Čeho se mám bát

Autorka: Elisse

6.kapitola

BELLA

Po týdnu mě konečně pustili domů. Připadala jsem si jako vyždímaná houba , protože v nemocnici byla pěkná nuda. Tedy … zábavu mi obstarával Edward , pak Scott a nakonec i Angela s Jessicou , které mi přidělili na pokoj , což bylo bezva !!

Úryvky z našeho povídání ( Scott , Angela , Jessica a já) :

J : To je fakt smůla , že musím být celý život na vozíčku !

S : To jsi jako chtěla po tomhle běhat ?

J : Chtěla jsem chodit pitomče !

B : Klid.

A takhle to probíhalo pořád dokola. Jessica si stěžovala na své nemohoucí nohy , Scott neustále vtipkoval na její účet a Angela a já jsme si zachovávaly chladnou hlavu a pokaždé ty dva klidnily.

Seděla jsem zrovna před TV. Venku bylo hrozně a zároveň tak děsně … romanticky. Jak už tak na podzim bývá , zrovna pršelo. Telefon začal hystericky zvonit a tak jsem radši vylezla ze spod deky a vyrazila vstříc telefonátu ( pravděpodobně od mé mámy).

,, Tady Isabella Stanová ,“ představila jsem se a vyčkávala na odpověď.

,, Tady Edward ,“ ozval se přenádherný hlas z druhé strany.

,, A- ahoj ,“ byla jsem vážně překvapená , protože tak nádherní lidé jako Edward musejí mít mobil , ne pevnou linku.

,, Potřebuji ti něco ukázat ,“ v pozadí se ozýval tichý smích.

,, Kdo to tam je ?“ snažila jsem se to zjistit

,, Emmett. Půjdeš ?“

,, No já … venku prší.“

,, Vezmi si deštník.“

,, Mám zlomenou ruku.“

,, Nebudeme lézt po skalách.“

,, Kde máme sraz ,“ svolila jsem nakonec. Ozval se uvolněný smích.

,, Před tvým domem.“ Kývla jsem ,ale stejně to nemohl vidět a pak jsem položila sluchátko.

,Papír , papír ´ šeptala jsem si nahlas a přitom šátrala po šuplících. ,, Tady ,“ vykřikla jsem šťastně a rukou naškrábala vzkaz pro Charlieho. Neměl by přijít domů dříve než já , ale jistota je jistota.

Charlie ,

Jela jsem pryč. Ruka nebolí , večeři máš v ledničce. Jen si ji ohřej. Vrátím se brzy.

Bella

Papír jsem přilepila na televizi a natáhla na sebe bundu. Vyšla jsem ven , ale když mě polila šílená zima , radši jsem se vrátila , abych se převlékla. Tříčtvrťáky a triko jsem vyměnila za  džíny a ... triko. Bundu jsem znovu přetáhla přes hlavu a vylítla ven. Před domem již stálo stříbrné Volvo o které se opíral Edward.

,, Ahoj,“ pozdravila jsem ho vesele a přešla až k němu. Nečekaně se ke mně naklonil a políbil mě na čelo. Na tvářích mě polilo horko , musela jsem se začít červenat.

,, Co jsi mi chtěl ukázat ?“ zajímala jsem se.

,, Nasedni a uvidíš ,“ převedl mě k místu spolujezdce a sám byl ve vteřině na řidičové místě.

,, Upozorňuji tě , že mám být do 7 doma , jinak mě Charlie zabije ,“ zasmála jsem se rozpačitě a vyhlédla z okénka.

Tiše nastartoval motor a odjel.

EDWARD

Chtěl jsem vědět , jestli když ji vezmu na to místo , kde o paměť přišla , třeba by se ji mohla vrátit. Carlisle o tom mluvil celou noc a já ho poslouchal jak nejlépe jsem mohl , aby mi neuteklo ani jedno slovo. Věřím , doufám že to pomůže.Pohlédl jsem na ni. Dívala se kamkoli jinam než na mě. Hleděla z okénka a pak její pohled zabloudil k tachometru.

