ale toho muže zněl víc uhrančivě. Chtěla jsem mu poděkovat a zdrhnout domů, když v tom mě přitlačil ke stromu a něco mi líbezně mumlal do ucha.

Celé jeho tělo kopírovalo to mé. Při tom nárazu mě trochu pobolívala hruď. Chtěla jsem křičet, řvát, ječet ať toho nechá a jako první prolomil lesní ticho on.

„Neděkuj mi. To já bych ti měl poděkovat malá.“

„A z-za c-co?“ v mém hlase zněla kapka zoufalství.

Ted když byl blíže, než před tím jsem se mu hluboce zadívala do očí a rozeznala v nich temnou karmínovou barvu. Sami osobě lehce svítili. Jak je to možné? Opět začal něco brblat a k tomu mě ještě začal více přitlačovat ke stromu.

Už mě začalo bolet celé tělo. Byl tak tvrdý a studený. Brrrr. Na sobě jsem měla jen špinavé triko a jeany.

„Víš, sice mě neznáš, ale brzy to zjistíš. Ani nemáš ponětí, jak dlouho mi trvalo se k tobě dostat. Pořád se u tebe držel ten slizkej vegetarián. Nechutný. Jak někdo může žít tímhle stylem.“

„Co? O čem to ml-mluvíš! Jaký vegetarián a co to se mnou má společného?“ byla jsem naprosto vyčerpaná. Jak dlouho jsme tam museli být.

„Těžko se mi to vysvětluje, ale jako ty to určitě pochopíš. Nejsem jako ty ani ten tvůj kámoš. Brzo opravdu pochopíš, co jsme zač. Trochu to zabolí, ale časem to přejde.“

Zlomyslně se na mě usmíval. Z úst mu uniklo zavrčení. Pane bože, v téhle chvíli mi asi nikdo nepomůže. Pomoc. Mé zoufalé bezduché volání o pomoc bude k ničemu.

Vysvětlí mi konečně, o co mu jde? Koukám, že asi ne. Nechápu, co tím myslel, že to trochu zabolí. O čem sakra blábolí.

„Sám se divím, že tu sílu co nosíš, necítí. Možná jí cítí, ale nechtěli se asi ukázat v pravém světle.“

„Krucinál o čem to blábolíš. Sakra co to má být. Dáš mi konečně vysvětlení?“ už jsem to nevydržela a začala mě popadat hysterie.

„No myslel jsem, že ti to prodloužím, ale koukám, že i ty sama jsi netrpělivá. Tak dobrá. Sama sis o to řekla. Kdybys byla pěkně zticha. Všechno by ses dozvěděla a užívala si poslední své nádechy života.“

Jen co to dořekl, jsem ucítila ostrou a palčivou bolest na krku. Mým tělem se začala rozléhat pálivá bolest. Snažila jsem se křičet, ať toho nechá, ale nemohla. To horko mi to nedovolilo.

Přestal. Uf. Myslela jsem, že to bude konec, ale zdaleka ne. Horko a žár se neuvěřitelným tempem prohluboval a zvětšoval. Ten co to způsobil, mě pomalu položil na studenou zem. Ustoupil pár kroků ode mne a pak zmizel v hlubokém lese. Co? To mě tu nechá samotnou.

Horký žár si prohluboval a propaloval cestičky žilami a tepnami. Bylo to nesnesitelné. Jak dlouho tady musím ležet a křičet. Nikdo mě neuslyší. Proč mi aspoň neřekl jak dlouho. Až se z toho dostanu což doufám, tak ho zabiju 

Na jednu věc nebo teorii jsem opomněla, spíš zavrhla. To nemůže být možný. Oni fakticky existují. Je to všechno popsané skoro podle té knížky. Barva pleti, oči, pach to všechno sedí.

 Nerada to říkám, ale i ta „přeměna či proměna“. Takže když si to dám dohromady, m-měním se v u-upíra. Představa koukat se na ně je hezká, ale ten zbytek je zdrcující. 

Horko a bolest stále nepolevovala. Jak dlouho ještě. Už nemám sílu uvažovat. Všimla jsem jen toho, že přes oblohu se slunce přeneslo asi dvakrát. Teda dnes podruhé. Pomožte mi sakra konečně někdo. Ten křik musí slyšet milion lidí. Ale teď když se měním v upíra, by to v přítomnosti lidí mohlo dopadnout zle a to já nechci.

V dálce se něco lehce zatřpytilo. Něco jako zrcátko. Z lesa vystoupila zářící postava. Vypadala jak anděl. Ne, to je Josh. On. On je taky upír. To snad ne. Proč on. Asi mě musel slyšet. Jasně on by mě uslyšel i na stovky kilometrů.

Opatrně si ke mně kleknul a zvedajíc mě ze země. Zvedajíc mé bezvládné tělo zmítající se bolestí. Vůbec nepromluvil. Mohl pozdravit nebo tak.

„Mám pocit, že asi víš kdo sem. Neboj, všechno bude v pořádku, ale teď vydrž, odhadem ti zbývá už jen jeden den. Brzy bude po všem. Vím, asi si říkáš, že bude, ale neboj. Taky jsem si tím prošel. To každý z nás.“

Přitom co mi líbezně povídal, jsme uháněli šílenou rychlostí lesem. Les mě nezajímal. Celou dobu jsem mu hleděla do očí, pokud to šlo. Měl je černé. Asi jsem ho vyrušila z lovu. Myslím.

„Už jsme tady, ale tebe zajímá něco jiného. Vydrž už jen jeden den.“

„Carlosi přines přikrývky. Dělej, honem.“

„Promiň, to je brácha. Trochu idiot.“

„No dovol. Na, tady máš ty deky. Myslíš, že jí pomohou? Jak dlouho.“ Ze zadu se ozval jmenovaný Carlos.

