Cesta do neznáma

Autorka: Lily Cullen

Omlouvám se za zpoždění. Měla jsem toho trochu moc. Tato část je zatím o ničem. Moc mi to nejde, tak doufám, že se vám to bude líbit i tak. Příště slibuju, že se bude něco dít. A samozřejmě bych byla ráda za vaše komentíky.

4. část

Kruci už je zase ráno. Nastává nový den bez žádného napětí. Na okno, přes noc jako vždy dopadaly velké a kulaté kapky deště, které mi nedaly pokoj. Pořád bouchaly do toho okapu. Kap, kap, kap, kap, kap. Neustále a dokola. Moc jsem toho nenaspala.

Stalo se to vícekrát, kdy jsem se moc nevyspala. Nevyspaná. Nekonečná únava. Slabé tělo. Jen ta šílená touha po spánku. Nechápu, proč nemůžu spát. Možná je to tím, že ráda ponocuju. Nemám ráda den. Tolik světla. Zatím co v noci, jako když ožiju. Tma mi nevadí. Je taková klidná a tichá. Čas pro své soukromí a přemýšlení, které moc nemusím. V té chvíli nechávám jen tak čas plynout, i když vím, že je nekonečně dlouhý.

Ráno jsem vůbec neměla hlad. Aspoň ušetřím jídlo v ledničce. Stejně tam většinou nic nebylo. Často jsem jedla u Sáry. Uměla dobře vařit, což se o mě nedá říct. Nikdy jsem nebyla na takový to velký vaření pro regiment. Nikdy mě to nebralo. Trvá to dlouho, zasviníte nádobí a je s tím šílená práce. No, a když se něco zvrtne, pak už teprve se to nedá jíst.

Sára se v tom vyžívala. Dělá jí to hroznou radost. Když se octnu při jejím vaření, samozřejmě jí ráda pomůžu. Přece co byste pro milého človíčka neudělali.

Popadla jsem tašku a doslova letěla do školy, protože bylo moc pozdě.

Uf, stihla jsem to. Jejky. Úplně jsem na toho Joshe zapomněla. Zase seděl na svém místě nějak moc ztuhle. Ale teď když jsem dorazila hrozně uřícená, ztuhl nadoraz.                         

Byl jako kus kamene. Vypadal, že ani nedýchá a jen na mě koukal bez citu. Kde se to v něm vzalo. Přece takový nebýval. Vždycky když jsem přišla do třídy, se vesele usmál a teď nic. Je úplně bez výrazu. Jak kdyby ho přejelo auto. V tom obličeji bylo co si zvláštního. Něco tajemnýho.

Skoro jsem se ho bála. Bála jsem se vedle něj posadit. No co. Přišla jsem do školy a nějaký spolužák mě přece nerozhází jen z bezduchého výrazu. Opatrně jsem si sedla vedle něj. Opatrně jen, protože jsem si myslela, že kdybych udělala sebe menší chybu tak by mě nejspíš zabil. Hlavně jeho pohledem.

Všichni co byli kolem, koukali na něj jako na zjevení. Z pohledu vyzařuje bolest, napětí, strach a všechny tyhle negativní pocity, které jsem mohla vyčíst. Byl v křečovitém posedu. Chtěl snad po mě vyjet nebo co?

Kdybych byla s ním o samotě, napadl by mě. Udělal šílenou grimasu. Vypadal zamyšleně. Prohlížel si mě jako nějaký terč, na který může kdykoliv zaútočit. Hrozný pocit.

Tahle hodina byla utrpení. Učitel pořád něco kdákal. Vůbec jsem ho nevnímala, ale ten co byl vedle mě, se pořád na mě díval. Kamkoliv jsem se podívala, se podíval i Josh. Co mu sakra je?  Nikdy se takhle nechoval. Rychle jsem se vyřítila ze třídy a Josh mě následoval.

„Hele, co ti je?“ už jsem to nevydržela. Pěkně mě to dopalovalo.

„Nic. Nic mi není.“ to je chabá odpověď. Nejsem zas tak blbá.

„Nedělej ze mě slepou. Podívej se na sebe.“

Jeho kůže nabrala ještě o několik stupňů světlejší odstín. Ted byl doslova bílý. Ve zdi by se ztratil. Tohle není normální. Nahánělo mi to husí kůži. 

„Co?“ on si snad ze mě dělá srandu chlapec.

„Ted‘ zase nedělej ty slepýho. Jsi bílý jak stěna. Skoro doslova.“

„Já? Já nejsem bledý. Jsem naprosto normální.“ já se snad zblázním.

Moje trpělivost je u konce.

„Hele žádná bledost nýbrž bělost. Jsi úplně bílý a nedělej, že to nevidím.“

„Ale -“ nestihnul to doříct.

„Žádný ale hochu. Ty asi doma zrcadlo nemáš co? Vzpomeň si na ten tvůj posed. Vypadal jsi, jako kdybys mě chtěl zabít. A ten pohled jak si se tvářil. Vražedně?“

Při téhle větě se mu obrátili oči v sloup. Oči nabraly jinou barvu. Jak to? Napětí ze mě spadlo. Zase jak ten mílius. Byla jsem milá a jakoby naivní v jeho přítomnosti po každé.

„T-tvoje oči.“

„Co je s nima?“ jeho hlas měl tvrdý podtón. Vždycky měl melodický nádech.

„No nic, jen že mají jinou barvu, než měly.“ vypadal zamyšleně.

„Byli zlatavě hnědé a teď jsou černé jako uhel. Spíš úplně jak uhel.“

„A co!“

„No nic. Jenom je to divný. Totiž, oči barvu z ničeho nic nemění.“

„Mám je normální jako ty!“

„Ne nemáš. Podívej se sakra na sebe. Tvoje chování, tvůj postoj.“

„Nikdy si takový nebyl.“

„A ještě k tomu ta nezdravá barva pleti.“

„Nezdáš se mi v pořádku. Nejsi nemocná nebo tak něco? Nepotřebuješ k doktorovi?“

„NE! Blbče. Ty bys tam měl jít.“ Naštvanost polila celé mé tělo.

Pořád mě přemlouval. Jak kdybych si vymýšlela. Věděla jsem, co vidím.

Měla jsem pocit, jak kdyby se snažil zamést sto procentní stopy, které budou jednou odhaleny. Celý byl prošlý tajemstvím.

„Hele nemám čas se s tebou tady vybavovat. Mám něco na práci.“ co? On že má nějakou práci. Ani náhodou

Ukončil náš zvláštní hovor. Joshův hlas přidal na síle naštvanosti. Otočil se bez rozloučení. Šel moc rychle a tvrdě, pomalu utíkal. Jak kdyby ho něco zpomalovalo. Úplně se o de mne odříz. Nastala taková mezi námi cizost.  Ale kdy to začalo? Byl jako vyměněný.

Byli jsme jak staletí kamarádi. Po škole jsme spolu trávili veškerý volný čas. Je pravda, že se na mě někdy díval jako na nějaký určitý objekt. Co se stalo, že to došlo tak daleko.

Chodili jsme nakupovat, do kina a hlavně do společnýho lesíka s melancholickou atmosférou, kterou mám ráda. Tam byl náš veškerý společný čas.

O spoustě věcí jsme si povídali. Rodina, škola, práce, koníčky. Však to znáte. Normální rozhovor s přáteli. Divný na tomhle bylo, že mluvil s odstupem. Jakoby se bál, že něco prozradí. Nevšímala jsem si toho.

Až do dneška.

Jsme si jistá.

Něco skrývá.