Cesta do neznáma

Autorka: Lily Cullen

3. část

Doufám, že se Vám tento díleček bude líbit. Je trošku unavující, ale jinak by měl být OK. No a vaše momentíky vřele uvítám.

Škola byla pěkný kus od mého domečku. Cesta trvala déle než patnáct minut a přitom pořád lilo. Z tohohle pohledu déšť nemám ráda, ale kdybych mohla vyvléct boty a zůstat v triku a riflích tak bych skákala v kalužích bosá a smála se jako malé dítě. Nikdy jsem ten pocit věčného štěstí nepoznala, ale jednou to udělám, jednou si takhle zaskáču.

V dálce se tyčila velká a šedivá budova. Typuju, že je to čeho se obávám. Škola. Najednou se mi žaludek stáhnul takovým způsobem, že bych se mohla sesypat na zem a schoulit se do klubíčka. Stavy nervozity snáším velmi špatně.

Uvažovala jsem nad tím, jestli nemám chodit k nějakému psychologovi z důvodu stresů a depresí, které mě doprovázeli každou volnou chvíli. Stres mě stáh kamkoliv jsem nastoupila. U doktora, v práci prostě všude se mnou zmítal stres a nervozita. Říká se, že ze stresu a nervozity si můžou lidé způsobit vředy, ale to je mi jedno. Důležitější je přežít dnešní den a pak se z toho vyspat.

Okolo mě procházela spousta studentů a neznámých lidí. Škola, která má vlastní parkoviště. Hezký. Z příjezdové cesty se přiřítilo nejhezčí auto, které kdy svět spatřil. Bylo stříbrné barvy. Jeho brzdy zapískaly nebezpečně blízko mého ucha. Málem mi prasknul ušní bubínek.

Co to je za idiota, že takhle zaparkoval těsně vedle mě, div mě neporazil nebo nezajel? Sama bych ho zajela, kdybych měla vlastní auto a pořídila bych si ještě luxusnější než jeho. Určitě to bude nějaký náfuka, co si vozí svůj až moc příliš namydlený zadek.

Zatím co si vozí svůj zadek, tak já se musím pachtit dlouhou procházkou a navíc je zdravější. Kdybych měla po ruce cihlu, přistála by na jeho hlavě. Už jsem se chystala po něm vystartovat, že mě málem zajel, ale než tak bylo, padla mi pusa údivem.

Z toho diamantového sporťáku vystoupil nejdřív ten blonďák a s ním ten veliký a udělaný kluk s tmavými vlasy, který navíc řídil to božské a nablýskané autíčko.

Ty lidi, co kolem stáli se na malou chvíli zastavili a upřeli svůj zrak na ty dva, co stáli u auta. Pěkná podívaná. Všichni čučí jen na jedno ono místo. To snad ne. Oni snad ještě chodí do školy? Vždyť vypadají tak na třicet. Neuvěřitelné. Těmhle klukům je tak přibližně sedmnáct až osmnáct???

Pořád nad tím nevěřícně kroutím hlavou. Ale odkud se tu vzali? A co tu pohledávají? Proč se nad tím pozastavovat. Rychle do ředitelny si vyřídit dokumentaci a pak do třídy.

Než jsem se pohnula z místa, ti dva okolo mne prošli bez povšimnutí, ale ten tmavovlasý na mě udělal očko. Co to mělo znamenat? Mít stejné ruce jako on, tak mu zakroutím jeho krkem. Co si pak myslí, že jsem? Já mu ještě ukážu, koho si to namíchnul. Chlapeček. Z toho nevyvázne.

Když procházeli, lehce se o mě opřela jejich vůně. Byla tak líbezná a jemná skoro svým způsobem chtivá, ale je to jenom vůně. Nic jiného. A navíc takové vůně do deodorantů nevyrábí, nebo že by ano?

Následovala jsem je směrem, kterým šli do školy. Každý si mě prohlížel jak nějakou atrakci. Nemam ráda ty probodávající pohledy. Co pohled to píchnutí do mého žaludku a srdce. Rychlý útěk pryč by asi nepřišel vhod.

Co by si o mně mysleli. Musím se prokázat dobrými znalostmi a vřelostí a image. To říkal táta „Image je důležitá!“, ale asi zapomněl na to, že on jí sám neměl. Nesmím vypadat jako nějaká myška sedící v rohu tmavé třídy. Jen by si o mě lámali dříví a utahovali by si ze mě a k tomu se smáli.

Ředitel byl moc milý. Předal mi nějaké papíry na vyplnění a k tomu rozvrh hodin. První hodina byla fyzika. Šílený předmět. K čemu takový holce bude fyzika. Jednoduše k ničemu. No nic. S nechutí jsem se doplazila do poslední lavice. Jak jsem čekala. Třída už byla zaplněná. Lidi okolo mě se pořád bavili. Co pak nevěděli, že přijde učitel. Opravdu, asi se někde sek.

Opřela jsem se o lavici a čekala. Moje hlava koukala směrem k oknu. Můj výhled do nekonečného deště něco přerušilo. Výhled mi přerušil zase ten oplzlý blonďák. Co tu dělá. Co pak je učitel? Ještě aby. To už by bylo moc. Předhodila jsem mu nechápavý pohled. Nevěřícně jsme na sebe koukali.

