Cesta do neznáma

Autorka: Lily Cullen

10. část

O 3 roky později

Josh Winslet

Už jsou to tři roky od jejího příchodu. Rád vzpomínám na to setkání v autobuse. Byla promočená na kost. Vypadala slabě a křehce. Ve škole se klepala strachem a já jí ho rád tlumil.

A teď? Teď je upír. Krásná silná a vytrvalá. Až moc. Během té doby se její schopnosti rozvinuly. Schopnost ovládat mysl byla na vysoké úrovni a potom ten šarm tam taky patří.

Každého si dokázala obmotat okolo prstu. Jednala diplomaticky a vyrovnaně. S Carlosem byla dvojka. On byl pořád stejný. Umíněný, paličatý a lehkomyslný. S ničím si nelámal hlavu.

Kdykoliv se na mě podívala, svět jako by pro mě neexistoval. Byla jenom ona. Cokoliv si oblékla, vypadalo božsky. Dříve měla vlnité vlasy, ale teď si je nechala narovnat. Hrozně jí to sluší. Bílá tvář, tmavě hnědé vlasy a k tomu medové oči. Jedinečnost sama.

Její kontrola má menší mezírky, ale jinak je odolná. Někdy více než já s Carlosem dohromady. Stává se to, když trošku vypění a je rozzlobená. To už ani já s ní nic nenadělám.

Carlos musel odjet za svými přáteli. Prý jim slíbil, že je navštíví. Někde si hoví na Bahamách a nás tu nechal napospas osudu. Říkal, že se vrátí během měsíce. To chci vidět.

A jestli přijede s červenýma očima, zakážu mu, aby sem chodil. Mé srdce je v tom měkké. Každopádně bych ho přijal pod svou střechu i opětovné odnaučení od lákavější tekutiny bych přežil. Vždyť je to můj bratr a co bych pro něj neudělal.

Elis studuje dva roky mytologii. Je v tom dobrá. Zbývají ji ještě tři roky. Neustále mluví o historii a ty věci o upírech, že jsou to jenom tlachy. Já tomu nikdy nevěřil.

Také z důvodu jejího studia jsme podnikly stěhování. Prozatím bydlíme v Seattlu. Až dostuduje, pojede se jinam a na delší dobu. Je to naše přechodné bydliště. Popravdě moc se jí tu nelíbí. Já ji říkám, že až to doklepe, pak se pojede jinam. Uběhne to jako voda.

Zachví-li by měla být doma. Dokonce jsem jí pořídil auto. Zpočátku ho odmítala, ale pak byla ráda. Bylo lepší než to naše. Pořád mluvila o BMW, Mercedesu, Mazdě a spoustě aut.

S Carlosem jsme se rozhodovali mezi Mercedesem nebo BMW, ale vyhrálo BMW. Je na terénní způsob. Jezdí rychle, tiše a vyrovnaně. Není to připláclý a osobní auto, je to pořádná kára jak má být.

Jedinečná upírka, jedinečné auto.

Zdá se, že dorazila nebo spíš přilítla.

„Ty. Já už končím. Ta škola. Mně už to stačí.“ Skoro zuřila.

„A co se stalo? Ne. Hezky mi to řekni nahlas. Víš, jak to nesnáším, když mi vlezeš do hlavy.“

Kdykoliv byla naštvaná nebo měla více radost, radši mluvila pomocí myslí. Bylo to pro ni pohodlnější. Víc ti toho sdělí a pádem to lépe pochopíš.

„No dobrá. Učitel se zbláznil. Nasolil nám milion prací, průzkumů a seminářů. To je pořád něco. Každý týden aspoň dvě seminárky. Mám toho po krk. A to ještě do nás hučí, že se máme učit a podobný keci. Já mu zakroutím krkem. Živej z toho nevyvázne.“

„Počkej. Vždyť seš dobrá. Jsi nejlepší na škole, tak pro chceš skončit? A navíc seš na vysoké škole. Kde si myslela, že jseš.“

„Sakra mlč. Ukončit neukončit. To je mi jedno, ale chci, vypadnou z toho to místa. Prosím tě, kdy pojedeme domů. Ty lidi jsou nemožný. Horší než ve Forks. Myslí na takový kraviny a pitominy. To nejsou lidi, ale zvířata. Kdybys věděl na co všechno myslí. I ten spropadenej učitel je vůl, i když se to nezdá. Chová se jako gentleman, ale v duši je to idiot.“

Její obličej nabral na zoufalosti.

