Cesta do neznáma

Autorka: Lily Cullen

2. část

Když jsem vystoupila z busu, tak blonďák byl v mžiku pryč. Přece jsem byla hned za ním. No ten asi měl na spěch. Kam ti lidi pořád spěchají. Vyrazila jsem vpřed, když si najednou uvědomuju, co tu dělám. Co mě sem pohání? Kde si najdu nocleh či práci abych měla nějaké ty korunky, a kam budu chodit do školy. Byl to jeden velký otazník. Celou dobu stojím na placu toho to města a přemýšlím, kam se vydám.

Mám si jako první najít práci nebo byt a ještě nebo zapsat se do nějaké té školy? Vůbec nemám potuchy. Tak jsem to vzala rovnou. Někde spát musím to je zaručené. Ale je tu ještě jedna otázka. Jak se v tomhle městě zorientuju, když tu nikoho neznám a nevím, jak tu to chodí? Připadalo mi to jako jedna velká vesnice. Všichni se tu budou určitě navzájem dobře znát.

V tom mém zamyšlení jsem koutkem oka zahlédla toho blonďáka, jak stojí s jedním statným a stejně vysokým chlapcem či mužem, který měl tmavé vlasy. Docela vysoký kontrast mezi jeho tmavými vlasy a světlou skoro až bílou pletí. Byl to zvláštní pohled na ty dva. Byli mi šíleně povědomý a nedokázala jsem si vzpomenout, odkud je znám. Hlavou mi proběhl jeden známý filmík. To je divné přece nemůžou být z toho filmu, který dávali před pár lety. Jmenoval se Stmívání. Ti dva jim byli tak podobní. Ten film byl moc hezký, ale v tom filmu nebyla tak dobře zdůrazněná krása těch upírů, jako bylo v knize.

 Najednou se ten vysoký mladík otočil směrem ke mně a propaloval mě pohledem. Hnusný pocit jako když vás někdo načapá při nějakém podvodu. Fuj. Srdce se mi muselo o 360 stupňů protočit a několikrát naskočit a pak si brázdilo šílenou rychlostí cestu k mému krku. Srdce křičelo ,,pust mě, pust mě ven,, a bylo pořád neústupné.

Rychle jsem mu uhnula a popadla mých pár věcí, co mám. Hned jsem si brázdila cestu mezi auty a zamířila do nějakého novinového stánku, abych si přečetla inzeráty týkající se bydlení.

Nabízeli tam menší domeček za pár korunek. V tom spěchu co byl, jsem zavolala na zveřejněné telefonní číslo v inzerátu a zeptala se, jestli je ještě v prodeji. Uf. Měla jsem štěstí, které budu dále potřebovat pro sehnání práce. Dům mi hned přiklepli. Bydlení bylo zajištěno.

Tak co dál. Další na řadě je nějaká práce na zaplacení domu. Tady to bude horší. Malé městečko a hodně lidí. Tady bude problém sehnat místo. Jak jsem říkala. Vesnice. No inu dál jsem hledala a procházela všelijaké obchody, kde nabízeli místo, ale za tím bez úspěchu.

Celý den jsem strávila hledáním práce. Byla skoro tma a na mě padala únava. Típla jsem si taxíka, aby mě mohl dovézt k mému novému ,,domovu,,. To zní tak hezky. Můj domov, do kterého se budu ráda vracet. Konečně.

Když jsem vystoupila z auta, dům na mě zářil svojí oslnivou bělobou. Skoro jako ze snu. Dům měl dvě podlaží. Pomalu jsem se plížila ke svým dveřím a hořela nedočkavostí, jak si sednu na gauč a pudu si užívat kouzlo domova, sladkého domova. Ta nedočkavost byla šílená. Rychle jsem tam vpadla. Vypadalo to jako přepadení, ale nebylo.

Na mém zraku spočinul velký obývák. Uprostřed byla menší televize, i když k mému životu jsem ji nepotřebovala, ale občas se kouknu. Akorát nenávidím ty šílené reklamy, které na vás koukají z každého kanálu a jsou ukrutně nudné. Prostě hrůza. Po levé straně byl vchod do malé a útulné a skromné kuchyňky. Nejsem zrovna fanda do vaření. Uvařit si umím. Takový lenoch zase nejsem.

Při vchodu do předsíně naproti obýváku po pravé straně bylo staré a spletité schodiště. Vedlo do druhého patra domu. Dole se nacházel obývák a kuchyň, takže nahoře bude ten zbytek. Pokoj a koupelna. Pomalu jsem se vyšplhala nahoru s trochou nejistoty. Co tu budu dělat sama. Život zase není tak dlouhý jak se zdá. Uteče to jako voda.

