Cesta do neznáma

Autorka: Lily Cullen

11. část

Elisa Wood

Rychlý a náhlý útěk neměl konce, ač to byl sotva týden. Pro mě to bylo zdlouhavé a unavující. Pořád se krýt, utíkat a hlavně se nezastavit. Kdyby tomu došlo, byl by to naprostý konec.

Teda myslím. Sem tam se Carlos setkal se svými známými a ptal se jich, jestli tu nebyl. Jejich odpověď nebyla příjemná. Neradi se do něčeho namáčeli. Jejich zvyky byly naprosto odlišné.

Zdáli se nebezpečný. Já si říkala, kde ty kámoše sebral a že jich má tolik. Ptala jsem se ho, ale on řek, že to byla léta praxe. Ach ty roky. Je pravda, že všechno má svůj čas.

Na tohle čas nebyl. Byli jsme příliš svázání časem a rychlostí. Každým dnem byl blíž a blíž. Josh měl pocit, jakoby nás měl na dosah. Snažila jsem se ho nějak utišit, ale nic nepomáhalo.

Jednou padla i otázka zda si nevzal na pomoc ještě nějaký upíry. Josh o tom nechtěl slyšet. Já usoudila, že možná jich bude více.

Každý den strávený v autě je děs. Nevadí hodiny ba i dny sedět nehnutě, ale ten čas byl skličující a nekonečný. Nikde jsme neměli být déle než den. Jediné přestávky byly na lov, který byl potřeba než normálně.

Zaprvé z důvodu pro případ nouze, že by nás dopadl a bylo by nutno bojovat. Za druhé nervozita a zoufalost, která nás ovládala, každým coulem.

Carlosovi se to dokonce líbilo, takové vzrůšo. Rád byl na místě řidiče řítícího se temnými silnicemi napříč nespoutanou zemí.

Carlosova mysl byla uvolněná což mě překvapovalo. Ale Joshova byla uzamknutá a hluchá. Bylo mi jasné, že se bojí a má strach. Kéž by jeho moc fungovala i na něj.

Dneska byl nepříčetný. Zastavili jsme se na lov a trochu se uvolnit. Když nás pohltí skryté instinkty tak zapomeneme na to co se děje.

Byla jsem na lovu s Carlosem. Když jsme se vrátili k autu, Josh jen zíral do vzduchoprázdna.

Pochopitelně nebyl na lovu. Jeho oči zněli černotou. Od té doby co jsme na útěku, neměl ani kapku. Jen čekal, abychom mohli co nejdřív vyrazit na cestu.

V jeho myšlenkách problikávalo mé já ze všech úhlů. Kdysi na pokraji sil, pak u nich poprvé doma už jako upír. A takhle to hrálo pořád dokola. To už bylo moc. Vidět jak se trápí. I on věděl, že je mi to líto, ale tohle moc.

Tentokrát jsem to nevydržela, zhroutila se k zemi s tichým vzlykáním bez slz. Sakra proč nemůžu aspoň ještě jednou brečet. Pomohlo by to se trochu uvolnit. Carlos to všechno sledoval z povzdálí. Bylo mu jasné, o co jde.

Za sekundu už mě Josh podpíral, spíš mě vzal do náručí a někam si běžel. Bylo mi to jedno, hlavně bych byla ráda, kdyby se z toho dostal. Už jsme to nemohla snášet, jak se utápí v bezmoci. Docela to přišlo v hod, že jsem se složila. Trochu ho to probralo.

Za pár minut mě položil na zem. Myslela jsem že posadí. Sedl si vedle mě a začal si broukat. Ježíši doufám, že se nezbláznil. To by tak chybělo. Opět mu hlavou létali obrazce mého upířího já.

Žádná vzpomínka na to jak jsem vypadala jako člověk. Jenom seděl a lehce se díval na mě. Moje nervy už to nevydrželi. Zpoza stromů jsem slyšela Carlosovi myšlenky. Hlavně, že je poblíž, kdyby něco.

„Už toho mám dost. Sakra vzpamatuj se!“ nasadila jsem výhružný tón a posadila se obličejem namířeným proti jeho. Zavřel oči a líbnul mě na nos. Vypadalo, že mě stále nevnímá. Nenávidím ty jeho obrazce.

„Přestaň. Přestaň s tím.“

„Zlato s čím mám přestat?“ To bylo nečekané.

„Já ti řeknu s čím. Nebaví mě koukat na ty tvoje výjevy v mysli a pak dál toho jak se lituješ.“ Můj hlas se na koci věty zlomil a to šíleným způsobem.

„Bude dobře. Neboj.“

„Já se nebojím, jenom ty si to namlouváš, že bude dobře.“

„Já, že si to namlouvám? Ne nena –„ nedořekl to. Jeho kontrola se rozpadla.

Bylo mi jasné, že už nemohl, tak se sesunul k zemi a tiše vzlykal. Přišlo mi to trochu divné, ale co mátě dělat když nemůžete dělat nic. Sedící stále vedle mě si bezmocně podpíral hlavu.

Carlose už jsem nezaregistrovala, asi nám nechal malou chvíli. To břímě už nikdo z nás nemohl snášet.

Něco mě napadlo, i když by byl Josh proti tomu. Všechno se má zvážit a promyslet.

„Joshi možná to rád neuslyšíš, ale co takhle neutíkat a postavit se mu?“ teď vybouchnul.

„To ty jsi blázen, který by se mu postavil. To nejde na tohle zrovna čeká. Čeká, až bude mít příležitost snadno tě dostat. Okamžitě se to zamítá. Pěkně pojedeme podle plánů. Žádné zdržování!“

Tak tohle byl konec. Urputnou silou mě zvednul ze země a nutil mě k autu. Carlos právě seděl na místě řidiče a startoval auto. Do ticha prázdna auto zaburácelo a zhaslo.

Tentokrát Carlos nadával. Vystoupil z auta a začal kopat do pneumatik. Sotva do ní šťouchnul a guma praskla. Já ho zabiju. Rozbil moje auto. Tak tohle si zaplatí.

Josh  přiběhnul k rozbitému autu a směrem k němu nadával, co udělal. Carlos z návalu jeho slov lehnul na kapotu a vypadalo, že bude relaxovat. Každý měl nervy na pochodu. Josh naprosto bez sil, bez auta, které už nebude jezdit a stále se nažil oklamat tím, že vše bude dobré a mě ochrání.

„Sakra vy to snad nevidíte co se děje a proč utíkáme. Je to kvůli tobě.“

„Ty mě z toho obvinuješ? Že za to můžu já. Asi jo kdybych se tenkrát nešla projít, možná by se to nestalo.“

„NE. Kvůli tobě to není. Nevím jak dál. Nevím jak tě před ním ochránit. Nechci, aby si tě vzal. Nechci. A stejně by si pro tebe přišel i tak. Měl tě vyhlídnutou.“

„Joshi. Teď je konec, protože nemáme auto. Jsem tady na ráně.“

„Carlosi slez z toho auta a pojď něco vymyslet.“

Carlos neohrabaně slezl a auta. Když k nám přicházel trochu se rozfoukalo. Nejednou jakoby zmrznul.

Mě to došlo hned. Jen Josh dokázal ně něj zírat s výrazem strachu a otázek.

Jeho mysl byla volná.

Nemělo cenu nic skrývat.