„Mě je jedno jestli nebudeš mít vysokou, ale tolik tě to baví. Ne? A jak jsme řekli, pojede se, až doděláš školu.“

„No baví, ale tohle město je jeden bordel. I sám si to říkal, že se mi tu nelíbí.“

„A kdy? Nic jsem takového neříkal.“

„Ale říkal, zrovna než jsem dorazila domů. Nad něčím jsi přemýšlel nebo spíš uvažoval.“

„Dost. Nečti mi myšlenky, když tu nejsi. Máš pravdu. Hm. Kam bys chtěla jet. Školu můžeš dostudovat kdykoliv.“

„Kam bych chtěla jet? Vůbec nevím. Evropa. Evropa je dobrá. Civilizovaný kontinent. Chytrý lidi a tak. I prostředí je tam dobrý. Hlavně pryč ze Seattlu.“

„E-Evropa?“ úplně mě to zaskočilo.

Na to jsem dočista zapomněl. Nechci pomýšlet na to, co by se stalo, kdybychom jeli do Evropy. Byla by pěkným terčem. Woosleyovi by ji snáze našli a dostali.

„Evropa. To nejde. Není to vhodné místo. Jak pro tebe tak i pro  mě. A Carlos tu zem nesnáší.“

Snažil jsem se to nějak zakecat.  Vychladla, takže by mi mohla věřit.

Kruci. Nevěřila mi. Co teď. Její nálada opadla. Začala se pomalu přibližovat. Ne, ať to sakra nedělá.

„El. Nedělej to. Elisabetho Winsletová! Ty –“

Nenáviděla, když byla takhle nazývaná. Bylo pozdě. Než jsem stačil nějak uhnout, její prsty ladně kroužili okolo mých spánků. Je příliš rychlá. Kde se to v ní vzalo. V daný okamžik čte jen to, na co myslíš, ale když se tě dotkne, dostane se kamkoliv.

Brní to, když mi prohlíží hlavu, je to nepříjemné. Má štěstí, že to umí dobře koncentrovat jen na to určité. Najde si jenom to co chce. Zbytek jí nezajímá.

Během té chvilky si zjistila, co chtěla. Znát pravdu proč nejet do Evropy. Pomalu se ode mě odlepila a já ji chytil za pas a přitáhnul si ji k sobě na klín. Byla smutná a pociťovala lítost.

Cítil jsem, jak z ní vyzařuje menší zoufalost. Opět má schopnost byla k ničemu. Proč to nepomáhá, když je potřeba. Ještě jsem nepřišel na to, proč někdy mé nadání na ní nepůsobí. Pořád mi to vrtá hlavou. A jako člověk bych řekl „že mi to nedá spát“.

„Joshi. To jsem nevěděla. Evropu škrtám. Ale ten strach co jsem viděla v tobě. Neboj se. Nic se mi nestane. A když přijdou, rozemeleme je na prášek. Nic neříkej. Uklidni se, i já jsem dost silná.“

I přes to se snažila být odpovědná.

„Já se hrozně o tebe bojím. To, že by mi tě vzali je nepředstavitelné. Že bys byla někde daleko ode mě a s nima. S těma hajzlama. Bojím se, že tě tratím a že tě včas nezachráním. Víš jaká je v tom bezmoc.“

„Já vím zlato. A vím jak ti je. Chápu tě. A víme přesně, kdy přijde ten Filip? Chodí pro ty vyhlídnutý jenom on?“

„Ne nevím ani Carlos by to nevěděl. Přichází v nečekaný okamžik, ale věděl bych, jestli se tu pohybuje. Problémem je, že se umí dobře skrývat a navíc je to nejlepší stopař na této planetě, ale to ty víš.“

„Tyhle chvíle přemýšlení a bezmoci nemám ráda.“

„Já taky ne.“

Nějakou chvíli mi seděla na klíně a zdálo se, že bloumá. Posílala mi nějaký myšlenky.  Nebo spíš šli samy od sebe. Moc mě nezajímali. Zajímala mě ona.

Chtěla se zvednout. Než stihla utéct, hověla mi už v náručí a já s ní utíkal lesem. Snažil jsem se myslet na něco jiného, aby nezjistila, co chci dělat.

Pomalu jsme se dostávali ke skále, která ústila do moře. Z tohohle místa lidi rádi skákali do moře. Nikdy jsem to nezkoušel skočit ze skály. Většina lidí si při tom zlomí ruku nebo nohu, protože je to pěkná výška.

A málo kdo má odvahu. Sebevrazi hodně skáčou z tohoto místa. Je v oblibě. Teď je to naše místo. Místo pro náš klid a lásku.

Byla celkem udivená. Její tvář střídala pocity zmatenosti, zvědavosti a nedočkavosti. Zdá se, že měla dojem, co bude. Napadlo mě spolu s ní skočit.

Doufám, že bude chtít. A pak se společně koupat. Bude to hezký společný večer. Carlos je pryč tak máme pro sebe čas. Konečně nás neotravuje. Asi mě uslyšela, tak jsme se tomu společně usmívali.

Musíme si to užít, než připlachtí.