,, Bože ,“ zakřičela a otočila se po dlouhé době na mě.

,, Já vím , jedu moc rychle , ale potřebuji tam být co nejdřív.“

Kývla hlavou a zadívala se před sebe. Křečovitě svírala sedadlo a čekala. Škoda , že nemůžu slyšet co si myslí. Vědět , co si pamatuje a co ne. Jestli si něco vybavuje , když jsme byli spolu. Jak mi to všechno chybí ….

BELLA

Edward jel jako šílenec , ale s tím už jsem se nakonec smířila. V hlavě mi vířily miliony myšlenek. Jako třeba … Kam mě to veze ? Proč jedeme lesem ? Nebo proč mám takový strach ? Vážně jsem neměla ani nejmenší ponětí , jestli tam , kam mě Edward veze není Mike a nechtějí mě zabít. Jestli to nebyl jen nějaký trik , jak mě přivést do lesa a tam mě čistě jen tak zabít a svést to na to , že jsem umřela na následky mých zranění. Tahle teorie se mi zdála vážně mimo. Pohlédla jsem na Edwarda , který sklouzl pohledem na mé ruce. Vůbec jsem si neuvědomovala , že jimi křečovitě držím sedadlo a že nehty zarývám hlouběji do koženého potahu. Sakra , teď si o mě pomyslí , že jsem blázen  strašpytel a podobný věci.

,, Bello , jsi OK ?“ zajímal se a upřímně , nebyla jsem v pohodě. ,, Mám mírný strach ?“ usmála jsem se rozpačitě a pustila sedačku, ve které zůstaly otisky mých rukou.

,, Nemáš se čeho bát. Bude to bezpečné , když jsi se mnou ,“ usmál se a obrátil se zpět k silnici. Teď jsem si připadala jako hlupák. Jak jsem si mohla myslet , že by mi mohl ublížit. On je tak … nádherný. Přece by mi nemohl ublížit po tom co jsme spolu prožili. Tedy prožili jsme spolu týden v nemocničním pokoji , což mi přijde jako dobrý způsob sblížení a navíc to vypadá , že už jsme se znali dříve a taky to podporovalo to , že mi tvrdil , že už jsme spolu chodili. Nevěřím tomu , jako nevěřím , že bych ztratila paměť , protože to bych si pamatovala… Teď to vyznělo docela blbě co ?

,, Víš , pořád si říkám , kam mě to vezeš ?“ zeptala jsem se zpříma , protože kdybych to z něj páčila nenápadně , tak bych to z něj dostala až na tom místě kam jedeme. Chápete , doufám ?

,, To bude překvapení …“

,, Nemám ráda překvapení ,“ přerušila jsem ho naštvaným tónem. Zachází se mnou jako s malým dítětem. Mám právo vědět kam jedem i když je to ,, překvapení “.

,, Ale ..“ nedokončil větu , protože se ze zatáčky vyřítil někdo šílený a jel v protisměru. Edward strhl volant na druhou stranu a mě to odhodilo na okénko , kde jsem se docela praštila do hlavy. V protisměru , kam jsme přejeli , jelo ale taky auto , takže Edward musel odbočit do lesa. Naštěstí tam byl takový plácek a tak zastavil a pohlédl na mě. Držela jsem se za hlavu v místě kde jsem se bouchla.

,, Dobrý ?“ zeptal se a rukou mi opatrně uchopil hlavu.

,, No , otřes mozku nemám , ale bolí to. Potřebuji na vzduch ,“ dořekla jsem a otevřela dveře a vyběhla ven. Předklonila jsem se a pokrčila nohy v kolenou za která jsem se chytla. Nebylo mi špatně , ale potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu , abych neupadla do mdlob. Málem nás zabilo auto , před týdnem mě málem zabili a to bylo na mě trochu moc.

