Cesta do neznáma

Autorka: Lily Cullen

5. část

Další úporný den ve škole. To zas bude nuda. Zajisté také byla. Úžasně zašlé staré školní soutěže všeho druhu. Slavil se svátek od postavení školy. Zaznívalo tady takové prázdno. Veselá atmosféra co bývala zmizela.

Josh nedorazil do školy. Proč. Vždycky když tu byl. Okolo něj se točilo lehké pozdvižení. Proč se neukázal. Možná mu bylo líto včerejšku. Styděl se. Nechtěl se mi podívat do očí z toho, jak byla na mě hrubý.

Jasný. Takový kámoši jsme byli. Jakoby se po něm slehla zem. Nikdo z okolních lidí si ani nevšimlo, že jim chybí spolužák. Vůbec.

Doma bylo taktéž pusto prázdno. Žádný smích, žádný rachot, žádný melodický uspávající hlas. Prostě nic. Abych pravdu řekla, mým tělem pomalu prostupoval smutek a prázdnota. Když se mnou trávil čas, moje hlava byla jako v oblacích. Prázdná, svobodná a volná. Takový povznášející pocit to byl.

S ním jsem neměla žádné zábrany. Jakoby naplňoval můj život. Mohla jsem dělat cokoliv, aniž bych se styděla či cítila trapně za jakýchkoliv okolností. V jeho přítomnosti to byla naprostá svoboda. Stýská se mi, že tu není. 

Co to dělám. Proboha proč na něj myslím. Mělo by to být zakázané. Tedy totiž on by měl být zakázán. Je tak nadlidsky a ďábelsky krásný. No to snad ne. Já se nad ním doslova rozplývám.

Jeho tělo, jeho tygří oči, jeho bledá pleť. Hlas. To vše mělo špetku hříšnosti, která za to určitě stála ochutnat. I přesto, že byl odtažitý, jsem se cítila víc než jen spolužačka a kámoška.

Stop. Musím přestat. Nemůžu takhle na něj myslet. To je naprostá sebevražda. Kdyby se dozvěděl, že ho miluju už první chvíle. To ne. Já ho -. Co? Ne. Nemůžu se po pár pohledech do něj zabouchnout. Okamžitě to musí přestat.

Zkusím se nějak zabavit, abych na něj nemusela neustále myslet. Praní, uklízení, vaření různých dobrot, které mě naučila Sára a vyšívání. Ani jedno nefungovalo.

Ani cvičení s hudbou.  Co mám sakra podniknout, abych se ho zbavila. Opakovaně se mi zjevuje před očima, jak sedíme na našem místě v lese a povídáme si.

Už to mám. Zajdu si provětrat hlavu do lesa. Ano. Udělám si procházku i přes to, že je tma jak v pytli. Při strachu, že zakopnu nebo tak, se mi určitě vyplaví ten jaký si adrenalin a zapomenu na něj. Doufám, že to pomůže. Ráda bych, aby to vyšlo.

Počkat. Celý týden se neukázal. Vždyť třebas může být nemocný. Panenko svatá. Proč z toho tak šílím. Stejně se projdu. Vyčistím si plíce ze zatuchliny domu. Hlavně žádnou baterku Eliso Woodová. Nebude z tebe posera. Ne? Udělám si pěknou bojovku. V lese se mi nic stát nemůže. Udělám jenom pár kroků a pak se vrátím.

Josh Winslet

Mám ji plnou hlavu. Co si o mně musí myslet, když jsem byl mimo školu celý týden. Snad to nějak překousne. Její psychika nebyla moc dobrá. Nezapomenu na ten den, kdy doslova přiběhla do hodiny a probudila ve mně dosud ukrytého predátora.

Proto jsem zdrhnul ze školy. Většinou jsem to zvládal, ale jakmile tam byla ona, tak se to vezlo i s ostatními lidmi. Ta žízeň se nedala vydržet.

Doma to cekem šlo. Až na to, že brácha Carlos včera domů přitáhl malého zajíčka. Byl tak bezbranný. Carlos jenom tam tak stál mezi dveřmi a držel ten malý třepotající se uzlíček. Bylo mi ho líto.

Bylo mi ho líto i potom co se stalo. Nebyl jsem na lovu od té doby, co přiběhla do třídy. Jed mi teď zaplavil celá má ústa i myšlenky. Skrčený v bojové pozici jsem vystartoval na Carlose a hlavně na to malé co mu hovělo v náručí.

Pěkných pár metrů jsme letěli. Brácha to vůbec nečekal, i když byl upír. Vždycky byl pomalejší. Vše uběhlo velmi rychle. Po pár sekundách jsem byl hotov.

Brácha pořád ležel na té zdrcené zemi a na triku měl krvavý flek. Tohle asi nevypere ani nezašije. Triko bylo rozcupované na malé kousíčky. Divím, že to Carlos přežil.

„Hele promiň. Moc se omlouvám“

„Nic se neděje Josh. Měl jsem to vědět dřív, že na tom nejsi tak dobře.“

Tenhle incident jsme okamžitě zapomněli. Čučeli jsme na televizi, hráli šachy a při tom se párkrát poprali. Prostě sranda. Po nějakých hodinách se mi ozvala žízeň. Zdaleka to nestačila. Kdyby to aspoň byla srnka, ale bal to malý zajíček.

Brácha se mě zeptal, jestli půjdem na lov. Omluvně jsem ho odmítl. Potřeboval jsem se uklidnit a dát se do pořádku. Ze dveří jsem prosvištěl tak rychle, že za mnou zbyla šmouha a vítr.

Během pár sekund okolo mě probublával potůček a obklopoval mě hustý a tmavý les. Má poloha se nacházela hluboko v lese, ale také blízko lidských obydlí.

V dálce asi jednoho kilometru byly dva obrovští huňatí medvědi. Okamžitě jsem se vyběhla a chystal se hned po jednom skočit, když vtom se z lesa ozval zoufalý vysoký jekot.

Byla to strašná rána pro moje uši. Medvědi mě už nezajímali. Zajímalo mě, co to bylo nebo kdo. Nebylo to moc daleko. Kdo takhle pohl zakřičet. Pomalu jsem se přibližoval, když mě do nosu udeřila velmi známá vůně. To snad ne.