Cesta do neznáma

Autorka: Lily Cullen

Je to má úplně první povídka. Buďte prosím shovívaví vůči těm šíleným hrubkám a chybám.

Doufám, že se vám to bude líbit a dobře číst.

Přeji hezké čtení

Jmenuji se Elisa Wood a bydlím v známém Forks, které znáte z Twilight ságy. Když jsem byla člověk do svých 17 let jsem žila se svým šíleným ,,tatínkem“. Nevím kde je mu konec, ale to je mi už teď jedno. Ted žiji úplně novým a plnohodnotnějším životem, který bych za nic na světě nevyměnila a ani už nemůžu. J J J

Elisa Wood

Můj život byl obyčejný až na jeden háček. Otec mě nenáviděl, nesnášel a moc se o mě nestaral. O všechno jsem se musela postarat sama. Školu, domácnost a pomocí brigády si vydělávat peníze. Nebylo to jednoduché spíše obtížné, protože táta pořád po mě něco chtěl a nedal mi pokoj. Štvalo mě to.

Když ještě máma žila s námi, často se s tátou hádali a křičeli. Dost mi to ubližovalo. Zanedbávali mě, oba dva mě neměli rádi. Nadávali, že jsem neschopná a blbá a že to nikam nedotáhnu. Máma pila a chodila šlapat. Dost děsný pohled když chodila ven kuli tomu, aby si mohla vydělat na chlast. Táta to nesnesl a začal ji mlátit a po nějaké době uhodil i mě. Mámě to bylo jedno a táta to bral jako normální věc. Došlo to tak daleko, že se s mámou rozvedli a do opatrovnictví mě dostal táta, protože máma musela do léčebny a táta to nahrál jako neúmyslné uhození. Nikdo nevěděl, jaká je pravda. Já to už nemohla snášet. Nikdo se mě neptal, s kým chci být či nechci. Nikdo se nezajímal o mé pocity. Všem to bylo jedno. O děti se nikdo nezajímá.

V mých 12 letech jsme se s tátou přestěhovali do Seattlu. Tohle město se mi docela zamlouvalo, ale pořád to nebylo ono. Chodila jsem na tamní zdrávku, ale moc jsem toho nedala, protože mě to nebavilo. Bavilo mě kreslení a sochaření, a aby mě vzali na uměleckou školu, museli jsme mít dost peněz na školné a to jsme neměli.

Byl deštivý večer a byla zima. Stalo se to ten večer, kdy tátovi po čase začala docházet trpělivost a začal také pít a já se zhroutila. Na chvíli se uklidnil, aby mě postavil na nohy a dal dohromady. V té chvíli jsem to nevydržela a začala na něj křičet. Jak je možný, že jemu jedno kam jdu a co dělám nebo co bych dělala. Proč se nezajímá o to, co bych chtěla nebo co by mě bavilo. Že se o mě nestará, jak by měl a že mu to nevadí. Jednoduše byla jsem mu lhostejná jako mu, byla moje máma.

Ten večer jsem byla rozzuřená, naštvaná a zoufalá. Dala jsem mu facku, jak největší silou jsem dokázala, ale s ním to nehlo, jen moje ruka byla trochu pochroumaná. Moc bolela, ale v zápalu rozčílenosti jsem na ní zapomněla a okamžitě jsem mu dala vale, že odcházím a že ho nikdy nechci vidět už nikdy. Ať mi neleze na oči a nepokouší se mě najít.

V rychlosti jsem se snažila sbalit nejvíc věcí, co šlo, ale moc jsem toho neměla tak jsem popadla peníze. Navždy jsem za sebou zavřela dveře od našeho hnusného a slizkého bytu a šla vstříc novému životu. Najít lepší a vhodnější život, ve kterém bych mohla najít útěchu a zapomenout na to co se v mém životě událo.

Když jsem se ocitla před barákem a v dešti, nevěděla jsem, co budu dělat, ale věděla jsem, že se tam nikdy už nevrátím. Už nikdy. Po pár minutách jsem byla zmoklá jako chcíplá myš a trochu mi byla zima, ale dalo se to vydržet. Stála jsem před domem a rozhlížela se po šedivé a smáčené ulici. Zda se mám vydat pravou stranou či levou, všechny byly něčím zajímavé. Tak jsem se rozhodla podle toho, jakou rukou píšu a vykročila pravou nohou vpřed světu.

Byl to nádherný pocit, že jsem už po tak dlouhé době volná. ,,Volná“. To slovo zní božsky.  Nemyslíte? Když jsem šla po ulici, měla jsem docela strach a takhle v noci někde být je to dost nebezpečné, ale neměla jsem na výběr. Přestalo pršet díky bohu a mohla pozvolna schnout. Cesta na autobusové nádraží byla dlouhá a unavující. Autobusová hala byla velká a člověk se v ní mohl snadno ztratit. Na konci haly byla vyvěšená tabule ukazující směr a čas jízdy všech autobusů. Zpočátku jsem nevěděla kudy se mám vydat a tak jsem si řekla, že se vydám tím prvním, který pojede nejdříve. K čemu rozhodování když jsem volná ne. Forks bylo na prvním místě. Odjezd za 10 minut. To bych mohla relativně stihnout. To město byla jedna velká neznámá. Vůbec jsem neměla potuchy, co od toho můžu očekávat, ale přece někam musím. Nemůžu tu jen tak stát a čekat až do soudného dne. Tak jsem vyrazila si koupit jízdenku a pádila si to do autobusu. Bus byl místy zaplněný, ale ještě nebyl úplně zaplněný. Byl docela vkusně zařízený. Když jsem seděla a čekala, kdy vyrazí a ještě usínala šílenou únavou.

Najednou se mě někdo zeptal ,,Můžu si k vám přisednout? Prosím.“ Koukala jsem na něj jak kdyby spadl z višně. Byl vysoký a měl blonďaté vlasy a ty oči ty oči byly tak smyslné a medově průzračné a do toho ta světlá spíše skoro bílá pleť. Takový člověk nemůže ani žít a existovat.

Byl nádherný. Všimla jsem si, že si mě prohlíží a čeká, tak jsem kývla, že může. Bylo zajímavé, proč se mě na to zeptal, když místa je tu plno. Divné. Hned co si sednul vedle mě, jsem se otočila směrem k okénku a usnula. Celou cestu jsem prospala vedle toho krasavce, které ho jsem úplně ignorovala. Byl úplně tichý skoro se vůbec nehýbal, bylo to zvláštní. Taky asi měl zamířeno do toho Forks. Najednou někdo do mě šťouchnul, trochu to zabolelo a já se uleknutím probudila. To ten blonďák. Chtěla jsem mu vynadat, co to dělá a ať mě neruší z mého zaslouženého spánku.

,,Jsme na místě, tak se probuď.“ Řekl to tak zvláštním tonem, kdybych mohla, zase usnu.

,,Jejda, to už jsme tady?“ Stihla jsem ze sebe dostat přiškrceným hlasem.

,,Ano, vítej ve Forks.“ Ten hlas zněl božsky pro mé uši.