Hned po straně zábradlí se nacházela koupelna. Byla poměrně velká, ale zase když to tak řeknu, byla nehezká, ta volba barev mě doháněla k šílenství. Zelená a křiklavá růžová. Jak tohle někdo může dát dohromady. Nechápu. Ach ti lidi.

Dále mi zbýval pokoj, který byl hned vedle koupelny. Napětí jsem otevřela dveře. Ten pokoj byl něčím zvláštní. Vyzařovala z něho tajemnost. Byla zde zastoupena střídmost, vřelost a zároveň modernost kombinovaná se starobylým nábytkem. Jak nápadité. Tohle mohl sestavit jedině člověk, který se pohybuje v oboru restauraci nábytku. Dům byl vkusně zařízen. Našli byste tu cokoli, ale stěžovat jsem si nemohla. Pro začátek to stačí.

Dnešní den mě tak zmohl, že jsem málem upadla na zem a usnula. Rychle jsem se dobelhala do pokoje. Ráda bych něco pojedla, ale v lednici nebyl ani drobeček a moc peněz mi také nezbylo.

Ráno na mě čekala křiklavá koupelna. Trochu se upravit po včerejším výletě, obléct a můžeme razit do města si najít tu nějakou prácičku.

Dnes by to mohlo být slibnější. Jako včera jsem procházela další řadu různých center či obchodů. V novinách toho moc nebylo. Konečně. Z jedné výlohy na mě křičel jeden leták. Přijmeme kohokoliv, kdo aspoň umí trochu zacházet s administrativou v knihovně. Vypadalo to celkem dobře. Zjistila jsem veškeré informace. Kolik by mi dali. Jaká je pracovní doba.

Prostě ty standardní věci. Moc lidí se sem nehlásilo. Ta paní co mi vše podrobně vysvětlila o, co jde, si mě měřila divným pohledem. Hleděla na mě s určitým ústupem a autoritou. Vždycky na mě lidi divně koukali, jak kdybych měla něco napsané na čele anebo doslova na ně křičela.

Zatím co jsem přemýšlela, odeběhla za roh jedné skříně s knihami. S někým telefonovala a vyřizovala pár věcí. Asi bych to měla vzít, taková jiná příležitost nebude a zrovna když to potřebuju jako sůl. Paní si mě ještě zavolala k sobě, asi mě chtěla nějak dostrčit k tomu abych to vzala.

Měla pravdu. Potřebovala jsem popostrčit kupředu a to se jí povedlo.

,,Takže koukám, že souhlasíte.“

,,Takže, co bude?“

Uvědomila jsem si, že nejsem všudypřítomná a nereaguju, protože jsem si vzpomněla na ty dva na tom nádraží, jak tam stáli. Opravdu podivné.

,,A-a-ano, beru to místo. A kdy - “ rychle mě usekla, než jsem to stihla, do říct.

,,Jestli chcete, můžete nastoupit už teď. Je brzo ráno. Tak jak chcete.“ Pusa ji mlela pantem.

,,No tak dobrá. Domluvené jsme. Tak kde mám začít?“ šílenou rychlostí to na mě vyklopila. Kam mám dojít, když se něco pokazí. A tohle sem a tohle tam. To bylo pořád něco, ale co, je to práce jako každá jiná a za kterou také budu nějak ohodnocena.

Uběhl necelý měsíc a já dostala svou první výplatu. Byl to úžasný pocit vlastnit své peníze, za které si můžu koupit, co se mi zlíbí. Dostala jsem mnohem víc než čekala, že dostanu. Pochválila mě za kvalitní práci a připlatila mi také za mé předčasy. Tak co jsem měla dělat ve volném čase, když jsem tu byla nová.

Poznali jsme se tak dobře a rychle, že mě párkrát pozvala na oběd nebo večeři. Večer jsme si povídali o všem možném. O rodině a dokonce jsem se jí svěřila s mou nehezkou čerstvou minulostí, ale to už mi bylo jedno. Byla mi jako má teta, která mi ráda pomůže. Teď mi záleželo jenom na novém životě.

Už se necítím v tomto městě tak cize. Sára tak se jmenovala má vedoucí. Hodně mi pomohla. Byla moc hodná. U ní doma to vřelo lásky plností a radostí. Měla v sobě takovou veselou a střelenou dušičku. Její děti ji milovali, akorát byla samoživitelka. V životě to neměla také snadné.

Přes ten měsíc jsem si vyřizovala věci týkající se školy.

Bylo pondělí. Šíleně lilo, jako kdyby se protrhla přehrada. Mraky byly prolité takovou šedí, až bylo černo. Ale co musela jsem nastoupit do nové školy a mě ovládal šílený stres a strach. Co když něco zvořu nebo se ztrapním. Tyhle chvíle nenávidím.