Naše pokožka se lehce třpytila v závěji měsíce. A šumění moře mělo uklidňující hlas. I les za námi si něco jakoby šeptal.

To už jsem to nevydržel a pustil si mysl na špacír. Hned byla spokojená a také nedočkavá.

Pomalu se začala ke mně přibližovat nebo spíš plížit. Nemohl jsem se dočkat, co udělá. Během okamžiku mě odhodila k zemi. Jejky. Co to dělá? Má představa byla jiná.

Neboj se, nemám v plánu tě zabít nebo něco takového. Chci si hrát. Ne doslova. Víš, nikdy jsem neměla příležitost si do tebe šťouchnout. Carlos byl věčně na zemi. Však víš, ale tvá špička prstíku dosud neochutnala zem. A ty teď tady ležíš jak placka.

Tak to mě překvapilo. Chtěla si do mě drcnout. Drcla si do mě a to hodně. Dopad byl pět metrů od ní. Zůstal jsem nadále ochromený ležet na zemi a vyčekával, co bude dál. Jedním mrknutím byla vedle mě. Nálada mé dívčiny měla víc než sto procent.

„Tak ty sis do mě chtěla šťouchnout? No nevím, jak se zachováš, když udělám tohle.“

Rychle jsem na ní převalil a zezačátku ji výskal ve vlasech. V měsíční záři braly černo-stříbrnou barvu. Poté jsem pomalu začal sestupovat po čele, nose, přes oči a pak se naplno věnoval jejím plným rtům.

Chutnaly velmi sladce a něžně. Nechala se vést a jen tak si to užívala. Nikdy nic neopětovala. Prostě se nechala jen líbat. Kam asi tím mířila. To si slízne nic nedělat.

Trochu se chichotala, asi se mi zase nakoukla do hlavy. Jak já bych jí tak rád uštípnul její nervový vedení. Možná i jí by to přišlo vhod. Trochu si odpočinou od těch hlasů, které slyší.

„No to si piš, že by mi to vadilo. Celkem mi to vyhovuje slyšet věci, co si lidé myslí. Dobře je tím odhadneš a poznáš jejich charakter chování. Nikdy jsi to nezažil tak nemluv co by bylo lepší. Možná pro tebe, měl bys ode mě pokoj. A navíc to tak často nedělám. Prostě mi to ulítne. Jde to velmi automaticky jako třebas zamykání domu.“

„El máš pravdu, ale v tuhle chvíli? To není vhodné.“

„Možná ne, ale k menší srandě jo. A víš, jak hořím nedočkavostí. Všimla jsem si, že nemyslíš jen na to jedno. Myslíš jen na mě a krásně strávené chvilky při měsíčku.“

„Ty můj broučku snesl bych ti sedmé z nebe.“

„Neříkej.“ Koutky úst začali mírně cukat. Má něco klubem. To jsem neměl říkat.

„Tos teda neměl.“

Stačí malý okamžik nepozornosti a nevíte co se s vámi děje. I na upíra jako já je to moc rychlé a to se mi líbí. Nevíte, co od ní můžete očekávat.

Za ten malý okamžíček si mě přetočila na záda a seděla mi na břiše. Přibližovala se a pak mé tělo posévala polibky. Trochu jsme sebou kutáleli.

Zapomněli jsme na nějaké hranice skály a při tom převalování začali padat. Nikdo z nás to nečekal. Překvapilo mě, že neječela jako normální holka. Jenom se na mě dívala.

Letěli jsme volným pádem do moře. Byla to pěkná výška. Vše nabralo jiný pohled a moře se krásně pod měsíčními paprsky blýskalo. Moře hrálo temnými barvami a neodhalenou záhadou, který čeká na odhalení.

I když skok měl tak několik metrů, voda se nás dotkla okamžitě. Pro člověka by byla ledová i smrtelná. Bylo období podzimu.  Nám dokonce přišla teplá. Dlouho trvalo, než jsme se vynořili. Dole byly pěkné silné proudy. Stačilo málo a už jste se nikdy nevynořili.

Celý večer jak říkala, byl při měsíčku. Má malá šelmička byla o trochu hravější a já víc stál o romantiku. Bylo to dokonalé a hlavně bez Carlose.

Začalo už svítat. Poněkud vykouklo i slunce. Než se nás stihlo svými paprsky dotknout, byly jsme na cestě domů. Byl by to pěkný průšvih kdyby, nás někdo vyděl, jak se třpytíme na slunci.

Les nám umožnil tmavý úkryt. Bylo moc vlhko což je dobře. Aspoň vylezou zvířata na pastvu. To mi vnuklo myšlenku na lov. Skoro celý den jsme strávili na té skále.

Než jsme dorazili domu, každý si dal medvěda.

Blažený jsme vstoupili do domu a mámen nás trefil šlak.