„Ahoj mohl bych si prosím tě k tobě přisednout?“ pořád jsem koukala nechápavě a trošku naštvaně.

„Víš, není tu už žádné místo. Krom toho tvého.“

„Halo. Slyšíš mě?“ vytrhl mě ze zamyšlení.

„Co? Jo jasně, sedni si.“ procedila jsem skrz zuby. Sednul si jako pírko. Zdál se mi křečovitý když seděl. Upřeně koukal před sebe asi se mě snažil ignorovat. Zato já zase ne. Pořád jsem sledovala jeho vlasy, tvarované lícní kosti, nos, tváře bledé barvy. Jak zvláštní. Nikdo tak bílý nemůže být. Je to nezdravé.

Hodina byla nekonečná a to mě ještě čekalo asi pět hodin. Jak tohle napětí dlouho vydržím? Sotva ke konci školy jsem se dopotácela do jídelny. V žaludku mi nekručelo. Měla jsem ho stáhnutý samotnou nervozitou. Bože, kdy se toho pocitu zbavím.

Vzala jsem si jenom sodovku a nějaký ten rohlík, ale si to stejně vyhodím. Za zády jsem cítila bodavý pohled. Nevšímala jsem si toho. Jako vždy poslední místo na sezení bylo zas v „tmavém„ rohu jídelny.

Taška hned letěla dolů a já sní na židli. Otevírala jsem pití, když v tom přilít nebo přišel to je jedno, zase ten blonďák. On mi snad nikdy nedá pokoj. Propaloval mě milým pohledem. Přisednul si ke mně. Co pak jsem mu to dovolila?

„Je ti dobře?“ on se ptá, jestli mi je dobře? Pochopitelně, že není.

„Jsi bledá. Měla by si něco sníst.“ Proč se o mě ksakru stará. Co pak se nedokážu o sebe postarat? Z jeho pohledu asi ne.

„Na, vem si moje jabko.“ No to snad ne. On mi nabízí jeho jabko. Tohle už nejde.

„Promiň, díky. Jabko si nech.“

„Tobě pomůže víc než mě.“

„Jo a proč se tak staráš?“ už mě to nebavilo. Ale když promluvil, málem se mi podlomila kolena. Jeho hlas dostal líbezný nádech pro mé uši.

„Promiň.“ Pořád pokračoval.

„Nevěděl jsem, že ti to vadí.“

„Co? Mně nic nevadí.“

„Jenom mě zajímá, proč se o mě tolik zajímáš.“ Nevím, čím to bylo, ale byla jsem jako splachovací. Nervozita odstoupila a to všechno kolem. Byla jsem jak mílius.

„Jo. Moc se omlouvám za bráchu. Trochu se nedokáže kontrolovat.“

„Je bezprostřední. Víš. Není tak svázaný, promiň, jako ty.“

„Všechno bere s humorem.“

„A to, že mě málem zajel, taky bere s humorem?“ myslela jsem, že můj pohár přeteče, ale ta uvolněnost nepřestávala. Jak kdybych byla zmanipulovaná.

„Víš. Jakmile zasedne za volant, na všechno kolem sebe zapomene. No a pádem asi zapomněl i na tebe. Samozřejmě by tě nezajel, to by nedovolil a já taky ne.“

Co nedovolil? Divný.

„Promiň. Jmenuju se Josh a brácha je Carlos.“

„Je pěkně ujetej.“

„To jo a já jsem Elisa. Elisa Wood.“

Když jsem se rozloučila, cítila jsem, jak uvolněnost střídá opět hnusná nervozita. Než jsem se dostala domů, navštívila jsem Sáru a její děti. Jako vždycky mě vřele přivítala a obdařila jak jinak jídlem. Odmítala jsem, ale tak nádherně to vonělo, že jsem odolala i naproti stresu.

Skoro jako kdyby byla moje máma, se mě zeptala na můj první den ve škole. Říkala, že mi držela pěstičky. Bylo to od ní milé. Všechno jsem jí hezky povyprávěla do detailu kromě jeho. Toho Joshe.

Už byl večer. Od ní jsem to vzala procházkou a vzpomínala na něho. Byl tak milý a vřelý. Kdybych umírala, zachránil by mě. Teda tak mi to připadalo. Měla jsem pocit, jak kdybych ho znala celou věčnost.

Cesta domů byla klidná a tichá, tak jsem dala prostor pro přemítání dnešního dne. Ten jeho obličej. Vlasy neměl úplně blonďaté, ale měli světle oříškovou barvu. Nevýraznější na jeho obličeji byly jeho oči. Upřímné oči barvy hnědé, barvy tygřího oka.

Doma naštěstí bylo uklizeno. Hned jsem se přesunula do pokoje a rovnou do postele a usla se vzpomínkou na jeho obličej. Jeho oči, jeho vlasy, jeho postoj, hlas a vše dohromady spojovala ta jeho nezdravě bledá pleť až moc bílá. To bylo na něm nejvýraznější a při tom nekrásnější.