„Dva dny.“

„No tak to jí budou kničenu.“

„Hele dej mi je a nemel. Vždyť je prokřehlá až na kost. Chápeš, ležela tam dva dny. Nic neříkej, tvá přeměna byla o něco lehčí než její.“ Josh už zněl trochu nasupeně a občas na něj zavrčel. To dělají normálně? Až bude po všem tak mi vše určitě vysvětlí.

Josh Winslet

            Začalo se rozednívat. Už zase ten křik. To musí být Elisa. Poznal bych její hlas na stovky kilometrů. Než jsem tam doběhl, za mraky se objevilo nerado viděné slunce. Kruci co budu dělat. Slunce sem slunce tam. Potřebuje určitě pomoc.

            Konečně. Ležela uprostřed malé mýtinky. Kroutila se bolestí. Kdo jí to udělal. Jakej hajzl. Zabiju ho, až se mi dostane pod ruku.

Její vůně se začala pozvolna měnit. Už nebyla cítit člověkem, ale tím stylem jako já. Dokonce na slunci se začala mírně třpytit. Lidské oko by to nepostřehlo, ale to moje ano. Měnila se v upíra.

Bože. Pěknej parchant, že jí tu nechal samotnou napospas. Opatrně jsem se k ní přibližoval v úmyslu jí odnést k nám domů. Tam jí určitě bude líp. Chudinka malá.

Během chvilky jsme dorazili domů. Carlos byl pěkně udivený. Okamžitě jsem mu přikázal, aby mi donesl přikrývky. Věděl jsem přesto, že jí budou k ničemu, ale i tak. Bude se cítit v bezpečí.

Určitě se chtěla vyptávat, ale bolest jí to nedovolila. Opakoval jsem jí, že bude brzy po všem. Začala nám tady usínat nebo upadat do bezvědomí. Ted už bude konec brzo. Ještě chvilku.

Carlos nedokázal pochopit, že její proměna je mnohem horší, než byla ta jeho. On si jí pěkně užíval v komatu. Nikdy neucítil zmiňovanou ukrutnou bolest. Zatím co ona byla celou dobu při tom. On to stejně nikdy nepochopí. Všechno zveličuje.

Celý den se od ní nikdo nehnul. Čekali jsme. Na lov si zajdu teprve až s ní, abych jí se vším seznámil. Bude to pro ni těžké. Občas sebou zašila. Nastal u ní nepravidelný tep. Už to bude. Carlos byl nedočkavý. Já byl nedočkavý, jak bude vypadat jako upír.

Zajímalo mě proč jí jen tak ten blbec kousnul. Co ho k tomu vedlo. Moment na vlasech má pachovou stopu.

„Carlosi, přivoň. Co to je?“ byl mistr na pachové stopy. Spíš si je uměl dobře pamatovat, ale jako stopař byl k ničemu.

„Brácha no tak to je teda něco. Jak to, že se tu objevil Filip.“

„F-Filip. Ten hledač talentů? To snad není možné. Věděli bychom, kdyby se tu objevil jiný upír. Už vím, proč jí to udělal. Ani jeden z nás jsme neucítili co v ní je. A to jsem byl dost blízko. Mohli jsme na ní dát pozor. Ted už se to vrátit zpátky nedá.“ Úplně mě to vyvedlo z míry. Známý Filip hledač talentů. To je problém.

„Carlosi co budeme dělat, až se po čase vrátí, aby si ji mohl odnést.“

„No Joshi nevím. Znáš ho. Možná ho o kapku znám víc, protože jsem s ním nějakou chvilku brouzdal světem. Pamatuješ na ten útes?“

„Jo jasně pamatuju. Na to se nedá zapomenout. Bráško.“

„Hele neřeš teď nějakýho Filipa, ale ji. Jo a jak se vůbec jmenuje? Ani si mi to neřek.“

„Jmenuje se Elisa. Elisa Wood. Nebyl čas, abych ti to řekl. Hele všiml sis toho ticha?“

„J-Joshi už se probouzí. Není kouzelná? Opravdu má něco v sobě, ale co. Neseď tady jak prkno a udělej něco. Jé. Podívej, jak kouká.“ Každej z nás byl ponořený do rozhovoru a zapomněli na nějaký tlukot srdce. Byla naprosto nádherná i kouzelná.

„Zmlkni a pomož mi ji posadit.“ Než jsme ji stihli chytit za ruce a posadit stála na druhém konci pokoje. No teda. Pěkná uličnice.

Ďábelsky se na nás usmívala. Vypadá doslova jak anděl. Kdyby na sobě měla nějaké temné a fialové šaty teď by nebyl pochyb, že je to upír. K většině novorozených se ty červené oči nehodí, ale k ní naprosto sedly. Slušeli jí.

Tmavě hnědé vlasy lemovali bledý obličej. Stála jak paní všeho. Jenom to oblečení bylo nic moc. Za svojí existence jsem poznal mnoho upírek, ale tahle byla jedinečná. Nezdála se mi a bráchovi překvapená nebo ohromená. Mám pocit, že to brala jako něco úžasného.

„Jak se cítíš. To pálení v krku je –“ usekla mě. Takovou pohotovost jsem neviděl.

„Vím, co myslíš. Ta žízeň. Jo mám. A nedivte se, znám vás. Bude to znít směšně, ale vy existujete. No páni. Znám to z té knížky. Neznáte?“ o čem to mluví. Carlos na mě mrknul i ona to postřehla. No jo, ten upírskej filmovej hit. Taková blbost. Jak někdo může tohle člověk vymyslet.

Jak jsem nad tím vším uvažoval, popadla mě za paži a už jsme si to ruku v ruce běželi napříč lesem.  I za námi byl Carlos jen pro jistotu.