Co tu sakra dělá. Byl pryč týden a je tady. Co pak to ti jeho kámošíci usekli?

Má štěstí, že je normální. To bych ho vykopal z domu.

„Ty co tu děláš? Neměl bys být, někde na Bahamách? A co, že nemáš očka zbarvený do ruda?“

„Počkej Joshi. Nekřič na něj. On za to nemůže.“

„A jak za to nemůže. Přišel a to o tři týdny dřív.“

„Sakra. Koukni na mě. Carlos za to nemůže.“

Donutila se na mě kouknout. V jejích očích se objevil strach a mě došlo, že to musela vidět od Carlose. 

Carlose ovládala určitá bezmoc a na čele měl usazenou vrásku, která by znamenala sakra, co budeme dělat, co budeme dělat.

Kéž bych teď mohl číst také tu mysl.  S přítěží mi to musí vysvětlit.

„El můžeš nás nechat teď na chvilku o samotě?“

„Ano. Ano můžu.“

Zdálo, že nechtěla, ale přesto odešla se svěšenou hlavou. Chudák co pak asi musela vidět.

„Joshi pozorně mě poslouchej. Máme problém. Do školy už nesmí chodit.“

Nechtěl jsem ho přerušovat, ale strach mě začal ovládat.

„Carlosi co se děje. Proč nesmí. Nesouvisí to s tím . . .“ nemohl jsem to vyslovit nahlas.

„Ano. Filip je v Seattlu. Musíme pryč, ale mám takový dojem, že vycítil naši stopu. Je moc rychlý. Včera byl v její škole.“

„A jak to víš? Počkat on byl v její škole?!“

„Ano byl. Jenom si to tam prošel. A vím to od jednoho zdroje. Hm . . . to jsou ti mí kmoši. Oni mají na starost tohle město. A tak mi řekli, že se začal komíhat okolo, obávají se a neví co má klubem. Víš jak je Filip nebezpečný. Musel jsem rychle vypadnout, protože jim asi došlo, že to souvisí s náma.“

„A a říkali ještě něco?“ to byl konec. Filip je moc blízko. Musíme okamžitě odjet.

To už přišla Elis. Byla mokrá. Kde byla?

„Byla jsem venku v dešti. Jo a chtěla bych říct, že venku jsem našla jakousi hnusně nasládlou stupu na kůře od stromu. Na Carlosi co to je?“

„Ukaž.“ Pomalu si ke svému nosu přikládal kus té kůry. Ztuhnul a jeho výraz byl naprosto prázdný.

„Carlosi tak co? Co to je?“ smutně se ptala El.

„Co? Jo. To-to je Fi –” nestihnul to doříct a já se málem zbláznil, že je to on. Je tu a bude, jestli neodjedeme.

„NE. Neříkej. To. Okamžitě jdeme. Když se tu objevila jeho stopa, znamená to, že tu v našem okolí byl.“

Každý se rozutekl do svého pokoje a sbalil si to nenutnější. Během pár minut jsme stáli uprostřed haly. Vražedně dlouho na mě zíral Carlos.

„Joshi auto?“

„Jo auto. Vezmeme moje. Je lepší, rychlejší a v terénu je nejlepší.“

Zoufale se nabídla El.

Carlos řídil a já byl s Elis vzadu. Seděla mi na klíně opřená o mou hruď. Zdálo se mi jako by vzlykala. Určitě musela slyšet spoustu bezmocných myšlenek.

Joshi abych přiznala, bojím se, co bude dál. Hlavně se bojím o tebe, že ti něco udělá anebo Carlosovi.

To nic. Všechno bude v pořádku. Odpovídal jsem jí v duchu.

Co budeme dělat, když mě najde. Když si mě odvede?

Ne to se nestane. Budeme bojovat, jak jen to půjde.

Joshi co budeme dělat teď? Nemůžeme do nekonečna utíkat.

Máš pravdu nemůžeme utíkat, ale je to lepší než vidět jak si tě odvádí. A když to tak shrnu je mi to líto. Vůbec nevím, co bude dál. Nechtěl jsem to říct, ale nemám potuchy.

Já jsem takový idiot. Co jsem to sakra řekl. Že nevím? Tupej upír, který naprosto selhal.

Neobviňuj se, chápu tě, že si nevěděl co říct. Já bych taky nevěděla. Mě je to taky líto. Vzpomeň si na ty nádherný tři roky. Bylo to skvělé. Nemyslíš?

Ano bylo to nejhezčí, co jsem kdy zažil a hlavně s tebou. Potřebovala bys na lov. Tvé oči vypadají žíznivě.

NE. Pěkně se pojede. Nesmíme zastavit. Nezlob se, ale teď vypnu. Potřebuju se uklidnit.

Ta otázka co budeme dělat, mi neustále hrála dokola.

Co budeme dělat.