,, Je ti špatně ?“ přišel ke mně Edward a ruku mi položil na záda a taky se předklonil , ale proto aby mi viděl do obličeje. Otočila jsem na něj svůj zrak a tázavě se dívala do jeho karamelových očí , které začaly nevysvětlitelně tmavnout.

,, Ehm …“ přerušila jsem ticho a dělala , že přemýšlím , přitom bylo tak snadné odpovědět. ,, je mi dobře , ale bolí mě hlava , ale to nebude nic vážného ,“ začala jsem rychle vysvětlovat. Všechno jen ne aby se o mě staral jako o nemohoucího.

,, Dobře , ale beru tě za slovo ,“ usmál se a hleděl do mých očí. Měla jsem je vytřeštěné hrůzou , ale pomalu jsem si zvykala , že už je to dobré.

,, Jste v pořádku ?“ ozval se vzdálený křik. Oba jsme pohlédly na silnici , kde stála mladá paní a vylézala z černého mercedesu.

,, Ano ,“ křikl Edward a otočil se znovu na mě. ,, Doufám ,“ dodal potichu a usmál se. Tím pokřiveným úsměvem , který se mi strašně zalíbil.

,, Vlastně , už jsme skoro na místě. Teď půjdeme chvíli lesem ,“ ukázal směr naší cesty a v tu chvíli se mi zvedl žaludek. Cesta byla propletená křovím a taky všude byli větvičky. Tohle jediné bylo horší než smrt. Tohle pro mě znamenalo modřiny , boule a škrábance navíc. Hlavně zvedat vysoko nohy , dívat se na cestu a prosit Edwarda o pomoc ! Ne , bude si myslet , že jsi blázen , napomenula jsem sama sebe a pokusila se zářivě usmát jako důkaz největšího štěstí. Pokus se nějak nezdařil protože Edward se okamžitě zamračil. ,, Já zapomněl ,“ dodal ,, ty jsi přeci tak nemotorná. Nic ve zlém ,“ usmál se rychle , když viděl , že když řekl slovo nemotorná , tak jsem se zamračila a to dost hrůzostrašně.

,, Radši půjdeme ,“ zvedla jsem hlavu a narovnala svoje náhle unavené tělo.

,, Nemám ti radši pomoct. Třeba nést tě na zádech ?“ nabídl se Edward poněkud ochotně.

,, Takovou dálku by jsi mě neunesl ,“ přiznala jsem barvu a začala se červenat.

,, Kdo říká že ne ,“ usmál se přešel ke mně. Dřepl si a ukázal na svoje záda. ,, Nasedej ,“ usmál se , ale já váhala. Buďto je silný nebo vejtaha , což se mi moc nelíbí. Nakonec jsem přeci jen nasedla , protože to bylo stokrát lepší než se přerážet o větvičky a keříčky. Chytla jsem ho okolo krku a dotýkala se jeho studených zad , ale stejně to bylo krásné. Vzal mě za mé nohy a přidržoval je abych nespadla a pak se vydal do lesa. Bylo to komické , protože on šel lidským krokem se mnou na zádech , jako bych mu na zádech neseděla.

,, Nejsem moc těžká ?“ zajímala jsem  se , ale on si jen odfrkl a pokračoval dál. On žádné problémy s větvičkami a keříčky neměl , ale já jsem byla za Edwarda vděčná. Seslalo mi ho samotné nebe , protože jsem si sama sebe představovala na té cestě. To by to dopadlo …

Po chvilce cesty se mě zeptal : ,, Co hlava ?“ Nezněl udýchaně , jen ustaraně.

,, Bolest pomalu odchází. Abych řekla pravdu , úplně jsem na ni zapomněla.“ A pak jsme znovu mlčeli. Tentokrát už celou cestu než jsme zastavili před nějakou chatou.

,, Edwarde , to je Charlieho chata ,“ zněla jsem překvapeně , protože jsem si začala silně vybavovat co se tu stalo. Ztráta paměti ? Už na ni věřím …